18 C 226/2024

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Sekerovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 10 821,65 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni kapitalizovaný smluvní úrok z prodlení ve výši 8 858,01 Kč a smluvní pokutu ve výši 573,88 Kč, zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 9 540 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 6. 9. 2023 do 1. 11. 2023 kapitalizovaným částkou 223,47 Kč a nadále běžícím od 7. 12. 2023 do zaplacení.

III. Žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 707,77 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 6. 9. 2023 do 1. 11. 2023 kapitalizovaným částkou 12,37 Kč a nadále běžícím od 7. 12. 2023 do zaplacení, se zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení v částce 1 718,73 Kč k rukám zástupce žalobkyně, , tituly před jménem, , jméno FO, .

1. Žalobou doručenou soudu dne 26. 4. 2024 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení celkové částky 10 821,65 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že právní předchůdce žalobkyně, společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, , se sídlem , adresa, uzavřela se žalovanou dne 2. 7. 2022 smlouvu o úvěru č. , hodnota, (program ExpressCash), na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky ve výši 11 000 Kč, a to v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit částku spolu s úroky z úvěru, poplatku za poskytnutí úvěru a nákladů na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatku ve výši 9 440 Kč. Celkem tak měla uhradit částku 20 440 Kč, a to ve 14měsíčních splátkách po 1 460 Kč, celý úvěr včetně poplatků měl být uhrazen do 5. 9. 2023.Žalovaná nehradila řádně a včas dohodnuté splátky, žalovaná uhradila pouze první splátku ve výši 1 460 Kč.Žalobkyně požadovala po žalované uhradit dlužnou jistinu 10 247,77 Kč spolu s neuhrazeným obchodním úrokem za dobu trvání smlouvy ve výši 484,58 Kč a nadále běžícím obchodním úrokem ve výši 8 % ode dne následujícího po dni sjednané splatnosti úvěru, tj. od 6. 9. 2023 do 1. 11. 2023 kapitalizovaný částkou 125,78 Kč. Rovněž žalobkyně požadovala uhradit zákonný úrok z prodlení s úhradou jistiny, tj. z částky 10 247,77 Kč, za období od 6. 9. 2023 do 1. 11. 2023 kapitalizovaný částkou 235,84 Kč a nadále běžící ve výši 15 % od 7. 12. 2023 do zaplacení. Vedle dlužné jistiny požadovala žalobkyně rovněž úhradu neuhrazené části sjednaných poplatků, tj. neuhrazený poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 5 005 Kč, neuhrazené náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 404,08 Kč a inkasní poplatek ve výši 1 838,57 Kč. Dále se žalobkyně domáhala úhrady smluvní pokuty ve výši 573,88 Kč.Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2023, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní, došlo k postoupení pohledávky za žalovanou na žalobkyni, o čemž byla žalovaná informována dopisem. Žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky, ta však na dluh ničeho neuhradila.Žalobkyně následně vzala podáním ze dne 26. 9. 2024, částečně svoji žalobu zpět, a to v rozsahu částky 8 858,01 Kč, představované neuhrazeným obchodním úrokem za dobu trvání smlouvy ve výši 484,58 Kč a nadále běžícím obchodním úrokem ve výši 8 % ode dne následujícího po dni sjednané splatnosti úvěru, tj. od 6. 9. 2023 do 1. 11. 2023 kapitalizovaným částkou 125,78 Kč, neuhrazenou částí sjednaných poplatků, tj. neuhrazený poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 5 005 Kč, neuhrazenými náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 404,08 Kč a inkasním poplatek ve výši 1 838,57 Kč a dále co do částky 573,88 Kč představovanou smluvní pokutou. Vzhledem k tomu soud v souladu s ustanovení § 96 odst. 1, 2 a 4 o.s.ř. řízení v rozsahu zpětvzetí žaloby zastavil (výrok I.).

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Na svoji obranu ničeho netvrdila.

3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud účastníky podle ustanovení § 115a o.s.ř. k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se písemně ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle ustanovení § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaná se ve lhůtě nevyjádřila a dala tak najevo, že nemá k tomuto postupu námitek a s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně s výše uvedeným postupem výslovně souhlasila.

4. Soud ve věci vycházel z obsahu listin založených ve spise, na základě nichž dospěl k závěru o skutkovém stavu věci.

5. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 5. 7. 2022 ve spojení se standardními informacemi o spotřebitelském úvěru má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně, společnost , právnická osoba, . uzavřela se žalovanou dne 5. 7. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalované v hotovosti při podpisu smlouvy částku ve výši 11 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit spolu se sjednaným úrokem ve výši 558 Kč. Dále se zavázala uhradit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 5 390 Kč, náklady za vyhodnocení úvěru ve výši 1 512 Kč a poplatek za hotovostní splátky v místě bydliště ve výši 1 980 Kč. Celkem tak měla uhradit částku 20 440 Kč, a to ve 14měsíčních splátkách po 1 460 Kč, celý úvěr včetně poplatků měl být uhrazen do 5. 9. 2023. První splátka byla splatná měsíc po uzavření smlouvy. RPSN předmětného úvěru činila 272,44 %.Z přílohy č. 1 k úvěrové smlouvě soud zjistil, že obsahuje rozpis splátek úvěru, a to obecně pro jakýkoliv úvěr poskytnutý žalobkyní, kdy je u jednotlivých typů úvěru (tj. úvěru na 14 měsíců, na 17 měsíců a 20 měsíců) uvedeno percentuálně rozdělení jednotlivé splátky mezi úhradu jistiny, obchodního úroku a jednotlivých poplatků.

