14 C 99/2025

Plný text

Okresní soud v Bruntále rozhodl soudcem Mgr. Tomášem Tankó ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 13 712 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 8 000 Kč ode dne 20. 10. 2024 do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v niž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 3 112 Kč a částky 2 600 Kč se zákonným úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky 10 600 Kč od 27. 1. 2024 do 19. 10. 2024, zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 2 600 Kč od 20. 10. 2024 do zaplacení, zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 8 000 Kč od 20. 10. 2024 do zaplacení, a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou ze dne , datum, se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 3 112 Kč, a částky 10 600 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 10 600 Kč od 27. 1. 2024 do zaplacení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč. Žalobkyně tvrdila, že s žalovaným uzavřela dne , datum, smlouvu o zápůjčce dle § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Dle smlouvy o zápůjčce ze dne , datum, žalobkyně poskytla žalovanému bezúčelovou a bezhotovostní zápůjčku ve výši 8 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni částku ve výši 8 000 Kč spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky v celkové výši 2 600 Kč. Splatnost byla ujednána na den 26. 1. 2024. Žalobkyně tvrdí, že žalovaný svůj závazek ze smlouvy nesplnil řádně a včas, a tím se ocitl v prodlení s úhradou dlužné částky ve výši 10 600 Kč. V souladu s článkem II. bodu 2.3. smlouvy o zápůjčce žalobkyně uplatňuje rovněž náklady s uplatněním pohledávky, a to konkrétně náklady za upomínky ve výši 500 Kč za upomínku, přičemž žalobkyně 5krát upomínala žalovaného, a proto náklady spojené s uplatněním pohledávky činí celkem 2 500 Kč, a dále žalobkyně nárokuje dle stejného ustanovení smlouvy smluvní pokutu ve výši 3 112 Kč. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně tvrdila, že podstatným bylo posouzení rodinných, pracovních, příjmových, výdajových a jiných relevantních poměrech žalovaného. Přičemž poskytnuté informace a dokumenty od žalovaného byly žalobkyní vyhodnoceny a zaevidovány do zákaznické karty žalovaného.

2. Soud vyzval žalovanou, aby doplnila listinné důkazy osvědčující tvrzení, že při sjednávání úvěrové smlouvy řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného, zejména jeho příjmové a výdajové schopnosti. K této výzvě žalovaná sdělila, že nebude doplňovat ničeho, a proto má soud za to, že je možno rozhodovat pouze na základě doložených listinných důkazů.

3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a dlužnou částku do dne rozhodnutí soudu dobrovolně neuhradil. Soud doručoval veškeré písemnosti určené žalovanému na adresu pro doručování dle ustanovení § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), srovnej např. s usnesením Ústavního soudu č. II. ÚS 1308/10. Zásilku soudu žalovaný nepřevzal.

4. V souladu s ustanovením § 115a a § 101 odst. 4 o. s. ř., soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Žalovaný byl v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. vyzván, nechť se vyjádří ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy, zda se vzdává práva účasti na projednávání věci, případně, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Žalovaný byl současně poučen, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud v souladu s ustanovením § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí; k výzvě se žalovaný nevyjádřil.

5. Z listin předložených žalobkyní soud zjistil následující skutečnosti, které má za prokázané. Dne , datum, uzavřela žalobkyně s žalovaným písemnou dohodu nazvanou „Smlouva o zápůjčce“, na základě které se žalobkyně zavázala žalovanému přenechat k volnému užití finanční prostředky ve výši 8 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a to společně s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 2 600 Kč nejpozději do 26. 1. 2024, přičemž si současně sjednali i poplatek za každou upomínku ve výši 500 Kč a smluvní pokutu ve výši 0,1 % dlužné částky za každý den prodlení (důkaz: Smlouva o zápůjčce ze dne , datum, ). Žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 8 000 Kč dne , datum, (důkaz: výpis z účtu č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, za období od , datum, -, datum, ). K vrácení dlužné částky žalobkyně vyzvala žalovaného v předžalobní výzvě ze dne , datum, , která byla žalovanému doručována marně dne , datum, , neboť žalovaný byl na adrese svého trvalého pobytu neznámý, a to do 3 dnů (důkaz: podací lístek - , Anonymizováno, , služba sledování zásilek České pošty dostupná na https://www.postaonline.cz/trackandtrace).

