14 C 90/2022

Plný text

Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Tankó ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 34.780 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 27 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 27 500 Kč od 6. 6. 2022 do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v niž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 2 500 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 30 000 Kč ve výši 11,75 % od 27. 5. 2022 do 5. 6. 2022, úrokem z prodlení ve výši 11,75 % z částky 2 500 Kč od 6. 6. 2022 do zaplacení, úrokem ve výši 21,55 % ročně z částky 30 000 Kč od 27. 5. 2022 do zaplacení, částky 1 563 Kč, částky 300 Kč, částky 1 497 Kč, a částky 1 420 Kč.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 410,15 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou ze dne 11. 7. 2022 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 30 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 30 000 Kč od 27. 5. 2022 do zaplacení, smluvním úrokem 21,55 % ročně z částky 30 000 Kč od 27. 5. 2022 do zaplacení, částky 1 563 Kč, částky 300 Kč, částky 1 497 Kč, a částky 1 420 Kč. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný jako úvěrovaný uzavřel dne [datum] s žalobkyní jako úvěrující smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Dle smlouvy o úvěru žalobkyně poskytla žalovanému bezhotovostní úvěr ve výši 30 000 Kč, přičemž částka 27 500 Kč byla připsána na účet žalovaného a částka 2 500 Kč byla převedena na účet zprostředkovatele úvěru jako jeho provize. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni poskytnutý úvěr spolu se sjednaným úrokem, kdy měl celkově žalobkyni vrátit 37 500 Kč ve 25měsíčních splátkách po 1 500 Kč splatných vždy každého 20. dne daného měsíce, kdy splatnost první splátky byla dohodnuta na den 20. 3. 2022. Žalobkyně tvrdí, že žalovaný svůj závazek ze smlouvy nesplnil řádně a včas, a tím se ocitl v prodlení s úhradou dlužné částky ve výši 30 000 Kč. Žalobce kromě částky 30 000 Kč požaduje také úroky ve výši 1 563 Kč, 300 Kč jako dluh na účelně vynaložených nákladech spojených s vymáháním pohledávky (poplatek za tři zaslané upomínky), smluvní pokutu ve výši 1 497 Kč za opožděné splátky, a smluvní pokutu ve výši 1 420 Kč (tj. smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně ode dne 27. 5. 2022 do 10. 7. 2022 ze zesplatněné částky).

2. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně tvrdila, že podstatným byl jeho příjem, jenž byl dostačující k řádnému splácení úvěru.

3. Okresní soud v Bruntále vydal dne [datum rozhodnutí] elektronický platební rozkaz [číslo jednací], kterým žalobě v plném rozsahu vyhověl. Vzhledem k tomu, že se platební rozkaz nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovanému, byl usnesením téhož soudu ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], zrušen.

4. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a dlužnou částku do dne rozhodnutí soudu dobrovolně neuhradil. Soud doručoval veškeré písemnosti určené žalovanému na adresu pro doručování dle ustanovení § 46b písm. a) zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), srovnej např. s usnesením Ústavního soudu č. II. ÚS 1308/10. Zásilku soudu si žalovaný osobně nepřevzal.

5. V souladu s ustanovením § 115a a § 101 odst. 4 o. s. ř., soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Žalovaný byl v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. vyzván, nechť se vyjádří ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy, zda se vzdává práva účasti na projednávání věci, případně, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Žalovaný byl současně poučen, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud v souladu s ustanovením § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí; k výzvě se žalovaný nevyjádřil.

