18 C 100/2023

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Veroniky Sekerové a přísedících DiS., jméno příjmení a DiS., jméno příjmení ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa žaloba o zaplacení částky 1 420 584 Kč s přísl.

I. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci rozsudku uhradit žalobkyni 1 254 667 Kč s 15 % úrokem z prodlení od 4. 4. 2023 do zaplacení.

II. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci rozsudku uhradit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 247 878,40 Kč k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení].

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 5.4.2023 ve znění částečného zpětvzetí ze dne 20.7.2023 domáhala úhrady částky 1 254 667 Kč. Uvedla, že žalovaná byla na základě pracovní smlouvy ze dne 1.10.2014 uzavřené mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně její zaměstnankyní. Žalovaná měla rovněž vykonávat pro žalobkyni práci na základě dohod o provedení práce uzavíraných s žalobkyní (resp. její právní předchůdkyní) vždy na jeden kalendářní rok. Místo výkonu práce sjednané s žalovanou bylo po celou dobu na technickém středisku [obec]. Pracovní zařazení žalované bylo nejprve na pozici nehodového technika a s účinností od 1.12.2016 pracovník autopůjčovny. Dohody o provedení práce byly uzavírány na pracovní činnost brigádníka autopůjčovny. Žalovaná však pro žalobkyni přestala v blíže nezjištěné době, pravděpodobně okolo roku 2018 /2019, vykonávat práci dle sjednaných smluv. V lednu 2023 ukončila žalobkyně spolupráci s [jméno] [příjmení], který vykonával funkci vedoucího technického střediska [obec], a při následné kontrole plnění povinností zaměstnanců tohoto střediska bylo zjištěno, že žalovaná dlouhodobě porušuje povinnosti vyplývající z pracovně právních předpisů zvlášť hrubým způsobem, neboť má dlouhodobou neomluvenou absenci v zaměstnání (žalovaná se bez omluvy nedostavovala na své pracoviště nejméně od 1.3.2020 do 31.1.2023). Z tohoto důvodu byl s žalovanou rozvázán pracovní poměr ke dni 27.2.2023. Dále žalobkyně uvedla, že ač se žalovaná nedostavovala několik let na své pracoviště a nevykovávala práci pro žalobkyni, přičemž ve spolupráci s vedoucím technického střediska [obec], [jméno] [příjmení], byly vytvářeny fiktivní přehledy přítomnosti žalované na pracovišti a výkonu práce, na základě nichž pak byla žalované vyplácena mzda. Žalovaná, ač si musela být vědoma, že se nedostavuje do zaměstnání a pro žalobkyni nekoná žádnou práci, tedy jí nevzniká nárok na úhradu mzdy, mzdu přijala a žalobkyni ji nevrátila ani na základě výzvy. Žalovaná obdržela za dobu od 1.3.2020 do 31.12.2022 mzdu ve výši 1 023 441 Kč (když žalobkyně nepožadovala vrácení neoprávněně vyplacené mzdy za dobu, kdy na její straně existovaly překážky v práci a žalované tak nebyla vyplácena mzdy, ale náhrada mzdy po dobu trvání překážek v práci) sestávající z hrubé mzdy ve výši 668 236 Kč, odměny z dohody o provedení práce ve výši 325 000 Kč a stravného ve výši 30 205 Kč. Žalobkyně rovněž požadovala, aby jí žalovaná uhradila pojistné hrazené zaměstnavatelem za zaměstnance na zdravotní pojištění a sociální pojištění v celkové částce 231 226 Kč.

2. Žalovaná v řízení uvedla, že po celé období, za nějž žalobkyně požaduje vrátit mzdu a uhradit škodu spočívající v nákladech vynaložených na úhradu pojistného za žalovanou, pro žalobkyni vykonávala práci, a to v souladu s jejími pokyny, které jí sděloval její nadřízený [příjmení] [příjmení]. Připustila, že práci nevykonávala na svém pracovišti a to v důsledku vypuknutí pandemie, kdy jí byla nadřízeným nařízena práce z domova. Předmětem výkonu její práce v uvedeném období byla administrativní činnost spojená zejména s vyřizováním administrativních úkonů v souvislosti s přihlašováním a odhlašováním vozidel, převody vozidel, kontrolu pojistných smluv, zajišťování mytí vozidel apod. Konkrétní pracovní úkoly jí zadával p. [příjmení] telefonicky, emailem na její soukromou emailovou adresu či osobně. Někdy obdržela pracovní úkoly i od jiných nadřízených, např, z centrály žalobkyně na [název] včetně výkonného ředitele ing. [příjmení]. K plnění úkolů měla k dispozici služební telefon a přístup do počítačové sítě žalobkyně. Jiné technické zařízení než služební telefon od žalobkyně neměla. Pokud potřebovala pro splnění nějakého úkolu nějaké podklady (např. velký technický průkaz) dojela si pro ně do [obec] či jí je předal pan [příjmení] osobně a jemu rovněž někdy doklady a podklady odevzdávala. Nevěděla, jak často mohla na pobočku v [obec] docházet. Někdy měla mít za účelem plnění pracovních úkolů zapůjčeno služební vozidlo žalobkyně zejména k cestě do zahraničí, žádnou cestu však nevyúčtovávala. Uvedla, že pokud jde o dohody o provedení práce, ty byly uzavírány opakovaně, a to z požadavku žalobkyně, nebyla na ně vykonávána žádná faktická práce, o výkonu práce na základě dohod žalobkyně nikdy nevedla žádnou evidenci odvedené práci či odpracovaných hodin, přičemž předmět práce dle dohod se shodoval s předmětem práce dle pracovní smlouvy. Zdůraznila, že za celou dobu svého pracovního poměru neobdržela žádnou výtku ke své práci.

3. Provedenými důkazy zjistil soud níže uvedený skutkový stav.

4. Žalovaná uzavřela dne 1.10.2014 pracovní smlouvu se společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] (viz. čl. 26 strana). Dodatkem č. 1 ze dne 1.10.2015 byl pracovní poměr změněn na pracovní poměr na dobu neurčitou (viz. čl. 29). Dodatkem č. 2 ze dne 30.11.2016 došlo ke změně pracovního zařazení žalované na pracovníka půjčovny [název] (viz. čl. 30).

5. Dále žalovaná uzavřela dne 2.1.2020 Dohodu o provedení práce se společností [právnická osoba], a to na dobu jednoho roku od 2.1.2020 do 31.12.2020, na pracovní pozici brigádník autopůjčovny s rozsahem práce max. 300 hodin ročně, resp. 25 hodin měsíčně za odměnu ve výši 400 Kč za 1 hodinu práce (viz. čl. 8). Následně žalovaná uzavřela s žalobkyní dvě Dohody o provedení práce, a to dne 31.12.2020 a 3.1.2022, vždy na kalendářní rok, tj. rok 2021 a 2022, o shodném obsahu jako dohoda ze dne 2.1.2020 (viz. čl. 9 a 10).

