14 C 89/2025

Plný text

Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Tankó ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o 28.490 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 25 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 25 000 Kč od 23. 11. 2024 do zaplacení, a to 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v rozsahu, v němž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 3 490 Kč, zákonného úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 28 490 Kč od 15. 6. 2024 do 22. 11. 2024, zákonného úroku z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 25 000 Kč od 23. 11. 2024 do zaplacení, a zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 3 490 Kč od 23. 11. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 217,33 Kč k rukám zástupce žalobkyně, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 28 490 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 28 490 Kč od 15. 6. 2024 do zaplacení, a to z titulu neuhrazené smlouvy, kdy právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, , IČO: , IČO, , se , adresa, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“), poskytla na základě písemné dohody nazvané Smlouva o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, žalované částku v celkové výši 25 000 Kč a žalovaná jí nevrátila ničeho a neuhradila jistinu ani smluvní úrok ve výši 3 490 Kč, přičemž pohledávka za žalovanou byla na žalobkyni následně úplatně převedena.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a nevznesla tak žádné právní ani skutkové námitky.

3. V dané věci proběhlo u Okresního soudu v Bruntále dne 18. 9. 2025 jednání, přičemž se jednalo v nepřítomnosti účastníků ve smyslu § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

4. Soud provedeným dokazováním zjistil, že: Žalovaná uzavřela dne , datum, s předchůdkyní žalobkyně písemnou dohodu nazvanou Smlouva o úvěru č. č. , hodnota, a poté ještě k tomu 5 dodatků, kdy na základě této dohody měla obdržet finanční prostředky až do výše 25 000 Kč a tyto prostředky měla po sjednaném čase vrátit i se sjednaným úrokem. Dohoda byla uzavřená, aniž by právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala reálnou příjmovou a výdajovou stránku žalované, aby bylo zjištěno, zda může žalovaná sjednanou dohodu řádně splnit. Po sjednání této dohody žalovaná obdržela částku v celkové výši 25 000 Kč na jí určený účet (důkaz: Smlouva o úvěru č. č. , hodnota, včetně dodatků, výpis z běžného účtu právní předchůdkyně žalobkyně). Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela dne , datum, dohodu, na základě, které jí bude úplatně převádět své pohledávky a na základě toho byla převedena na žalovanou i pohledávka za žalovanou (důkaz: Smlouva o postoupení pohledávek ze dne , datum, , oznámení o postoupení pohledávek ze dne 15. 11. 2024, seznam postupovaných pohledávek). Oznámení o postoupení pohledávky a také předžalobní výzva byly žalované zaslány dne 15. 11. 2024 a doručovány dne 19. 11. 2024, kdy žalovaná si zásilku nepřevzala na adrese svého trvalého bydliště a neučinila tak ani poté, co byla zásilka uložena na poště v odběrní lhůtě. V předžalobní výzvě byla žalovaná vyzvána k uhrazení dlužné částky do 3 dnů (důkaz: oznámení o postoupení pohledávek ze dne 15. 11. 2024, předžalobní výzva ze dne 15. 11. 2024, podací lístek, výpis ze služby sledování zásilek pro zásilku , hodnota, ).

5. Zjištěný skutkový stav je tedy následující: Žalovaná obdržela na základě dohody Smlouva o úvěru č. , hodnota, ve znění jejich pěti dodatků od právní předchůdkyně žalobkyně finanční prostředky v celkové výši 25 000 Kč, které měla vrátit ve sjednaném čase i s úrokem. Tato dohoda byla sjednána bez toho, aby právní předchůdkyně žalobkyně zjistila finanční možnosti žalované sjednanou dohodu řádně splnit. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela dne , datum, dohodu, na základě, které jí bude úplatně převádět své pohledávky a na základě toho byla převedena na žalovanou i pohledávka za žalovanou. Oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzva, kterou byla žalovaná vyzvána k úhradě svého dluhu do 3 dnů, byla žalované zaslána dne 15. 11. 2024 a tyto dokumenty se nepodařilo doručit dne 19. 11. 2024, neboť žalovaná si zásilku nepřevzala, když nebyla zastižena na adrese svého trvalého bydliště.

6. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na své příjmy.

8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.

11. Podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

12. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval občanský zákoník a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně měla vůli s žalovanou coby spotřebitelem uzavřít smlouvu, která ve smyslu § 2 zákona o spotřebitelském úvěru byla smlouvou o spotřebitelském úvěru. Soud se tedy s ohledem na výše citované ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru zabýval tím, zda smlouva o spotřebitelském úvěru byla platně uzavřena, tedy zda žalobkyně před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, zejména tím, že porovnala příjmy a výdaje žalované. Vycházel přitom z konstantní judikatury v obdobných věcech (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018), z níž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posuzování splnění uvedené podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet. Nejvyšší soud se vyjádřil v odůvodnění citovaného rozhodnutí tak, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem předmětného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením od zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích.

13. Soud v posuzované věci musel zkoumat (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18), zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit. Pokud by tak soud neučinil, zasáhl by do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

14. Odkaz soud v této věci činí i na další rozhodnutí – nálezy Ústavního soudu, a to zejména sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. ÚS 4084/12, kdy Ústavní soud dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, zejména nebankovním společnostem, poskytující úvěry spotřebitelům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení formulářových smluv, do jejichž znění nemá spotřebitel možnost, jakkoliv zasáhnout a ovlivnit jejich obsah, je nutné dle Ústavního soudu považovat za neplatné. Nadto Ústavní soud konstatoval, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti, které Nejvyšší správní soud posuzoval v rozsudku z 1. 4. 2015, č. j. 1 AS 30/2015 – 39. Nejvyšší správní soud konstatoval, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá jen na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale tyto řádně prověří. Bylo konstatováno, že výklad přijatý Nejvyšším správním soudem, konvenuje interpretací zaujaté soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C - 449/13 (CA Consumer finance SA versus Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka na základě dostatečných informací, přičemž na informace podané spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné. Tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. V rozsudku ze dne 21. 4. 2016 ve věci C-377/14 (E. G. Radlinger a Helena Radlingerová versus FINWAI a. s.) se k předběžné otázce Krajského soudu v Praze Soudní dvůr vyjádřil tak, že i v rámci insolvenčního řízení musí insolvenční soud zohlednit porušení ustanovení zakotvených ve směrnici majících chránit spotřebitele, a to tak, aby spotřebiteli poskytl účinnou ochranu.

15. Rovněž v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11, Ústavní soud konstatoval, že není důvod, aby státní moc poskytovala ochranu právům subjektu, který nejenže řádně neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku, realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěru - dlužník, ať již z nevědomosti, či z bezvýchodnost aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

16. Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 15 Co 300/2019-103 ze dne 5. 11. 2019 se podává, že poskytovatel úvěru musí náležitě, pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.

17. V projednávané věci žalobkyně tvrdila, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované dostatečně. Bylo tvrzeno, že byla provedena lustrace žalované v databázi ISIR, SOLUS, CEE, BRKI, NRKI, avšak toto doloženo nebylo, stejně tak nebylo doloženo ničeho ohledně toho, že by právní předchůdkyně zkoumala finanční možnosti (příjmy a výdaje) žalované k plnění sjednané dohody. Soud tedy nemá za to, že by řádně byla prozkoumaná úvěruschopnost žalované.

18. Soudu proto nezbývá než uzavřít, že písemná dohoda, jež měla být smlouva o úvěru, je absolutně neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 zákona občanského zákoníku), v důsledku toho jsou neplatné i veškeré smluvní ujednání na úroky. Pokud právní předchůdkyně žalobkyně na základě neplatné smlouvy poskytla žalované částku ve výši 25 000 Kč, je žalovaná povinna dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vrátit žalobkyni poskytnutou částku, neboť až na ni právní předchůdkyně žalobkyně postoupila v souladu § 1879 o. z. pohledávku za žalovanou.

19. Žalovaná převzala bezhotovostně částku 25 000 Kč a nevrátila nic. Soud proto uložil žalované výrokem I povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 25 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 23. 11. 2024, tedy ode dne následujícího po uplynutí třetího dne od doručení předžalobní výzvy, ve které byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky. Dle názoru soudu byla předžalobní výzva doručena totiž v souladu s § 570 odst. 1 občanského zákoníku dne 19. 11. 2024, tedy dne, kdy žalovaná zmařila doručení tím, že si zásilku nevyzvedla na adrese svého trvalého bydliště. Nárok na zaplacení úroku z prodlení je dán dle § 1958 a § 1970 občanského zákoníku, a jeho výše byla určena v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Pro úplnost lze poznamenat, že úrok z prodlení nelze počítat od doby určené neplatnou smlouvou, ale od uplynutí lhůty dané v první výzvě k plnění, která byla prokazatelně doručena žalované, což v tomto případě byla předžalobní výzva.

20. Ve zbývající části soud s ohledem na výše uvedené nároky žalobkyně na zaplacení částky 3 490 Kč, zákonného úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 28 490 Kč od 15. 6. 2024 do 22. 11. 2024, zákonného úroku z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 25 000 Kč od 23. 11. 2024 do zaplacení, a zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 3 490 Kč od 23. 11. 2024 do zaplacení, výrokem II zamítl.

21. Soud o náhradě nákladů řízení rozhodl ve smyslu § 142 odst. 2 a 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), kdy žalobkyně měla ve věci částečný úspěch. Předmětem žaloby byla (ke dni rozhodování soudu) částka 33 791,24 Kč (28 490 Kč + 5 301,24 Kč), představující 100 % nároku, přičemž žalobkyně byla úspěšná co do částky 27 618,93 Kč (25 000 Kč + 2 618,93 Kč) odpovídající 81,73 % výše nároku, a ve zbylém rozsahu odpovídajícím 18,27 % výše nároku; žalobkyni proto náleží náhrada nákladů odpovídající 63,46 % výše jejích nákladů. K aplikaci § 14b advokátního tarifu soud doplňuje, že dle jeho závěru byly splněny předpoklady stanovené v odst. 1 tohoto paragrafu, kdy se jednak jedná o peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně stejnou žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech a žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení. Náklady řízení žalobkyně činí:- odměna za zastoupení dle § 14b odst. 1 písm. c) bodu 2 advokátního tarifu ve znění do 31. 12. 2024 činí 300 Kč za jeden úkon právní služby vykonané právní služby v období do 31. 12. 2024, tedy 600 Kč za dva úkony (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva),- náhrada hotových výdajů ke každému z výše uvedených dvou úkonů právní služby ve výši 100 Kč/úkon, a to v souladu s § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu ve znění do 31. 12. 2024.- odměna za zastoupení dle § 14b odst. 1 písm. c) bodu 2 advokátního tarifu ve znění od 1. 1. 2025 činí 400 Kč za jeden úkon právní služby vykonané v období od 1. 1. 2025, tedy za jeden úkon (sepis žaloby) částka 400 Kč,- náhrada hotových výdajů k výše uvedenému úkonu ve výši 100 Kč, a to v souladu s § 14b odst. 6 písm. a) advokátního tarifu ve znění od 1. 1. 2025.- náhrada DPH ve výši 21 % dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 273 Kč,- zaplacený soudní poplatek ve výši 1 140 Kč dle položky 2 odst. 1 písm. c) Sazebníku soudních poplatků k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.Celkové náklady řízení žalobkyně proto činí 2 713 Kč, a proto náhrada nákladů odpovídající poměru 81,73 %, která náleží žalobkyni, činí 2 217,33 Kč. Žalovaná je tedy povinna zaplatit náhradu nákladů řízení žalobkyně v částce 2 217,33 Kč, a to k rukám zástupce žalobkyně dle 149 odst. 1 o. s. ř. (výrok III). K úhradě částky přiznané žalobkyni výrokem I byla žalované poskytnuta lhůta dle § 160 odst. 1 o. s. ř., když jiné možnosti žalované nebyly pro její pasivitu soudem zjištěny.