6. Z listin předložených žalobkyní k důkazu soud učinil tento závěr o skutkovém stavu: Smlouvou o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum] bylo prokázáno, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu, která měla být sjednána jako spotřebitelský úvěr dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, za použití § 2395 a násl. občanského zákoníku. Z výpisů z bankovního účtu žalobkyně ze dne 9. 7. 2022 se podává, že dne [datum] byla zaslána žalovanému částka ve výši 27 500 Kč a současně byla zaslána částka ve výši 2 500 Kč zprostředkovateli úvěru. Součástí výše uvedené smlouvy o spotřebitelském úvěru bylo také čestné prohlášení o závazcích spotřebitele a o příjmech a výdajích spotřebitele. Z těchto čestných prohlášení se podává, že žalovaný je svobodný, má měsíční příjem ve výši 14 276 Kč, nemá žádné závazky a jeho jediným výdajem jsou náklady na bydlení ve výši 2 000 Kč. Z posouzení úvěruschopnosti zákazníka ze dne 24. 2. 2022 se podává, že žalobkyně počítala při posuzování úvěruschopnosti, že průměrný měsíční příjem žalovaného je 12 300 Kč a jeho výdaje pouze 2 000 Kč, z čehož vyšel rozdíl 12 000 Kč, který má zůstávat žalovanému. Dále bylo v tomto posouzení uvedeno, že nezabavitelné minimum žalovaného činí 6 324 Kč, jeho životní minimum je ve výši 3 860 Kč a normativní náklady na bydlení jsou ve výši 5 626 Kč. Žalobkyně měla doloženo od žalovaného čestné prohlášení jeho rodičů, z kterého vyplývá, že přispívá rodičům na bydlení částkou 2 000 Kč měsíčně, a dále výplatní pásky za měsíc 11/2021 a 12/2021. Kromě toho žalobkyně žalovaného prolustrovala v centrální evidenci exekucí a v insolvenčním rejstříku s negativním výsledkem. Z přípisu právního zástupce žalobkyně ze dne 26. 5. 2022, odeslaného dle podacího lístku žalovanému doporučeně téhož dne, vzal soud za prokázané zesplatnění celého dluhu a výzvu adresovanou žalovanému k plnění tohoto zesplatněného dluhu v celkové výši 33 360 Kč, kdy dlužná částka měla být žalovaným uhrazena nejpozději do deseti dnů od zaslání výzvy k plnění, tedy do dne 5. 6. 2022.

7. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval občanský zákoník a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

8. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je Spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle § 2048 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Podle § 2049 občanského zákoníku zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený.

13. Dle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Bylo prokázáno, že žalobkyně měla vůli s žalovaným (coby spotřebitelem) uzavřít smlouvu o úvěru, která ve smyslu § 2 zákona o spotřebitelském úvěru byla smlouva spotřebitelským úvěrem. Soud se tedy s ohledem na výše citované ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru zabýval tím, zda smlouva o spotřebitelském úvěru byla platně uzavřena, tedy zda žalobkyně před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, zejména tím, že porovnala příjmy a výdaje žalovaného. Vycházel přitom z konstantní judikatury v obdobných věcech (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018), z níž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posuzování splnění uvedené podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet. Nejvyšší soud se vyjádřil v odůvodnění citovaného rozhodnutí tak, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem předmětného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením od zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích.

15. Soud v posuzované věci musel zkoumat (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18), zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit. Pokud by tak soud neučinil, zasáhl by do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

16. Odkaz soud v této věci činí i na další rozhodnutí-nálezy Ústavního soudu, a to zejména sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. ÚS 4084/12, kdy Ústavní soud dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, zejména nebankovním společnostem, poskytující úvěry spotřebitelům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení formulářových smluv, do jejichž znění nemá spotřebitel možnost jakkoliv zasáhnout a ovlivnit jejich obsah, je nutné dle Ústavního soudu považovat za neplatné. Nadto Ústavní soud konstatoval, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti, které Nejvyšší správní soud posuzoval v rozsudku z 1. 4. 2015, č. j. 1 AS 30/201–39 Nejvyšší správní soud konstatoval, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá jen na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale tyto řádně prověří. Bylo konstatováno, že výklad přijatý Nejvyšším správním soudem, konvenuje interpretací zaujaté soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer finance SA versus Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka na základě dostatečných informací, přičemž na informace podané spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné. Tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. V rozsudku ze dne 21. 4. 2016 ve věci C -377/14 (E. G. Radlinger a Helena Radlingerová versus FINWAI a. s.) se k předběžné otázce Krajského soudu v Praze Soudní dvůr vyjádřil tak, že i v rámci insolvenčního řízení musí insolvenční soud zohlednit porušení ustanovení zakotvených ve směrnici majících chránit spotřebitele, a to tak, aby spotřebiteli poskytl účinnou ochranu.

