17 C 31/2021

Plný text

Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudcem Mgr Vladimírem Koutným ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený opatrovnicí jméno příjmení bytem adresa žalovaného zastoupený advokátem titul . jméno příjmení sídlem adresa o 10.967 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba ze dne [datum], kterou se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky 7.213 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10,00 % p. a. z částky 10.967 Kč od 13. 12. 2019 do 31. 12. 2020, s úrokem z prodlení ve výši 10,00 % p. a. z částky 7.213 Kč od 1. 1. 2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 3.754 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. z částky 3.754 Kč od 1. 1. 2021 do zaplacení, a to vše do tří dnů po právní moci rozsudku.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 1.767 Kč, a to do tří dnů po právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

1. Žalobou podanou dne [datum] se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 10.967 Kč s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení z titulu smlouvy o poskytnutí úvěru ze dne [datum], když žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 10.000 Kč. Dále byla sjednána roční úroková sazba 70,89 % p. a., kdy roční procentní sazba nákladů činila 212,77 %. Žalovaný se zavázal splácet spotřebitelský úvěr v 60 týdenních splátkách ve výši 303 Kč, kdy splatnost byla sjednána vždy do 7. dne od předchozí splátky. Dne 12. 4. 2019 nastala splatnost celého úvěru, když žalobkyně vyzvala žalovaného ke splacení celého úvěru s ohledem na prodlení žalovaného s řádným a včasným splácením úvěru. Dluh žalovaného činil ke dni podání žaloby částku 10.967 Kč. Do dne podání žaloby žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil.

2. Žalovaný se ve věci vyjádřil dne 31. 12. 2021 tak, že navrhl zamítnutí žaloby, neboť žalovaný je osobou omezenou v právní způsobilosti, a dále proto, že žalobkyně při poskytnutí úvěru žalovanému nesplnila svou zákonnou povinnost prověřit úvěruschopnost žalovaného, když vůči žalovanému je vedeno 8 exekučních řízení a jeho příjem tvoří pouze starobní důchod.

3. Soud nařídil ve věci jednání na den 31. 3. 2021. Žalobkyně se k jednání nedostavila a svou nepřítomnost omluvila. Soud v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 občanského soudního řádu jednal a rozhodl v nepřítomnosti omluvené žalobkyně.

4. Ze smlouvy o úvěru ze dne [datum], předsmluvního formuláře, evidenční karty klienta, z hodnocení klienta, ze splátkového kalendáře ke smlouvě [číslo] z předžalobní upomínky včetně dokladu o odeslání, usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], ze seznamu pohledávek soud zjistil následující skutkový stav věci, který považuje za prokázaný:

5. Dne [datum] bylo provedeno hodnocení klienta - žalovaného ke smlouvě o úvěru na částku 10.000 Kč při úrokové sazbě 70,89 % p. a. a 60 týdenních splátkách ve výši 303 Kč. Dle údajů zde uvedených je patrné, že žalovaný pobíral starobní důchod ve výši 13.000 Kč a výdaje vynakládal ve výši 7.936 Kč. Žalovaný dále uvedl, že je vdovec, má učňovské vzdělání. Stanovisko žalobkyně pak bylo schválit daný úvěr. Z předsmluvních informací podepsaných dne [datum] a nacházejících se na čtyřech stranách, je zjevné, že měl být sjednán spotřebitelský bezúčelový úvěr, který poskytl možnost nezpoplatněného odkladu splátek a lišil se i úrokovou sazbou proti standardní. Celková výše spotřebitelského úvěru činila 10.000 Kč, trvání spotřebitelského úvěru bylo na 60 týdnů, a proto úvěr měl být splácen v 60 týdenních splátkách po 303 Kč vždy k 7. den po uhrazení předchozí splátky a bylo tak nutné celkem zaplatit 18.180 Kč RPSN činila dle předsmluvního formuláře 212,77 % ročně. Akceptační doložka návrhu byla žalobkyní podepsána dne [datum]. Dle tvrzení žalobkyně a splátkového kalendáře vyplývá, že žalovaný uhradil žalobkyni částku 7.213 Kč.

6. Pro případ prodlení se splátkou či její části delšího byla sjednána smluvní pokuta v bodě. 3 čl.„ Následky porušení povinností klienta“ - smluvních ujednání smlouvy o úvěru, a to tak, že v případě, že se dlužník ocitne v prodlení s úhradou splátky či její části, vzniká mu povinnost zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Žalovaný neplnil řádně a včas sjednané splátky. Předžalobní upomínkou ze dne 30. 4. 2020 byl žalovaný vyzván naposledy k zaplacení pohledávky žalobkyně včetně příslušenství do 14 dnů s upozorněním na soudní řešení.

7. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

8. Podle ustanovení § 2399 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

9. Podle ustanovení § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Podle ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Podle ustanovení § 2048 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ujednají-li si strany pro případ porušené smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda.

12. Podle ustanovení § 1968 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

13. Podle ustanovení § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, leda že dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li si strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

14. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku a dále ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění platném ke dni uzavření smlouvy. Smlouva měla povahu smlouvy spotřebitelské, neboť nebylo zjištěno, že by ji žalovaný uzavíral v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.„ Spotřebitelským úvěrem se rozumí poskytnutí peněžních prostředků nebo odložená platba, např. ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci, za které je spotřebitel povinen platit. Zákon se nevztahuje na půjčku poskytnutou bez úroku nebo jakékoliv úplaty, neboť v takovém případě není třeba zvláštní ochrany spotřebitele, ale vztahuje se na půjčky úplatné, které v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti poskytuje podnikatel (fyzická nebo právnická osoba, popř. sdružení takových osob) spotřebiteli (fyzické osobě jednající mimo oblast své podnikatelské činnosti) .” (Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, 2321 s.) Smlouvou se zavázal věřitel (žalobkyně), že dlužníkovi poskytne peněžní prostředky a dlužník (žalovaný) se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky a poplatek stanovený smlouvou. Dle smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 10.000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr splatit v 60 týdenních splátkách po 303 Kč při úrokové sazbě ve výši 70,89 % ročně, v celkové výši 18.100 Kč. Pro případ, že žalovaný nesplní řádně svůj závazek ze smlouvy vyplývající, byly sjednány sankce v podobě smluvních pokut.

15. S ohledem na ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru soud v prvé řadě zjišťoval, zda byla smlouva uzavřena platně, přičemž postupoval v souladu se stávající judikaturou. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39 (prejudikatura: rozsudek Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další (C -449/13)):„ Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.).“ 16. Žalobkyně byla poučena výzvou ze dne 26. 2. 2021, aby doložila důkazy, kterými prověřovala úvěruschopnost klienta s tím, že byla poučena o následcích nesplnění výzvy. Žalobkyně ve svém podání ze dne 5. 3. 2021 pouze uvedla, že před podpisem smlouvy došlo k ověření všech dokumentů obchodním zástupcem žalobkyně. Dále žalobkyně sdělila, že žádný platný předpis žalobkyni nepřikazoval archivaci listin, jež uvedla v kartě klienta. Z doložených listin do spisové dokumentace jednoznačně vyplývá, že poskytovatelka úvěru vyšla pouze z prohlášení žalovaného, čemuž odpovídá i skutečnost, že nebyly doloženy údaje a potvrzení o příjmech a výdajích žalovaného. Opřít se v tomto směru lze o výše uvedené rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie CA Cunsumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další C – 449/13, EU: C: 2014: 2464, z nějž subjektivizace výdajů nepochybně vyplývá.

17. V tomto směru rozhodl také Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ve věci rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 2018, č. j. 8 Co 437/2017-55 a rovněž dospěl k závěru, že věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr či změnu takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkového spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nebytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

18. Soud zkoumal platnost smlouvy rovněž z pohledu sjednaných smluvních úroků. Ve formulářové smlouvě je stanoveno (předtištěno), že výpůjční úroková sazba úvěru při 60 týdenních splátkách byla stanovena v sazbě 70,89 % ročně. Má-li tedy žalovaný za úvěr ve výši 10.000 Kč zaplatit 18.180 Kč, kdy smluvně je ujednáno, že úrok bude činit v nominální roční úrokové sazbě 70,89 % p. a. (212,77 % RPSN) z poskytnuté částky, lze dovodit, že takto sjednaný úrok je v rozporu s dobrými mravy, když v říjnu 2018 byly úvěry pro domácnost běžně poskytovány s úrokovou sazbou násobně nižší (dle databáze časových řad ARAD České národní banky). Posuzovanou smlouvu o úvěru lze z tohoto ohledu hodnotit jako právní jednání naplňující znaky nepoctivého jednání, tedy jednání v rozporu s ustanovením § 6 občanského zákoníku vymezujícího základní zásady soukromého práva.