6. Veškerá shora uvedená smluvní dokumentace týkající se pracovního poměru a jeho změn (včetně návrhu na přijetí nového zaměstnance - čl. 26, a mzdových výměrů – čl. 28 strana a čl. 31) je podepsána za žalobkyni (resp. její právní předchůdkyni) ing. [jméno] [příjmení] v pozici předsedy představenstva [příjmení], resp. výkonného ředitele žalobkyně.

7. Z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně (viz. čl. 34) vyplývá, že na základě projektu vnitrostátní fúze sloučením ze dne 26.6.2020 došlo ke sloučení společnosti [právnická osoba], se sídlem [adresa žalobkyně], [IČO], jako nástupnické společnosti a společnosti [právnická osoba], se sídlem [adresa žalobkyně], PSČ: [PSČ], [IČO], jako společnosti zanikající. Jmění zanikající společnosti [právnická osoba] přešlo na nástupnickou společnost [právnická osoba] (viz. čl. 34) .Tedy, že žalobkyně vstoupila do všech právních vztahů společnosti [právnická osoba], včetně pracovně právních vztahů, jako její právní nástupce.

8. Pracovní poměr žalované u žalobkyně zanikl Okamžitým zrušením pracovního poměru doručeným žalované dne 27.2.2023 z důvodu neomluvených absencí (viz. čl. 24), přičemž žalovaná potvrdila, že nenamítala neplatnost rozvázání pracovního poměru tímto způsobem.

9. Žalované byla [právnická osoba] vystavena písemně náplň práce pracovníka autopůjčovny, kterou ve stručnosti byly činnosti spojené s poskytováním náhradních vozů klientům včetně zpracování smluvní dokumentace (uzavírání nájemních smluv, přistavování a navracení zapůjčených vozů), péče o náhradní vozidla (mytí, základní údržba, objednávka servisu apod.), činnost spojená s účtováním půjčovného (výběr záloh a kaucí, zpracování podkladů pro fakturaci), vyřizování další agendy (přestupkové, technické kontroly včetně přistavování vozů na technickou kontrolu, vyřizování pojistných událostí). Žalovaná byla dále výslovně povinna zpracovávat své měsíční výkazy pracovní doby a předávat je nadřízenému (viz. čl. 83).

10. Při přechodu žalované z pracovní pozice nehodového technika na pozici pracovníka autopůjčovny došlo k jejímu zaškolení, které prováděl [jméno] [příjmení], tehdy v pozici řadového zaměstnance autopůjčovny, o čemž byl sepsán dne 1.12.2016 zápis – adaptační list, jehož správnost potvrdila i žalovaná svým podpisem (viz. čl. 30 strana).

11. U žalobkyně je zpracováván organizační řád a organizační schéma. S účinností ode dne 1.11.2020 byla na úrovni řízení pod představenstvem a generálním ředitelem vedena funkce Výkonného ředitele, kterou zastával ing. [jméno] [příjmení]. V jeho přímé řídící působnosti byl mimo jiné technický úsek [obec], jehož vedoucím byl [příjmení] [příjmení]. V přímé řídící působnosti pana [příjmení] byla čtyři oddělení technického úseku, mimo jiné i oddělení správy vozového parku, v němž měla být zařazena žalovaná (viz. čl. 87). S účinností od 1.1.2022 došlo pouze k úpravám zařazených oddělení do technického úseku [obec], avšak i nadále v tomto úseku bylo zařazeno samostatné oddělení autopůjčovny (viz. čl. 88). Z organizačního schématu dále vyplývá, že úsek řídí ředitel úseku a oddělení vedoucí oddělení. Z organizačního řádu žalobkyně vyplývá, že do výhradní působnosti výkonného ředitele, tj. v projednávaném období ing. [jméno] [příjmení], mimo jiné patří schválit měsíční mzdy zaměstnanců jako celek, a to na základě dílčích návrhů úsekových ředitelů, tj. v projednávané věci na návrh [jméno] [příjmení], pokud jde o jím řízený technický úsek [obec]; schvalovat, podepisovat a rozvazovat zaměstnanecké poměry a jejich změny u všech zaměstnanců společnosti. Do výhradní působnosti ředitele úseku, tj. v projednávaném období [jméno] [příjmení], mimo jiné patří navrhovat a předkládat výkonnému řediteli ke schválení nové aktivity/smlouvy/pracovní pozice a systém odměňování schvalovat a podepisovat dovolené v rámci úseku (viz. čl. 84, zejména oddíl 2 a 3).

12. Z výpisu emailů odeslaných z domény žalobkyně na emailovou adresu žalované, kterou tato v řízení označila jako adresu na níž komunikovala se zaměstnavatelem a jejímž prostřednictvím jí byly předávány pracovní úkoly má soud za prokázané, že jí byly za období březen 2020 až prosinec 2022 včetně odesláno ze strany dispečinku a vedoucího pobočky – technického úseku [obec], p. [příjmení], pouze 5 emailů, a že šlo o informační emaily rozesílané hromadně zaměstnancům či skupině zaměstnanců (viz. čl. 156). Svědek [jméno] [jméno] (vedoucí informačních technologií žalobkyně) v řízení uvedl, že se mu nepodařilo dohledat žádný email, který by byl zaslán z emailové adresy žalované žalobkyni. V této souvislosti uvedl, že společnost archivuje veškerou emailovou komunikaci dispečinku a od vedoucích poboček výše.

13. Svědek [jméno] [jméno] dále uvedl, že žalovaná neměla zřízen vzdálený přístup do počítačové sítě žalobkyně a ke vzdálenému přístupu jí nemohly sloužit případně ani přihlašovací údaje jiné osoby, neboť u žalobkyně byl systém nastaven tak, že ke vzdálenému přístupu bylo třeba i určitého hardwarového vybavení. Zaměstnanci, kteří pro výkon své práce potřebovali email, měly zřízenu vlastní emailovou adresu pod doménou žalobkyně [email]“), přičemž žalovaná takovou emailoovu adresu neměla zřízenu. Pracovní komunikace prostřednictvím soukromých emailových adres a veřejných domén by dle svědka probíhat neměla, neboť jde o bezpečnostní riziko a on sám si žádné obdobné praxe u žalobkyně není vědom.

14. Mzda pro jednotlivé zaměstnance se u žalobkyně zpracovávala na základě mzdových výkazů, jejichž součástí bylo i měsíční hlášení docházky pro jednotlivé zaměstnance (viz. čl. 74-78, 82, 99, [číslo], [číslo]). Jednotlivá měsíční hlášení potvrzoval p. [příjmení], jako ředitel úseku - technického střediska [obec] a rovněž vypracovával mzdové výkazy a odevzdával je výkonnému řediteli ing. [příjmení] (viz. svědecká výpověď ing. [příjmení] a p. [příjmení] a samotné listiny).

15. Docházka do zaměstnání na středisku [obec] byla v rozhodné době evidována postupně dvěma různými způsoby. Prvním z nich (zavedený p. [příjmení] po jeho nástupu na pozici ředitele úseku – technického úseku [obec] cca v roce 2014) byl čipový systém. Každý zaměstnanec se do systému přihlašoval při příchodu do zaměstnání a odhlašoval se z něj při odchodu pomocí čipu. Zařízení bylo umístěno před skleněnými dveřmi dispečinku. Zaměstnanci dispečinku tak měli přehled o tom, kdo přichází a odchází (viz. zejména výpověď svědka [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]). Ze systému byl pořizován výstup – hlášení docházky, který šlo ještě samostatně editovat a ten následně sloužil jako podklad pro vypracování mzdových výkazů. Přístup do systému a tím, kdo mohl systém editovat byl p. [příjmení] (viz. zejména výpověď svědka [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]). Tento systém evidence docházky si žalovaná k dotazu soudu vůbec nevybavila. Měla za to, že docházka byla nejprve evidována v sešitě uloženém před dispečinkem a následně v systému, do nějž se musela přihlašovat přes telefon. V průběhu roku 2022 rozhodlo vedení žalobkyně o nasazení nového systému vnitřního řízení„ Plánuj směny“, jehož součástí je i docházkový systém. Ten se na pobočku [obec] začal využívat nejprve zkušebně v srpnu 2022 a od září 2022 již v plném provozu. V uvedeném systému byly jednak plánovány pro jednotlivé zaměstnance směny, tedy rozvržení pracovní doby. Každý zaměstnanec byl povinen se do systému přihlásit a zaevidovat svůj příchod a odchod. Každému zaměstnanci byly přiděleny jeho osobní přístupové údaje, přičemž zaměstnanec při prvním přihlášení měnil heslo. Do systému se zaměstnanec mohl přihlásit ze svého pracoviště prostřednictvím počítače či pomocí mobilní aplikace. Systém pracuje s geolokačními údaji a zaznamenával místo přihlášení (včetně zda se tak děje prostřednictvím firemní sítě). V případě, že se zaměstnanec nepřihlašoval ze svého pracoviště, byl systémem vyzván, aby zadal důvod nástupu do zaměstnání mimo pracoviště (např. služební cesta, lékař). Systém pak generoval mimo jiné měsíční výkazy každého zaměstnance, z nichž je možné zjistit, jak byla rozvržena jeho pracovní doba a na jakém pracovišti, kdy byl zaevidován příchod zaměstnance do zaměstnání a kdy zaevidoval svůj odchod. Zaměstnanci příslušného úseku v systému mohou vidět mimo jiné, i kteří kolegové jsou rovněž přítomni na pracovišti. Měnit údaje zanesené v systému mohou pouze osoby s příslušným oprávněním. V systému je osoba, která záznam či opravu provedla zaznamenávána na pozadí a v případě potřeby může tyto údaje vygenerovat společnost, která systém provozuje. (viz. výpověď ing. [příjmení], [jméno] [jméno] a [jméno] [příjmení]).

16. Žalovaná měla v systému„ Plánuj směnu“ počínaje měsícem srpen 2022 svoji pracovní směnu rozvrženu pravidelně do všech pracovních dní v měsíci od 8 hod do 16:30 hod, a to na pobočce v [obec]. Ke každému dni je pak zaevidován její příchod a odchod a celková délka její přítomnosti na pracovišti. V předmětných měsících není u žalované zaevidován žádný nástup mimo pobočku, či důvod pracovní nepřítomnosti (viz. čl. 127-129, čl. 131-132).

17. Ze zprávy společnosti [právnická osoba] (provozovatele systému„ Plánuj směny“) vyplynulo, že všechny příchody žalované od 19.10.2022 jsou zadávané o den později z účtu supervizora [jméno] [příjmení], Paní [celé jméno žalované] se do systému naposledy přihlásila dne 18.10.2022. Úprava docházky byla prováděna vždy následujícího dne, nikoliv hromadně na konci měsíce (viz. čl 157 až 159). Správce nebyl před vypracováním zprávy dotazován na způsob přihlašování žalované do systému ani místo z něhož se přihlašovala, přičemž žádný z účastníků nepožádal, aby soud vyžádal o správce doplňující informace.

18. Z předložených výkazů docházky a dovolenky má soud za prokázané, že v průběhu sledovaného období měla žalovaná čerpat dovolenou pouze v jediném případě od 6.9. 2021 do 10.9.2021, když tuto dovolenou schválil žalované p. [příjmení] (viz. čl. 118).

19. Z výpovědi svědka ing. [jméno] [příjmení], člena představenstva společnosti [právnická osoba] a výkonného ředitele žalobkyně má soud za prokázané, že žalobkyně (a před tím i její právní předchůdkyně) má několik samotných středisek. Jedním z nich je technické středisko [obec]. Jde o technický úsek, v němž je zařazen servis vozů, odtahové a silniční služby, autopůjčovna. Předmětná pobočka měla řádově [číslo] zaměstnanců, jedním z nich byla i žalovaná. Ta nejprve pracovala jako nehodový technik (poskytovala asistenci smluvním partnerům žalobkyně, např., pojišťovnám a ADACu a jejich klientům u nehod) a následně pracovala na autopůjčovně. Svědek žalovanou několikrát na pobočce viděl, avšak již několik posledních let nikoliv. Uvedl, že pravomoci zaměstnavatele u žalobkyně vykonává výlučně on. Jako jediný má právo uzavírat pracovně právní dokumentaci, měnit pracovní podmínky, podepisovat smlouvy a jejich změny. Byl rovněž tím, kdo podepisoval mzdové podklady všech zaměstnanců žalobkyně (odsouhlasoval výši mzdových prostředků pro účtárnu), avšak tyto nekontroloval, byla to odpovědnost vedoucích úseků. Žalobkyně měla v průběhu rozhodného období mezi 150 až 100 zaměstnanci (jejich počet se postupně snižoval). K období covidu uvedl, že v té době byla činnost žalobkyně omezena, a to i s ohledem na snížený provoz na komunikacích a menší počet nehod. Práce se tak plánovala podle aktuální situace, např. servis mohl pracovat bez větších omezení, musela být zachována služba dispečinku apod. Ponechal na vedoucích jednotlivých úseků, aby dle skutečné situace zvážili, které činnosti mohou být vykonávány na dálku, a uložil jim, aby plánovali práci a směny tak, aby se omezilo setkávání pracovníků na pracovišti při zachování poskytovaných služeb. Zároveň jak odeznívaly regulační opatření, se provoz žalobkyně vracel do původního stavu, tedy i zaměstnanci, kteří byli domova, se vraceli plně zpět na svá pracoviště. Vyloučil, že by žalované dával souhlas s prací z domova, že by dal souhlas ke zřízení dálkového přístupu do systémů žalobkyně pro žalovanou. Výslovně uvedl, že si neumí představit, jak by žalovaná mohla vykovávat práci pracovníka autopůjčovny z domova. Měl za to, že by žalovaná mohla být vyslána na pracovní cestu do zahraničí, např. v souvislosti s navrácením vozidla půjčovny (které bylo poskytnuto cizinci v souvislosti s dopravní nehodou v ČR) zpět do ČR. Vyloučil však, že by k takové cestě nebyl zpracován„ cesťák“, neboť právě cestovní náhrady jsou pro zaměstnance lukrativní. Rovněž vyloučil, že by vysílaní zaměstnanci dostávali na krytí nákladů s cestou hotovost (s výjimkou některých položek, které musely být hrazeny v hotovosti např. parkové). Zbytek byl hrazen tankovací kartou a náklady na cestu byly vypořádávány po ukončení cesty. Vyloučil, že by žalovaná měla k dispozici služební vůz žalobkyně. Pokud by k plnění svých úkolů služební vůz potřebovala, musela by si ho fyzicky vyzvednout na středisku v [obec] a tam ho rovněž vrátit. Služební vozy nemohou zaměstnanci používat k soukromým účelům, ani ho parkovat mezi směnami v místě svého bydliště, a to ani nehodoví technici. K praxi uzavírání dohod o provedení práce u žalobkyně uvedl, že tyto jsou uzavírány na práce, na něž se žalobkyni nevyplatí mít stálého zaměstnance, přičemž žalobkyně upřednostňuje, aby takováto práce byla přednostně nabízena kmenovým zaměstnancům. Přidělování konkrétní práce na základě uzavřených dohod byla na vedoucím úseku.

