18 C 105/2025

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Sekerovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro 36 253,62 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni 27 308 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 10. 4. 2024 do zaplacení.

II. Žaloba, aby byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni 8 945,62 Kč s kapitalizovaným obchodní úrokem ve výši 3 853,26 Kč a nadále běžícím ve výši 9,45 % ročně z částky 36 253,62 Kč od 1. 4. 2024 do zaplacení, kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 3 446,05 Kč a nadále běžícím ve výši 14,75 % ročně z částky 36 253,62 Kč od 1. 4. 2024 do 9. 4. 2024 a úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 8 9445,62 Kč od 10. 4. 2024 do zaplacení,se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 4 838,72 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně advokáta , Jméno advokáta, .

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 36 253,62 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku pod bodem I. tohoto rozsudku. Tvrdila, že právní předchůdkyně žalobkyně, odštěpný závod společnosti , právnická osoba, SA, IČO , IČO, , se sídlem , adresa, působící v České republice (dále jako „právní předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela s žalovaným dne 29.9.2022 Smlouvu o úvěru č. , hodnota, pod názvem obchodní kampaně pod „Hello bank!“, na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 68 990 Kč na úhradu kupní ceny zboží, když žalovaný měl oproti tomu zejména povinnost řádně hradit měsíční splátky. Měsíční splátka byla sjednána ve výši 2 945 Kč.V průběhu trvání úvěrové smlouvy s účinností ke dni 1.11.2023 postoupila právní předchůdkyně žalobkyně pohledávku za žalovaným (jako součást úvěrového portfolia) na žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně informován.Jelikož však žalovaný nehradil měsíční splátky pravidelně, žalobkyně úvěr ke dni 31.3.2024 zesplatnila. Ke dni zesplatnění činila pohledávka 37 824 Kč. Žalobkyně dále požadovala uhradit po žalovaném sjednaný obchodní úrok z dlužné částky kapitalizovaný do 30.11.2024 částkou 3 853,26 Kč a nadále běžící ve výši 9,45% ročně z částky 36 253,62 Kč od 1.4.2024 do zaplacení a rovněž zákonný úrok z prodlení kapitalizovaný do 30.11.2024 částkou 3 446,05 Kč a nadále běžící ve výši 14,75% ročně z částky 36 253,62 Kč od 1.4.2024 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Žalovaný se k ústnímu jednání, k němuž byl podle ustanovení § 45 a § 49 o.s.ř. řádně obeslán, nedostavil, na svou obranu netvrdil žádné rozhodné skutečnosti a nenavrhl provedení žádných právně relevantních důkazů, proto bylo jednáno podle ustanovení § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti žalovaného.

4. Soud z provedených důkazů učinil následující skutková zjištění.

5. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovaným v textu nedatovanou Smlouvu o klasickém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 68 990 Kč na úhradu kupní ceny zboží zakoupeného u zprostředkovatele úvěru , právnická osoba, . Žalovaný se na základě této smlouvy zavázal poskytnuté prostředky vrátit v 26měsíčních splátkách po 2 945 Kč, a to vždy k 17. dni v měsíci počínaje dnem 17.10.2022 (viz Žádost o klasický spotřebitelský úvěr/Smlouva o klasickém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ).Úvěrová smlouva byla soudu předložena jako součást elektronického dokumentu obsahujícího 3 dokumenty, a to Informaci o zprostředkovateli spotřebitelského úvěru, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru Klasický úvěr a Žádost/Smlouva o klasickém úvěru č. , hodnota, . Dokument byl předložen ve formátu PDF. Z vlastností dokumentu soud zjistil, že byl vytvořen dne 9.9.2022 v 21:36:32 a změněn dne 3.10.2022 v 9:09:

52. K dokumentu je připojeno pět elektronických podpisů, resp. elektronických podpisů, elektronických pečetí a časových razítek, přičemž u prvních čtyř je připojena poznámka, že po podpisu došlo k jedné změně (jejíž obsah nelze zjistit), a tato poznámka chybí u časového razítka připojeného certifikační agenturou I.CA dne 3.10.2022 v 9:09:

52. U každého z předchozích čtyř podpisů, resp. pečetí, je pak uvedeno, že ke změně dokumentu po připojení každého z nich nedošlo.

6. Z vlastností elektronického podpisu, jenž je prezentován jako podpis žalovaného soud zjistil, že měl být k dokumentu připojen 9.9.2022 v 21:37:

38. Identitu podepisujícího nelze ověřit, neboť certifikát není v seznamu důvěryhodných certifikátů a žádný z jeho rodičovských certifikátů není důvěryhodným certifikátem. Čas podpisu byla ověřena časovým razítkem vydaným zahraniční certifikační agenturou a neobsahuje odkaz na soulad s nařízeními EU. Podpis pak byl na listinu připojen prostřednictvím elektronického řešení dodávaného třetí stranou, jež sama není certifikační agenturou, a to ani českou ani zahraniční.Jediný tvrzený elektronický podpis žalovaného měl nahradit podpis, jímž měl žalovaný potvrdit seznámení se s obsahem formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a v témže okamžiku i podepsat samotnou úvěrovou smlouvu.

7. K dokumentu je dále s časem 9.9.2022 v 21:37:38 připojena elektronická pečeť právní předchůdkyně žalobkyně, a to vydaná zahraniční certifikační autoritou. Z vlastností pečeti však nelze zjistit její kvalitu, resp. není doloženo, že by šlo alespoň o kvalifikovanou el. pečeť (2. podpis). Obdobně nelze ověřit ani kvalitu podpisu připojeného osobou , název, ,včetně časového razítka, připojeného ke smlouvě 9.9.2022 v 21:37:39 (3. podpis), když u uvedeného podpisu nelze zjistit ani důvod jeho připojení. Lze se pouze domnívat, že jde o podpis subjektu, který zprostředkovával elektronické řešení pro podpis dokumentu žalovaným.

8. Následně byl k dokumentu dne 30.9.2022 připojen osobní kvalifikovaný elektronický podpis , jméno FO, , zaměstnance odštěpného závodu právní předchůdkyně žalobkyně, k němuž bylo rovněž připojeno časové razítko. Z vlastností podpisu vyplývá, že je o kvalifikovaný elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis ve smyslu eIDAS.

9. Posledním připojeným podpisem k dokumentu je časové razítko certifikační autority I.CA dne 3.10.2022 v 9:09:52, jehož platnost již ke dni rozhodnutí soudu expirovala.

10. Přijetí návrhu na uzavření úvěrové smlouvy oznámila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému přípisem ze dne 30.9.2022 v němž rekapitulovala hlavní parametry úvěrového vztahu a zároveň mu sdělila i číslo úvěrové smlouvy, pod nímž je úvěrový vztah evidován, a to č. , hodnota, . Z dokumentu vyplývá, že k čerpání úvěru mělo dojít dne 29.9.2022.

11. Před poskytnutím úvěru měla právní předchůdkyně žalobkyně prověřit úvěruschopnost žalovaného. Vycházela přitom z údajů, které jí žalovaný sám sdělil, a které zachytila v Žádosti o klasický spotřebitelský úvěr/Smlouva o klasickém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . Osobní údaje žalovaného včetně jeho občanského průkazu byly ověřeny zprostředkovatelem úvěru, tj. společností , právnická osoba, a kopie občanského průkazu žalovaného byla pro potřeby právní předchůdkyně žalobkyně pořízena a soudu předložena. Žalovaný měl dále sdělit že, je svobodný, má jedno vyživované dítě, bydlí v nájmu, je podnikatelem v lesnictví či zemědělství. Jeho měsíční příjem měl činit 45 000 Kč a celkové náklady na domácnost 14 000 Kč. Neměl mít žádné další závazky. Výši příjmu právní předchůdkyně žalobkyně neověřovala, výši výdajů měla za správnou na základě interního ekonomického modelu (viz. Žádost o úvěr a Protokol o prověření úvěruschopnosti žalovaného).

12. Žalovaný načerpal finanční prostředky dne 29.9.2022, a to ve formě úhrady ceny zboží zakoupeného žalovaným u zprostředkovatele úvěru, avšak následně svůj závazek k úhradě poskytnutého úvěru neplnil řádně a včas (viz platební bilance žalované č. , hodnota, ).