17. Rovněž v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11, Ústavní soud konstatoval, že není důvod, aby státní moc poskytovala ochranu právům subjektu, který nejenže řádně neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku, realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěru - dlužník, ať již z nevědomosti, či z bezvýchodnost aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

18. Z formuláře posouzení úvěruschopnosti zákazníka je zřejmé, že příjmy i výdaje žalovaného posoudila žalobkyně způsobem formálním, a to na základě informací uvedeném v čestném prohlášení o výdajích a příjmech spotřebitele. Je sice pravdou, že byla provedena lustrace insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí, a současně žalobkyně měla doloženo čestné prohlášení rodiče žalovaného o částce, kterou žalovaný se podílí na nákladech na bydlení, a také dvě výplatní pásky žalovaného, avšak pouze toto prověření úvěruschopnosti nelze brát za řádné. V daném případě totiž žalovaný uvedl jako svůj jediný výdaj částku 2 000 Kč, kterou přispívá na bydlení svému rodiči. Žádné další náklady (např. jídlo, drogerii, oblečení, cestování do práce, koníčky, telefonní služby atd.) neuvedl a žalobkyně je po něm ani nechtěla, protože se spokojila s tím, že žalovaný má dostatek prostředků k jejich úhradě, a to se zohledněním výše jeho příjmů, výše životního minima a výše normativních nákladů. Ostatně i zkoumání příjmů žalovaného bylo nedostatečné, neboť žalobkyně bez dalšího vyšla pouze ze dvou výplatních pásek a není zde ani postavené na jisto, zda měl žalovaný pracovní smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou, případně na dostatečně dlouhou dobu určitou, aby bylo pokryto bezpečně období, ve kterém měl být úvěr splácen. Určení disponibilního rozdílu mezi příjmy a výdaji žalovaného ve výši 12 300 Kč, ze kterého by žalovaný měl hradit úvěr, je tedy naprosto chybné. Na tom nezmění ničeho ani to, že se žalobkyně pokusila přihlédnout k výši normativních nákladů na bydlení a životního minima. K tomu soud podotýká, že je správné přihlédnout k normativním nákladům na bydlení či výši životního minima, ale nelze jimi bez dalšího nahrazovat zjišťování reálných výdajů žadatele o úvěr. Tyto náklady totiž mají být pouze vodítkem při ověřování reality výše životních nákladů každého jednotlivého žadatele o úvěr. Pokud tedy v daném případě žalovaný tvrdil, že má pouze výdaje na bydlení ve výši 2 000 Kč a tyto výdaje jsou pod normativními náklady na bydlení, tak správně žalobkyně prověřila skutečnost tohoto tvrzení, a to na základě čestného prohlášení rodiče, potud byl postup žalobkyně správný. Nesprávný byl však postup žalobkyně, kdy zcela abdikovala na zjišťování dalších životních nákladů žalovaného, kdy si nelze představit, že žádné další náklady žalovaný neměl. Z výše uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že nebyla řádně zkoumána úvěruschopnost žalovaného.

19. Soudu proto nezbývá než uzavřít, že předmětná smlouva o úvěru je absolutně neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 zákona občanského zákoníku). Pokud žalobkyně na základě neplatné smlouvy poskytla žalovanému částku 27 500 Kč, jde o plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 občanského zákoníku) a žalovaný je povinen takto získaný majetkový prospěch žalobkyni, která prokázala aktivní legitimaci k podání žaloby, jako ochuzené vydat (§ 2991 odst. 1 občanského zákoníku).