20. Z výpovědi svědka [jméno] [příjmení] má soud za prokázané, že tento pracoval pro žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni, od roku 2013 do ledna 2023. Žalovaná nastoupila do [název] v době, kdy tam svědek již pracoval. V době jejího nástupu do zaměstnání jako nehodového technika byl jejím přímým nadřízeným, neboť pracoval jako vedoucí nehodové služby. Svědek se následně asi v roce 2014 stal vedoucím technického střediska [obec]. Žalovaná později přešla na pozici pracovníka autopůjčovny. Uvedl, že jí přiděloval i jiné pracovní úkoly, než odpovídaly jejímu pracovnímu zařazení. Mělo se to dít na základě dohody s výkonným ředitelem ing. [příjmení]. K takové dohodě mělo dojít v průběhu roku 2022 Vedle těchto speciálních úkolů měla i nadále pracovat na autopůjčovně. Následně k dotazu, jak si vysvětluje, že jiní zaměstnanci technického střediska [obec] uvádí, že žalovanou do roku 2018 neviděli, uvedl, že po té, co žalovaná začala dostávat speciální úkoly, již na autopůjčovně nepracovala, avšak neví, od kdy to bylo. Odmítl uvést, jaké konkrétní činnosti měla žalovaná vykonávat v průběhu posledních třech měsíců roku 2022, tedy bezprostředně před tím, než svědek přestal pracovat pro žalobkyni. Svědek připustil, že výkazy docházky mohl upravovat a odmítl se vyjádřit k tomu, jaké úpravy systém umožňoval, ani zda je dělal a v jakém rozsahu. Připustil, že zadával příchody a odchody některých zaměstnanců v systému„ Plánuj směny“ včetně žalované, avšak podrobnosti se nevybavil, resp. odmítl se k nim vyjádřit. Nevybavil si, že by někoho žádal, aby byla osoba žalované zaevidována jako zaměstnanec žalobkyně do systému„ Plánuj směnu“. Uvedl, že neřešil otázku čerpání dovolených a přesčasů, výslovně uvedl, že nekontroloval docházku. K zahraničním cestám uvedl, že má za to, že je zaměstnanci běžně vyúčtovávali. Pokud šlo o stahování aut ze zahraničí (tj. aut z autopůjčovny), tato praxe zanikla již před covidem, kdy ke stahování auto docházelo tak, že po té, co bylo v ČR opraveno vozidlo klienta, bylo naloženo na odtah, ten ho dovezl do ciziny a od klienta převzal zapůjčené vozidlo, které se do ČR vezlo právě na odtahu. K práci z domova uvedl, že ta se řešila v době covidu, kdy obdržel pokyn, aby zaměstnanci, kteří nemusí být fyzicky na pobočce, tam nechodili. Týkalo se to například linky pomoci, dispečinku. Po odeznění covidových opatření se zaměstnanci vraceli do běžného režimu. Práce z domova nebyla písemně upravena. Ke speciálním úkolům uvedl, že je zadával žalované sám, prostřednictvím SMS, telefonu či WhatsAppu. Žalovaná pak docházela i v souvislosti s plněním speciálních úkolů na pobočku v [obec] např., za účelem odevzdání výstupů z takových úkolů. Nebyl však schopen uvést, jak často žalovaná mohla na pobočce být, ani kdy jí tam viděl naposledy. Odmítl vypovídat k dotazům týkajícím se úkolů žalované. Rovněž tak odmítl specifikovat časový rozsah speciálních úkolů, které žalované zadával. K otázce dohod o provedení práce uvedl, že šlo o standardní nástroj žalobkyně, jímž optimalizovala své mzdové náklady.

21. Z výpovědi svědka [jméno] [příjmení] má soud za osvědčené, že je zaměstnancem žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně cca od roku 2011 či 2012. Pracuje jako vedoucí autopůjčovny. Jeho přímým nadřízeným byl [příjmení] [příjmení], který byl vedoucím střediska [obec]. Žalovaná byla jeho kolegyně. Nejdříve spolu pracovali jako řadoví zaměstnanci autopůjčovny, v té době pracovala autopůjčovna v režimu 24/7, a to ve 12 hodinových směnách. Následně skončil původní vedoucí autopůjčovny. Bylo rozhodnuto, že se změní režim provozu autopůjčovny na klasickou 8hodinovou pracovní dobu v pracovní dny. Svědkovi pak byla nabídnuta pozice vedoucího autopůjčovny, kterou přijal. Ví, že žalovaná původně nastoupila do technického střediska [obec] na pozici„ nehodáře“ a následně byla převedena do autopůjčovny. V té době již on na této pozici pracoval a žalovanou na tuto práci zaškoloval. Podrobně popsal náplň práce pracovníka autopůjčovny, přičemž jde o práce, které je třeba vykonávat přímo na pobočce, neboť je to fyzická práce s auty v autopůjčovně či zadávání údajů do systémů žalobkyně. Uvedl, že v rámci půjčovny používali ke sdílení dat aplikaci WhatsApp. Díky tomu konstatoval, že žalovaná fakticky přestala na autopůjčovně dělat v průběhu roku 2017. Výslovně uvedl, že jí od té doby neviděl, do [obec] nedocházela, a to ani na autopůjčovnu ani za panem [příjmení]. Do práce přestala chodit v průběhu doku 2017, od léta již nemá v archivované komunikaci od ní žádné zprávy. Nejdříve chodila sporadicky, to s ní již byla špatná spolupráce a komunikace, a pak již nepřišla vůbec. Pokud se zajímal o to, proč žalovaná přestala chodit do práce a plnit své úkoly na autopůjčovně, dozvěděl se od pana [příjmení], že mu do toho nic není. Spojil si to s tím, že žalovaná začala chodit s panem [příjmení] a začala se ke všem ostatním chovat přezíravě. Byl proto rád, když následně přestala chodit úplně. V rámci organizační struktury u žalobkyně byl svědek v rozhodném období nadřízeným žalované a jeho přímým nadřízeným byl [příjmení] [příjmení]. Výslovně popřel, že v rozhodném období byla žalovaná vysílána do zahraničí za účelem převzetí a navrácení vozidel autopůjčovny ze zahraničí. Pokud šlo o období covidu, uvedl, že věci se řešily, jak přišly. Vybavil si, že dostal pokyn, aby organizoval práci autopůjčovny tak, aby bylo možné vyhovět vydávaným opatřením, avšak i tak bylo třeba do [obec] jezdit např. zpracovat podklady. Práci v rámci autopůjčovny rozvrhoval svědek v návaznosti na skutečném množství práce v daném obdoví. On jezdil na pobočku denně. Dálkový přístup do systémů žalobkyně neměl a neví ani o nikom kdo by ho měl (s výjimkou dispečinku). Má za to, že zaměstnanci, kteří zůstávali doma, neplnili žádné úkoly žalobkyně, ty se plnily buď v terénu či na pracovišti. K evidenci docházky uvedl, že postupně byly dva systémy. První byla evidence za pomoci čipu, který se přikládal na krabičku před vchodem na dispečink. Následně byl zaveden systém„ Plánuj směnu“. Uvedl, že když se systém zaváděl, přišel za ním kolega [příjmení] s tím, že mu pan [příjmení] [příjmení] uložil, aby do systému zavedl i paní [celé jméno žalované]. Tehdy spolu řešili, jak dlouho ji neviděli v práci, měli za to, že již dávno není zaměstnankyní žalobkyně. K dohodám o provedení práce uvedl, že on má dohodu uzavřenu vedle své pracovní smlouvy, a že má za to, že práce odvedená na tuto dohodu se neeviduje, přičemž práce na tuto dohodu do značné míry kopíruje jeho základní pracovní poměr.

22. Z výpovědi svědka [jméno] [příjmení] soud zjistil, že je zaměstnancem žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně cca od roku 2012. Původně nastupoval jako nehodový technik. Asi dva roky po něm nastoupila na shodnou pozici i žalovaná a byli tak kolegy. Později se stal vedoucím nucených odtahů a někdy po té začala žalovaná pracovat na autopůjčovně. Tam nejdříve pracovala mimo jiné s panem [příjmení], který se stal později vedoucím autopůjčovny. Nedlouho po té přestali žalovanou v práci vídat. Její nepřítomnost byla nejprve vysvětlována jejími zdravotními problémy a pak se již nijak neodůvodňovala, měli za to, že v práci skončila. Výslovně popřel, že by žalovanou v [obec] vídal později. Uvedl k tomu, že pod něj spadal i dispečink, který je v provozu 24/7, a tak na pobočku chodil v různou denní dobu i večer a musel by alespoň někdy žalovanou vidět. Dále uvedl, že v době, kdy se docházka evidovala prostřednictvím čipů, bylo zařízení umístěno před vstupem na dispečink a měl tak přehled kdo k zařízení přistupuje. Ví, že předmětný systém ovládal p. [příjmení], který do systému i zasahoval, upravoval výstupy. Ví to, protože si on pořizoval fotokopie skutečných příchodů a odchodů, aby měl doklad o skutečném stavu, pokud by se něco řešilo v souvislosti s úsekem, za nějž odpovídal. V létě 2022 se u žalobkyně nasazoval systém„ Plánuj směny“, na pobočce v [obec] měl svědek zavedení systému na starosti. Popsal jeho fungování. Dále uvedl, že měl být na dané pobočce jeho jediným administrátorem, avšak těsně před jeho spuštěním mu bylo sděleno, že administrátorská oprávnění obdrží i p. [příjmení], kterého následně na systém a jeho ovládání zaškoloval. Svědek do systému zadal zaměstnance pobočky [obec], kteří na pobočce fyzicky pracovali. Asi týden před spuštěním systému, za svědkem přišel p. [příjmení] a uložil mu, aby do systému zavedl rovněž žalovanou. V té době svědek žalovanou již nejméně pět, možná i sedm let, neviděl. Ptal se i dalších zaměstnanců pobočky, ale žalovanou nikdo na pobočce neviděl, někteří zaměstnanci ani nevěděli, o koho by mělo jít. Svědek se proto obrátil na personální oddělení a vyžádal si seznam veškerých zaměstnanců pobočky, mezi nimiž byla stále uvedena i žalovaná, proto ji do systému zadal. Docházkové listy ze systému mohla pořizovat mimo jiné mzdová účetní. Dál je pořizoval vedoucí oddělení, konkrétně svědek tak činil za své podřízené (dispečink a nucené odtahy) a tyto výstupy předával p. [příjmení] jako vedoucímu střediska [obec]. Někdy v průběhu podzimu či na přelomu roku 2022 2023 rovněž svědek hovořil s ing. [příjmení], který řešil vysoké náklady na provoz autopůjčovny. V rámci rozhovoru pak vyšlo najevo, že vedení žalované je přesvědčeno, že žalovaná fyzicky pracuje v autopůjčovně a není jim známo nic o tom, že tam fyzicky není, ač je jí hrazena mzda. Svědek se rovněž měl dotazovat ing. [příjmení], zda nemá někdo ze zaměstnanců pobočky povolený home office, což ing. [příjmení] výslovně popřel. Svědek po té, co byla ukončena spolupráce žalobkyně s p. [příjmení] dočasně převzal řízení pobočky [obec]. Uvedl, že pokud zná náplň práce autopůjčovny, neumí si představit, že by jí mohl někdo vykonávat z domova, mohlo by jít pouze o některé dílčí administrativní úkony, avšak ty fakticky dělal p. [příjmení].

23. Z čestných prohlášení 19 zaměstnanců žalobkyně (kteří uvedli zároveň svoji pracovní pozici u žalované i datum nástupu do zaměstnání u žalované) má soud za prokázané (viz. čl. 89-98, 100-102), že zaměstnanci žalované pracující na technickém středisku [obec] žalovanou neviděli několik posledních let, popřípadě ji vůbec neznají, pokud nastoupili k žalobkyni později než v roce 2018. Část těchto zaměstnanců byla v řízení slyšena jako svědci (srovnej odstavec 21 a 22 rozsudku).

24. Ze mzdových listů žalované vystavených za rok 2020 až 2022 žalobkyní, resp. právní předchůdkyní žalobkyně, má soud za prokázané, že v rozhodném období žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně vyplácela žalované mzdu, odměnu z dohod o pracovní činnosti a stravné, resp. příspěvek na stravné. Dále žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, odváděla za žalovanou v návaznosti na výši její mzdy platby na sociální a zdravotní pojištění hrazené zaměstnavatelem. Žalovaná v řízení uvedla, že sice není schopna učinit výši vyplacených částek nespornou, avšak dostávala výplatní pásky a nestalo se, že by obdržela nižší částku, než byla uvedena na výplatní pásce. Výše mzdy uhrazené žalované a výše odvodů uhrazených žalobkyní na zdravotní a sociální pojištění žalované hrazené zaměstnavatelem za zaměstnance v jednotlivých obdobích je uvedena v níže připojené tabulce, přičemž žalobkyně žalobou uplatnila svůj nárok na náhradu neoprávněně vyplacené hrubé mzdy v částce o 15 815 Kč nižší. (viz. mzdové listy na čl. 11 až 21)

25. Žalobkyně vyzvala žalovanou k vrácení mzdy na níž jí nevznikl nárok a k náhradě škody spočívající v úhradě sociálního a zdravotního pojištění hrazeného zaměstnavatelem za zaměstnance přípisem ze dne 14.3.2023 (viz. čl. 35-37), což žalovaná výslovně odmítla (viz. čl. 32).

26. Z jiných než shora uvedených důkazů soud nevycházel. Soud zamítl návrh na výslech dalších zaměstnanců žalované navržených žalobkyní za účelem potvrzení obsahu jejich čestných prohlášení provedených k důkazu (srovnej odstavec 23 rozsudku), neboť již měl tvrzení žalobkyně, k němuž byli svědci označeni za prokázané.

27. Na základě provedených důkazů soud učinil závěr o skutkovém stavu, dle něhož byla žalovaná zaměstnána u žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, v rozhodné době od března 2020 do prosince 2022 včetně jako pracovník autopůjčovny s pracovištěm na technickém středisku [obec]. Na základě pracovní smlouvy a fiktivních výkazů práce pobírala žalovaná od žalobkyně mzdu, ač pro ni žádnou práci nevykonávala. Žalobkyně vedle mzdy poskytovala žalované jako benefit ke mzdě stravenky a následně příspěvek na stavu. Žalovaná měla zároveň uzavřenu dohodu o provedení práce, když i na základě této dohody pobírala mzdu bez příslušného protiplnění z její strany. Žalobkyně za žalovanou odváděla zákonné zdravotní a sociální pojištění ve výši vypočtené z hrubé mzdy vyúčtované ve mzdových výkazech.

28. Po právní stránce soud věc posoudil podle § 109 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „zákoníku práce“) dle něhož zaměstnanci náleží mzda za vykonanou práci. Ve spojení s ustanovením § 331 zákoníku práce, kdy platí, že se zaměstnavatel může domáhat vrácení neprávem vyplacených částek na zaměstnanci, pokud zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a to do 3 let ode dne jejich výplaty.

29. Stravné, jako nepeněžité plnění poskytované zaměstnanci zaměstnavatelem nepodléhající dani z příjmu mohl zaměstnavatel poskytnout zaměstnanci za odpracovanou směnu (§ 6 odst. 1 psím. b) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu).

30. Pokud jde o uhrazené pojistné na zdravotní pojištění, je zaměstnavatel povinen dle § 5 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, odvádět pojistné, které je povinen hradit zaměstnanec, srážkou z jeho mzdy nebo platu, a to i bez souhlasu zaměstnance. Dle odst. 2 téhož ustanovení vyměřovacím základem zaměstnance je úhrn příjmů ze závislé činnosti. Podle odst. 4 téhož ustanovení se pojistné za zaměstnance stanoví z vyměřovacího základu podle odstavců 1 až 3, nejméně však z minimálního vyměřovacího základu, není-li dále stanoveno jinak, minimálním vyměřovacím základem je minimální mzda (odst. 6 téhož ustanovení). Podle odstavce 10 je-li vyměřovací základ zaměstnance nižší než minimální vyměřovací základ, je zaměstnanec povinen doplatit zdravotní pojišťovně prostřednictvím svého zaměstnavatele pojistné ve výši 13,5 % z rozdílu těchto základů.

31. Podle § 9 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, Pojistné za zaměstnance hradí z jedné třetiny zaměstnanec, ze dvou třetin zaměstnavatel.

32. Pokud jde o uhrazené pojistné na pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, je zaměstnavatel povinen dle § 8 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, odvádět i pojistné, které je povinen platit zaměstnanec. Pojistné odvedené za zaměstnance srazí zaměstnavatel z jeho příjmů, které mu zúčtoval. Sazba pojistného činí dle § 7 odst. 1 u zaměstnavatele 24,8% a u zaměstnance 6,5 % z vyměřovacího základu. Podle § 5 odst. 1 zákona je vyměřovacím základem zaměstnance pro pojistné úhrn jeho příjmů.

33. Podle § 250 odst. 1 zákoníku práce je zaměstnanec povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Podle § 257 zákoníku práce je zaměstnanec, který má povinnost nahradit škodu podle § 250, povinen nahradit zaměstnavateli skutečnou škodu, a to v penězích, jestliže neodčiní škodu uvedením v předešlý stav. Výše požadované náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu. Toto omezení neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně, v opilosti, nebo po zneužití jiných návykových látek.

34. Dále dle § 1968 věta prvá o.z., podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení e spojení s ustanovením § 1970 o.z., podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením č. 351/ 2013 Sb., a to v § 2; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

35. Po provedeném dokazování při aplikaci shora uvedených právních ustanovení soud dospěl k závěru, že žaloba je po právu.

36. Soud v prvé řadě řešil, zda žalované vznikl nárok na výplatu mzdy, a pokud ne, zda jsou zde takové okolnosti, na základě nichž nemohla předpokládat, že je jí mzda vyplácena v nesprávné výši či omylem.

