18 C 111/2024

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Sekerovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem na neznámém místě zastoupený opatrovníkem Anonymizováno pro zaplacení 433 624,88 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci rozsudku uhradit žalobkyni 342 736,87 Kč s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 26 433,75 Kč a nadále běžícím ve výši 15 % ročně z částky 342 736,87 Kč od 20.12. 2023 do zaplacení.

II. Žaloba, aby byl žalovaný povinen uhradit 90 888,01 Kč spolu s kapitalizovaným obchodním úrokem ve výši 42 584,93 Kč a nadále běžícím ve výši 7,9 % ročně z částky 432 124,88 Kč od 20. 12. 2023 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 90 888,01 Kč od 20. 12. 2023 do zaplacení,se zamítá.

III. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci rozsudku uhradit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 39 788,02 Kč k rukám jejího zástupce , Jméno advokáta, .

IV. Žalobkyně je povinna uhradit České republice – Okresnímu soudu v , adresa, % z nákladů, které jí vznikly přibráním opatrovníka žalovaného, jejichž výše bude uvedena v samostatném usnesení, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 433 624,88 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že s žalovaným uzavřela dne 9.4.2020 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , tel. číslo, , na základě níž mu poskytla úvěr ve výši 500 000 Kč na jeho běžný účet. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu se sjednaným obchodním úrokem ve výši 7,9% ročně, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 5 384 Kč počínaje dnem 20.5.2020. Žalovaný však svůj závazek neplnil, úvěr nesplácel, a proto žalobkyně celý úvěr zesplatnila, o čemž žalovaného vyrozuměla dopisem.Vzhledem k tomu, že žalovaný dlužnou částku neuhradil ani na základě předžalobní výzvy, požadovala žalobkyně uhradit částku 432 124,88 Kč na dlužné jistině, částku 1 500 Kč na dlužných poplatcích, dále neuhrazený obchodní úrok z úvěru ve výši 7,9 % ročně z dlužné jistiny, kapitalizovaný za období od 19.10.2022 do 19.12.2023 ve výši 42 584,93 Kč a nadále běžící od 20.12.2023 do zaplacení, neuhrazený úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 433 624,88 Kč (tj. jistiny a dlužných poplatků) kapitalizovaný za období od 20.10.2022 do 19.12.2023 ve výši 26 433,75 Kč a nadále běžící od 20.12.2023 do zaplacení.Dále uvedla, že před poskytnutím úvěru žalovanému prověřila jeho úvěruschopnost na základě žalovaným sdělných údajů, údajů z veřejných i neveřejných evidencí včetně evidencí klientských bankovních a nebankovních informací a statistických a obdobných údajů.

2. Žalovaný nemá od 6.4.2022 na území České republiky své bydliště a soudu se nepodařilo zjistit ani místo jeho faktického pobytu na nějž by mu mohlo být doručováno, proto usnesením čj. 18 , právnická osoba, /, Anonymizováno, ze dne 3.10.2024 ustanovil žalovanému opatrovníka z řad advokátů.

3. Opatrovník žalovaného uvedl, že má za to, že je třeba aby bylo v řízení prokázáno nejen, že byl žalovanému úvěr poskytnut, ale i že žalobkyně splnila své zákonné povinnosti před poskytnutím spotřebitelského úvěru.

4. Soud z provedených důkazů učinil následující skutková zjištění.

5. Z žádosti o poskytnutí úvěru ze dne 8. 4. 2020 má soud za osvědčené, že žalovaný jako klient žalobkyně požádal o úvěr ve výši 500 000 Kč na bydlení. V žádosti mimo jiné uvedl že své příjmy má ze zaměstnání ve výši 46 400 Kč, a že jeho pravidelné výdaje činí 4 200 Kč měsíčně (co je zahrnuto v těchto výdajích nelze z předložené listiny zjistit), a že splácí dříve poskytnuté úvěry částkou 15 000 Kč měsíčně. Ke svým osobním poměrům uvedl, že je ženatý, má dvě nezaopatřené děti. Výdělek manželky ani její výdaje nelze z jistiny zjistit, obdobně jako věk dětí. Dále uvedl, že žije v nemovitosti ve svém či družstevním vlastnictví (zda jde o byt či dům nelze z listiny zjistit).