20. Vzhledem k tomu, že žalovaný převzal bezhotovostním převodem částku 27 500 Kč a nevrátil ničeho, uložil soud žalovanému výrokem I. povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 27 500 Kč. Současně přiznal soud žalobkyni právo na uplatněné zákonné úroky z prodlení, a to souladu s ustanovením § 1958 a § 1970 občanského zákoníku a nařízením vlády č. č. 351/2013 Sb., ode dne 6. 6. 2022 (tj. dne následujícího po lhůtě nejzazší určené splatnosti uvedené v předžalobní výzvě).

21. Ve zbývající části soud s ohledem na výše uvedené nárok žalobkyně na zaplacení částky 2 500 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 30 000 Kč ve výši 11,75 % od 27. 5. 2022 do 5. 6. 2022, úrokem z prodlení ve výši 11,75 % z částky 2 500 Kč od 6. 6. 2022 do zaplacení, úrokem ve výši 21,55 % ročně z částky 30 000 Kč od 27. 5. 2022 do zaplacení, jakož i částky 1 563 Kč, částky 300 Kč, částky 1 497 Kč, a částky 1 420 Kč výrokem II. zamítl.

22. O nákladech účastníků soud rozhodoval podle ustanovení § 142 odst. 2 a § 142a odst. 1 o. s. ř., v sazbách dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, přičemž se musel zabývat poměrem úspěchu a neúspěchu. Předmětem žaloby byla (ke dni rozhodování soudu) částka 43 209,92 Kč (30 000 Kč + 2 974,52 Kč + 5 455,4 Kč + 1 563 Kč + 300 Kč + 1 497 Kč + 1 420 Kč) představující 100 %, žalobkyně úspěšná co do částky 30 138,12 Kč odpovídající 69,75 % a neúspěšná co do částky 13 071,8 Kč odpovídající 30,25 %, žalobkyni proto náleží náhrada odpovídající 39,5 %. Výše náhrady nákladů řízení vychází z advokátního tarifu. Náklady představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 1 392 Kč, jehož výše byla určena dle položky 2 odst. 1 písm. c) Sazebníku soudních poplatků k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, odměna za právní zastoupení stanovená dle § 14b odst. 1 písm. c) bodu 3 advokátního tarifu ve výši 500 Kč za jeden úkon právní služby, přičemž právní zástupce žalobkyně učinil v dané věci 3 úkony právní služby (převzetí věci, výzva k plnění, sepis žaloby) a odměna tedy činí celkem 1 500 Kč, a dále byl ke každému úkonu právní služby přiznán i režijní paušál ve výši 100 Kč, a to v souladu s § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu. Jelikož právní zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalobkyni z odměny za právní zastoupení a režijních paušálů v souladu s § 137 odst. 3 o. s. ř. i právo na náhradu 21 % DPH ve výši 378 Kč Náklady řízení tak celkem činily 3 570 Kč, a proto náhrada nákladů odpovídající poměru 39,5 %, která náleží žalobkyni, činí 1 410,15 Kč. Jelikož žalobkyni, které byla přisouzena náhrada nákladů řízení, zastupoval v řízení advokát, je žalovaný dle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. povinen zaplatit tuto náhradu advokátu. K aplikaci § 14b advokátního tarifu soud doplňuje, že dle jeho závěru byly splněny předpoklady stanovené v odst. 1 tohoto paragrafu, kdy se jednak jedná o peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně stejnou žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech a žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení.

23. K úhradě částky přiznané žalobkyni výrokem I. byla žalovanému poskytnuta lhůta dle § 160 odst. 1 o. s. ř., když možnosti žalovaného nebyly pro jeho pasivitu soudem zjištěny.