19. Soud se dále podrobně zabýval i platností sjednání nárokované smluvní pokuty. Otázkou ujednání o smluvních pokutách u spotřebitelských smluv se zásadním způsobem vyslovil Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 3512/2011 ze dne 11. 11. 2013, který se v tomto nálezu zabýval nejen posouzením konkrétního případu, ale rovněž (bez ohledu na to, zda podmínky jsou či nejsou faktickou součástí smlouvy) obecně formuloval zásady poctivosti v oblasti ochrany spotřebitele, a to zejména ve vztahu k textům formulářových spotřebitelských smluv. Mimo jiné vyslovil názor, že:„ ..zásada poctivosti se projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště, jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný, logicky uspořádaný, smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmějí být výrazně menší velikosti, než okolní text, nesmějí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru, přičemž uvedená zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek.“ Dále vyvodil, že ve spotřebitelských smlouvách je možno uplatnit všeobecné obchodní podmínky, přičemž obchodní podmínky mají sloužit na rozdíl od obchodních smluv především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru, naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná nebo ujednání o smluvní pokutě. Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě, takovému jednání nelze přiznat právní ochranu.

20. Výše uvedené závěry, zejména závěry o poctivosti jednání podnikatele profesionála ve vztahu ke spotřebiteli, jsou plně aplikovatelné na posuzovanou věc, tedy ve vztahu k ujednání o smluvní pokutě v bodě. 3 čl.„ Následky porušení povinností klienta“ - smluvních ujednání smlouvy o úvěru. Jde o typický formulářový text zpracovaný předem věřitelem, kdy dlužník oprávněně mohl mít dojem, že obsahuje ujednání nepodstatného charakteru, neboť zásadní číselné údaje týkající se jeho závazku (výše úvěru, pevné částky k úhradě, úrokové sazby, výše splátky atd.) jsou uvedeny v návrhu na uzavření smlouvy o úvěru.

21. Z textu dalších smluvních ujednání není jednoznačně zřejmé, že stanoví další finanční požadavky na dlužníka, byť pro případ řádného neplnění povinností vyplývajících ze závazkového vztahu. Pro běžného spotřebitele se smlouva ve spojení se smluvními podmínkami jeví jako obtížně čitelná, a to zvlášť za situace, kdy při samotném uzavírání smlouvy je možnost podrobně se seznámit s jejími podmínkami a prostudovat veškeré odkazy přinejmenším náročná (nejen časově). Pro spotřebitele nevýhodné ustanovení tak bylo nepřehledně skryto v odstavcích, které na první pohled vzbuzují dojem nepodstatného charakteru.

22. Dále je nutné konstatovat, že o obsahu smluvních podmínek žalovaný nemohl jakkoliv vyjednávat. Zde je třeba odkázat rovněž na čl. 3 Směrnice Rady 93/13/ ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, týkající se nedovolených (zneužívajících) podmínek, kterými jsou v prvé řadě taková smluvní ujednání, která byla sepsána předem, a spotřebitel proto nemohl mít žádný vliv na jejich obsah, zejména v souvislosti s předem sepsanou běžnou smlouvou; tedy ustanovení individuálně neprojednaná. V rozporu s požadavkem dobré víry znamenají takto koncipované smluvní podmínky k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran, odporují principu důvěry a poctivosti ve smluvních vztazích a jsou v rozporu se zákonnou úpravou na ochranu spotřebitele.

23. Soud má za to, že část smlouvy upravující úroky, poplatky a smluvní pokutu nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy. Oddělitelnost je nutno posuzovat vzhledem k povaze právního úkonu, k jeho obsahu, anebo okolnostem, za nichž k právnímu jednání došlo, nikoli podle reálně oddělitelnosti. Smyslem a účelem uzavření projednávané smlouvy bylo generování zisku, bez sjednání poplatků by původní věřitel právní jednání neučinil, úroky, poplatky a smluvní pokutu tak nelze oddělit od ostatních částí smlouvy (viz rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 137/2018-99 ze dne 18. 6. 2018, rozsudek nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004).

24. Podle § 588 občanského zákoníku soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání (v tomto je možno se přít o závěry občanskoprávní teorie – Lavický, P. a kolektiv, Občanský zákoník I. obecná část – (§ 1 a § 654). Komentář, 1. vydání Praha: C.H.Beck, 2014, s. 2084). Jinak by totiž byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 9 zákona o spotřebitelském úvěru, potažmo druhu jeho neplatnosti. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní osud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva v poměrech souzené věci § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 občanského zákoníku je vykládat v co největším rozsahu ve světle znění o účelu směrnice Evropského parlamentu a rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech, což zcela akceptoval také Nejvyšší soud např. v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Proto soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání.

25. S ohledem na všechny shora uvedené argumenty soud považuje uzavřenou smlouvu za neplatnou pro rozpor se zákonem (otázka posouzení úvěruschopnosti žalovaného při uzavírání předmětné smlouvy) a s dobrými mravy (sjednání úrokové sazby, smluvní pokuty, nemožnost žalovaného se podílet na tvorbě obsahu předmětné smlouvy) dle ustanovení § 580 občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že soud dovodil neplatnost celé smlouvy, byť v případě úroku se jedná o nezákonné určení množstevního rozsahu, nelze dle názoru soudu aplikovat ustanovení § 577 občanského zákoníku s ohledem na argumentaci soudem uvedenou v předchozím bodě odůvodnění.

26. Podle ustanovení § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

27. Podle ustanovení § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

28. Na základě neplatného právního jednání bylo žalovanému ze strany žalobkyně poskytnuto plnění ve výši 10.000 Kč, žalobkyně má proto právo na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 a násl. občanského zákoníku. Při stanovení jeho výše je nutné vycházet z ustanovení § 2993 občanského zákoníku, výše bezdůvodného obohacení činí 10.000 Kč. V daném případě soudu nezbylo než žalobkyni přiznat pouze nárok na bezdůvodné obohacení žalovaného ve výši 3.754 Kč (10.000 Kč vyplaceno a 7.213 Kč žalovaným uhrazeno) s úrokem z prodlení v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády č. 351/2015 Sb., a to ode dne následujícího po dni splatnosti nároku žalobkyně, tj. ke dni 1. 1. 2021. Splatnost nároku byla soudem určena s ohledem na omezení způsobilosti žalovaného k právnímu jednání, jak vyplývá z usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], kdy doručení kvalifikované výzvy k plnění zákonnému zástupci nezpůsobilého žalovaného lze dovodit teprve ke dni 31. 12. 2020 (podání odporu právním zástupcem žalovaného).

29. Ve zbytku uplatněného nároku žalobkyně byla žaloba zamítnuta.

30. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 151 odst. 2, § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, přičemž přihlédl ke skutečnosti, že procesně úspěšnějšímu žalovanému v řízení náklady prokazatelně vznikly. Předmětem řízení byla částka 10.967 Kč (100 %). Úspěch žalovaného byl do částky 7.213 Kč (66 % - zamítnutí žaloby). Žalovanému proto byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 32 % (odečtením neúspěchu žalovaného 34 % od úspěchu žalovaného 66 %).

31. Odměna advokáta žalovaného podle ustanovení § 7 odst. 5 ve spojení s ustanovením § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí 1.540 Kč za jeden úkon právní služby, učiněny byly tři úkony, a to převzetí věci, sepis odporu a účast u jednání soud dne 31. 3. 2021, dále tři režijní paušály po 300 Kč podle ustanovení § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Náklady řízení žalovaného by činily 5.520 Kč 32 % z částky 5.520 Kč je 1.767 Kč, kdy tyto náklady žalovaného jsou podle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. splatné k rukám právního zástupce žalovaného.