17 C 202/2022

Plný text

Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudcem Mgr. Vladimírem Koutným ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 25.766,50 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba ze dne [datum], kterou se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky 11.266,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. z částky 11.266,50 Kč od 15. 9. 2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 14.500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. z částky 14.500 Kč od 15. 9. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů po právní moci rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala podaným návrhem ze dne [datum] po žalovaném zaplacení částky 25.766,50 Kč s příslušenstvím s tím, že dne [datum] uzavřel právní předchůdce žalobkyně, prostřednictvím prostředků elektronické komunikace, se žalovaným smlouvu o úvěru, kdy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěr ve výši 14.500 Kč, kdy dále bylo sjednáno uhrazení úvěru do 14. 9. 2020. Účastníci smluvního vztahu dále sjednali poplatek za sjednání úvěru ve výši 11.266,50 Kč. Žalovaný nesplnil řádně svou povinnost vyplývající ze shora uvedené smlouvy o úvěru, a to uhrazení úvěru řádně a včas. Žalobkyně provedla vyčíslení dluhu ke dni podání žaloby, kdy jistina činila částku 25.766,50 Kč. Do dne podání žaloby žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že navrhl zamítnutí žaloby co do úroku jistiny, který je několikanásobně vyšší než standardní výše obchodního úroku poskytována jinými peněžnímu subjekty, kdy sjednanou výši úroku považuje za v rozporu se zákonem.

3. Soud rozhodoval v rámci nařízeného jednání soudu dne [datum] v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 občanského soudního řádu v nepřítomnosti omluvené žalobkyně.

4. Pokud se týká aktivní legitimace žalobkyně ve sporu, soud dospěl ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] k závěru, že v souladu s § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku věřitel, tedy [právnická osoba] postoupil svou pohledávku písemnou smlouvou žalobkyni, přičemž tento úkon není vázán na souhlas žalovaného. S postoupením pohledávky přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená. V souladu s § 1882 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku byl žalovaný o postoupení pohledávky uvědoměn, a to písemným podáním postupitele i postupníka. Z této skutečnosti tedy vyplývá, že společnost [právnická osoba] je aktivně legitimována k podání této žaloby.

5. Ze smlouvy o úvěru ze dne [datum] uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným, z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, výpisu z účtu, předžalobní výzvy ze dne [datum] včetně dokladů o doručení vzal soud za prokázaný tento skutkový stav: mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba] a žalovaným byla dne [datum] uzavřena pod č. [anonymizováno] smlouva o úvěru, na základě níž byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky jako úvěr ve výši 14.500 Kč s tím, že žalovaný tuto částku vrátí do 21 dnů společně s poplatkem ve výši 11.266,50 Kč, což přepočtením na roční úrokovou sazbu představuje 1350 % ročně, příp. s poplatkem po slevě ve výši 4.306,50 Kč, což přepočtením na úrokovou sazbu představuje 516 % ročně. Žalovaný předmětnou částku neuhradil. Do prodlení s úhradou úvěru se žalovaný dostal od 15. 9. 2020. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužné částky, avšak na výzvu nereagoval a dlužnou částku neuhradil.

6. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle ustanovení § 2399 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

8. Podle ustanovení § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

9. Podle ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Podle ustanovení § 1968 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

11. Podle ustanovení § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, leda že dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li si strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

12. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku a dále ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění platném ke dni uzavření smlouvy. Smlouva měla povahu smlouvy spotřebitelské, neboť nebylo zjištěno, že by ji žalovaný uzavíral v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.„ Spotřebitelským úvěrem se rozumí poskytnutí peněžních prostředků nebo odložená platba, např. ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci, za které je spotřebitel povinen platit. Zákon se nevztahuje na půjčku poskytnutou bez úroku nebo jakékoliv úplaty, neboť v takovém případě není třeba zvláštní ochrany spotřebitele, ale vztahuje se na půjčky úplatné, které v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti poskytuje podnikatel (fyzická nebo právnická osoba, popř. sdružení takových osob) spotřebiteli (fyzické osobě jednající mimo oblast své podnikatelské činnosti) .” (Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, 2321 s.) Smlouvou se zavázal věřitel (právní předchůdce žalobkyně), že dlužníkovi poskytne peněžní prostředky a dlužník (žalovaný) se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit (úroky) poplatek stanovený smlouvou. Dle smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 14.500 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr splatit do 21 dnů s navýšením o 11.266,50 Kč, tedy při roční úrokové sazbě 1350 %.

13. S ohledem na ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru soud v prvé řadě zjišťoval, zda byla smlouva uzavřena platně, přičemž postupoval v souladu se stávající judikaturou. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39 (prejudikatura: rozsudek Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další (C -449/13)):„ Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.).“ 14. Žalobkyně byla poučena výzvou soudu, doručenou žalobkyni dne [datum], aby doložila důkazy, kterými prověřoval právní předchůdce žalobkyně úvěruschopnost žalovaného s tím, že byla poučena o následcích nesplnění výzvy. Žalobkyně uvedla, že informace o bonitě žalovaného zjišťoval právní předchůdce žalobkyně z veřejných zdrojů: databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB. Z doložených listin jednoznačně vyplývá, že poskytovatelka úvěru vyšla pouze z prohlášení žalovaného, čemuž odpovídá i skutečnost, že nebyly doloženy údaje a potvrzení o příjmech a výdajích žalovaného. Opřít se v tomto směru lze o výše uvedené rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie CA Cunsumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další C – 449/13, EU: C: 2014: 2464, z nějž subjektivizace výdajů nepochybně vyplývá. Soud dále konstatuje, že žalobkyně nepřítomná u nařízeného jednání soudu dne [datum] nemohla být opakovaně poučena ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř. k doplnění shora uvedených rozhodných skutečností a označení důkazů k otázce úvěruschopnosti žalovaného.