6. Současně nebylo zjištěno ničeho ohledně zkoumání příjmové a výdajové poměry žalovaného.

7. Soud proto učinil tento závěr o skutkovém stavu: Dne , datum, uzavřela žalobkyně s žalovaným písemnou dohodu nazvanou „Smlouva o zápůjčce“, na základě které se žalobkyně zavázala žalovanému přenechat k volnému užití finanční prostředky ve výši 8 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a to společně s poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 2 600 Kč nejpozději do 26. 1. 2024, přičemž si současně sjednali i poplatek za každou upomínku ve výši 500 Kč a smluvní pokutu ve výši 0,1 % dlužné částky za každý den prodlení, a to i když před uzavřeným výše uvedené dohody žalobkyně neprozkoumala příjmové a výdajové poměry žalovaného. Žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 8 000 Kč dne , datum, a k vrácení celé dlužné částky žalobkyně vyzvala žalovaného v předžalobní výzvě ze dne , datum, , která byla žalovanému, která byla žalovanému doručována marně dne , datum, , neboť žalovaný byl na adrese svého trvalého pobytu neznámý, a to do 3 dnů.

8. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval občanský zákoník a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

9. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle § 570 odst. 1 občanského zákoníku Právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.

13. Podle § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Bylo prokázáno, že žalobkyně měla vůli s žalovaným (coby spotřebitelem) uzavřít smlouvu o zápůjčce, která ve smyslu § 2 zákona o spotřebitelském úvěru byla smlouva spotřebitelským úvěrem. Soud se tedy s ohledem na výše citované ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru zabýval tím, zda smlouva o spotřebitelském úvěru byla platně uzavřena, tedy zda žalobkyně před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, zejména tím, že porovnala příjmy a výdaje žalovaného. Vycházel přitom z konstantní judikatury v obdobných věcech (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018), z níž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posuzování splnění uvedené podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet. Nejvyšší soud se vyjádřil v odůvodnění citovaného rozhodnutí tak, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem předmětného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením od zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích.

15. Soud v posuzované věci musel zkoumat (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18), zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit. Pokud by tak soud neučinil, zasáhl by do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

16. Odkaz soud v této věci činí i na další rozhodnutí - nálezy Ústavního soudu, a to zejména sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. ÚS 4084/12, kdy Ústavní soud dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, zejména nebankovním společnostem, poskytující úvěry spotřebitelům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení formulářových smluv, do jejichž znění nemá spotřebitel možnost jakkoliv zasáhnout a ovlivnit jejich obsah, je nutné dle Ústavního soudu považovat za neplatné. Nadto Ústavní soud konstatoval, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti, které Nejvyšší správní soud posuzoval v rozsudku z 1. 4. 2015, č. j. 1 AS 30/2015 – 39. Nejvyšší správní soud konstatoval, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá jen na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale tyto řádně prověří. Bylo konstatováno, že výklad přijatý Nejvyšším správním soudem, konvenuje interpretací zaujaté soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C - 449/13 (CA Consumer finance SA versus Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka na základě dostatečných informací, přičemž na informace podané spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné. Tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. V rozsudku ze dne 21. 4. 2016 ve věci C-377/14 (E. G. Radlinger a Helena Radlingerová versus FINWAI a. s.) se k předběžné otázce Krajského soudu v Praze Soudní dvůr vyjádřil tak, že i v rámci insolvenčního řízení musí insolvenční soud zohlednit porušení ustanovení zakotvených ve směrnici majících chránit spotřebitele, a to tak, aby spotřebiteli poskytl účinnou ochranu.

17. Rovněž v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11, Ústavní soud konstatoval, že není důvod, aby státní moc poskytovala ochranu právům subjektu, který nejenže řádně neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku, realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěru - dlužník, ať již z nevědomosti, či z bezvýchodnost aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

18. Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 15 Co 300/2019-103 ze dne 5. 11. 2019 se podává, že poskytovatel úvěru musí náležitě, pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.

