16 C 8/2020

Plný text

Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudkyní JUDr Marcelou Mrkalovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o: zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitosti

I. Podílové spoluvlastnictví účastnic řízení k nemovitostem, a to pozemku parc. č. st. [anonymizováno], zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je rodinný dům [adresa], zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví [číslo] v obci a kat. území [obec], u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, [stát. instituce], se zrušuje.

II. Nemovitosti se jako celek přikazují do výlučného vlastnictví žalované.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 107 500 Kč, a to do 60 dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Bruntále na nákladech státu částku 352,50 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

VI. Žalovaná je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Bruntále na nákladech státu částku 352,50 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Bruntále dne [datum] domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku parc. č. st. [anonymizováno], jehož součástí je rodinný dům [adresa], zapsaného na listu vlastnictví [číslo] pro [katastrální uzemí] s tím, že účastnice jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, a to žalobkyně v rozsahu 1/8 k celku a žalovaná v rozsahu 7/8 k celku. Žalobkyně vyzvala žalovanou před zahájením jednání k dohodě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví dohodou, kdy nabídla svůj spoluvlastnický podíl žalované za tržní cenu 80 000 Kč. Žalovaná souhlasila se zrušením podílového spoluvlastnictví a převodem nemovitostí do jejího výlučného vlastnictví, avšak na vypořádacím podílu navrhla žalobkyni 55 000 Kč. Jelikož mezi účastnicemi řízení nedošlo k dohodě o ceně vypořádacího podílu, podala žalobkyně žalobu u soudu, neboť nemá zájem nemovitost získat do svého výlučného vlastnictví a nemůže být omezována a nucena ve spoluvlastnictví setrvávat. Současně konstatovala, že nemovitost nelze reálně rozdělit na dva samostatné domy ani na bytové jednotky a je rovněž nereálné, aby dům bylo možné rozdělit v rozsahu odpovídajícímu spoluvlastnickým podílům. Vzhledem k absenci dohody mezi účastnicemi řízení o ceně vypořádacího podílu, navrhla žalobkyně zrušení spoluvlastnictví a přikázání celé nemovitosti do vlastnictví žalované za náhradu stanovenou znaleckým posudkem.

2. Žalovaná se zrušením spoluvlastnictví k nemovitostem a jejich přikázáním do jejího výlučného vlastnictví souhlasila s tím, že mezi spoluvlastníky je sporná jen hodnota vypořádacího podílu. Žalovaná navrhovala částku 68 000 Kč, kdy vycházela ze stanovení ceny realitních kanceláří [právnická osoba] z 5. 11. 2019. U jednání soudu byla žalovaná ochotna akceptovat vypořádací podíl v hodnotě 70 000 Kč, ale žalobkyně s touto částkou nesouhlasila.

3. Z výpisu z katastru nemovitostí [list vlastnictví] pro k.ú. [obec] ze dne 7. 10. 2019, z usnesení o příklepu ze dne 20. 3. 2019, z dopisu - výzvy k vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne 8. 10. 2019, z výzvy právní zástupkyně ze dne 18. 11. 2019, z emailové korespondence žalované ze dne 20. 10. 2019, z vyjádření realitní kanceláře [právnická osoba] ze dne 5. 11. 2019 včetně fotodokumentace, z informací o pozemku a ze znaleckého posudku [číslo] [rok] ze dne 11. 12. 2018 má soud za prokázané, že účastnice řízení jsou spoluvlastnicemi nemovitostí, a to pozemku parc. č. st. [anonymizováno], zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je rodinný dům [adresa] v obci a [katastrální uzemí]. Žalobkyně se stala spoluvlastnicí ideální 1/8 nemovitostí na základě usnesení o příklepu v dražbě provedené Exekutorským úřadem v [obec], kdy spoluvlastnický podíl byl žalobkyní vydražen za částku 40 000 Kč. Žalovaná se stala spoluvlastníkem v rozsahu 7/8 na základě rozhodnutí o dědictví ze dne 5. 12. 1995 a darovací smlouvy ze dne 28. 5. 2019. Ze znaleckého posudku zpracovaného [právnická osoba] se sídlem v [obec] ze dne 11. 12. 2018 pro účely provedení dražby soudním exekutorem vyplývá, že spoluvlastnický podíl v rozsahu 1/8, který byl předmětem dražby, byl oceněn částkou 60 000 Kč. Z vyjádření realitní kanceláře [právnická osoba] ze dne 5. 11. 2019 vyplývá, že celkový odhad prodejní ceny nemovitostí představuje 547 000 Kč. Dopisem ze dne 8. 10. 2019 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě částky 1 000 Kč měsíčně za užívání spoluvlastnického podílu žalobkyně. Současně žalobkyně navrhla žalované možnost převedení spoluvlastnického podílu žalobkyně do vlastnictví žalované za částku 80 000 Kč. Žalovaná na tuto výzvu reagovala sdělením, že souhlasí s odprodejem spoluvlastnického podílu žalobkyně, ovšem za částku 55 000 Kč. Před podáním žaloby byla žalovaná upomínkou ze dne 8. 11. 2019 vyzvána k zaplacení částky 5 000 Kč za užívání podílu žalobkyně na nemovitostech za období pěti měsíců.

4. Ze znaleckého posudku zpracovaného na základě zadání Okresního soudu v Bruntále znalkyní [titul]. [jméno] [příjmení] pod [číslo] ze dne 7. 9. 2020 má soud za prokázané, že předmětem ocenění byl samostatně stojící dům o velikosti 4+1, částečně podsklepený s prvním nadzemním podlažím a částečně obytným podkrovím s přístavbou zádveří /verandy. Ocenění nemovitostí bylo provedeno cenovým porovnáním. Znalkyně konstatovala, že se jedná o rodinný dům standardně vybavený se zanedbanou údržbou s konstrukcemi a vybavením krátkodobé životnosti na hranici jejich životnosti, s malým pozemkem užívaným ve funkčním celku s rodinným domem, s přístavbou zádveří na pozemku jiného vlastníka. Obvyklá cena pozemků, včetně rodinného domu byla stanovena ve výší 860 000 Kč, 1/8 z této částky tedy představuje 107 500 Kč.

5. Podle § 1140 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014, (dále jen o. z.), nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat.

6. Podle § 1140 odst. 2 o. z., každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků.

7. Podle § 1143 o. z., nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.

8. Podle § 1144 odst. 1 a 2 o. z., je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota. Rozdělení věci však nebrání nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích.

9. Podle § 1147 o. z., není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.

10. V ustanovení § 1140 a následujících o. z. je zakotveno právo na ukončení spoluvlastnického vztahu, které v procesním řízení odráží žaloba na zrušení spoluvlastnictví a jeho vypořádání. Možnost zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je pouze výjimkou ze zásady zakotvené v ustanovení § 1140 odst. 1 o. z., že nikdo nemůže být nucen k setrvání v podílovém spoluvlastnictví, což znamená, že účast spoluvlastníka ve spoluvlastnickém společenství nelze vynucovat proti jeho vůli. Kterýkoliv ze spoluvlastníků může žádat o zrušení spoluvlastnictví kdykoliv, přičemž soud zkoumá případnou nevhodnost doby ke zrušení spoluvlastnictví nebo ochranu před případnou újmou některého ze spoluvlastníků tak, jak to předpokládá ustanovení § 1140 odst. 2 o. z. Posuzování vhodnosti doby pro zrušení spoluvlastnictví se posuzuje se zřetelem na společnou věc, na její účelové určení, na způsob jejího využití a především se týká např. rozdělení zemědělských pozemků a obdobných případů, což neplatí pro projednávaný případ.

11. Prioritou pro zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je uzavření dohody mezi spoluvlastníky. Až při absenci dohody jsou dány předpoklady pro likvidaci spoluvlastnictví rozhodnutím soudu. Možnost obrátit se na soud s žalobou na zrušení spoluvlastnictví není podmíněna předchozím neúspěšným pokusem spoluvlastníků o likvidaci spoluvlastnického vztahu na základě dohody spoluvlastníků. Dále lze konstatovat, že předchozí i stávající rozhodovací praxe nedovodila, že návrh na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví může nastoupit pouze za situace, že mezi spoluvlastníky existují rozpory v zásadních otázkách týkajících se jejich spoluvlastnického vztahu. Rozhodnutí soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nemovitostí je nedělitelné, výrok rozsudku tedy musí obsahovat jak rozhodnutí o zrušení podílového spoluvlastnictví, tak způsob provedení jeho vypořádání. Primární formu vypořádání zrušeného spoluvlastnictví představuje sice rozdělení společné věci, avšak zákon upravuje i vypořádání jinými způsoby, které dle zákona přicházejí v úvahu. Účastníky řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví musí být všichni spoluvlastníci, což v daném případě bylo splněno. Jednou ze zásad charakterizujících řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je skutečnost, že soud není vázán návrhem účastníka na způsob vypořádání a může rozhodnout, že zrušené spoluvlastnictví bude vypořádáno jiným, než navrhovaným způsobem, a přiměřená náhrada může být v jiné výši, než účastníci požadují.