6. Z žádosti o úvěr ze dne 5. 7.2022 soud zjistil, že žalovaná požádala žalobkyni o poskytnutí úvěru, a že v žádosti uvedla, že je na mateřské dovolené s příjmem 10 000 Kč což mělo být doloženo výpisem z bankovního účtu. Dále uvedla, že vynakládá měsíčně částku 1 000 Kč na bydlení a 6 960 Kč na dopravu a jídlo. Použitelný (disponibilní) měsíční příjem měl na základě uvedeného činit 2 040 Kč měsíčně. Zároveň uvedla, že je svobodná, a bydlí u rodičů, má základní vzdělání a nemá bankovní účet.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávky ve spojení s její přílohou obsahující seznam postupovaných pohledávek (konkrétně pohledávky pod pořadovým číslem 307) a z potvrzení o úhradě portfolia soud zjistil, že žalobkyně nabyla pohledávku za žalovanou na základě smlouvy uzavřené dne 6. 12. 2023 se společností , právnická osoba, .. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 2. 1. 2024 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalované, že došlo k postoupení její pohledávky za žalovanou na žalobkyni.

8. Žalobkyně žalovanou vyzývala k úhradě dluhu dopisem ze dne 5. 2. 2024, naposledy pak byla žalovaná vyzývána předžalobní výzvou ze dne 9. 4. 2023, která byla odeslána 10. 4. 2023 (viz předžalobní upomínka ze dne 9. 4. 2023 a podací lístek ze dne 10. 4. 2023).

9. Ze shora uvedených důkazů má soud za prokázaný skutkový stav dle něhož právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované na základě smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 5. 7. 2022 částku 11 000 Kč v hotovosti, a že na tento úvěr žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně uhradil 1 460 Kč.

10. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky (§ 2391 odst. 1 věta prvá citovaného zákona).

11. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

13. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

14. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli „rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

17. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

18. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

19. Soud ve smyslu ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákona (dále jen „o. z.“) přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

21. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

22. Podle ustanovení § 1879 a § 1880 odst. 1 OZ může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Podle § 1882 odst. 1 OZ dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.

23. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je oprávněn jen v rozsahu částky 9 540 Kč, neboť žalobkyně nemá za žalovanou pohledávku, která by měla svůj právní základ v platné úvěrové smlouvě č. , hodnota, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou.

24. Provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně splnila svoji zákonnou předsmluvní povinnost řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost spotřebitele. Soud vyzval žalobkyni, aby doplnila svá skutková tvrzení a navrhla důkazy k prokázání své povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalované. K tomu žalobkyně uvedla, že nedisponuje doklady o posuzování schopnosti žalované splácet úvěr a reagovala částečným zpětvzetím žaloby (viz bod 1 poslední odstavec).Soud tak vycházel toliko z žádosti o úvěr žalované, ze kterého má soud za prokázané, že žalovaná sdělil právní předchůdkyni žalobkyně nějaké údaje, na základě nichž tato mohla prověřit úvěruschopnost žalované, avšak z žádného ze soudu doložených důkazů nevyplynulo, jak s uvedenými údaji konkrétně pracovala, ani v jakém rozsahu tyto údaje ověřila, a to ať již jde o příjmy či o výdaje žalované. K ověření údajů poskytnutých žalovanou byla právní předchůdkyně žalobkyně povinna nejen na základě shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, ale i jako řádný správce svého majetku za situace, kdy některé údaje poskytnuté žalovanou budí oprávněnou pochybnost o své správnosti.Žalobkyně sice tvrdí, že u žalované její právní předchůdkyně ověřila výši jejího příjmu, a to z výpisu z účtu, tento však nepředložila. Soud má pak o tom, že by došlo k ověření příjmů pochybnosti, když z další části žádosti vyplývá, že žalovaná bankovní účet nemá. Výdaje žalované pak ověřeny nebyly žádným způsobem, a to přesto, že samy o sobě odůvodňují pochybnost o své správnosti.I pokud by soud považoval náklady na bydlení ve výši 1 000 Kč za reálné, když je v žádosti uvedeno, že žalovaná bydlí u rodičů a skutečně by jim mohla poskytovat toliko příspěvek na bydlení, a to i s ohledem, že měla být na mateřské dovolené, pochybnosti vzbuzují žalovanou uváděné výdaje. Náklady na jídlo a další osobní náklady, jakož i náklady na výživu nezletilého dítěte ve výši 6 930 Kč (tj. ve výši životního minima pro jednoho dospělého a dítě) vzbuzují pochybnosti o své správnosti. Nelze předpokládat, že z částky 231 Kč na den je žalovaná schopna uspokojit všechny své životní náklady (jídlo, drogerie, léky, oblečení, ale nejen pro sebe, ale i pro dítě). Za této situace byla žalobkyně povinna blíže přezkoumat skutečné výdaje žalované i její předchozí platební morálku. Obdobně soud nemá za prokázané a žalobkyně to ani netvrdila, že by v rámci šetření poměrů žalované provedla lustraci v bankovních a nebankovních registrech klientských informací.Nelze přehlédnout, že za situace, kdy příjem žalované měl činit 10 000 Kč, a sjednaná splátka úvěru byla 1 460 Kč, zbývala jí na úhradu veškerých jejich potřeb a potřeb dítěte pouze částka 8 540 Kč. Tedy částka, jež sama o sobě vzbuzuje pochybnost o tom, že postačuje k úhradě veškerých nutných výdajů žalované a zároveň umožní vytváření alespoň minimální rezervy pro případ nemoci či nenadálých výdajů.

