16 C 243/2021

Plný text

Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Mrkalovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 21 540 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 8 173,80 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně z částky 4 970 Kč od [datum] do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba na stanovení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni 33 710,49 Kč se 8,05% úrokem z prodlení ročně z částky 11 469,20 Kč od [datum] do zaplacení a s 23,72% úrokem ročně z částky 16 439,20 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou u Okresního soudu v Bruntále dne [datum] domáhala zaplacení částky v celkové výši 21 540 Kč s příslušenstvím z titulu dvou smluv o zápůjčce uzavřených mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [obec], a žalovaný dne [datum] pod [číslo] dne [datum] pod [číslo] na základě nichž byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky v prvním případě ve výši 15 000 Kč a ve druhém ve výši 12 000 Kč. Ke dni podání žaloby žalovaný dluží v případě půjčky ze dne [datum] částku 7 400 Kč a v případě půjčky ze dne [datum] částku 14 140 Kč. Současně žalobkyně požadovala kapitalizovaný úrok z půjčky a zákonný úrok z prodlení.

2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a proti uplatněnému nároku nevznesl žádné skutkové ani právní námitky.

3. Aktivní legitimaci ve sporu žalobkyně prokázala Smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou mezi žalobcem a právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], [obec], dne [datum], na základě níž přešly pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Žalovaný byl o postoupení pohledávek písemně vyrozuměn.

4. Ze smlouvy o půjčce [číslo] ze dne [datum] a [číslo] ze dne [datum], ze smluvních podmínek smluv o půjčce, z karet zákazníka vztahujících se k jednotlivým smlouvám o půjčce a z předžalobní výzvy včetně dokladu o odeslání zásilky poštou má na soud za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena dne [datum] smlouva o půjčce pod [číslo] dne [datum] smlouva o půjčce pod [číslo] na základě nichž byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky v prvním případě ve výši 15 000 Kč a ve druhém případě 12 000 Kč. U smlouvy o půjčce z roku 2014 se žalovaný zavázal uhradit mimo zapůjčené částky 15 000 Kč poplatek za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč, úrok ve výši 2 100 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč, celkem tedy 26 100 Kč v 58 týdenních splátkách po 450 Kč. Procentuální vyjádření úrokové sazby bylo vyjádřeno ve smluvních podmínkách a představovalo 23,72 % ročně. Náklady za hotovostní inkaso splátek při 58 týdenních splátkách představovaly 40 % z celkové výše půjčené částky. Pokud se týká poplatků za administrativní činnost, ty činí 3 000 Kč, a z obsahu smlouvy ani smluvních podmínek nevyplývá, jakým způsobem byl tento poplatek stanoven a za jakou administrativní činnost věřitele má být uhrazen. Z listinný důkazů ke smlouvě o půjčce z roku 2014 dále vyplývá, že žalovaný bydlel ke dni podepsání smlouvy v nájmu, neměl uzavřený jiný závazek finančního charakteru s jiným subjektem, měl již aktivní půjčku u právní předchůdkyně žalobkyně, nebyl majitelem vozu a měl 2 vyživovací povinnosti bez uvedení výše. Žalovaný v době uzavření této smlouvy pracoval v hlavním pracovním poměru, přičemž z karty zákazníka nevyplývá, že tento pracovní poměr byl ověřen. Žalovaný uvedl jako svůj příjem částku 17 000 Kč a státní podporu ve výši 5 929 Kč. Celkové výdaje představovaly měsíčně nájem/inkaso ve výši 8 500 Kč, výdaje na domácnost ve výši 6 000 Kč, splátky na půjčky/výživné ve výši 1 500 Kč, výdaje na telefon ve výši 300 Kč a jiné dluhy ve výši 1 200 Kč. Žádný z těchto výdajů nebyl věřitelem prověřen. V případě druhé smlouvy o půjčce uzavřené dne [datum] byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 12 000 Kč s tím, že žalovaný uhradí současně poplatek za administrativní činnost ve výši 2 400 Kč, úrok ve výši 1 680 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč. Rovněž bylo sjednáno životní pojištění za 290 Kč měsíčně. Celkově měl žalovaný uhradit 21 170 Kč v 58 týdenních splátkách po 365 Kč. Pokud se týká smluvních podmínek, pak výše úrokové sazby i stanovení poplatků za hotovostní inkaso splátek byly stanoveny stejným způsobem jako u půjčky z roku 2014 Ani v tomto případě není zřejmé, jakým způsobem byla určena výše administrativního poplatku a za jaké služby měl být hrazen. Z karty zákazníka vyplývají v zásadě stejné informace, jako u smlouvy z roku 2014, pouze je uvedeno, že nájem a inkaso představovalo měsíčně 4 000 Kč, výdaje domácnosti částku 3 500 Kč, splátky na půjčky/výživné částku 3 700 Kč, přičemž jako jediný příjem domácnosti je uvedena mzda žalovaného ve výši 17 000 Kč. V této kartě zákazníka je poznámka, že zaměstnání žalovaného bylo ověřeno, avšak k ověření jeho příjmů či výdajů žalobkyně nepředložila žádný důkaz a vycházela pouze z údajů uvedených žalovaným. V případě půjčky z roku 2014 žalovaný fakticky uhradil částku 18 700 Kč, v případě půjčky z roku 2015 fakticky uhradil částku 7 030 Kč. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužných částek, avšak na tuto výzvu nereagoval a dlužné částky neuhradil.

5. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

6. Podle § 9 odst. 3 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, spotřebitel poskytne věřiteli na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.

7. Jelikož se jedná o smlouvy o spotřebitelském úvěru, musel se soud přednostně zabývat otázkou, zda smlouvy jsou platným právním jednáním s přihlédnutím k § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, tedy zda věřitel s odbornou péčí před uzavřením smluv posoudil schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných jak od spotřebitele, tak nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Zákon totiž stanoví, že věřitel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen tento úvěr řádně splácet. Pokud takto věřitel neučiní, je smlouva absolutně neplatná. Z důvodové zprávy k ustanovení § 9 citovaného zákona vyplývá, že věřitel je při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v úvahu jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zůstane po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřebná pro splácení úvěru. Cílem zákonodárce bylo efektivně zamezit předlužování spotřebitelů, kteří nejsou schopni své závazky řádně platit. Za účelem splnění povinnosti věřitele je nutno vyžádat si informace nejen od spotřebitele samotného, ale aktivně si opatřit další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli. Všechny takto získané informace pak věřitel musí řádně vyhodnotit s přihlédnutím k příjmům a výdajům konkrétního žadatele. Odbornou péčí je v tomto případě třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v této činnosti (viz. výklad § 2 zákona č. 634/1992 Sb.). Pokud věřitel dostojí své povinnosti stanovené v § 9 odst. 1 citovaného zákona a řádně prověří úvěruschopnost žadatele, pak v případě, že dojde k negativnímu závěru, nesmí spotřebitelský úvěr spotřebiteli poskytnut.

8. Jak vyplývá z dokazování, žalobkyně prokazovala splnění své povinnosti posoudit s náležitou a odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy pouze zákaznickou kartou, z níž vyplývá údaj o mzdě žadatele, který nebyl v jednom případě ověřen vůbec, ve druhém případě byla ověřena jen existence hlavního pracovního poměru. Vzhledem k tomu, že žalovaný měl vyživovací povinnosti k nezaopatřeným dětem a byl po určitou dobu poživatelem dávek státní sociální podpory, mělo být ze strany věřitele ověřeno, jakého příjmu žalovaný fakticky dosahuje a zda údaje, které byly uvedeny v zákaznické kartě, se zakládají na pravdě. Rovněž nebyly žádným způsobem prověřeny výdaje žalovaného. V případě obou smluv dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně své povinnosti vyplývající z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nedostála, schopnost žalovaného jako spotřebitele nebyla ze strany věřitele prověřena s odbornou péčí, u žalovaného nebyly před uzavřením smluv aktivně ověřovány a zjišťovány informace k jeho osobním poměrům a nebyla dostatečným a objektivním způsobem vyhodnocena možnost žalovaného fakticky úvěr splácet. Za této situace soud považuje obě smlouvy o zápůjčce dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., za absolutně neplatné.

9. Soud dále konstatuje, že i v případě řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany věřitele zde existuje další důvod, pro který musela být žaloba částečně zamítnuta.

10. Podle § 1 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen o. z.), nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona, zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

11. Podle § 6 odst. 1 o. z., každý má povinnost jednat v právním styku poctivě.

12. Podle § 6 odst. 2 o. z., nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

13. Podle § 553 odst. 1 o. z., o právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem.

14. Podle § 576 o. z., týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

15. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

16. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

17. Podle § 2993 věta první o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

18. Podle § 1968 o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

19. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

20. Podepsané smlouvy představují smlouvy o zápůjčce formulářového charakteru, pro které je typické její přijetí nebo odmítnutí pouze jako celku, a to včetně spotřebitelem nepožadovaných plnění. Vzhledem ke konstrukci smluv o zápůjčce nelze mít pochyb o tom, že právní předchůdkyní žalobkyně zvolená forma smluv kalkuluje se souhrnným poplatkem jako odměnou představující cenu poskytnutého kapitálu nebo též cenu za užívání zapůjčených peněžních prostředků. Obecně touto cenou bývají pouze úroky. V daném případě je cena představována nejen úroky, ale i dalšími složkami poplatku (administrativní poplatek a poplatek za hotovostní inkaso splátek), které cenu za poskytnutí peněžních prostředků zcela neadekvátně navyšují, aniž by jí odpovídaly věřitelem poskytnuté služby. Nelze pochybovat o tom, že právní předchůdkyní zvolená smluvní konstrukce kalkuluje s ohledem na faktické chování klientů tohoto typu finančních služeb s inkasním poplatkem jako s cenou za poskytnutý kapitál. Výše roční procentní sazby nákladů je stanovena pouze v závislosti na délce splácení půjčky, a to zavádějícím způsobem, když výše poskytované jistiny se mění. Výše inkasního poplatku se odvíjí od výše poskytnutých finančních prostředků a nikoli od faktických inkasních nákladů souvisejících s inkasem splátek v místě bydliště spotřebitelů. Těmito konstrukcemi se věřitel snaží eliminovat poměření skutečné výše ceny poskytnutého kapitálu, tj. úroků, se zásadou dobrých mravů (§ 1 odst. 2 o. z.) Smlouvy o zápůjčce, dle závěru soudu, svými účinky obchází účel a smysl právní úpravy, neboť věřitel těmito smlouvami o zápůjčce záměrně cílil na výsledek, který není právní úpravou předvídán ani není žádoucí. Vzhledem k výše uvedenému lze ujednání o souhrnném poplatku považovat dle § 580 odst. 1 o. z., za neplatné.

21. Dále soud dospěl k závěru, že skladba souhrnného poplatku je v části stanoveného administrativního poplatku nepřezkoumatelná, tedy ani výkladem nelze dospět k závěru, jakým způsobem byla stanovena jeho výše a za jaké administrativní služby věřitele má být uhrazen. Soud má za to, že i s přihlédnutím k tomuto závěru lze považovat sjednání souhrnného poplatku ve smlouvách o zápůjčce za právní jednání absolutně neplatné s přihlédnutím k ustanovení § 553 odst. 1 o. z., k čemuž soud musí přihlédnout z úřední povinnosti. V tomto směru soud odkazuje na závěry rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 137/2018-99 ze dne 18. 6. 2018, který se zabýval právně srovnatelným nárokem žalobkyně, přičemž v obdobném právním jednání spatřoval znaky nepoctivého jednání. V tomto směru lze odkázat na § 6 zákona č. 89/2012 Sb., kdy každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. Rovněž nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