12. Mezi možné způsoby vypořádání patří především rozdělení věci, dále přikázání věci jednomu nebo více spoluvlastníkům za náhradu a jako poslední způsob přichází v úvahu prodej věci ve veřejné dražbě. Reálné rozdělení věci přichází v úvahu za situace, že rozdělení věci je„ dobře možné“. Tato podmínka není naplněna pouhou faktickou možností a technickou proveditelností, ale také funkčním opodstatněním rozdělení. Reálné rozdělení u nemovitostí není dobře možné zejména v případech, kdy by nově vzniklé nemovitosti nebylo možno řádně užívat, anebo pokud by náklady na rozdělení věci byly nepřiměřeně vysoké. Soudní praxe v této souvislosti vychází z toho, že reálné dělení nemovitosti lze připustit pouze tehdy,„ bude-li v jednotlivých dílech zachována podstata a cena věcí“ (rozhodnutí tedy NS Rv I 2144/25, Vážný 6269). Současně je nutno přihlížet k tomu, zda by takové reálné rozdělení vyžadovalo velké náklady, kdy v případě vynaložení vysokých finančních nákladů by bylo možné dospět k závěru, že věc je reálně nedělitelná (například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 22 Cdo 92/2005, 22 Cdo 892/2006 a další). Podmínkou pro závěr o dělitelnosti staveb je, aby rozdělením vznikly samostatné věci, jejichž existence bude v souladu se stavebními předpisy.

13. Vedle reálného dělení nemovitosti je u spoluvlastnictví budovy možné řešit vypořádání podílového spoluvlastnictví na vlastnictví bytových jednotek, a to smlouvou nebo rozhodnutím soudu. V této souvislosti se však konstatuje, že rozdělení budovy na vlastnictví bytů v poměrech bytového spoluvlastnictví nepřipadá v úvahu tehdy, pokud alespoň jediný ze spoluvlastníků nemá na přeměně vlastnictví budovy na vlastnictví jednotek zájem, neboť soud nemůže nutit spoluvlastníky k přeměně vlastnictví proti jejich vůli. Soud má za to, že pokud se spoluvlastníci na takové přeměně nedohodnou, nelze proti jejich vůli rozhodnout o takovém způsobu vypořádání ani soudní cestou.

14. V projednávané věci má soud za prokázané, že obě účastnice došly ke shodnému závěru, že jsou splněny zákonné podmínky pro zrušení spoluvlastnictví, a to především s přihlédnutím ke stanovisku žalobkyně, která nemá zájem nemovitosti v rozsahu svého spoluvlastnického podílu užívat a žalovaná, jako většinová spoluvlastnice, má zájem a podmínky pro faktické využití nemovitostí v budoucnu. Vzhledem ke shodnému stanovisku obou procesních stran soud neprováděl dokazování, které by se týkalo možnosti reálného rozdělení nemovitostí v poměru odpovídajícímu spoluvlastnickým podílům a objektivizaci nákladů s tím spojených. Soud má za to, že i bez znaleckého zkoumání lze učinit závěr, že reálné rozdělení nemovitostí v poměru 7: 1 by nemohlo zajistit odpovídající využití nemovitostí ze strany účastníků řízení, nově vzniklé věci by nebylo možné užívat v souladu se stavebními předpisy jako dvě samostatné věci a v nově vzniklých dílech by nebyla zachována podstata a cena věcí.

15. Účastníce došly k dohodě, že v případě zrušení podílového spoluvlastnictví se stane výlučnou vlastnicí nemovitostí žalovaná, jako většinový spoluvlastník. Zásadní spor existoval pouze v otázce hodnoty spoluvlastnického podílu žalobkyně, který bude nutno vypořádat. Žalobkyně vycházela ze znaleckého posudku zpracovaného v roce 2018 pro účely dražby spoluvlastnického podílu, žalovaná naopak vycházela z vyjádření realitní kanceláře z listopadu 2019, která stanovila hodnotu nemovitostí ve výši 547 000 Kč, kdy 1/8 z této částky představuje 68 375 Kč. Žalovaná byla ochotna žalobkyni uhradit za její spoluvlastnický podíl částku 70 000 Kč, žalobkyně však s touto cenou nesouhlasila. Ze znaleckého posudku zpracovaného znalkyní [titul]. [jméno] [příjmení] vyplynulo, že hodnota spoluvlastnického podílu žalobkyně představuje ke dni provedení ocenění částku 107 500 Kč.

16. Vzhledem k výše uvedenému dospěl soud k závěru, že s přihlédnutím k zásadám uvedeným v § 1140 odst. 1 a 2 o. z., nemůže být žalobkyně nucena setrvat ve spoluvlastnickém vztahu, přičemž v daném případě nebylo prokázáno, že by žalobkyně podala žalobu v nevhodnou dobu nebo, že by důvodem podání této žaloby byla snaha žalobkyně způsobit újmu žalované.

17. Za této situace soud žalobě vyhověl a podílové spoluvlastnictví účastnic řízení k předmětným nemovitostem ve výroku I. rozsudku zrušil. Na základě souhlasných návrhů obou účastníků řízení byla nemovitost jako celek přikázána do výlučného vlastnictví žalované, neboť uvedené rozhodnutí není v rozporu s ustanovením § 1147 o. z. Současně soud zavázal žalovanou uhradit žalobkyni hodnotu vypořádacího podílu stanoveného znaleckým posudkem ve výši 107 500 Kč O lhůtě k plnění v daném případě rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. a stanovil ji v délce 60 dnů od právní moci rozsudku. Soud přihlédl k výši částky a skutečnosti, že žalovaná dosahuje měsíčního příjmu ve výši asi 24 000 Kč čistého a je v jejích možnostech v této lhůtě částku zaplatit z vlastních finančních zdrojů, příp. zajištěním si finančních prostředků úvěrem či půjčkou. Nelze odhlédnout od zjištění, že žalovaná nejméně od října 2019 věděla o snaze žalobkyně zrušit spoluvlastnictví k nemovitostem, s touto možností v zásadě souhlasila a musela si být vědoma, že se zánikem spoluvlastnictví bude spojena i nutnost zaplatit žalobkyni vypořádací podíl. Žalovaná tedy měla dostatečný časový prostor k vytvoření finanční rezervy na vyplacení podílu žalobkyně.