15. V tomto směru rozhodl také Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ve věci rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 2018, č. j. 8 Co 437/2017-55 a rovněž dospěl k závěru, že věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr či změnu takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkového spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nebytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

16. Soud zkoumal platnost smlouvy rovněž z pohledu sjednaných smluvních úroků. Ve formulářové smlouvě je stanoveno (předtištěno), že žalovaný za úvěr ve výši 14.500 Kč má zaplatit 11.266,50 Kč do 21 dnů, tedy je smluvně ujednáno, že úrok bude činit v roční úrokové sazbě 1350 % z poskytnuté částky, pak lze dovodit, že takto sjednaný úrok je v rozporu s dobrými mravy, když v srpnu roku 2020 byly úvěry pro domácnost běžně poskytovány s úrokovou sazbou násobně nižší (dle databáze časových řad ARAD České národní banky). Posuzovanou smlouvu o úvěru lze z tohoto ohledu hodnotit jako právní jednání naplňující znaky nepoctivého jednání, tedy jednání v rozporu s ustanovením § 6 občanského zákoníku vymezujícího základní zásady soukromého práva.

17. Dále je nutné konstatovat, že o obsahu smluvních podmínek žalovaný nemohl jakkoliv vyjednávat. Zde je třeba odkázat rovněž na čl. 3 Směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, týkající se nedovolených (zneužívajících) podmínek, kterými jsou v prvé řadě taková smluvní ujednání, která byla sepsána předem, a spotřebitel proto nemohl mít žádný vliv na jejich obsah, zejména v souvislosti s předem sepsanou běžnou smlouvou; tedy ustanovení individuálně neprojednaná. V rozporu s požadavkem dobré víry znamenají takto koncipované smluvní podmínky k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran, odporují principu důvěry a poctivosti ve smluvních vztazích a jsou v rozporu se zákonnou úpravou na ochranu spotřebitele.

18. Soud má za to, že část smlouvy upravující úroky, poplatky či smluvní pokutu nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy. Oddělitelnost je nutno posuzovat vzhledem k povaze právního úkonu, k jeho obsahu, anebo okolnostem, za nichž k právnímu jednání došlo, nikoli podle reálné oddělitelnosti. Smyslem a účelem uzavření projednávané smlouvy bylo generování zisku, bez sjednání poplatků by původní věřitel právní jednání neučinil, úroky, poplatky a smluvní pokutu tak nelze oddělit od ostatních částí smlouvy (viz rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 137/2018-99 ze dne 18. 6. 2018, rozsudek nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004).

19. Podle § 588 občanského zákoníku soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání (v tomto je možno se přít o závěry občanskoprávní teorie – Lavický, P. a kolektiv, Občanský zákoník I. obecná část – (§ 1 a § 654). Komentář, 1. vydání Praha: C.H.Beck, 2014, s. 2084). Jinak by totiž byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, potažmo druhu jeho neplatnosti. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva v poměrech souzené věci § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 občanského zákoníku je vykládat v co největším rozsahu ve světle znění o účelu směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech, což zcela akceptoval také Nejvyšší soud např. v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Proto soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání.

20. S ohledem na všechny shora uvedené argumenty soud považuje uzavřenou smlouvu za neplatnou pro rozpor se zákonem (otázka posouzení úvěruschopnosti žalovaného při uzavírání předmětné smlouvy) a s dobrými mravy (sjednání úrokové sazby, nemožnost žalovaného se podílet na tvorbě obsahu předmětné smlouvy) dle ustanovení § 580 občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že soud dovodil neplatnost celé smlouvy, byť v případě úroku se jedná o nezákonné určení množstevního rozsahu, nelze dle názoru soudu aplikovat ustanovení § 577 občanského zákoníku s ohledem na argumentaci soudem uvedenou v předchozím bodě odůvodnění.

21. Podle ustanovení § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

22. Podle ustanovení § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

23. Na základě neplatného právního jednání bylo žalovanému ze strany právního předchůdce žalobkyně poskytnuto plnění ve výši 14.500 Kč, žalobkyně má proto právo na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 a násl. občanského zákoníku. Při stanovení jeho výše je nutné vycházet z ustanovení § 2993 občanského zákoníku, kdy výše bezdůvodného obohacení žalovaného činí 14.500 Kč.

24. S přihlédnutím k tomuto závěru soud zavázal žalovaného k zaplacení částky ve výši 14.500 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. od 15. 9. 2020 do zaplacení, neboť žalovaný byl od tohoto data v prodlení s úhradou této částky. O nároku na zaplacení zákonného úroku z prodlení rozhodl soud podle § 1968 o. z., kdy dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z., pokud je dlužník v prodlení, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení ve sjednané výši nebo ve výši stanovené vládním nařízením (nařízení vlády č. 351/2013 Sb.).

25. Soud zamítl žalobu co do zbytku nároku, který nebyl důvodný vzhledem k dovození neplatnosti smlouvy o úvěru. Jednalo se o částku 11.266,50 Kč s příslušenstvím představující poplatek za poskytnutí úvěru.

26. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 151 odst. a § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož míra úspěchu a neúspěchu žalobkyně byla srovnatelná, soud žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal.