16 C 28/2021

Plný text

Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Mrkalovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o 50 380 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 23 825 Kč s 10 % úrokem z prodlení ročně z částky 22 900 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba na stanovení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 29 571,55 Kč s 10 % úrokem z prodlení ročně z částky 7 100 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a 21,27 % úrok ročně z částky 30 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Bruntále dne [datum] domáhala zaplacení částky v celkové výši 50 380 Kč společně s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba] se sídlem v [obec a číslo], a žalovanou dne [datum], na základě níž byl žalované poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 30 000 Kč. Ke dni podání žaloby žalovaná dluží jistinu úvěru ve výši 30 000 Kč a služby spojené s poskytnutím úvěru ve výši 20 380 Kč. Současně žalobkyně kapitalizovala sjednaný úrok z úvěru a zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny do 29. 11. 2019 a dále předmětné příslušenství pohledávky požadovala i od 30. 11. 2019 do zaplacení.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila a proti uplatněnému nároku nevznesla žádné skutkové ani právní námitky.

3. Usnesením soudu ze dne [datum] byla žalobkyně vyzvána k doplnění rozhodných skutečností a označení důkazů, zda a jakým způsobem posoudila právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy schopnost žalované jako spotřebitele splácet sjednané splátky úvěru v souladu s § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně v doplnění žaloby ze dne [datum] uvedla, že při sjednání předmětného úvěru bylo vycházeno především z údajů uvedených samotnou žalovanou, která ve smlouvě prohlásila, že věřiteli poskytla před uzavřením smlouvy úplné, pravdivé a přesné údaje nezbytné pro posouzení její schopnosti splácet poskytnutý úvěr. Pouze z karty zákazníka vyplývá, že měla být tato tvrzení ověřena z bankovních výpisů žalované, z pracovní smlouvy a dokladů o mzdě. Tyto důkazy však nebyly soudu předloženy. Dále byla majetková situace žalované ověřena ve veřejných i neveřejných rejstřících s negativním výsledkem. Z karty zákazníka vyplývá, že žalovaná dosahovala měsíčního příjmu ve výši 14 000 Kč, žila v nájmu a nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě.

4. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), neboť účastníci řízení s tímto postupem souhlasili a ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů.