22. Soud se dále s přihlédnutím k závěrům shora citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě zabýval otázkou, zda s odkazem na § 576 o. z. je neplatnou pouze část smluv o zápůjčce zahrnující ujednání o souhrnném poplatku, nebo je neplatná smlouva celá. Bylo tedy nutné vyhodnotit, zda z povahy právního jednání, jeho obsahu nebo z okolností, za nichž k právnímu jednání došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy. V tomto směru Krajský soud v Ostravě odkázal na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, např. 3 Cdo 1248/96 ze dne 26. 9. 1997, 2 Cdon 254/96 ze dne 25. 9. 1997 nebo na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 436/05 ze dne [datum], v nichž bylo konstatováno, že při posuzování této otázky je třeba dbát na vůli subjektů právního úkonu s přihlédnutím k účelu, k jehož dosažení osoba konající právní úkon sledovala. Neoddělitelnost je tak třeba posuzovat ve smyslu obsahovém, nikoliv reálné nedělitelnosti a je třeba dávat přednost přístupu, který jinak zachovává ostatní části smlouvy. Jak bylo již konstatováno, smyslem a účelem existence původního věřitele bylo vytvoření zisku v podobě souhrnného poplatku. Jestliže tato část právního jednání byla shledána neplatnou, nelze jí od ostatního obsahu oddělit pro nezpůsobilost samostatné existence zbylé části obsahu právního jednání. Krajský soud konstatuje, že nelze pochybovat o tom, že bez sjednání souhrnného poplatku by původní věřitel takový právní úkon neučinil, neboť smyslem jeho činnosti je dosažení zisku. Věřiteli, který sleduje dosažení zisku, pak nelze proti jeho vůli vnutit pouze jeho částečné uskutečnění, a proto nelze poplatek oddělit od zbylé části obsahu smlouvy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že je-li neplatné ujednání o souhrnném poplatku, jsou pro jeho neoddělitelnost neplatné celé smlouvy o zápůjčce.

23. S přihlédnutím ke shora uvedeným právním hodnocením se tedy soud zabýval otázkou, v jakém rozsahu plnila žalobkyně žalovanému, aniž tu byl platný závazek, a v jakém rozsahu má žalobkyně právo na vrácení toho, co plnila (§ 2993 o. z.), tedy v jaké výši vzniklo na straně žalovaného bezdůvodné obohacení, které je povinen žalobkyni vydat.

24. V řízení bylo prokázáno, že v případě smlouvy ze dne [datum] žalovaný obdržel od právní předchůdkyně žalobkyně finanční prostředky ve výši 15 000 Kč a současně uhradil na tento závazek 18 700 Kč. V případě smlouvy ze dne [datum] žalovaný obdržel od právní předchůdkyně žalobkyně finanční prostředky ve výši 12 000 Kč a uhradil na tento závazek 7 030 Kč. Rozdíl těchto dvou částek, tedy částka 4 970 Kč představuje bezdůvodné obohacení, které je žalovaný povinen vydat žalobkyni, neboť jej získal na základě neplatného právního jednání. Z těchto důvodů soud zavázal žalovaného k zaplacení částky ve výši 4 970 Kč společně s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 203,80 Kč, celkem 8 173,80 Kč, s 8,05% úrokem z prodlení ročně z částky 4 970 Kč od [datum] do zaplacení, neboť od tohoto data je žalovaný nadále v prodlení s úhradou dlužné částky.

25. O nároku na zaplacení zákonného úroku z prodlení rozhodl soud podle § 1968 o. z., kdy dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z., pokud je dlužník v prodlení, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení ve sjednané výši nebo ve výši stanovené vládním nařízením (nařízení vlády č. 351/2013 Sb.).

26. Soud dále ve výroku II. rozsudku zamítl žalobu do nároků, které nebyly důvodné vzhledem k dovození neplatnosti smluv o zápůjčce. Jednalo se o částku 33 710,49 Kč zahrnující rozdíl mezi původně žalovanou částkou včetně kapitalizovaného příslušenství ve výši 9 489,79 Kč, 1 931,90 Kč a 5 718,80 Kč (41 884,29 Kč) a částkou přiznanou ve výši 8 173,80 Kč (41 884,29 – 8 173,80). Současně soud zamítl nárok na zaplacení 23,72 % úroku ročně z částky 16 439,20 Kč (10 740,28 + 5 698,92) od [datum] do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 8,05 % Kč ročně z částky 11 469,20 Kč (10 740,28 - 4 970 = 5 770,28 + 5 698,92) od [datum] do zaplacení, neboť v tomto období žalovaný nebyl v prodlení s úhradou žalované částky v daném rozsahu. Pokud soud dospěl k závěru, že smlouvy o zápůjčce jsou neplatné, pak se žalobkyně nemůže úspěšně domáhat zaplacení ve smlouvě sjednaného úroku ze zápůjčky, odměny za administrativní zpracování smlouvy nebo nákladů na hotovostní inkaso splátek.

27. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož žalobkyně byla v převážné míře uplatněného nároku neúspěšná a žalovaný náhradu nákladů řízení nepožadoval, soud žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal.

28. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu.