18 C 114/2023

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Sekerovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro: žaloba o zaplacení částky 34 484 Kč s příslušenstvím žaloba o zaplacení částky 34 120 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni 28 844 Kč spolu s úrokem z prodlení, smluvní pokutou a obchodním úrokem, se zamítá.

II. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni 29 294 Kč spolu s úrokem z prodlení, smluvní pokutou a obchodním úrokem, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobami podanými dne 24.1.2023, spojenými ke společnému řízení, domáhala zaplacení částky ve výši 28 844 Kč s příslušenstvím a částky 29 294 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že jako společnost s povolením České národní banky poskytovat spotřebitelské úvěry, uzavřela s žalovaným postupně několik smluv o úvěru, přičemž předmětem tohoto řízení jsou dvě z nich. První úvěrovou smlouvu [číslo] uzavřeli dne 28.10.2019, na základě níž žalobkyně poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 25 000 Kč. K vyplacení úvěru ze strany žalobkyně došlo dne 29.10.2019, a to na účet žalovaného. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit žalobkyni zpět spolu s úrokem 62,5 % ročně, a to v 60 měsíčních splátkách po 1 367 Kč, počínaje měsícem prosinc 2019. Žalobkyně dále uvedla, že před poskytnutím úvěru žalovanému ověřila jeho schopnost úvěr splácet, a to ověřením jeho předchozí úvěrové historie v databázích SOLUS a NRKI a dále vnitřním skóringem – hodnocením klienta. Žalovaný však úvěr nesplácel řádně a včas, a žalobkyně proto přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 21.6.2022, neboť se žalovaný dostal do prodlení delšího než 65 dní se splátkou č. 29 splatnou k 15.4.2022 Celkem žalovaný na dlužnou částku uhradil 30 574 Kč. Ke dni zesplatnění vyčíslila žalobkyně dlužnou částku na 25 747,67 Kč, která se skládá z dlužné jistiny 22 435,14 Kč neuhrazené obchodní úroky do zesplatnění úvěru ve výši 3 812,53 Kč. Žalobkyně dále požadovala úhradu částky ve výši 1 497 Kč sestávající ze tří smluvních pokut ve výši á 499 Kč za prodlení s úhradou splátky 23., 29. a 30. splátky po dobu delší 30 dní. Žalobkyně rovněž požadovala uhradit náklady spojené s upomínáním ve výši 1 600 Kč, sestávající z částky 8 x 200 Kč za každou z 8 splátek č. 21, 22., 23., 24., 25., 26., 29. a 30. s níž se žalovaný ocitl v prodlení po dobu delší 15 dní. Žalobkyně se rovněž domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1% denně z dlužné jistiny a dlužného obchodního úroku od 21.6.2022 do 4.10.2022 v kapitalizované výši 2 782,50 Kč a obchodního úroku z nesplacené jistiny, tj. z částky 22 435,14 Kč, kapitalizovaného částkou 899,52 Kč ode dne následujícího po zesplatnění úvěru, tj. od 21.6.2022 do 14.7.2022 a nadále běžícího ve výši 11,75 % od 15.7.2022 do zaplacení, avšak maximálně do doby, kdy úrok dosáhne částky 98 424 Kč. Druhou úvěrovou smlouvu [číslo] uzavřeli účastníci dne 20.2.2020. Na základě ní poskytla žalobkyně žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 25 000 Kč. K vyplacení úvěru ze strany žalobkyně došlo dne 20.2.2020, a to na účet žalovaného. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit žalobkyni zpět spolu s úrokem 75,95 % ročně, a to ve 48 měsíčních splátkách po 1 726 Kč, počínaje měsícem březen 2020. Žalovaný však úvěr nesplácel řádně a včas, a žalobkyně proto přistoupila ke dni 21.7.2022 k zesplatnění úvěru, neboť žalovaný se dostal do prodlení s úhradou 26. splátky. Celkem žalovaný na dlužnou částku uhradil 33 294 Kč. Žalobkyně proto požadovala po žalovaném zaplacení částky ve výši 25 885,76 Kč představující dlužnou jistinu 21 935,67 Kč, dlužné obchodní úroky do dne zesplatnění úvěru ve výši 4 450,09 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 497 Kč s příslušenstvím, náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 1 800 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši 4 826,65 Kč tj. smluvní pokuty ve výši 0,1% denně z dlužné jistiny a dlužného smluvního úroku od zesplatnění úvěru, tj. 23.7.2022 do 23.1.2023 a obchodního úroku v kapitalizované výši 1 063,20 Kč a nadále běžící ve výši 11,75% z částky 21 935,67 Kč od 16.8.2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 96 192 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Žalovaný se k ústnímu jednání, k němuž byl podle ustanovení § 45 a § 49 o.s.ř. řádně obeslán, nedostavil, na svou obranu netvrdil žádné rozhodné skutečnosti a nenavrhl provedení žádných právně relevantních důkazů, proto bylo jednáno podle ustanovení § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti žalovaného.

4. Soud z provedených důkazů učinil následující skutková zjištění.

5. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/ Smlouvy o úvěru [číslo] soud zjistil, že uvedený návrh podepsal žalovaný dne 28.10.2019 biometrickým podpisem a požádal jím o poskytnutí úvěru ve výši 25 000 Kč s tím, že se zavázal žalobkyni vrátit částku ve výši 82 020 Kč v 60 měsíčních splátkách po 1 367 Kč. Z návrhu na uzavření smlouvy, a to zčásti B), bod 1 dále vyplývá, že žalobkyně byla oprávněna požadovat po žalovaném doklady a informace nezbytné pro posouzení jeho úvěruschopnosti. Žalobkyně byla oprávněna provést ověření informací a dokladů poskytnutých žalovaným a další zjištění, které bude považovat za nezbytné k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a žalovaný jí k tomu podpisem smlouvy výslovně zmocnil. Návrh smlouvy byl ze strany žalobkyně akceptován dne 29.10.2019. Oznámení o schválení úvěru (akceptace návrhu) včetně splátkového kalendáře bylo žalovanému zasláno na adresu uvedenou v návrhu úvěrové smlouvy dne 30.10.2019 a žalovaný si oznámení převzal dne 31.10.2019 (viz oznámení ze dne 30.10.2019 a dodejka ze dne 31.10.2019 a splátkový kalendář). Bezprostředně před vyhotovením návrhu úvěrové smlouvy byl vyhotoven i Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru (viz. Předsmluvní formulář z 28.10.2019, včetně Prohlášení klientů – informace pro klienty poskytované zprostředkovatelem úvěru). Pro vyplacení úvěru žalovanému měl být použit účet vedený na jméno paní [jméno] [příjmení], přičemž z tohoto účtu měly rovněž být hrazeny splátky úvěru. Paní [příjmení] prohlášením učiněným vůči žalobkyni dne 28.10.2019 výslovně s tímto vyslovila souhlas (viz. Společné prohlášení o poskytnutí účtu ze dne 28.10.2019).

6. Z dokladu o vyplacení úvěru ze dne 29.10.2019 má soud za prokázané, že žalobkyně eviduje odeslání částky 25 000 Kč pod variabilním symbolem shodným s číslem úvěrové smlouvy na účet shodný s účtem paní [příjmení], uvedeným v návrhu úvěrové smlouvy a prohlášení o poskytnutí účtu.

7. Z listiny Hodnocení klienta z 28.10.2019, má soud za prokázané, že žalovaný podepsal vyplněný formulář žalobkyně, v němž jsou uvedeny příjmy a výdaje žalovaného. Konkrétně je uveden příjem žalovaného 23 600 Kč ze zaměstnání a dále výdaje na živobytí žalovaného ve výši 3 410 Kč (s poznámkou životní minimum), náklady na bydlení 1 000 Kč, výdaje na 1 dítě žijící ve společné domácnosti ve výši 2 000 Kč, žalovaný neměl mít žádné výdaje na splátky dříve poskytnutých úvěrů, dopravu, spoření, kurzy, záliby apod. Celkové životní náklady žalovaného tak měly činit 6 410 Kč, s tím, že volné zdroje činíly 16 190 Kč (přičemž splátka sjednávaného úvěru měla činit 1 367 Kč). Z formuláře vyplývá, že žalovaný je svobodný, má jedno vyživované dítě, bydlí ve stáním či obecním bytě, je zaměstnán u [právnická osoba] [právnická osoba] se sídlem v [obec] na dobu určitou. Z formuláře nevyplývá, jaké konkrétní doklady byly před poskytnutím úvěru žalovaným poskytnuty, či po něm požadovány.

8. Z pracovní smlouvy ze dne 19.12.2018 a z dokladů o výplatě mzdy za měsíce srpen a září 2019 má soud za osvědčené, že žalovaný byl zaměstnán u téhož zaměstnavatele, jakého žalovaný uvedl při sjednání úvěru na dobu určitou do 31.12.2019 na pozici skladník s místem výkonu práce [obec] s průměrnou čistou mzdou ve výši 23 600 Kč.

9. Z výpisu záznamů z registru SOLUS ze dne 26.10.2019 soud zjistil, že žalobkyně učinila dotaz na uvedenou evidenci s výsledkem, že u žalovaného není evidována žádná smlouva s dlužnými splátkami.

10. Z kopie občanského průkazu má soud za osvědčené, že žalovaný před uzavřením smlouvy předložil žalobkyni svůj osobní doklad a svolila k pořízení kopie tohoto dokladu.

11. Z karty klienta – platební bilance má soud za prokázané, že žalobkyně vedla evidenci úvěru poskytnutého žalovanému, včetně záznamů o provedených platbách žalovaným (zpravidla z účtu paní [příjmení]), a že u žalované eviduje úhradu na úvěrovou smlouvu v celkové výši 30 574 Kč.

12. Z oznámení o využití ochranné doby ze dne 14.5. 2020 spolu se sdělením žalobkyně ze dne 19. 5. 2020 s upraveným splátkovým kalendářem, soud zjistil, že žalovaná využila ochrannou dobu dle zákona č. 177/2000 Sb., o některých opatřeních v oblasti splácení úvěrů v souvislosti s pandemií COVID-19 z důvodu negativního ekonomického dopadu pandemie COVID -19, a to ode dne 1. 6. 2020 do 31. 7 2020. Po tuto dobu byla úroková sazba úvěru snížená na výši repo sazby ČNB zvýšené o 8 procentních bodů, tj. na výši 8,25% ročně.

13. Ze žádosti o úpravu splátkového kalendáře žalované ze dne 13.3. 2020 a ze dne 13.4. 2021 spolu s dopisy žalobkyně ze dne 17.3. 2020 a 15.4. 2021 a upravenými splátkovými kalendáři má soud za prokázané, že došlo k odkladu tam výslovně označených splátek.

14. Z výzev k zaplacení ze dne 15.11.2021, 16.5.2022 a 15.6. 2022 vyplývá, že žalobkyně vyhotovila pro žalovaného výzvy s upozorněním na prodlení s úhradou konkrétních splátek úvěru, s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru, včetně uplatnění nároku na poplatky za odeslání výzvy k úhradě dlužných splátek. Doklad o odeslání upomínek či jejich doručení soudu nebyl předložen.

15. Z oznámení ze dne 19.6. 2022 vyplývá, že žalobkyně vyhotovila oznámení o zesplatnění úvěru pro žalovaného a vyzvala ho k úhradě částky ve výši 29 344 Kč, avšak již z výzvy ani jiného důkazu předloženého žalobkyní nevyplývá, že by bylo oznámení odesláno či doručeno žalovanému.

16. Z předžalobní výzvy ze dne 4. 1. 2023 ve spojení s podacím archem ze dne 4.1.2023 má soud za prokázané, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu.

17. Z Návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/ Smlouvy o úvěru [číslo] soud zjistil, že uvedeným návrhem měl žalovaný dne 20.2.2020 požádat o poskytnutí úvěru ve výši 25 000 Kč (tj. po čtyřech měsících od poskytnutí prvního projednávaného úvěru) a zavázat se žalobkyni vrátit částku ve výši 80 160 Kč ve 48 měsíčních splátkách po 1 726 Kč. Návrh smlouvy měl žalovaný podepsat biometrickým podpisem. Návrh smlouvy byl ze strany žalobkyně akceptován dne 20.2.2020 biometrickým podpisem. Zároveň měl žalovaný v příloze č. 1 k návrhu smlouvy sjednat pojištění schopnosti splácet a přihlásit se k uvedenému pojištění. Oznámení o schválení úvěru (akceptace návrhu) včetně splátkového kalendáře bylo žalovanému zasláno na adresu uvedenou v návrhu úvěrové smlouvy dne 21.2.2020 a žalovaný si oznámení převzal dne 2.3.2020 (viz oznámení ze dne 21.2.2020 a dodejka ze dne 2.3.2020 a splátkový kalendář). Bezprostředně před vyhotovením návrhu úvěrové smlouvy byl vyhotoven i Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru (viz. Předsmluvní formulář z 20.2.2020, včetně Prohlášení klientů – informace pro klienty poskytované zprostředkovatelem úvěru). Pro vyplacení úvěru žalovanému měl být použit účet vedený na jméno paní [jméno] [příjmení], přičemž z tohoto účtu měly rovněž být hrazeny splátky úvěru. Paní [příjmení] prohlášením učiněným vůči žalobkyni dne 20.2.2020 výslovně vyslovila s tímto souhlas (viz. Společné prohlášení o poskytnutí účtu ze dne 20.2.2020).

18. Z dokladu o vyplacení úvěru ze dne 20.2.2020 má soud za prokázané, že žalobkyně eviduje odeslání částky 25 000 Kč pod variabilním symbolem shodným s číslem úvěrové smlouvy na účet shodný s účtem paní [příjmení], uvedeným v návrhu úvěrové smlouvy a prohlášení o poskytnutí účtu.

19. Z listiny Hodnocení klienta z 20.2.2020, má soud za prokázané, že žalovaný podepsal vyplněný formulář žalobkyně, v němž jsou uvedeny příjmy a výdaje žalovaného. Konkrétně je uveden příjem žalovaného 23 000 Kč ze zaměstnání (tj. p 600 Kč nižší než před 4 měsíci) a dále výdaje na živobytí žalovaného ve výši 3 410 Kč (s poznámkou životní minimum), náklady na bydlení 1 000 Kč, výdaje na 1 dítě žijící ve společné domácnosti ve výši 2 000 Kč, a splátky předchozího úvěru poskytnutého žalobkyní ve výši 1 367 Kč. Žalovaný neměl mít žádné výdaje na splátky dalších dříve poskytnutých úvěrů, dopravu, spoření, kurzy, záliby apod. Celkové výdaje žalovaného tak měly činit 7 777 Kč, s tím, že volné zdroje mají činit 14 223 Kč (přičemž splátka sjednávaného úvěru měla činit 1 670 Kč). Z formuláře vyplývá, že žalovaný je svobodný, má jedno vyživované dítě, bydlí ve stáním či obecním bytě, je zaměstnán u [právnická osoba] [právnická osoba] se sídlem v [obec] na dobu neurčitou. Z formuláře nevyplývá, jaké konkrétní doklady byly před poskytnutím úvěru žalovaným poskytnuty, či po něm požadovány.

20. Z pracovní smlouvy ze dne 19.12.2018 ve spojení s dodatkem k této smlouvě a z dokladů o výplatě mzdy za měsíce srpen a září 2019 má soud za osvědčené, že žalovaný byl zaměstnán u téhož zaměstnavatele, jakého žalovaný uvedl při sjednání úvěru na dobu neurčitou na pozici skladník s místem výkonu práce [obec] s průměrnou čistou mzdou ve výši 23 000 Kč.

21. Z výpisu záznamů z registru SOLUS ze dne 19.2.2020 soud zjistil, že žalobkyně učinila dotaz na uvedenou evidenci s výsledkem, že u žalovaného není evidována žádná smlouva s dlužnými splátkami.

22. Z informace z nebankovního registru klientských informaci (NRKI) ze dne 19.2.2020 soud zjistil, že u žalovaného nebylo hodnoceno skóre platební morálky, avšak zároveň je u něj uveden příznak„ 16 – klientova smlouva je hodnocena jako špatná“.

23. Z kopie občanského průkazu má soud za osvědčené, že žalovaný před uzavřením smlouvy předložil žalobkyni svůj osobní doklad a svolila k pořízení kopie tohoto dokladu.

24. Z karty klienta – platební bilance má soud za prokázané, že žalobkyně vedla evidenci úvěru poskytnutého žalovanému, včetně záznamů o provedených platbách žalovaným (zpravidla z účtu paní [příjmení]), a že u žalované eviduje úhradu na úvěrovou smlouvu v celkové výši 33 394 Kč.

25. Z oznámení o využití ochranné doby ze dne 14.5. 2020 spolu se sdělením žalobkyně ze dne 19. 5. 2020 s upraveným splátkovým kalendářem, soud zjistil, že žalovaná využila ochrannou dobu dle zákona č. 177/2000 Sb., o některých opatřeních v oblasti splácení úvěrů v souvislosti s pandemií COVID-19 z důvodu negativního ekonomického dopadu pandemie COVID -19, a to ode dne 1. 6. 2020 do 31. 7 2020. Po tuto dobu byla úroková sazba úvěru snížená na výši repo sazby ČNB zvýšené o 8 procentních bodů, tj. na výši 8,25% ročně.

26. Ze žádosti o úpravu splátkového kalendáře žalované ze dne 12.10.2020, ze dne 10.12.2020 a ze dne 13.4.2021 spolu s dopisy žalobkyně ze dne 11.12.2020 a 29.3.2022 a upravenými splátkovými kalendáři má soud za prokázané, že došlo k odkladu tam výslovně označených splátek.

27. Z výzev k zaplacení ze dne 18.5.2022, 17.6.2022 a 18.7.2022 vyplývá, že žalobkyně vyhotovila pro žalovaného výzvy s upozorněním na prodlení s úhradou konkrétních splátek úvěru, s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru, včetně uplatnění nároku na poplatky za odeslání výzvy k úhradě dlužných splátek. Doklad o odeslání upomínek či jejich doručení soudu nebyl předložen.

28. Z oznámení ze dne 21.7.2022 vyplývá, že žalobkyně vyhotovila oznámení o zesplatnění úvěru pro žalovaného a vyzvala ho k úhradě částky ve výši 29 794 Kč, avšak již z výzvy ani jiného důkazu předloženého žalobkyní nevyplývá, že by bylo oznámení odesláno či doručeno žalovanému.

29. Z předžalobní výzvy ze dne 4.1.2023 ve spojení s podacím archem ze dne 4.1.2023 má soud za prokázané, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu.

30. Na základě provedených shora uvedených důkazů má soud za zjištěné, že žalovaný učinil žalobkyni dne 29.10.2019 návrh na uzavření úvěrové smlouvy [číslo] že tento návrh byl žalobkyní akceptován. Dále má soud za prokázané, že žalobkyně odeslala dne 29.10.2019 na účet určený žalovaným částku 25 000 Kč. Žalovaný uhradil dle evidence žalobkyně na uvedenou úvěrovou smlouvu celkem 30 574 Kč.

31. Rovněž má soudu za zjištěné, že žalovaný učinil žalobkyni dne 20.2.2020 návrh na uzavření úvěrové smlouvy [číslo] že tento návrh byl žalobkyní akceptován. Dále má soud za prokázané, že žalobkyně odeslala dne 20.2.2020 na účet určený žalovaným částku 25 000 Kč. Žalovaný uhradil dle evidence žalobkyně na uvedenou úvěrovou smlouvu celkem 33 294 Kč.

32. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“). Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

33. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

34. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy.

35. Podle § 562 o.z. je písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

36. Podle § 561 o.z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

37. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst.

1. Podle § 6 odst. 2 téhož zákona se uznávaným elektronickým podpisem rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. Zákon však nezná definici zaručeného podpisu.

38. Podle článku 3 bodu 9 až 12 Nařízení 910/2014 (dále jen„ eIDAS) se„ podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; "elektronickým podpisem" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; "zaručeným elektronickým podpisem" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a "kvalifikovaným elektronickým podpisem" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy.

39. Podle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Přičemž kvalifikovaný elektronický podpis, založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě, má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

40. Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

41. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

42. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

43. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 44. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

45. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

46. Podle § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 24.4.2020 vzniká věřiteli u dluhu ze spotřebitelského úvěru, s jehož plněním je spotřebitel v prodlení delším než 90 dnů, právo pouze na úrok, který odpovídá úroku určenému zápůjční úrokovou sazbou ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, nebyl-li sjednán úrok nižší.

47. Soud ve smyslu ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákona (dále jen „o. z.“) přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

48. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

49. Podle § 1968 věta prvá OZ, podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970 OZ, podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením č. 351/2013 Sb., a to v § 2; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

50. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podané žaloby nejsou důvodné, jelikož mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smluv o úvěru, neboť provedenými důkazy jednak nebylo prokázáno, že by žalobkyně splnila svoji zákonnou předsmluvní povinnost řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost spotřebitele – žalovaného. Rovněž pak nemá za prokázané, že by žalovaný uzavřel s žalobkyní smlouvu o úvěru právě takového znění, v jakém byly předloženy soudu.

51. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti, nelze v tomto směru klást žalobkyni k tíži, jestliže primárně vycházela z údajů poskytnutých samotným žalovaným. Pokud však tyto údaje již samy o sobě, či ve svém souhrnu, vyvolávají důvodné pochybnosti o schopnosti žadatele úvěr splácet, je poskytnutí úvěru projevem nedostačené pečlivosti poskytovatele. Naopak je třeba klást poskytovateli úvěru k tíži, pokud žadatelem sdělené údaje vyvolávají důvodné pochybnosti o své správnosti a poskytovatel úvěru nepřistoupí k ověření těchto údajů z jiných zdrojů.

52. Za situace, kdy z obsahu formuláře„ Hodnocení klienta“ vyplývá, že žalovaný uvedl, že jeho měsíční výdaje na bydlení jsou pouze 1 000 Kč, ač bydlí ve státním či obecním bytě, bylo na místě takto zřejmě podhodnocenou výdajovou stánku hospodaření žalovaného prověřit. Rovněž nelze připustit úvahu žalobkyně, že úvěrovanému na krytí jeho životních nákladů postačuje částka životního minima 3 410 Kč a na krytí životních nákladů dítěte částka 2 000 Kč, aniž by žalobkyně měla jakékoliv ověřené údaje týkající se věku dítěte, věděla, zda jde o dítě žijící ve společné domácnosti s úvěrovaným či zda úvěrovaný hradí výživné a v jaké výši. Dále pak, přestože žalovaný doložil místo svého zaměstnání mimo své bydliště, tak do jejích výdajů nebyly nikterak promítnuty náklady na dopravu. Z uvedeného je tak zřejmé, že se žalobkyně nezabývala tím, co konkrétně tvoří výdaje žalovaného, kolik činí skutečně jeho náklady na bydlení a na inkaso, telefon, internet, stravu a na výživu jeho dítěte, zda vyživovanou osobou pro úvěrovaného není např, i matka dítěte. Údaje obsažené v Hodnocení klienta vzbuzují pochybnost o své správnosti a úplností, přesto žalobkyně o jiné doklady v tomto směru nežádala, ačkoliv podle samotného návrhu na uzavření smlouvy byla žalobkyně oprávněna provést ověření informací a dokladů poskytnutých žalovaným k posouzení jeho úvěruschopnosti, a byla k tomu i žalovaným zmocněna. V případě druhé smlouvy pak z podkladů zjištěných v NRKI žalobkyní jsou smlouvy žalovaného hodnoceny jako špatné. Jak se tato skutečnost promítla do úvah žalobkyně o úvěruschopnosti žalovaného, z žádného z předložených důkazů nevyplynulo. Skutečnost, že žalovaný nemá svůj bankovní účet a bude využívat účet třetí osoby je sama o sobě signálem, že žalovaný již v uvedené době mohl mít s vysokou dávkou pravděpodobnosti problémy se splácením svých závazků či mohl být již i postižen exekucemi, pročež neměl svůj vlastní bankovní účet. Žalobkyně rovněž neprokázala, že by před poskytnutím úvěru učinila jí tvrzené dotazy do insolvenčního rejstříku či centrální evidence exekucí.

53. Za popsané situace byla žalobkyně povinna ve smyslu ustanovení § 75 ve spojení s § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péči přezkoumat nejen příjmy žalovaného, ale zejména jeho výdaje (např. doložením inkasa, nákladů na bydlení, o velikosti jeho domácnosti, počtu vyživovaných osob) a dbát přitom na jeho zájmy, tj. i na zájem být reálně schopen přebíraný závazek řádně a včas splácet. K takovému přezkoumání však nedošlo. Soud v této souvislosti poukazuje i na to, že je mu z jeho úřední činnosti známo, že většina žalobkyní soudu předkládaných listin - Hodnocení klienta – obsahuje shodné náklady na živobytí i bydlení, přestože jde o zcela odlišné zájemce o úvěr, což samo o sobě vzbuzuje pochybnost o tom, kdo a na základě jakých informací přehled vyplňuje.

54. V souzené věci, jak bylo popsáno výše, žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila. Jak bylo soudem zjištěno, žalobkyně si od žalovaného vyžádala informace a doklady týkající se pouze jeho příjmů, nicméně podstatné výdaje žalovaného nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“.

55. Soud má tak za to, že tedy nebyla dostatečně prověřena úvěruschopnost žalovaného splácet úvěr před uzavřením smlouvy, a proto jsou uvedené smlouvy neplatné podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o.z.

56. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smluv přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o. z., neboť měl za to, že § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

57. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

58. Pokud jde o formu a proces uzavírání obou úvěrových smluv, které měly být žalovaným podepsány tzv. biometrickým podpisem, tj. podpisem na elektronickém zařízení, které snímá technické znaky (tlak, dynamika podpisu, grafická podoba) jeho podpisu a následně jsou tyto znaky a grafická podoba podpisu připojeny jako elektronický podpis k textu smlouvy. Žalovaný však nemůže žádným způsobem ovlivnit, k jakému konkrétnímu dokumentu či souboru dokumentů a kolikrát je soubor obsahující znaky jeho podpisu připojen.

59. K platnosti písemné smlouvy (jejíž existenci žalobkyně tvrdí, a kterou předložila soudu) je ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 o.z. je třeba, aby k ní účastníci připojili své popisy. Elektronický podpis, jenž je postaven na roveň podpisu vlastnoručního, je ve smyslu přímo použitelného nařízení eIDAS pouze kvalifikovaný elektronický podpis (tj. podpisem vytvořeným kvalifikovaným prostředkem = v české terminologii rovněž označovaný jako„ kvalifikovaný elektronický podpis“). Ve smyslu článku 26 eIDAS lze za podpis, jenž důvěryhodně identifikuje osobu podepisující označit rovněž zaručený elektronický podpis (= v české terminologii označovaný„ zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis“), jenž je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje její jednoznačnou identifikaci, je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů a je k podepisovanému dokumentu připojen tak, že je možné zjistit jakoukoliv následující změnu dat. Tedy takový podpis, který je v terminologii zákona č. č. 297/2016 Sb., podřazen pod termín uznávaný elektronický podpis. Jiné podpisy nelze bez dalšího považovat za podpisy postavené na roveň vlastnoručního podpisu, resp. podpisy důvěryhodně identifikující podepisující osobu. Má-li být elektronický podpis uznán za podpis konkrétní osoby, musí být prokázáno, že splňuje všechny podmínky stanovené v článku 26 eIDAS.

60. Samotná úvěrová smlouva v elektronické podobě – tj. soudu předložený PDF dokument – obsahuje tři elektronické podpisy (tj. data v elektronické podobě, která by byla připojena k jiným datům – smlouvě). Všechny popisy byly vytvořeny jako biometrické (tedy soubor elektronických dat), aniž by bylo možné přímo z listiny a dat podpisu ověřit identitu osoby poskytující tato biometriká data. Nejde tedy o podpis (elektronická data), který by vyhovoval podmínkám článku 26 eIDAS, neboť není jednoznačně spojen s podepisující osobou, neumožňuje její identifikaci. Rovněž nelze přehlédnout, že v současné době neexistuje žádná certifikovaná autorita, která by zaručila, že připojená biometrická data se vztahovala výlučně k podpisu právě toho dokumentu, k němuž jsou připojena a právě ve znění předloženém soudu, resp. že nebyla připojena biometrická data poskytnutá osobou k jinému účelu než k podpisu soudu předloženého dokumentu.

61. Z výše uvedeného soudu uzavírá, že připojený biometrický podpis může být maximálně prostým elektronickým podpisem, z něhož však nevyplývá identita podepisujícího. V důsledku shora uvedeného žalobkyně neprokázala, že soudu předložená smlouva je shodná se smlouvou, která měla být předložena žalovanému a měla jím být odsouhlasena, neboť nemá za prokázané, že žalovaný podepsal smluvní dokumentaci ve znění předloženém žalobkyní soudu. Soud tak nemá za prokázaný obsah úvěrové smlouvy, kterou měli účastníci uzavřít, tedy obsah smluvních podmínek, za nichž si žalovaný prostředky od žalobkyně zapůjčil.

62. Soud však s ohledem na výše uvedené závěry o neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti žalovaného, neměl za to, že je třeba tvrzení žalobkyně o uzavření úvěrových smluv v právě předloženém znění dále prokazovat.

63. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, [číslo] zároveň, že žalovaný již před podáním žaloby zaplatil žalobkyni částku 30 574 Kč, tedy částku převyšující poskytnutou výši úvěru od žalobkyně ve výši 25 000 Kč, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl v celém rozsahu, neboť byl nárok žalobkyně v plném rozsahu uspokojen již před podáním žaloby, čímž zanikl, proto soudu žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I rozsudku).

64. Vzhledem k tomu, že bylo dále prokázáno, že nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, [číslo] zároveň, že žalovaný již před podáním žaloby zaplatil žalobkyni částku 33 294 Kč, tedy částku převyšující poskytnutou výši úvěru od žalobkyně ve výši 25 000 Kč, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl v celém rozsahu, neboť byl nárok žalobkyně v plném rozsahu uspokojen již před podáním žaloby, čímž zanikl, proto soudu žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok II rozsudku).

65. Výrok III rozsudku o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný měl ve věci plný úspěch a příslušela by mu náhrada účelně vynaložených nákladů řízení v plné výši. Žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že žádný z účastníku nemá nárok na náhradu nákladů řízení.