37. Po provedeném dokazování soud má soud za prokázané, že žalovaná někdy od roku 2018 přestala docházet do zaměstnání a vykonávat práci dle pracovní smlouvy. Její obrana, že práci vykonávala z domova, na základě pokynů jejího nadřízeného p. [příjmení], nejen nebyla v řízení prokázána, ale byla vyvrácena. Sama žalovaná, a to i po poučení soudem ve smyslu ustanovení § 118a o.s.ř. nedoplnila tvrzení o konkrétní práci, kterou pro žalobkyni na základě tvrzených pokynů vykonávala. Pouze obecně uvedla, že mělo jít o administrativní úkony při změnách registrace vozidel či činnosti s mytím a přípravou vozů (což však byly úkony prováděné přímo na technickém středisku v [obec]). Pracovní úkoly jí měl někdy od začátku roku 2020 zadávat vedoucí technického střediska p. [příjmení], který jí zároveň měl dát pokyn, aby pracovala z domova. K prokázání svého tvrzení navrhla právě výslech p. [příjmení]. Svědek [příjmení] odmítl vypovídat k rozsahu práce, kterou jí zadával. Odmítl konkretizovat pracovní úkoly, byť jen v období posledních měsíců jeho práce pro žalobkyni. Výslovně uvedl, že speciální úkoly mimo dohodnutý předmět práce zadával žalované až v průběhu roku 2022, a to na základě dohody s výkonným ředitelem žalobkyně, ing. [příjmení], který ji však výslovně popřel. Do té doby měla žalovaná pracovat na autopůjčovně. Výslovně rovněž popřel, že by žalovaná v rozhodné době jezdila do zahraničí vyzvedávat vypůjčené vozy, když se pro auta z autopůjčovny přestalo jezdit ještě před vypuknutím covidové pandemie. Pokud jde o možnost práce z domova, uvedl obecně, že v období hygienických opatření v průběhu covidových vln byl vedením žalobkyně vydán pokyn, aby se vedoucí poboček a oddělení snažili omezit práci na pracovištích, tam kde to je možné. Doma tak zůstali zaměstnanci, kteří mohli pracovat z domova, např. dispečink či osoby na linkách pomoci. Následně se zaměstnanci opět vrátili do běžného provozu. Svědek [příjmení] připustil, že upravoval přehledy docházky, avšak k rozsahu a četnosti takových úprav odmítl vypovídat. Z výpovědi svědka [jméno] [příjmení], který byl přímým nadřízeným žalované, která pracovala v jím řízeném oddělení autopůjčovny, ve spojení s výpovědí [jméno] [příjmení], má soud za prokázané, že žalovaná přestala vykonávat práci pro žalobkyni již v roce 2018, tedy nejméně dva roky před tím, než dle žalované mělo dojít ke změně její pracovní smlouvy v návaznosti na covidovou pandemii, tak že má nařízenu práci z domova. Její nepřítomnost byla vedoucím technického střediska [obec] p. [příjmení], tj. nadřízeným svědků [příjmení] a [příjmení], těmto vysvětlena nejprve zdravotními problémy žalované a následně již její nepřítomnost nevysvětloval, resp. jim sdělil, že jim do toho nic není. Z uvedených skutečností svědci došli k názoru, že žalovaná přestala být zaměstnancem žalobkyně. Svědci výslovně potvrdili, že od roku 2018 žalovanou na technickém středisku [obec] neviděli, a to ani příležitostně, přesto, že žalovaná tvrdila, že tam občas docházela, např. pro doklady či si vyzvednout a následně vrátit služební vozidlo. Obdobně jí na pracovišti neviděli ani další zaměstnanci střediska a novější zaměstnanci ji ani neznají (srovnej odstavec 23 rozsudku). V řízení bylo rovněž prokázáno, že žalovaná porušila svoji pracovní povinnost vyplývající jí z náplně práce, a to řádně zpracovávat měsíční výkazy pracovní doby a předávat je svému nadřízenému (tj. vedoucímu autopůjčovny – svědkovi [příjmení]). Žalovaná si nebyla ani schopna vybavit způsob evidence pracovní doby, resp. její tvrzení o existenci sešitu, do nějž se měla pracovní doba zapisovat, bylo vyvráceno. V řízení bylo naopak prokázáno, že evidenci pracovní doby zpracovával jako podklad pro mzdu p. [příjmení], který výstupy upravoval (srovnej výpověď svědka [příjmení]), když i svědek [příjmení] připustil, že úpravy dělal a k podrobnostem odmítl vypovídat. Nelze ani přehlédnout, že evidence docházky měla být v období let 2016 až léta 2022 (tj. po nástupu svědka [příjmení] na pozici vedoucího technického střediska [obec] až do nasazení systému„ Plánuj směnu“) evidována přiložením čipu na čtečku umístněnou před dispečinkem technického střediska, což žalovaná objektivně pro svoji nepřítomnost na pracovišti nemohla sama dělat. Tedy její docházka buď vůbec nebyla evidovaná a evidenci prováděl svědek [příjmení] sám, či následně její příchody a odchody zadával. Shodně nelze přehlédnout, že žalovanou na pracovišti nikdo neviděl celou řadu let, ač tvrdila, že občas na pobočku docházela za účelem převzetí či odevzdání materiálů nebo služebního vozu. Rovněž bylo prokázáno, že v době, kdy byl u žalobkyně instalován nový evidenční systém„ Plánuj směnu“, tj. v průběhu srpna/září 2022 uložil svědek [příjmení] svému podřízenému p. [příjmení], aby do systému zavedl jako zaměstnance žalobkyně právě žalovanou, na svém pokynu trval, ač byl svědkem konfrontován s tím, že žalovaná do práce nechodí, a že to, že má být v zaměstnání uvidí i další zaměstnanci technického střediska. V řízení bylo prokázáno, že evidenci docházky žalované v tomto systému od 19.10.2022 prováděl výlučně svědek [příjmení]. V průběhu podzimu 2022, byl rovněž svědek [příjmení] konfrontován výkonným ředitelem žalobkyně, že zaměstnankyní na autopůjčovně má být žalovaná, což bylo pro svědka překvapující, se shora uvedených důvodů, což rovněž výkonnému řediteli sdělil. Bylo rovněž vyvráceno tvrzení žalované, že měla dálkový přístup do počítačové sítě žalobkyně, či že jí byly zadávány pracovní úkoly prostřednictvím její emailové adresy na doméně [webová adresa], a že z této adresy rovněž komunikovala s žalobkyní (srovnej odstavec 12 a 13 rozsudku). Dále v řízení nebylo prokázáno tvrzení žalované, že na základě dohody se svědkem [příjmení] došlo ke změně její pracovní smlouvy, když sám svědek uvedl, že i když zadával žalované speciální úkoly, měla pracovat na autopůjčovně, byť připustil, že tam následně již od blíže neurčené doby nechodila. Že by však žalované změnil obsah pracovní smlouvy v rozsahu náplně práce či místa výkonu práce nepotvrdil. S ohledem na to soud nehodnotil, zda by taková změně pracovní smlouvy provedená za žalobkyni k tomu neoprávněnou osobou byla platná (v řízení bylo prokázáno, že jedinou osobou oprávněnou jednat v pracovně právních vztazích v souvislosti se vznikem, změno a zánikem pracovně právních vztahů byl ing. [příjmení] – srovnej mimo jiné odstavec 11 rozsudku, čehož si musela být žalovaná vědoma – srovnej odstavec 6 rozsudku).

38. Žalované nevznikl nárok na výplatu mzdy, neboť pro žalobkyni (nejméně) v období od 1.3.2020 do 31.12.2022 nevykonávala práci dle pracovní smlouvy ani dle pokynů zaměstnavatele. Žalovaná si musela být vědoma skutečnosti, že práci pro žalobkyni dlouhodobě (nejméně od roku 2018) nevykonává, a že je jí přesto vyplácena mzda. Tedy musela si být vědoma, že jí nárok na mzdu nevzniká, a že je jí vyplácena neoprávněně, když jsou žalobkyni předkládány fiktivní výkazy práce. Za této skutkové situace je žalovaná povinna ve smyslu ustanovení § 331 zákoníku práce vrátit mzdu, která jí byla vyplacena, tj. včetně pojistného na zdravotní a sociální pojištění, k jehož úhradě je zaměstnanec povinen v rozsahu 4,5% z hrubé mzdy na zdravotní pojištění a v rozsahu 6,5% z hrubé mzdy na sociální pojištění, a které byla žalobkyně povinna srazit ze mzdy zaměstnance a tuto částku odvést. Zaměstnavatel je v tomto případě pouze plátcem příslušného pojištění, které hradí zaměstnanec ze svého příjmu, které je povinen srazit a odvést dle zákona č. 592/1992 Sb. a zákona č. 587/1992 Sb. (srovnej odstavec 30 a 32 tohoto rozsudku). Zároveň žalované nevznikl ani nárok na stravné, jako nepeněžité plnění poskytované zaměstnanci zaměstnavatelem, neboť žalovaná neodpracovala žádnou sněmu. Celkem za uvedené období vyplatila žalobkyně žalované na mzdě a nepeněžitém příjmu částku 1 039 256 Kč, přičemž žalobkyně se domáhala úhrady částky o 15 815 Kč nižší, tj. částky 1 023 441 Kč. Žalovaná je tak povinna vrátit žalobkyni mzdu, na níž jí nevznikl nárok v rozsahu uplatněném žalobou, tj. ve výši 1 023 441 Kč.

39. Žalobkyně, na základě fiktivních výkazů práce žalované, vyplatila žalované mzdu, v důsledku čehož jí vznikla zákonná povinnost uhradit pojistné, k jehož úhradě je povinen zaměstnavatel v rozsahu 9% hrubé mzdy na zdravotní pojištění a 25% na sociální pojištění (srovnej odstavec 30 a 32 tohoto rozsudku). Mzda byla žalované vyplacena, ač jí nárok na její výplatu nevznikl, neboť vědomě porušila svoji pracovní povinnosti konat pro žalobkyni práci dle pracovní smlouvy. Pokud by žalovaná řádně sdělila rozhodné skutečnosti pro vznik jejího nároku na výplatu mzdy v souladu s její povinností zpracovávat a předávat svému nadřízenému výkaz své práce (srovnej odstavec 9 rozsudku), tj. že pro žalobkyni v rozhodném období nekonala žádnou práci, nebyla by jí mzda vyplacena a žalobkyni by nevznikla zákonná povinnost k úhradě příslušné části pojistného hrazené zaměstnavatelem. Žalovaná tak svým zaviněným jednáním způsobila, že žalobkyně uhradila pojistné za práci, kterou neobdržela, čímž jí vznikla ve výši uhrazeného pojistného škoda, k jejíž úhradě je žalovaná povinna podle § 250 odst. 1 zákoníku práce. Výše pojistného uhrazeného žalobkyní, jako zaměstnavatelem v návaznosti na mzdu uhrazenou žalované činila 231 226 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná věděla, že nekoná práci pro žalobkyni a přijímala mzdu, aniž by jí upozornila na tuto skutečnost, jednala s úmyslem neoprávněně získat mzdu a tuto si ponechat, v důsledku čehož je povinna uhradit žalobkyni škodu, která jí v souvislosti s jejím úmyslným jednáním vznikla, ve smyslu ustanovení § 257 zákoníku práce v plném rozsahu.

40. Pokud se žalovaná bránila, že žalobkyni nemohla vzniknout škoda spočívající v úhradě pojistného za zaměstnance, neboť jde o důsledek nikoliv jednání či opomenutí žalované, ale o důsledek existence pracovně právního vztahu, nelze této obraně přisvědčit. Jak již soud uvedl výše, pojistné je zaměstnavatel povinen odvést pouze za zaměstnance, jimž vyplatí mzdu. Pokud by žalobkyně žalované mzdu nevyplatila, ač zde existoval platný pracovně právní poměr (např. v důsledku poskytnutí pracovního volna vez nároku na náhradu mzdy), nebyla by povinen odvést žádné pojistné na sociální zabezpečení, neboť by zde nebyl žádný vyměřovací základ. V případě zdravotního pojištění by sice žalobkyně byla povinna odvést minimální pojistné vypočtené ve výši 13,5% z minimální mzdy, avšak jde v souladu s ustanovením § 5 odst. 10 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistné hrazené přímo zaměstnancem prostřednictvím zaměstnavatele, kdy zákon o pojistném za veřejné zdravotní pojištění přímo zakládá regres zaměstnavatele vůči zaměstnanci na úhradu minimálního zdravotního pojištění, k němuž je zaměstnanec bez příjmu povinen (srovnej odstavec 30 rozsudku).

41. S ohledem na shora uvedené soud uznal žalovanou povinnou uhradit žalobkyni částku 1 254 667 Kč (1 023 441 Kč + 231 226 Kč). Zároveň uložil žalované uhradit i úrok z prodlení ve smyslu stanovení § 1970 občanského zákoníku ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to ode dne uplynutí lhůty k plnění stanovené žalobkyní ve výzvě ze dne 14.3.2023 O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.

42. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 247 878,40 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 64 394 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 1 254 667 Kč sestávající z částky 13 340 Kč za každý z jedenácti úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, kvalifikovaná výzva k plnění před podáním žaloby, sepis žaloby, replika ve věci samé, účast na jednání soudu dne 8.8.2023 od 13:00 hod do 15:30 hod, dne 12.10.2023 od 9:15 hod do 11:55 hod, dne 7.11.2023 od 9:05 do 11:08, dne 5.12.2023) včetně jedenácti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., a náhrada za ztrátu času v trvání 16 × 30 minut v částce 1 600 Kč (tj. 4 započaté půlhodiny na cestě z místa sídla advokáta k soudu a zpět ke každému ze čtyř soudních jednání) podle § 14 a. t. (když samotné náklady na cestu nebyly zástupcem žalobkyně vyúčtovány) a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 151 640 Kč ve výši 31 844,40 Kč.