18 C 220/2024

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Sekerovou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 39 713,86 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se v rozsahu povinnosti žalovaného uhradit žalobkyni kapitalizovaný úrok od 5. 5. 2022 do 27. 9. 2023 ve výši 3 364,04 Kč a úrok z prodlení ve výši 11,53% ročně z částky 23 752,65 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, zastavuje.

II. Žalovaný je povinen do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni 5 000 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 822,50 Kč a nadále běžícím ve výši 11,75 % ročně od 28. 9. 2023 do zaplacení.

III. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni 34 713,86 Kč spolu s: kapitalizovaným obchodním úrokem ve výši 4 653,86 Kč a nadále běžícím ve výši 11,75 % ročně z částky 23 752,65 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 5 455,52 Kč a nadále běžícím ve výši 8,25 % ročně částky 23 752,65 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení;se zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 30. 4. 2024 domáhala zaplacení pohledávky ve výši 39 713,86 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , IČO , IČO, , se sídlem , adresa, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“), dne 4. 11. 2020 Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , číslo, . Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč, které žalovaný převzal v den uzavření smlouvy v hotovosti. V souvislosti s poskytnutým spotřebitelským úvěrem se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně souhrnný poplatek ve výši 36 303 Kč, který je představován součtem kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 24 177 Kč, poplatku za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a částkou za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 8 286 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnutého úvěru a souhrnného poplatku se žalovaný ve smlouvě zavázal uhradit v hotovosti v 78týdenních splátkách po 851 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 4. 5. 2022. Žalovaný nesplácel řádně a včas, poslední splátku hradil dne 23. 11. 2020, a právní předchůdkyni žalobkyně tak vzniklo právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené dlužné částky, která činila na dlužné jistině 29 320,33 Kč a na dlužném poplatku 34 982,67 Kč. Po zesplatnění pohledávky žalovaný ještě právní předchůdkyni žalobkyně uhradil 23 000 Kč. Žalovaný na poskytnutá úvěr do dne postoupení pohledávek na žalobkyni uhradil právní předchůdkyni žalobkyně celkem 25 000 Kč.Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní, došlo k postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován.Ke dni postoupení pohledávek činila výše pohledávky bez příslušenství 61 216,11 Kč, její příslušenství tvořilo zákonné úroky z prodlení a úroky z prodlení. Žalovaný po podpisu smlouvy o postoupení pohledávek do dne sepisu žaloby neuhradil žalobkyni ničeho.Žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, ten však na dluh ničeho dalšího neuhradil. Žalobkyně proto požadovala vedle částky ve výši 39 713,86 Kč (skládající se z dlužné jistiny ve výši 23 752,65 Kč a dlužné částky poplatku ve výši 15 961,21 Kč) též smluvní úrok ve výši 23,28 % ročně kapitalizovaný od 5. 5. 2022 (ode dne marného uplynutí lhůty pro úhradu poslední splátky dle splátkového kalendáře) do 27. 9. 2023 částkou 8 017,90 Kč a dále jdoucím z dlužné jistiny 23 752,65 Kč ode dne 28. 9. 2022 až do zaplacení. Rovněž požadovala zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % z dlužné jistiny 23 752,65 Kč, kapitalizovaný částkou 5 455,52 Kč od 29. 7. 2022 (tj. od marného uplynutý sedmidenní lhůty pro úhradu poslední splátky dle splátkového kalendáře) do 27. 9 2023 a nadále jdoucím ode dne 28. 9. 2023 až do zaplacení.Podáním ze dne 7. 8. 2024 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do požadovaného obchodního úroku kapitalizovaného za obdobbí od 5. 5. 2022 do 27. 9. 2023 ve výši 3 364,04 Kč a nadále běžícího ve výši 11,53 % ročně z částky 23 752,65 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) oba účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalobkyně s rozhodnutím na základě listin souhlasila již v podaném žalobním návrhu. Žalovaný na výzvu soudu žádným způsobem nereagoval. Soud proto věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Soud ve věci vycházel z obsahu listin založených ve spise, na základě nichž dospěl k závěru o skutkovém stavu věci.

5. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti učinil soud tento skutkový závěr. Žalovaný uzavřel se společností , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“), dne 4. 11. 2020 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , číslo, , na základě, které byla žalovanému poskytnuta částka 30 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 33 963 Kč. Žalovaný zároveň přistoupil k doplňkovému pojištění a zavázal se za něj uhradit pojistné ve výši 2 340 Kč. Celkem se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni částku 66 303 Kč v 78týdenních splátkách po 851 Kč. Nedílnou součástí smlouvy o spotřebitelském úvěru byly smluvní podmínky, uvedené na zadní straně formuláře. (Smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 4. 11. 2022 včetně smluvních podmínek smlouvy o spotřebitelském úvěru, ). Z tabulky umoření ze dne 2. 10. 2023 soud zjistil, že žalovaný uhradil žalobkyni do dne 2. 10. 2023 částku ve výši 25 000 Kč.

6. Ze Zákaznické karty zpracované pro žalovaného a žalovaným podepsané dne 4. 11. 2020 má soud za prokázané, že žalobkyně vyžádala od žalovaného základní údaje o jeho osobě, bydlišti, zaměstnání, příjmech a výdajích. Uvedl, že pracuje jako automechanik pro zaměstnavatele , právnická osoba, ., IČ: , IČO, , se sídlem v , obec, s příjmem 22 500 Kč měsíčně. Odhadované měsíční výdaje žalovaného činí 5 000 Kč měsíčně. Dále uvedl, že je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost a žije v nájemním bydlení.

7. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni pohledávku za žalovaným. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 29. 9. 2023, když její odeslání má soud za prokázané z podacího lístku ze dne 27. 10. 2023.

8. Z výzvy k plnění ze dne 28. 3. 2024 a podacího lístku ze dne 2. 4. 2024 má soud za prokázané, že žalovaný byl před podání žaloby vyzván ke splnění své povinnosti.

9. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), dle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že poskytne úvěrovanému na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

12. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

13. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli „rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

16. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

17. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

18. Soud ve smyslu ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákona (dále jen „o. z.“) přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

20. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

21. Vzhledem k tomu, že žalobkyně vzala žalobu částečně zpět, soud žalobu v rozsahu částečného zpětvzetí zastavil podle ustanovení § 96 odst. 1 o.s.ř. (výrok I.).

22. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je oprávněn toliko v rozsahu částky 5 000 Kč, neboť žalobkyně nemá za žalovaným pohledávku, která by měla svůj právní základ v platné úvěrové smlouvě č. , číslo, .

23. Provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně splnila svoji zákonnou předsmluvní povinnost řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost spotřebitele. Soud vyzval žalobkyni usnesením č. j. 18 C 220/2024-11 ze dne 1. 8. 2024, aby doplnila svá skutková tvrzení a navrhla důkazy k prokázání své povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně v reakci na výzvu uvedla, že její právní předchůdkyně před poskytnutím úvěru s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet a za tím účelem provedla vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného týkajících se jeho rodinných, majetkových, pracovních poměrů, kdy tyto informace ověřila oproti dokladům vyžádaným od žalovaného, které byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného. Dále, uvedla, že měla k dispozici rovněž pracovní smlouvu a potvrzení o příjmu žalovaného z listopadu 2020. Uvedla, že s ohledem na prohlášení žalovaného obsažené ve smlouvě, tj. že jím uvedené údaje jsou pravdivé a úplné, neměla důvod blíže uvedené údaje ověřovat. Poukazovala na zákonnou povinnost žalovaného ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 a § 7 o.z. jednat v právním styku poctivě, a že se má za to, že kdo jednal v právním styku, jednal poctivě. K prokázání svých tvrzení žalobkyně navrhla pouze zákaznickou kartu podepsanou žalovaným. Z této karty klienta má soud za prokázané, že žalovaný sdělil údaje, na základě nichž mohla být prověřena úvěruschopnost žalovaného, avšak z žádného ze soudu doložených důkazů nevyplynulo, jak s uvedenými údaji bylo konkrétně pracováno, ani v jakém rozsahu tyto údaje byly ověřeny, a to ať již jde o příjmy či o výdaje žalovaného nebo jeho jiné závazky, či zda bylo provedeno šetření v insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí popřípadě dalších rejstřících klientských informací. K ověření údajů poskytnutých žalovaným byla právní předchůdkyně žalobkyně povinna nejen na základě shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, ale i jako řádný správce svého majetku za situace, kdy některé údaje poskytnuté žalovaným budí oprávněnou pochybnost o své správnosti a úplnosti.

24. Žalobkyně sice tvrdí, že u žalovaného byla ověřena výše příjmů žalovaného, a to z jím předložené pracovní smlouvy a potvrzení o příjmu z listopadu 2020, avšak tyto soudu nedoložila (ani po výzvě obsažené v usnesení čj. 18 C 220/2024-11), ač k jejich uchování je ve smyslu ustanovení § 78 zákona o spotřebitelském úvěru povinna. I pokud by soud vzal výši příjmu žalovaného za prokázanou. Žalovaný měl pracovat jako automechanik v , obec, s čistou měsíční mzdou 22 500 Kč. Pokud jde o výdaje žalovaného, ty nebyly doloženy žádným způsobem. Faktické bydliště žalovaného bylo ve , obec, (adresa výběru), popřípadě v , obec, (náhradní adresa výběru). Měl bydlet v nájemním bytě. Výše výdajů žalovaného měla činit 5 000 Kč. Již jen z uvedeného je zjevné, že výdaje žalovaného musely být vyšší, než jím uváděná částka 5 000 Kč, neboť tato částka není schopna pokrýt životní výdaje žalovaného (bydlení ve formě nájemného a hrazení energií, strava, cestovné do zaměstnání v jiné obci než je jeho bydliště, popř. pohonné hmoty, drogerii, léky, ošacení), tyto však nelze bez bližších zjištění ohledně struktury výdajů žalovaného ověřit. Rovněž nelze ani přehlédnout, že právní předchůdkyně žalobkyně neučinila pokus o ověření úvěrové zátěže žalovaného a jeho platební morálky z příslušných evidencí (insolvenční rejstřík, exekuční rejstřík či v evidencích klientských informací (SOLUS, NRKI apod.).

25. Úvěrující je povinen ve smyslu ustanovení § 75 ve spojení s § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péči přezkoumat příjmy i výdaje žalovaného a dbát přitom na jeho zájmy, tj. i na zájem být reálně schopen přebíraný závazek řádně a včas splácet. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě, čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. Za situace, kdy je poskytovateli úvěru uložena v souladu s ustanovením § 78 zákona o spotřebitelském úvěru povinnost uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, soud uzavírá, že žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdkyně řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného, a to ani po té co byla soudem vyzvána k doplnění příslušných tvrzení a k návrhu důkazů.

26. Za této situace dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně porušila zákonnou povinnost řádně prověřit před poskytnutím úvěru, na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů, schopnost spotřebitele poskytovaný úvěr splácet a úvěr poskytnou pouze tehdy, nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V důsledku poručení zákonných donucujících ustanovení úvěrujícím je Smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 4. 11. 2020 je ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a ustanovení § 588 občanského zákoníku neplatná.

27. K otázce, zda neplatnost smlouvy pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele při uzavření úvěrové smlouvy způsobuje neplatnost absolutní, jíž soud zkoumá z úřední povinnosti nebo pouze neplatnost relativní, jíž soud zkoumá pouze k námitce žalovaného, soud výslovně odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci OPR-Finance C-679/18 ze dne 5. 3. 2020. Dle tohoto rozhodnutí musí být „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Soudní dvůr tak jednoznačně vyložil, že aplikace směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES musí být národními státy provedena tak, aby porušení článku 8 a 23 bylo sankcionováno vždy absolutní neplatností úvěrové smlouvy, tedy neplatností, k níž se přihlíží z úřední povinnosti.

28. Tedy zjistí-li soud při své rozhodovací činnosti, že vnitrostátní právní úprava je v rozporu se směrnicí Evropského společenství, má soud sám rozhodnout o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropského společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem), když tento postup soudu byl připuštěna již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34. a 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu). Když citovaným usnesením byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 7. 2010.

29. Za situace, kdy je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, může se žalobkyně po žalovaném domáhat úhrady finanční částky, kterou mu prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o.z. Soud má za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému dne 4. 11. 2020 v hotovosti částku 30 000 Kč, k jejímuž vrácení se žalovaný zavázal nejpozději do 4. 5. 2022. Žalovaný uhradil právní předchůdkyni žalobkyně částku 25 000 Kč, a je tak povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně bezdůvodné obohacení ve výši 5 000 Kč.

30. Právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, , postoupila svoji pohledávku za žalovaným na žalobkyni ve smyslu § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a toto postoupení bylo žalovanému oznámeno v souladu s ustanovení § 1882 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Protože je tak žalobkyně aktivně legitimována k podání žaloby, a žalovaný dlužnou částku ani přes upomínku žalobkyně nezaplatil, dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná co do nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 5 000 Kč z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Pokud jde o úrok z prodlení, přiznal ho soud ode dne následujícího po splatnosti poskytnutého úvěru, neboť žalovaný si musel být vědom toho, že nejpozději k tomuto dni se zavázal k navrácení úvěru, a to ve výši 8,25 % ročně, tj. ve výši, kterou požadovala žalobkyně, která je zároveň nižší než sazba stanovená v souladu s § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013, přičemž úroky v souladu s požadavkem žalobkyně kapitalizoval za období ode dne splatnosti úvěru do 27. 9. 2023. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř.. (výrok II.)

31. Protože nebylo prokázáno, že by došlo k platnému uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, tedy ani k platnému sjednání obchodního úroku, soud ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok III.).

32. Výrokem IV. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, a to podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tj. podle poměru úspěchu účastníků ve věci. Ve věci byl sice úspěšnější žalovaný, avšak tomu žádné náklady nevznikly, proto soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.