19. V řízení nebylo žalobkyní konkrétně tvrzeno a prokazováno, že před uzavřením smlouvy prověřovala schopnost žalovaného spotřebitelský úvěr (respektive zápůjčku) splácet i z jiných než z poskytnutých údajů od žalovaného. Žalobkyně nechtěla soudu ani přes výzvu ničeho doplnit, proto soud ani nenařizoval pro nadbytečnost jednání, neboť výzva dle § 118a o. s. ř. by byla nadbytečná s ohledem na sdělení žalobkyně. Soud pro nadbytečnost nevyzýval žalobkyni ani k doložení karty klienta, neboť tato písemnost by dokládala pouze to, že žalovaný sdělil nějaké příjmy a výdaje, ze kterých žalobkyně bez dalšího vycházela, jak sama uvedla v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Ostatně sama žalobkyně byla srozuměna s důsledkem toho, že nebude doplněno ničeho, tedy že soud smlouvu posoudí jako neplatnou.

20. Dle názoru soudu je zapotřebí, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru (respektive zápůjčky) posuzoval v rámci kvalifikovaného uvážení všechny příjmy a výdaje spotřebitele, které má mít doloženy, respektive alespoň ty doložitelné a nejdůležitější z nich. K tomuto však v daném případě zjevně nebylo přistoupeno, kdy žalobkyně sama sdělila v žalobě, že vyšla pouze z tvrzených údajů od žalovaného. Úvěruschopnost žalovaného tak byla dle názoru soudu zkoumána naprosto nedostatečně.

21. Soudu proto nezbývá než uzavřít, že smlouva o zápůjčce je absolutně neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 zákona občanského zákoníku), a to včetně všech poplatků, nákladů spojených s uplatněním pohledávky, a smluvních pokut. Pokud žalobkyně na základě neplatné smlouvy poskytla žalovanému částku 8 000 Kč je žalovaný povinen takto získaný majetkový prospěch žalobkyni jako ochuzené vydat (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).

22. Vzhledem k tomu, že žalovaný převzal bezhotovostně částku 8 000 Kč a nebylo prokázáno, že by cokoliv vrátil, uložil soud žalovanému výrokem I povinnost zaplatit částku 8 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 8 000 Kč ode dne 20. 10. 2024, tedy dnem následujícím po dni, kdy uplynula 3denní lhůta, ve které byl žalovaný vyzván k vrácení dlužné částky předžalobní výzvou, jež byla žalovanému doručována marně dne , datum, , a dle názoru soudu se tohoto dne dostala do dispoziční sféry žalovaného v souladu s § 570 občanského zákoníku, když žalovaný zmařil řádné doručení tím, že si na adrese svého trvalého bydliště nepřebírá poštu, do zaplacení. K tomu soud pro úplnost dodává, že soud pro účely stanovení splatnosti vycházel až z předžalobní výzvy, protože nebylo prokázáno, zda a kdy upomínky byly doručeny žalovanému. Současně soud nemohl vycházet z data splatnosti uvedené v neplatné smlouvě.

23. S ohledem na výše uvedené nárok žalobkyně na zaplacení částky (smluvní pokuty) 3 112 Kč a částky (poplatku) 2 600 Kč se zákonným úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky 10 600 Kč od 27. 1. 2024 do 19. 10. 2024, zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 2 600 Kč od 20. 10. 2024 do zaplacení, zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 8 000 Kč od 20. 10. 2024 do zaplacení, a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč, výrokem II zamítl.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle § 151 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalovaný byl ve sporu mírně úspěšnější, a z tohoto důvodu by mu náležela náhrada nákladů řízení, avšak nebylo prokázáno, že žalovanému vůbec nějaké náklady vznikly, proto soud rozhodl výrokem III, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

25. K úhradě částky přiznané žalobkyni byla žalovanému poskytnuta lhůta dle § 160 odst. 1 o. s. ř., když možnosti žalovaného pro její úhradu nebyly pro jeho pasivitu soudem zjištěny.