13. V průběhu trvání úvěrového vztahu právní předchůdkyně žalobkyně převedla úvěrové portfolio na žalobkyni, a to s účinností od 1.12.2023 (viz. Notářský zápis , tituly před jménem, , jméno FO, čj. , číslo jednací, ze dne 1.11.2023). O této skutečnosti byl žalovaný informován oznámením ze strany právní předchůdkyně žalobkyně prostřednictvím internetového bankovnictví a emailem (viz. čestné prohlášení právní předchůdkyně žalobkyně).

14. Přípisem obou společností ze dne 2.11.2023 zároveň obdržel i nové platební instrukce k úhradě úvěru. (viz. společné oznámení žalobkyně a její právní předchůdkyně o postoupení úvěrových smluv ze dne 2. 11. 2023, včetně oznámení o změně věřitele a změně účtu, na nějž má být úvěr hrazen a čestné prohlášení právní předchůdkyně žalobkyně o způsobu doručení oznámení žalovanému).

15. Jelikož žalovaný nehradil sjednané měsíční splátky úvěru řádně a včas, žalobkyně po předchozím upozornění ze dne 24.2.2024 na výši dlužné částky a upozornění na možnost zesplatnění, ke dni 31.3.2024 úvěr zesplatnila (viz. oznámení o zesplatnění včetně podacího archu ze dne 4.4.2024).

16. Ke dni zesplatnění žalovaný na projednávanou úvěrovou smlouvu uhradil celkem 41 682 Kč (viz. platební bilance). Žalobkyně tak za žalovaným evidovala pohledávku ve výši 37 824 Kč (tvořenou jistinou 36 253,59 Kč a kapitalizovaným obchodním úrokem ke dni zesplatnění 1 570,06 Kč). Po zesplatnění úvěru již žalovaný ničeho neuhradil.

17. Žalobkyně proto zaslala žalovanému předžalobní výzvu ze dne 14.11.2024 (viz. předžalobní výzva a podací arch z 18.11.2024).

18. Z jiných, než shora uvedených důkazů soud nevycházel, neboť nebyly ve věci rozhodné.

19. Na základě shora uvedeného má soud za prokázané následující skutečnosti. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 68 990 Kč, když za něj uhradila kupní cenu zboží zakoupeného od společnosti , právnická osoba, . Žalovaný vrátil žalobkyni, resp. její praví předchůdkyni 41 682 Kč. Soud nemá za prokázaný obsah smluvních ujednání ohledně poskytnutého úvěru, neboť nemá za prokázané, že by žalovaný akceptoval úvěrovou smlouvu ve znění, v němž byla předložena soudu. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila s účinností ke dni 1.12.2023 úvěrové portfolio včetně úvěrového vztahu s žalovaným na žalobkyni. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu v oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 31.3.2024, které odeslala dne 4.4.2024. Následně žalobkyně opětovně vyzvala žalovaného k dobrovolnému splnění závazku předžalobní výzvu ze dne 14.11.2024, odeslanou dne 18.11.2024.

20. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“). Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

21. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

22. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy.

23. Podle § 562 o.z. je písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

24. Podle § 561 o.z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

25. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisujeli se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

26. Podle § 6 odst. 2 téhož zákona se uznávaným elektronickým podpisem rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. Zákon však nezná definici zaručeného podpisu.

27. Podle článku 3 bodu 9 až 12 Nařízení 910/2014/ES (dále jen „eIDAS) se „podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; "elektronickým podpisem" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; "zaručeným elektronickým podpisem" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a "kvalifikovaným elektronickým podpisem" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy.

28. Podle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Přičemž kvalifikovaný elektronický podpis, založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě, má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

29. Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky:a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou;b) umožňuje identifikaci podepisující osoby;c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; ad) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

30. Soud má provedeným dokazováním za osvědčené, že žalovaný měl zájem o poskytnutí úvěru na úhradu jím zakoupeného zboží od , právnická osoba, , za tím účelem prostřednictvím prodávajícího (zde v roli zprostředkovatele) požádal o poskytnutí úvěru a předložil svůj občanský průkaz. Zda a jaké osobní údaje žalovaný sdělil nemá soud za prokázané. Soud má dále za osvědčené, že právní předchůdkyně žalobkyně za žalovaného uhradila cenu zakoupeného zboží ve výši 68 990 Kč. Obsah sjednaných úvěrových podmínek včetně úrokové sazby a způsobu a lhůty vrácení, soud prokázán nemá.

31. Soud posuzoval, zda lze z písemností předložených žalobkyní zjistit obsah smluvních ujednání mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným (žalovaný žádné písemnosti vztahující se k obsahu smlouvy o úvěru nepředložil a sám nic netvrdil).

32. Žalobkyně uvedla, že smlouva o úvěru č. , hodnota, uzavřela Banka s žalovaným dne 9.9.2022, a to tak, že žalovaný ke smlouvě připojil svůj prostý elektronický podpis, a to dne 9.9.2022 v 21:37:

37. Z uvedené tvrzení tedy vyplývá, že smlouva měla být uzavřena v písemné formě v elektronické podobě (byť z textu předložené úvěrové smlouvy vyplývá jiný postup, jímž měla být smlouva uzavřena).

33. Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky:a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou;b) umožňuje identifikaci podepisující osoby;c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; ad) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.Návrh smlouvy o úvěru č. , hodnota, v elektronické podobě (tj. soudu předložený PDF dokument) obsahuje několik elektronických podpisů, resp. pečetí. Pokud pak jde o podpis, o němž žalobkyně tvrdí, že je podpisem žalovaného, nelze z tohoto podpisu žádným hodnověrným způsobem identifikovat podepisující osobu. Z vlastností elektronického podpisu se pak podává, že jde o podpis, který nebyl vytvořen alespoň za pomoci kvalifikovaného certifikátu, tedy jde o podpis, který neodpovídá parametrům podle eIDAS. Identitu osoby nelze dovozovat ani ze skutečnosti, že právní předchůdkyni žalobkyně byl předložen osobní doklad žalovaného. Kdo návrh podepsal zjistit z podpisu nelze. Z pouhého vypsání jména příjmení v blíže neidentifikovaném elektronickém rozhraní nelze dovozovat identitu podepisující osoby (do rozhraní lze napsat jakékoliv jméno ať již existujíc či neexistující osoby, neboť rozhraní bez dalších bezpečnostních prvků neumí rozpoznat správnost zapisovaného údaje).

34. K platnosti písemné smlouvy (jejíž existenci žalobkyně tvrdí, a kterou předložila soudu) je ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 o.z. třeba, aby k ní účastníci připojili své popisy. Elektronický podpis, jenž je postaven na roveň podpisu vlastnoručního, je ve smyslu přímo použitelného nařízení eIDAS pouze kvalifikovaný elektronický podpis (tj. podpisem vytvořeným kvalifikovaným prostředkem = v české terminologii rovněž označovaný jako „kvalifikovaný elektronický podpis“). Ve smyslu článku 26 eIDAS lze za podpis, jenž důvěryhodně identifikuje osobu podepisující označit rovněž zaručený elektronický podpis (= v české terminologii označovaný „zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis“), jenž je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje její jednoznačnou identifikaci, je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů a je k podepisovanému dokumentu připojen tak, že je možné zjistit jakoukoliv následující změnu dat. Tedy takový podpis, který je v terminologii zákona č. č. 297/2016 Sb., podřazen pod termín uznávaný elektronický podpis. Jiné podpisy nelze bez dalšího považovat za podpisy postavené na roveň vlastnoručního podpisu, resp. podpisy důvěryhodně identifikující podepisující osobu. Má-li být elektronický podpis uznán za podpis konkrétní osoby, musí být prokázáno, že splňuje všechny podmínky stanovené v článku 26 eIDAS.

35. Soud z uvedeného důvodu nemá za prokázané, že by soudu předložená úvěrová smlouva byla smlouvou, kterou podepsal právě žalovaný, a že tímto způsobem odsouhlasil podmínky, za nichž je mu úvěr poskytován. Lze tak uzavřít, že žalobkyně neprokázala existence písemné úvěrové smlouvy a ani její obsah, tedy podmínky, za nichž se žalovaný zavázal poskytnutý úvěr vrátit.

36. Pokud se žalobkyně ve svém podání dovolávala úpravy ustanovení § 562 o.z., tedy, že písemná forma je zachována při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby, uvádí soud následující. Předně žalobkyně sama ve svých tvrzeních uvedla, že mezi žalovaným a její právní předchůdkyní byla uzavřena písemná smlouva, která byla účastníky rovněž podepsána. Tedy měla-li být uzavřena písemná smlouva v elektronické podobě, nemůže jít zároveň o jednání ve smyslu ustanovení § 562 o.z.Pokud by mělo jít o jednání učiněné elektronickými prostředky umožňujícími zachycení jejich obsahu, bylo by třeba, aby takové jednání každé jednotlivé jednající osoby bylo skutečně zachyceno a zároveň byla určena osoba, která takové jednání učinila. Žalobkyně však nepředložila zachycení jednání každé ze smluvních stran učiněné elektronickými prostředky, z nichž by z každého samostatného jednání vyplýval jeho obsah a přičitatelnost konkrétní jednající osobě. Tedy na nyní projednávaný případ nelze odkazované ustanovení aplikovat. Soud v této souvislosti poukazuje i na odstavec 2) ustanovení § 562 o.z. z nějž se podává, že uvedené ustanovení bude dopadat zejména na systémy zachycující jednotlivá právní jednání, když na fikci důvěryhodnosti takového systému jsou kladeny v zákoně uvedené nároky, aby mohly být považovány za spolehlivé, tedy, za takové, jejichž obsah, čas a jednající osoba jsou dány vyvratitelnou domněnkou.

37. I pokud by žalobkyně prokázala obsah tvrzené úvěrové smlouvy, měl by soud takovouto smlouvu za neplatnou pro její rozpor s donucujícími ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru.

38. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

39. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

40. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli „rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“41. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

42. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

43. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

44. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

45. Podle § 94 a 95 zákona o spotřebitelském úvěru musí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru jiném než na bydlení, poskytnout informace výslovně uvedené v těchto ustanovováních. Informace se poskytují v souladu s ustanovením § 95 písemně na formulářích uvedených v příloze k zákonu o spotřebitelském úvěru.

46. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

47. Úvěrující je ve smyslu ustanovení § 75 ve spojení s § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, povinen s odbornou péčí přezkoumat příjmy i výdaje spotřebitele a dbát přitom na jeho zájmy, tj. i na zájem být reálně schopen přebíraný závazek řádně a včas splácet. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě, čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů.

48. Provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by Banka splnila svoji zákonnou předsmluvní povinnost řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost spotřebitele. Žalobkyně se v řízení odkázala na údaje obsažené v návrhu smlouvy s tím, že je na žalovaném jako spotřebiteli uvést před poskytnutím úvěru pravdivé údaje, a pokud tak neučinil, nemůže to být přičítáno k tíži žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně. S uvedeným se soud neztotožnil. Ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení se zákonem na ochranu spotřebitele ukládají úvěrujícímu povinnost potřebné údaje nejen zjistit, ale rovněž tyto ověřit, tak aby byla spolehlivé. Banka však žádným způsobem neověřila žalovaným tvrzenou výši příjmů, nevyžádala si daňové přiznání ani výpisy z účtů. Pokud jde o výdaje žalovaného, rovněž se spokojila s tím, že žalovaný uvedl, že jeho výdaje činí 14 000 Kč. Jak právní předchůdkyně žalobkyně vyhodnotila, že žalovaný má ze svého tvrzeného příjmu hradit nejen své životní náklady ale rovněž náklady vyživovaného potomka, obdobně jako náklady na nájem blíže neurčeného obydlí z žádného z dokumentů ani tvrzení Banky nevyplynulo. Soud nezpochybňuje právo Banky korigovat či ověřit výdaje spotřebitele za pomoci ekonomických modelů vycházejících ze statistických údajů. Takový model však bez dalších údajů jako je např. druh a velikost obývané nemovitosti či věk vyživované osob, není možné hodnověrně sestavit (zcela jiná výše nájmu bude u garsonky a bytu o velikosti 3+1 či dokonce domu, obdobně budou zcela rozdílné náklady na dodávky energií apod. Shodně podstatně rozdílné bodu náklady na výživu novorozence či batolete od středoškoláka či vysokoškoláka). Pokud pak žalobkyně tvrdila, že Banka před poskytnutím úvěru prověřila úvěrovou angažovanost a historii žalovaného ve veřejných a neveřejných registrech, ničím své tvrzení nedoložila.

49. Žalobkyně tak neprokázala, že závěr o úvěruschopnosti žalovaného, který učinila Banka před poskytnutím zápůjčky, vycházel z řádně ověřených příjmů a výdajů žalovaného, a to tak aby nevzbuzovaly pochybnosti o své správnosti a zároveň ze znalosti výše úvěrové angažovanosti žalovaného a jeho platební historie. Tedy, že banka mohla učinit závěr o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. I pokud by soud připustil, že není nutné zkoumat a ověřovat konkrétní výši příjmu a životních nákladů úvěrovaného, je třeba ke stanovení životních nákladů úvěrovaného vycházet alespoň ze základních údajů o jeho životní situaci, tj. zejména místu faktického bydliště, způsobu bydlení a tím výši pravděpodobných nákladů na bydlení, místu zaměstnání a k němu vztaženým nákladům na dopravu, osobním stavu včetně počtu a staří vyživovaných osob. Bez těchto údajů nelze využít ani statistické údaje shromažďované Českým statistickým úřadem či přímo Bankou.

50. Za této situace dospěl soud k závěru, že Smlouva o úvěru č. , hodnota, je pro porušení donucujících ustanovení zákona o spotřebitelkám úvěru ve spojení s ustanovením § 588 občanského zákoníku pro rozpor s veřejným pořádkem neplatná.

51. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smluv přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o. z., neboť měl za to, že § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019–46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

52. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR [číslo] s. 757), dle něhož „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

53. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

54. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

55. Soud má za osvědčené, že právní předchůdkyně žalobkyně za žalovaného uhradila kupní cenu zboží ve výši 68 990 Kč. Z tvrzení žalobkyně se podává, že žalovaný na poskytnutou částku Bance vrátil částku 41 682 Kč, a žalovaný vyšší úhradu netvrdil. Je tak i nadále povinen vrátit Bance, resp. žalobkyni na níž pohledávka za žalovaným přešla v důsledku uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky, částku 27 308 Kč.

56. Bezdůvodné obohacení je dle ustanovení § 1958 odst. 2 o.z. splatné na výzvu věřitele. Žalobkyně v řízení doložila, že žalovaného vyzvala k úhradě dluhu v oznámení o zesplatněním úvěru ze dne 31.3.2024, odeslaného 4.4.2024. Za situace, kdy v řízení nebylo prokázáno, kdy žalovaný výzvu obdržel, vycházel soud z ustanovení § 573 o.z., dle něhož se má za to, že zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání. V souladu s citovaným ustanovením nastala fikce doručení výzvy žalovanému dne 9.4.2024, ode dne následujícího je žalovaný v prodlení s úhradou zbývajícího bezdůvodného obohacení a od tohoto dne soud rovněž přiznal žalobkyni požadovaný zákonný úrok z prodlení ve výši stanovené v souladu s § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I.).

57. Protože nebylo prokázáno, že došlo k platnému uzavření smlouvy o půjčce, soud ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II.).

58. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 4 838,72 Kč, přičemž tato částka představuje 50,65 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 75,32 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 24,68 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 451 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 36 253,62 Kč sestávající z částky 700 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci a z částky 2 580 Kč za jeden úkon uvedený v § 11 odst. 1 a. t. realizovaný po podání návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a paušální náhrady výdajů ve výši 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 2. 9. 2025 náhrada 1 267,63 Kč za 84 ujetých km v částce 667,63 Kč (35,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 6 l/100 km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 600 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 6 697,63 Kč ve výši 1 406,50 Kč (výrok III.).