18. O nákladech řízení ve výroku IV. rozsudku rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž přihlédl ke skutečnosti, že v případě zrušení podílového spoluvlastnictví i způsobu jeho vypořádání dospěly obě účastnice ke stejnému závěru, rozdílné stanovisko bylo pouze v hodnotě vypořádacího podílu, kdy obě strany pro podporu svého návrhu na výši vypořádacího podílu předložily listinné důkazy. V případě žalobkyně se jednalo o dva roky starý znalecký posudek, v případě žalované pak o odborné vyjádření realitní kanceláře z listopadu 2019. Žádná z účastnic pak nepřistoupila před podáním žaloby ke zpracování aktuálního znaleckého posudku, který by stanovil cenu nemovitostí ke dni podání žaloby. Současně soud při rozhodnutí o nákladech řízení vycházel z Nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 572/2019 ze dne 12. 12. 2019, který při rozhodování o nákladech řízení v daném typu sporu zdůraznil, že výrok o náhradě nákladů řízení musí být v souladu s průběhem řízení a s úkony účastníků, respektive s obsahem příslušného soudního spisu, jinak může dojít k porušení práva účastníků na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve vztahu k zásadě úspěchu ve věci, která je hlavní zásadou ovládající rozhodování o nákladech civilního řízení, Ústavní soud opakovaně připomněl, že poměřovat úspěch a neúspěch ve věci nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba je posuzovat v širších souvislostech. Při rozhodování o nákladech řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví totiž nelze odhlédnout od specifik tohoto řízení, konkrétně od jeho ústavněprávního rozměru a od jeho procesních specifik. Řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je nutno vnímat perspektivou základního práva na ochranu vlastnictví zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny. Vlastnické právo zahrnuje také právo přestat být vlastníkem (věc opustit, zcizit), v případě podílového spoluvlastnictví se pak specificky uplatňuje zásada, že nikdo nemůže být spravedlivě nucen setrvávat ve spoluvlastnictví (srov. též usnesení sp. zn. I. ÚS 174/05 ze dne 12. 4. 2006). Pro případ, že se pak sami spoluvlastníci nedohodnou na oddělení ze spoluvlastnictví či zrušení a vypořádání celého spoluvlastnictví, má každý z nich právo obrátit se na soud s návrhem na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (srov. též § 1140 a § 1143 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů). Z uvedené zásady, že nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat, a tedy účast spoluvlastníka nelze vynucovat proti jeho vůli, přitom vyplývá rovněž to, že žádný ze spoluvlastníků nemůže být sankcionován pro svůj návrh na oddělení ze spoluvlastnictví či na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (vyjma případů šikanózního charakteru takového návrhu, respektive případů zneužití práva). Řízení může být zahájeno k návrhu kteréhokoli ze spoluvlastníků, přitom všichni spoluvlastníci, tj. obě procesní strany, v řízení mají postavení žalobce i žalovaného nehledě na to, kdo žalobu podal; soud pak vydává konstitutivní rozhodnutí, přitom není vázán návrhy účastníků a může rozhodnout o vypořádání jiným způsobem, než je navrhováno. Volba konkrétního způsobu vypořádání je tedy v konečném důsledku výlučně na soudu, který ve věci rozhoduje. Zmíněná specifika řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je nutno mít na paměti i při rozhodování o nákladech takového řízení. Zahájení a vedení řízení před soudem nelze bez dalšího klást k tíži tomu spoluvlastníku, který jej inicioval, ani tomu, který se formálně ocitl na straně žalované. Za těchto okolností, kdy spoluvlastníci předem nemohou přesně předvídat konkrétní rozhodnutí soudu, a naopak každý z odlišných návrhů jednotlivých spoluvlastníků může mít rozumný a přesvědčivý základ, kdy všichni spoluvlastníci mají v řízení shodné procesní postavení žalobců i žalovaných a kdy se v řízení jedná o rovném vlastnickém právu všech účastníků, se zpravidla jako spravedlivé východisko pro rozhodnutí o nákladech řízení bude jevit, aby každý ze spoluvlastníků sám nesl své náklady řízení a nebyl povinen hradit náklady jiného spoluvlastníka, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody; takové východisko odpovídá právu spoluvlastníků na ochranu vlastnictví zaručenému čl. 11 odst. 1 Listiny. Z pohledu ústavně zaručených práv se jeví problematické rozhodovat o náhradě nákladů řízení primárně pouze na základě toho, jak soud rozhodl o otázce, která byla mezi účastníky sporná, a kterému z účastníků v této otázce soud přisvědčil spíše. Takový přístup k rozhodování o nákladech řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví se jeví jako příliš formalistický, mechanický a neodpovídající charakteru tohoto řízení. Sám Nejvyšší soud přitom rovněž zdůrazňuje, že při rozhodování o nákladech řízení v těchto případech nelze postupovat formalisticky a mechanicky (viz například shora citovaná usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 935/2017 a usnesení sp. zn. 22 Cdo 2059/2015). Ústavní soud se ztotožňuje s tímto apelem, který v kontextu řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ovšem směřuje k tomu, aby i v otázce náhrady nákladů řízení byla zohledňována specifika těchto řízení, jak bylo shora zmíněno. Ústavní soud připomněl, že byť rozhodování o nákladech řízení nemá tvořit centrální část rozhodovací činnosti soudů, ani ono nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledků sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení. V tomto smyslu musí být tedy i rozhodnutí o nákladech řízení spravedlivým. Nelze též opomenout, že úkolem soudů je rozhodovat spory mezi účastníky řízení a přinášet jim pokud možno spravedlivá rozhodnutí, nikoli vyvolávat další neshody mezi nimi či jejich vzájemný pocit nespravedlnosti, což platí tím spíše v rámci rozhodování o nákladech řízení, které netvoří podstatu soudního řízení. Právě uvedené pak musí mít soudy na paměti i v případech tzv. iudiciorum duplicium, kdy všichni účastníci řízení mají postavení žalobců i žalovaných a soud vydává konstitutivní rozhodnutí upravující jejich poměry do budoucna.

19. Vzhledem k výše uvedenému soud žádné z účastnic nepřiznal náhradu nákladů řízení, když přihlédl ke spornosti stanoviska obou stran pouze do výše vypořádacího podílu a skutečnosti, že žádné mimořádné či zvláštní důvody pro přiznání nákladů řízení žalobkyni nebyly soudem zjištěny.

20. Ve výroku V. a VI. rozsudku rozhodl soud o nákladech státu podle § 148 odst. 1 o. s. ř., kdy tyto náklady představují část znalečného ve výši 705 Kč za zpracování znaleckého posudku ze strany [titul]. [jméno] [příjmení], které byly hrazeny z rozpočtových prostředků státu. K zaplacení těchto nákladů státu soud zavázal obě účastnice řízení, každou v rozsahu jedné poloviny s přihlédnutím ke skutečnosti, že stanovisko ke zrušení podílového spoluvlastnictví a způsobu jeho vypořádání bylo vyřešeno dohodou smluvních stran, spor byl pouze o hodnotu spoluvlastnického podílu. Za této situace je dle názoru soudu spravedlivé, aby se na nákladech státu podílely obě procesní strany.

21. O lhůtě k plnění ve výroku V. a VI. rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř., přičemž stanovil obecnou lhůtu k plnění v délce 3 dnů.