5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené dne [datum], z předžalobní výzvy a z Karty zákazníka má soud za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] se sídlem v [obec], a žalovanou došlo dne [datum] k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru pod [číslo] na základě níž byl žalované poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 30 000 Kč, který měl být hrazen po dobu 78 týdnů ve splátkách po 737 Kč, poslední splátka ve výši 731 Kč. Ve smlouvě je uvedeno, že úvěr je úročen sazbou 21,27 % ročně, přičemž dále žalovaná uhradí administrativní poplatek ve výši 6 000 Kč, aniž by bylo ve smlouvě specifikováno, za jaké služby věřitele má být administrativní poplatek uhrazen. Dále se žalovaná zavázala uhradit odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 15 600 Kč a poplatek za pojištění úvěru ve výši 780 Kč, přičemž ani v tomto případě není žádným způsobem ve smlouvě určeno, jakým způsobem věřitel tyto poplatky a odměnu stanovil. Před uzavřením smlouvy byla s žalovanou vyplněna karta zákazníka, z jejíhož obsahu vyplývá, že žalovaná byla svobodná, bezdětná, byla zaměstnaná v řádném pracovním poměru, přičemž její příjem představoval 12 000 Kč a příjem z další činnosti – brigády částku 2 000 Kč. Z karty zákazníka vyplývá, že tyto příjmy měly být ověřeny pracovní smlouvou a mzdovým listem, avšak žalobkyně tyto listiny neoznačila ani nepředložila k důkazu. Další listinou ověřující majetkové poměry žalované měl být výpisu z účtu, aniž je specifikováno, za jaké období byl výpis pořízen a doklad nebyl k důkazu předložen. Výdaje žalované nebyly ověřovány žádným způsobem, přičemž ani v přehledu dokumentů, jimiž měla být majetková situace žalované prověřována, není uvedeno předložení nájemní smlouvy či jakéhokoliv dokladu o platbě nájemného. Žalovaná na předmětný úvěr uhradila částku 7 100 Kč. Věřitel tyto platby započetl na příslušenství pohledávky, případně poplatky, jistina zůstala v nezměněné výši. Ke dni podání žaloby žalobkyně požadovala zaplacení dlužné jistiny ve výši 30 000 Kč a dále dlužný úrok za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 5 100 Kč, dlužný poplatek za administrativní činnost ve výši 6 000 Kč, zůstatek poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 13 600 Kč a zůstatek poplatku za životní pojištění ve výši 680 Kč. Žalobkyně rovněž kapitalizovala zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny ve výši 30 000 Kč od 11. 8. 2019 do 29. 11. 2019, což představuje částku 925 Kč, a sjednaný úrok z úvěru ve výši 21,27 % ročně ze stejné dlužné jistiny od 4. 8. 2019 do 29. 11. 2019, což představovalo částku 2 091,55 Kč Celkem tedy žalobkyně ke dni rozhodnutí soudu včetně kapitalizovaného příslušenství požadovala zaplacení částky 53 396,55 Kč. Zákonný úrok z prodlení a sjednaný úrok z úvěru žalobkyně požadovala z dlužné jistiny ve výši 30 000 Kč i od 30. 11. 2019 do zaplacení. Před podáním žaloby byla žalovaná vyzvána k zaplacení dlužné částky, avšak na tuto výzvu nereagovala.

6. Aktivní legitimace žalobkyně ve sporu byla prokázána smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní dne [datum], na základě níž přešla pohledávka za žalovanou na žalobkyni. O této skutečnosti byla žalovaná informována dopisem ze dne [datum].

7. Jelikož se jedná o smlouvu o spotřebitelském úvěru, musel se soud přednostně zabývat otázkou, zda předmětná smlouva o úvěru byla uzavřena platně s přihlédnutím k ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle tohoto ustanovení je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Úvěr může být poskytnut pouze za situace, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nevyplývá pochybnost o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. V případě porušení povinnosti poskytovatele řádně prověřit úvěruschopnost spotřebitele dle § 86 odst. 1 cit. zákona je smlouva o spotřebitelském úvěru podle § 87 odst. 1 cit. zákona, neplatná.

8. Po vyhodnocení skutkového stavu věci dospěl soud k právnímu závěru, že předmětnou smlouvu lze považovat za spotřebitelský úvěr a žalovanou za spotřebitele, neboť je fyzickou osobou, která nejednala v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Pokud soud dospěl k závěru, že se v daném případě jedná o spotřebitelský úvěr, bylo nutno se zabývat otázkou, zda smlouva byla uzavřena platně, tedy zda věřitel zákonným způsobem před uzavřením smlouvy posoudil schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných jak od spotřebitele, tak nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Zákon totiž stanoví, že věřitel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zřejmé, že spotřebitel bude schopen tento úvěr řádně splácet. Pokud takto věřitel neučiní, je smlouva neplatná. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., je věřitel při posouzení úvěruschopnosti povinen vzít v úvahu jak stávající situaci klienta, zejména jeho příjmy i výdaje, tak i skutečnosti, které lze na základě informací dostupných v době před uzavřením smlouvy s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zůstane po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřebná pro splácení úvěru. Cílem zákonodárce bylo efektivně zamezit předlužování spotřebitelů, kteří nejsou schopni své závazky řádně platit. Za účelem splnění povinnosti věřitele je nutno vyžádat si informace nejen od spotřebitele samotného, ale aktivně si opatřit další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli. Všechny takto získané informace pak věřitel musí řádně vyhodnotit s přihlédnutím k příjmům a výdajům konkrétního žadatele. Pokud věřitel dostojí své povinnosti stanovené v § 86 cit. zákona a řádně prověří úvěruschopnost žadatele, pak v případě, že dojde k negativnímu závěru, nesmí spotřebitelský úvěr spotřebiteli poskytnout.