25. Žalobkyně je povinna ve smyslu ustanovení § 75 ve spojení s § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péči přezkoumat příjmy i výdaje žalovaného a dbát přitom na jeho zájmy, tj. i na zájem být reálně schopen přebíraný závazek řádně a včas splácet. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. Za situace, kdy je poskytovateli úvěru uložena v souladu s ustanovením § 78 zákona o spotřebitelském úvěru povinnost uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, soud uzavírá, že žalobkyně neprokázala, že by před poskytnutím úvěru byla řádně prověřena úvěruschopnost žalované, a to ani po té co byla soudem vyzvána k doplnění příslušných tvrzení a označení důkazů.

26. Za této situace dospěl soud k závěru, že Smlouva o úvěru ze dne 5. 7. 2022 je ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a ustanovení § 588 občanského zákoníku neplatná.

27. K otázce, zda neplatnost smlouvy pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele při uzavření úvěrové smlouvy způsobuje neplatnost absolutní, jíž soud zkoumá z úřední povinnosti nebo pouze neplatnost relativní, jíž soud zkoumá pouze k námitce žalovaného, soud výslovně odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci OPR-Finance C-679/18 ze dne 5.3.2020. Dle tohoto rozhodnutí musí být „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Soudní dvůr tak jednoznačně vyložil, že aplikace směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES musí být národními státy provedena tak, aby porušení článku 8 a 23 bylo sankcionováno vždy absolutní neplatností úvěrové smlouvy, tedy neplatností, k níž se přihlíží z úřední povinnosti.

28. Tedy zjistí-li soud při své rozhodovací činnosti, že vnitrostátní právní úprava je v rozporu se směrnicí Evropského společenství, má soud sám rozhodnout o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropského společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem), když tento postup soudu byl připuštěna již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34. a 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu). Když citovaným usnesením byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31.7.2010.

29. Za situace, kdy je úvěrová smlouva neplatná, je žalovaná povinna vrátit částku, která jí byla na základě neplatné smlouvy prokazatelně poskytnuta, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalované vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o.z.. Soud má za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované dne 5. 7. 2022 v hotovosti částku 11 000 Kč, a že žalovaná jí uhradil částku 1 460 Kč. Neuhrazené bezdůvodné obohacení tak činí 9 540 Kč, které je povinna uhradit žalobkyni, na níž byla pohledávka za žalovanou úvěrující společností postoupena dle § 1879 o.z. Soud zároveň žalobkyni přiznal i nárok na úhradu úroku z prodlení v zákonné výši stanovené v souladu s § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 běžící ode dne splatnosti úvěru, neboť si žalovaná musela být vědoma, že k uvedenému datu je povinna poskytnuté prostředky žalobkyni vrátit (výrok II.).

30. Protože nebylo prokázáno, že došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, soud ve zbývajícím rozsahu žalobu, tj. co do požadovaných poplatků spojených s poskytnutím úvěru, obchodního úroku a smluvní pokuty, zamítl (výrok III.).

31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 718,73 Kč, přičemž tato částka představuje 76,32 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 88,16 % a úspěchu žalované v rozsahu 11,84 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 10 821,65 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč, neboť zástupce žalobkyně jakožto advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Třídenní lhůta k plnění ve výroku IV. pak byla stanovena rovněž v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., ve smyslu § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaná povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta, který žalobkyni v řízení zastupoval.Pro úplnost soud uvádí, že nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení za podání žalobkyně ze dne 9. 9. 2024, tedy za částečné zpětvzetí žaloby, když z výše uvedené je zřejmé, že žaloba nebyla vzata zpět pro chování žalované, a jak vyplývá z výše uvedeného, žaloba by v tomto rozsahu nebyla úspěšná. Rovněž pak soud nepřiznal žalobkyni odměnu za podání ze dne 26. 9. 2024 označené jako doplnění žaloby, když žalobkyně v podání toliko opakuje tvrzení týkající se vyzývání žalované k dobrovolnému splnění před podáním žaloby.