6. Z potvrzení vystaveného kurýrem má soud za osvědčené, že jak žádost o úvěr tak i samotná úvěrová smlouva byla žalovaným podepsána najednou, a to před kurýrem, , jméno FO, , který listiny doručil žalovanému, který je před ním vlastnoručně podepsal po té, co kurýrovi předložil dva své osobní doklady (občanský průkaz a řidičský průkaz).

7. Žalovaný poskytl žalobkyni Potvrzení o výši svého příjmu u společnosti , právnická osoba, , z nějž vyplývá, že pro tuto společnost pracoval na pozici vedoucího technického oddělení s průměrným příjmem za 1. čtvrtletí roku 2020 ve výši 46 724 Kč čistého měsíčně.

8. Žalovaný rovněž předložil výpis ze svého běžného účtu vedeného , právnická osoba, . za měsíc březen 2020. Z předmětného výpisu soud zjistil, že žalovanému na uvedený účet zasílá zaměstnavatel jeho mzdu. Dále je z účtu patrné, že žalovaný vložil během tohoto měsíce na svůj účet v několika úložkách částku 182 000 Kč v hotovosti.Z výpisu dále vyplývá, že žalovaný splácí úvěr ze stavebního spoření poskytnutého , právnická osoba, . ve výši 4 329 Kč, úvěr poskytnutý , právnická osoba, . ve výši 6 957 Kč, a dále překlenovací úvěr ze stavebního spoření poskytnutý Raifeisen stavební spořitelnou včetně úhrady stavebního spoření k tomuto úvěru ve výši 8 000 Kč. Celkem tak na úvěrech splácí žalovaný nejméně 19 286 Kč měsíčně.Z výpisu nelze zjistit žádné další výdaje žalovaného včetně výdajů na bydlení.

9. Z Informací , právnická osoba, , tj. informací zpracovaných pro žalobkyni z NRKI a BRKI, má soud za osvědčené, že žalovaný měl 4 existující úvěrové kontrakty v celkové výši nesplacené jistiny ve výši téměř 1,3 mil. Kč a s měsíční splátkou 11 488 Kč. Soud má zároveň za prokázané, že nejméně výše celkové měsíční splátky neodpovídá údajů zjištěným z běžného účtu žalovaného, neboť jím skutečně hrazené splátky jsou o téměř 8 000 Kč vyšší než zjištěné z registru klientských bankovních a nebankovních informací.

10. Z listiny nazvané žalobkyní , Anonymizováno, k níž uvedla, že je souhrnem jí evidovaných klientských informací, jež sloužily pro stanovení úvěruschopnosti žalovaného včetně průběhu scóringu. Z listiny soud zjistil, že žalobkyně na základě žádosti žalovaného ze dne 6.4.2020 (písemná žádost byla podepsána až o 2 dny později) o poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 500 000 Kč prověřovala jeho úvěruschopnost, a to za situace, kdy pro žalovaného měla předschválený úvěrový limit ve výši 600 000 Kč (na základě jakých skutečností a informací nelze z jistiny zjistit) s maximální měsíční splátku 10 118,50 Kč (na základě jakých skutečností a informací nelze z jistiny zjistit). Při schvalování nyní projednávaného úvěru vycházela z údajů sdělených žalovaným v žádosti o úvěr. Dále započetla úvěrovou angažovanost žalovaného ve výši 15 000 Kč měsíčně (z jakých konkrétních plateb se tato částka skládá nelze z předložené listiny zjistit). Výsledkem bylo konstatování úvěruschopnosti žalovaného k úvěru ve výši 500 000 Kč spláceného 144měsíčními splátkami po 5 384 Kč. Z listiny rovněž vyplývá, že listiny určené k podpisu žalovaným mu budou doručeny kurýrem na adresu , adresa, , tj. adresu odlišnou od trvalého bydliště žalovaného.

11. Smlouva o úvěru č. , tel. číslo, byla žalovaným podepsána 9.4.2020 a to před kurýrem (srovnej odstavec 6 tohoto rozsudku). Smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 500 000 Kč, a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vyčerpat do 21.4.2020. Dále se zavázal poskytnutý úvěr splatit ve 144 měsíčních splátkách spolu s obchodním úrokem, který byl odlišný v návaznosti na to, zda úvěr je poskytován jako účelový či neúčelový. Ze smlouvy nelze účelovost nebo neúčelovost zjistit. Rovněž výše měsíčních splátek je rozdílná v návaznosti na účelovost či neúčelovost úvěru. Úvěrová smlouva byla žalobkyní podepsána dne 8.4.2020.K úvěrové smlouvě byla soudu rovněž předložena Příloha č. , hodnota, , která však není podepsána žádným z účastníků, jež obsahuje zejména pokyny k doložení účelovosti úvěru. Rovněž žalobkyně vystavila pro žalovaného Předsmluvní informace ke spotřebitelskému úvěru.

12. Z výpisu z úvěrového a běžného účtu žalovaného za měsíc duben 2020 vedených žalobkyní má soud za osvědčené, že žalobkyně poskytla žalovanému dne 21.4.2024 úvěr ve výši 500 000 Kč na jeho běžný účet.

13. Z výzev k zaplacení dluhu má soud za osvědčené, že žalobkyně opakovaně žalovaného, nejprve obyčejnou zásilkou a následně doporučenými zásilkami upozornila na dlužné splátky úvěru, počínaje splátkami splatnými v listopadu 2022. Doporučené zásilky se žalobkyni vracely nevyzvednuté (viz. kopie zásilek včetně zpráv pošty od důvodu vrácení zásilky). Zároveň žalovaného upozornila na možnost zesplatnění úvěru.

14. Z přípisu ze dne 22.3.2023 včetně vrácené zásilky pro nedoručení má sodu za osvědčené, že žalobkyně úvěr v důsledku prodlení žalovaného s jeho úhradou zesplatnila, a to ke dni 20.3.2023. Zároveň požadovala po žalovaném uhradit dlužnou částku 451 234,04 Kč do 29.9.2023.

15. Vzhledem k tomu, že žalovaný dlužnou částku neuhradil, zaslala žalobkyně žalovanému dne 4.1.2024 předžalobní výzvu ze dne 2.1.2024 (viz. předžalobní výzva včetně podacího lístku).

16. Na základě provedeného dokazování má soud za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému na základě uzavřené úvěrové smlouvy ze dne 9.4.2020 na jeho běžný účet částku 500 000 Kč. Z prohlášení žalobkyně má soud za osvědčené, že žalovaný na úvěr uhradil celkem , hodnota, ,13 Kč.

17. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), dle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že poskytne úvěrovanému na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

18. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

19. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

20. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

21. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli „rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“22. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

23. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

24. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

25. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

26. Soud ve smyslu ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákona (dále jen „o. z.“) přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

27. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

28. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

29. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je důvodná pouze v rozsahu částky 342 736,87 Kč, jelikož mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, neboť provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by žalobkyně splnila svoji zákonnou předsmluvní povinnost řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost spotřebitele – žalovaného.

30. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti, nelze v tomto směru klást žalobkyni k tíži, jestliže primárně vycházela z údajů poskytnutých samotným žalovaným. Pokud však tyto údaje již samy o sobě, či ve svém souhrnu, vyvolávají důvodné pochybnosti o schopnosti žadatele úvěr splácet, je poskytnutí úvěru projevem nedostačené pečlivosti poskytovatele. Naopak je třeba klást poskytovateli úvěru k tíži, pokud žadatelem sdělené údaje vyvolávají důvodné pochybnosti o své správnosti a poskytovatel úvěru nepřistoupí k ověření těchto údajů z jiných zdrojů.

31. Za situace, kdy z žádosti o úvěr vyplývá, že žalovaný je ženatý a má dvě nezaopatřené děti, vzbuzují jím deklarované měsíční výdaje 4 200 Kč (bez splátek úvěrů) pochybnost o své správnosti. Předně není zjevné, z jakých výdajů se má uvedená částka skládat. Zda jde o výdaje na výživu žalovaného, o výdaje na bydlení, o výdaje na výživu dětí, či o jeho „kapesné“. Bez znalosti sociálního postavení žalovaného nelze ani modelovat jeho pravděpodobné výdaje na základě statistických dat. Žalobkyně se ani nepokusila zjistit výši příjmů manželky (tím méně je ověřit), věk dětí, způsob bydlení a náklady na něj. Bezesporu má jiné výdaje muž s dvěma malými dětmi, o něž se celodenně stará manželka na mateřské dovolené, jiné výdaje má muž, jehož děti chodí na základní školu a manželka má obdobný příjem jako on. Jiné výdaje bude mít rodina, která bydlí v zrekonstruovaném, zatepleném panelákovém bytě a jiné náklady rodiny žijící v rodinném domě v původním stavu. Sama skutečnost, že žadatel o úvěr je ženatý neodpovídá na otázku, zda se na společných nákladech, např. na bydlení, podílejí oba. Manžel může být bez příjmu, nebo může mít vlastní příjem, avšak zatížený splátkami svých závazků, nebo může mít příjem, ale mít své vlastní děti, k nimž má vyživovací povinnost. Každá z těchto variant přinese zcela rozdílné finanční zatížení rodiny a tím i množství volných finančních prostředků k úhradě nově přijímaného závazku.

32. V projednávané věci nelze přehlédnout, že z žalovaným předložených dokladů bylo možné zjistit, že jeho závazky vyplývající z již sjednaných úvěrových produktů (včetně spoření na stavební spoření k němuž byl sjednán překlenovací úvěr) činilo nejméně 19 286 Kč (a nikoliv 15 000 Kč s nimiž žalobkyně, jak uvedla, kalkulovala). Dále, že žalovaný žije v jiné obci než v jaké pracuje, tedy mezi výdaje, jež musí vynaložit na získání svého příjmu jsou náklady na dopravu do jiné obce, které mohou činit několik set až několik tisíc měsíčně. Z předložených listin nebylo možné zjistit výši nákladů na bydlení (např. nájem, SIPO, daň z nemovitostí, pojištění….) a žalovaný na ně nebyl ani dotazován. Dále nebylo možné zjistit výši příjmu manželky a rozsah jejích závazků a žalovaný na ně nebyl ani dotazován. Naopak z předloženého výpisu z běžného účtu žalovaného vyplynulo, že jen během jediného měsíce provedl několik hotovostních operací v celkové kreditní výši 182 000 Kč, což již samo o sobě může naznačovat problémy ve financování chodu rodiny a úhrad závazků (za situace, kdy žalovaný má příjmy ze zaměstnání a mzda je mu vyplácena bezhotovostně). Z uvedeného je tak zřejmé, že se žalobkyně nezabývala tím, co konkrétně tvoří výdaje žalovaného, kolik činí skutečně jeho náklady na bydlení a na inkaso, telefon, internet, stravu a na výživu jeho potomků, zda vyživovanou osobou pro úvěrovaného není např. i matka dětí. Tedy, ač již jediné dva údaje uvedené žalovaným o výši jeho nákladů sami o sobě budí pochybnost o své správnosti a úplnosti, žalobkyně o jejich doložení nežádala a nevyžádala si ani jiné doklady osvědčující výši nutných nákladů žalovaného (na bydlení, dopravu apod.). V projednávané věci tak měla žalobkyně doložen příjem žalovaného 46 700 Kč měsíčně, pokud z něj žalovaný uhradil 19 286 Kč na již stávající závazky a nově přijímaný závazek vůči žalobkyni ve výši 5 384 Kč, zůstaly by mu prostředky ve výši 22 000 Kč na úhradu všech jeho životních nákladů, tj. nákladů bydlení, stravy, ošacení, hygieny, cestovné do zaměstnání a nákladů na výživu dětí, popř. manželky. S ohledem na délku trvání závazku (144 měsíců = 12 let) i na tvorbu rezerv pro nenadálé události (např. nemoc) a rovněž na kulturní či sportovní vyžití. Již z uvedeného je zjevné, že bez dalších údajů o konkrétním sociální postavení žalovaného nemohla žalobkyně řádně učinit závěr o jeho úvěruschopnosti a tím splnit povinnosti kladené na ní zákonnými ustanoveními.

33. Za popsané situace byla žalobkyně povinna ve smyslu ustanovení § 75 ve spojení s § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péči přezkoumat nejen příjmy žalovaného, ale zejména jeho výdaje (např. doložením inkasa, nákladů na bydlení, doložením rozsahu nesení nákladů na domácnost každým z manželů) a dbát přitom na jeho zájmy, tj. i na zájem být reálně schopen přebíraný závazek řádně a včas splácet. K takovému přezkoumání však nedošlo.

34. Nelze ani přehlédnout, že ač jde o závazek ve výši 500 000 Kč, tedy závazek, o němž nelze uvažovat jako o závazku převzatém při obstarání každodenních nebo běžných potřeb rodiny (viz. ustanovení § 710 o.z.), nesnažila se žalobkyně do procesu vtáhnout rovněž manžela spotřebitele, tak aby snížila riziko neschopnosti žalovaného poskytnutý úvěr splácet v důsledku jiných, dříve přijatých závazků. Soud nerozporuje, že k platnosti úvěrové smlouvy není třeba souhlas manžela, tedy že nic nebrání tomu, aby byl z úvěrové smlouvy zavázán jen jeden z manželů, ale zdůrazňuje, že otázka vědomosti manžela o přebíraném závazku a vědomosti úvěrujícího o příjmech a výdajích manžela má podstatný vliv na ověření úvěruschopnosti úvěrovaného.

35. V souzené věci, jak bylo popsáno výše, žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila. Jak bylo soudem zjištěno, žalobkyně si od žalovaného vyžádala informace a doklady týkající se pouze jeho příjmů, nicméně podstatné výdaje žalovaného nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány, resp. ač byly zjištěny výdaje na splátky stávajících úvěrových závazků, nebyly zohledněny v plné zjištěné výši. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. , spisová značka, , publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“.

36. Soud má tak za to, že tedy nebyla dostatečně prověřena úvěruschopnost žalovaného splácet úvěr před uzavřením smlouvy, a proto jsou uvedené smlouvy neplatné podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o.z.

37. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smluv přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o. z., neboť měl za to, že § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. , spisová značka, „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, , jméno FO, , srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

38. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , (PR [číslo] s. 757), dle něhož „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

39. Za situace, kdy je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, může se žalobkyně po žalovaném domáhat úhrady finanční částky, kterou mu prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o.z. Soud má za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému dne 21.4.2020 na jeho běžný účet 500 000 Kč. Žalovaný dle tvrzení žalobkyně jí uhradil celkem 157 263,17 Kč (žalovaný úhradu ve větším rozsahu netvrdil), a je tak i nadále povinen vrátit žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 342 736,87 Kč. Pokud jde o úrok z prodlení, přiznal ho soud ode dne následujícího po uplynutí lhůty stanovené žalobkyní k úhradě dlužné částky v oznámení o zesplatnění úvěru, tj. od 30.3.2023 (viz. odstavec 14 tohoto rozsudku), a to ve výši 15 % ročně stanovené v souladu s § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.. Soud úrok z prodlení v souladu s požadavkem žalobkyně kapitalizoval za období ode dne 30.3.2023 do 19.12.2023, když jí však přiznal kapitalizovaný úrok pouze ve výši 26 433,75 Kč, neboť vyšší částku žalobkyně nepožadovala. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I.).

40. Protože nebylo prokázáno, že by došlo k platnému uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, tedy ani k platnému sjednání obchodního úroku, soud ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II.).

41. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 39 788,02 Kč, přičemž tato částka představuje 58,08 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 79 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 21 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 17 346 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 433 624,88 Kč sestávající z částky 10 060 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 26. 11. 2024 náhrada 840,61 Kč za 54 ujetých km v částce 440,61 Kč (38,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 6,7 l/100 km a 5,60 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 400 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 42 280,61 Kč ve výši 8 878,93 Kč.

42. Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.

43. S ohledem na skutečnost, že žalovaný je neznámého pobytu, ustanovil mu soud dle § 29 odst. 3 o.s.ř. opatrovníka, přičemž náklady na jeho odměnu nese stát, který má následně podle výsledku sporu nárok na jejich úhradu vůči účastníkům podle výsledků řízení. Vzhledem k tomu že žalobkyně byla v řízení neúspěšná v rozsahu 21%, uložil jí soud povinnost uhradit státu 21% z nákladů, které mu vzniknou přibráním opatrovníka žalovanému. Vzhledem k tomu, že jejich výše nebyla ke dni vydání rozhodnutí známa, rozhodne o jejich výši soud samostatným usnesením dle § 155 ods.t 1 o.s.ř. (výrok IV.).