9. Vzhledem k výše uvedenému dospěl soud k závěru, že schopnost žalované jako spotřebitele nebyla ze strany žalobkyně prověřena, u žalované nebyly před uzavřením smlouvy aktivně ověřovány a zjišťovány informace k jejím osobním poměrům a nebyla dostatečným a objektivním způsobem vyhodnocena možnost žalované fakticky úvěr splácet. Především nebyla věřitelem zkoumány výdajové poměry žalované ačkoliv její příjem z řádného pracovního poměru činil jen 12 000 Kč a příjem z brigád nebyl žádným způsobem prověřen. Za této situace soud považuje smlouvu o úvěru za neplatnou.

10. I pokud by soud dopěl k závěru, že úvěruschopnost byla před uzavřením smlouvy řádně a v zákonem požadovaném rozsahu prověřena, pak lze dovodit další důvod neplatnosti této smlouvy.

11. Podle § 1 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen o. z.), nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona, zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

12. Podle § 6 odst. 1 o. z., každý má povinnost jednat v právním styku poctivě.

13. Podle § 6 odst. 2 o. z., nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

14. Podle § 553 odst. 1 o. z., o právní jednání nejde, nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit jeho obsah ani výkladem.

15. Podle § 576 o. z., týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

16. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

17. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

18. Podle § 2993 věta první o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

19. Podle § 1968 o. z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

20. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

21. Podepsaná smlouva představuje smlouvu formulářového charakteru, pro kterou je typické její přijetí nebo odmítnutí pouze jako celku, a to včetně spotřebitelem nepožadovaných plnění. Vzhledem ke konstrukci smlouvy nelze mít pochyb o tom, že právní předchůdkyní žalobkyně zvolená forma smlouvy kalkuluje s poplatky jako odměnou představující cenu poskytnutého kapitálu nebo též cenu za užívání poskytnutých peněžních prostředků. Obecně touto cenou bývají pouze úroky. V daném případě je cena představována nejen úroky, ale i dalšími složkami poplatku (administrativní poplatek, poplatek za hotovostní inkaso splátek, poplatek za pojištění), které cenu za poskytnutí peněžních prostředků zcela neadekvátně navyšují, aniž by jí odpovídaly věřitelem poskytnuté služby. Nelze pochybovat o tom, že právní předchůdkyní zvolení smluvní konstrukce kalkuluje s ohledem na faktické chování klientů tohoto typu finančních služeb s poplatky jako s cenou za poskytnutý kapitál. Těmito konstrukcemi se věřitel snaží eliminovat poměření skutečné výše ceny poskytnutého kapitálu, tj. úroků, se zásadou dobrých mravů (§ 1 odst. 2 o. z.) Smlouva o úvěru, dle závěru soudu, svými účinky obchází účel a smysl právní úpravy, neboť věřitel smlouvou o úvěru záměrně cílil na výsledek, který není právní úpravou předvídán ani není žádoucí. Vzhledem k výše uvedenému lze ujednání o poplatcích i pojištění považovat dle § 580 odst. 1 o. z., za neplatné.

22. Soud se dále zabýval otázkou, zda s odkazem na § 576 o. z. je neplatnou pouze část smlouvy zahrnující ujednání o poplatcích a pojištění nebo je neplatná smlouva celá. Bylo tedy nutné vyhodnotit, zda z povahy právního jednání, jeho obsahu nebo z okolností, za nichž k právnímu jednání došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy. V tomto směru lze odkázal na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, např. 3 Cdo 1248/96 ze dne 26. 9. 1997, 2 Cdon 254/96 ze dne 25. 9. 1997 nebo na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 436/05 ze dne 10. 7. 2008, v nichž bylo konstatováno, že při posuzování této otázky je třeba dbát na vůli subjektů právního úkonu s přihlédnutím k účelu, k jehož dosažení osoba konající právní úkon sledovala. Neoddělitelnost je tak třeba posuzovat ve smyslu obsahovém, nikoliv reálné nedělitelnosti a je třeba dávat přednost přístupu, který jinak zachovává ostatní části smlouvy. Jak bylo již konstatováno, smyslem a účelem existence původního věřitele bylo vytvoření zisku v podobě souhrnného poplatku. Jestliže tato část právního jednání byla shledána neplatnou, nelze jí od ostatního obsahu oddělit pro nezpůsobilost samostatné existence zbylé části obsahu právního jednání. Nelze pochybovat o tom, že bez sjednání poplatků a pojištění by původní věřitel takový právní úkon neučinil, neboť smyslem jeho činnosti je dosažení zisku. Věřiteli, který sleduje dosažení zisku, pak nelze proti jeho vůli vnutit pouze jeho částečné uskutečnění, a proto nelze tuto část smlouvy oddělit od zbylé části jejího obsahu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že je-li neplatné ujednání o poplatcích a odměně, je pro jeho neoddělitelnost neplatná celá smlouva o úvěru.

23. S přihlédnutím ke shora uvedeným právním hodnocením se soud zabýval otázkou, v jakém rozsahu plnila žalobkyně žalované, aniž tu byl platný závazek, a v jakém rozsahu má žalobkyně právo na vrácení toho, co plnila (§ 2993 o. z.), tedy v jaké výši vzniklo na straně žalované bezdůvodné obohacení, které je povinna žalobkyni vydat.

24. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná obdržela od právní předchůdkyně žalobkyně finanční prostředky ve výši 30 000 Kč a současně uhradila na tento závazek 7 100 Kč. Rozdíl těchto dvou částek, tedy částka 22 900 Kč představuje bezdůvodné obohacení, které je žalovaná povinna vydat žalobkyni, neboť jej získala na základě neplatného právního jednání. Z těchto důvodů soud zavázal žalovanou k zaplacení částky ve výši 22 900 Kč společně s kapitalizovaným úrokem ve výši 925 Kč, celkem 23 825 Kč, a s 10% úrokem z prodlení ročně z dlužné jistiny ve výši 22 900 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, neboť žalovaná v tomto období byla v prodlení s úhradou dlužné částky.

25. O nároku na zaplacení zákonného úroku z prodlení rozhodl soud podle § 1968 o. z., kdy dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z., pokud je dlužník v prodlení, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení ve sjednané výši nebo ve výši stanovené vládním nařízením (nařízení vlády č. 351/2013 Sb.).

26. Soud dále ve výroku II. rozsudku zamítl žalobu do nároků, které nebyly důvodné vzhledem k dovození neplatnosti smlouvy o úvěru. Jednalo se o částku 29 571,55 Kč představující rozdíl mezi původně žalovanou částkou včetně kapitalizovaného příslušenství ve výši 53 396,55 Kč a částkou přiznanou ve výši 23 825 Kč. Částka 29 571,55 Kč zahrnovala část zaplacené jistiny (7 100 Kč), poplatky a pojištění (20 380 Kč), kapitalizovaný úrok z úvěru (2 091,55 Kč), zákonný úrok z prodlení z částky 7 100 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a sjednaný úrok z úvěru ve výši 21,27% z částky 30 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení. Pokud soud dospěl k závěru, že smlouva je neplatná, pak se žalobkyně nemůže úspěšně domáhat zaplacení ve smlouvě sjednaného úroku, administrativního poplatku, poplatku za hotovostní inkaso splátek a pojištění.

27. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož míra úspěchu a neúspěchu ve věci byla v zásadě stejná na obou procesních stranách, soud žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal.

28. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu.