18 C 230/2024

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Sekerovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 15 700 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 15 700 Kč spolu se: zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 101,65 Kč za období od 6. 7. 2022 do 27. 9. 2023 kapitalizovaným částkou 2 076,93 Kč a nadále běžícím od 28. 9. 2023 do zaplacení a obchodním úrokem ve výši 29 % ročně z částky 11 101,65 Kč za období od 26. 10. 2019 do 27. 9. 2023 kapitalizovaným částkou 14 826,55 Kč a nadále běžícím od 28. 9. 2023 do zaplaceníse zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 30. 4. 2024 domáhala zaplacení pohledávky ve výši 15 700 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , IČO , IČO, , se sídlem , adresa, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“), dne 25. 10. 2018 Smlouvu o zápůjčce č. , hodnota, . Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, které žalovaný převzal v den uzavření smlouvy v hotovosti. V souvislosti s poskytnutým spotřebitelským úvěrem se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně souhrnný poplatek ve výši 16 209 Kč, který je představován součtem kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 4 099 Kč, odměnou za zpracování, doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 7 790 Kč a poplatku za administrativní činnost a službu komfortního splácení ve výši 4 320 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnutého úvěru a souhrnného poplatku se žalovaný ve smlouvě zavázal uhradit v hotovosti v 12měsíčních splátkách po 3 435 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 25. 10. 2019. Žalovaný nesplácel řádně a včas, poslední splátku hradil dne 6. 6. 2022, a právní předchůdkyni žalobkyně tak vzniklo právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené dlužné částky, která činila na dlužné jistině 11 101,65 Kč a na dlužném poplatku 4 598,35 Kč. Žalovaný od uzavření smlouvy do dne postoupení pohledávek uhradil částku ve výši 25 509 Kč, následně již neuhradil ničeho.Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní, došlo k postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován.Ke dni postoupení pohledávek činila výše pohledávky bez příslušenství 37 938,08 Kč, její příslušenství tvořilo zákonné úroky z prodlení a úroky z prodlení. Žalovaný po podpisu smlouvy o postoupení pohledávek do dne sepisu žaloby neuhradil žalobkyni ničeho.Žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, ten však na dluh ničeho dalšího neuhradil. Žalobkyně proto požadovala vedle částky ve výši 15 700 Kč (skládající se z dlužné jistiny ve výši 11 101,65 Kč a dlužné částky poplatku ve výši 4 598,35 Kč) též smluvní úrok ve výši 29 % ročně kapitalizovaný od 26. 10. 2019 (ode dne marného uplynutí lhůty pro úhradu poslední splátky dle splátkového kalendáře) do 27. 9. 2023 částkou 14 826,55 Kč a dále jdoucím z dlužné jistiny 11 101,65 Kč ode dne 28. 9. 2023 až do zaplacení. Rovněž požadovala zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % z dlužné jistiny 11 101,65 Kč, kapitalizovaný částkou 2 076,93 Kč od 6. 7. 2022 (tj. od marného uplynutý sedmidenní lhůty pro úhradu poslední splátky dle splátkového kalendáře) do 27. 9 2023 a nadále jdoucím ode dne 28. 9. 2023 až do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) oba účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalobkyně s rozhodnutím na základě listin souhlasila již v podaném žalobním návrhu. Žalovaný na výzvu soudu žádným způsobem nereagoval. Soud proto věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Soud ve věci vycházel z obsahu listin založených ve spise, na základě nichž dospěl k závěru o skutkovém stavu věci.

5. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti učinil soud tento skutkový závěr. Žalovaný uzavřel se společností , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“), dne 25. 10. 2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě, které byla žalovanému poskytnuta částka 25 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem. Žalovaný se zavázal poskytnutou částku vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 16 209 Kč. Celkem se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni částku 41 209 Kč v 12měsíčních splátkách po 3 435 Kč (poslední splátka pak měla činit 3 424 Kč). Nedílnou součástí smlouvy o spotřebitelském úvěru byly smluvní podmínky, uvedené na zadní straně formuláře. (Smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 25. 10. 2018 včetně smluvních podmínek smlouvy o spotřebitelském úvěru). Z tabulky umoření ze dne 2. 10. 2023 soud zjistil, že žalovaný uhradil žalobkyni do dne 2. 10. 2023 částku ve výši 25 509 Kč.

6. Ze Zákaznické karty zpracované pro žalovaného a žalovaným podepsané dne 25. 10. 2018 má soud za prokázané, že žalobkyně vyžádala od žalovaného základní údaje o jeho osobě, bydlišti, zaměstnání, příjmech a výdajích. Uvedl, že pracuje jako dělník pro zaměstnavatele , název, , se sídlem , adresa, s příjmem 15 220 Kč měsíčně. Odhadované měsíční výdaje žalovaného činí 4 000 Kč měsíčně. Dále uvedl, že je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost a žije s rodiči.

7. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni pohledávku za žalovaným. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 29. 9. 2023, když její odeslání má soud za prokázané z podacího lístku ze dne 27. 10. 2023.

8. Z výzvy k plnění ze dne 28. 3. 2024 a podacího lístku ze dne 2. 4. 2024 má soud za prokázané, že žalovaný byl před podání žaloby vyzván ke splnění své povinnosti.

9. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), dle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že poskytne úvěrovanému na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

12. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

13. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli „rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

15. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

16. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

17. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

18. Soud ve smyslu ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákona (dále jen „o. z.“) přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

20. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

21. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně není oprávněný, neboť žalobkyně nemá za žalovaným pohledávku, která by měla svůj právní základ v platné smlouvě o zápůjčce č. , hodnota, .

22. Provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně splnila svoji zákonnou předsmluvní povinnost řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost spotřebitele. Soud vyzval žalobkyni usnesením č. j. 18 C 230/2024-11 ze dne 13. 8. 2024, aby doplnila svá skutková tvrzení a navrhla důkazy k prokázání své povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně v reakci na výzvu uvedla, že její právní předchůdkyně před poskytnutím úvěru s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet a za tím účelem provedla vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného týkajících se jeho rodinných, majetkových, pracovních poměrů, kdy tyto informace ověřila oproti dokladům vyžádaným od žalovaného, které byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného. Dále uvedla, že měla k dispozici rovněž pracovní smlouvu a výplatní pásky žalovaného za měsíce srpen a září 2019. Uvedla, že s ohledem na prohlášení žalovaného obsažené ve smlouvě, tj. že jím uvedené údaje jsou pravdivé a úplné, neměla důvod blíže uvedené údaje ověřovat. Poukazovala na zákonnou povinnost žalovaného ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 a § 7 o.z. jednat v právním styku poctivě, a že se má za to, že kdo jednal v právním styku, jednal poctivě. K prokázání svých tvrzení žalobkyně navrhla pouze zákaznickou kartu podepsanou žalovaným. Z této karty klienta má soud za prokázané, že žalovaný sdělil údaje, na základě nichž mohla být prověřena úvěruschopnost žalovaného, avšak z žádného ze soudu doložených důkazů nevyplynulo, jak s uvedenými údaji bylo konkrétně pracováno, ani v jakém rozsahu tyto údaje byly ověřeny, a to ať již jde o příjmy či o výdaje žalovaného nebo jeho jiné závazky, či zda bylo provedeno šetření v insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí popřípadě dalších rejstřících klientských informací. K ověření údajů poskytnutých žalovaným byla právní předchůdkyně žalobkyně povinna nejen na základě shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, ale i jako řádný správce svého majetku za situace, kdy některé údaje poskytnuté žalovaným budí oprávněnou pochybnost o své správnosti a úplnosti.

23. Žalobkyně sice tvrdí, že u žalovaného byla ověřena výše příjmů žalovaného, a to z jím předložené pracovní smlouvy a výplatních pásek za měsíce srpen a září 2019 (myšleno zřejmě 2018), avšak tyto soudu nedoložila (ani po výzvě obsažené v usnesení čj. 18 C 230/2024-11), ač k jejich uchování je ve smyslu ustanovení § 78 zákona o spotřebitelském úvěru povinna. I pokud by soud vzal výši příjmu žalovaného za prokázanou. Žalovaný měl pracovat jako dělník s čistou měsíční mzdou 15 220 Kč. Pokud jde o výdaje žalovaného, ty nebyly doloženy žádným způsobem. Žalovaný měl bydlet u rodičů v , obec, a výše výdajů žalovaného měla činit 4 000 Kč. Žalovaný pak uvedl, že je vlastníkem osobního automobilu. Soud je přesvědčen, že z výše uvedeného je zjevné, že výdaje žalovaného musely být vyšší, než jím uváděná částka 4 000 Kč, neboť tato částka není schopna pokrýt životní výdaje žalovaného (strava, cestovné do zaměstnání v jiné obci, než je jeho bydliště, pohonné hmoty a náklady na pojistné a údržbu osobního automobilu, drogerii, léky, ošacení atd.), tyto však nelze bez bližších zjištění ohledně struktury výdajů žalovaného ověřit. Rovněž nelze ani přehlédnout, že právní předchůdkyně žalobkyně neučinila pokus o ověření úvěrové zátěže žalovaného a jeho platební morálky z příslušných evidencí (insolvenční rejstřík, exekuční rejstřík či v evidencích klientských informací (SOLUS, NRKI apod.).

24. Úvěrující je povinen ve smyslu ustanovení § 75 ve spojení s § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péči přezkoumat příjmy i výdaje žalovaného a dbát přitom na jeho zájmy, tj. i na zájem být reálně schopen přebíraný závazek řádně a včas splácet. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě, čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. Za situace, kdy je poskytovateli úvěru uložena v souladu s ustanovením § 78 zákona o spotřebitelském úvěru povinnost uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, soud uzavírá, že žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdkyně řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného, a to ani po té co byla soudem vyzvána k doplnění příslušných tvrzení a k návrhu důkazů.

25. Za této situace dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně porušila zákonnou povinnost řádně prověřit před poskytnutím úvěru, na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů, schopnost spotřebitele poskytovaný úvěr splácet a úvěr poskytnou pouze tehdy, nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V důsledku poručení zákonných donucujících ustanovení úvěrujícím je Smlouva o zápůjčce ze dne 25. 10. 2018 ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a ustanovení § 588 občanského zákoníku neplatná.

26. K otázce, zda neplatnost smlouvy pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele při uzavření úvěrové smlouvy způsobuje neplatnost absolutní, jíž soud zkoumá z úřední povinnosti nebo pouze neplatnost relativní, jíž soud zkoumá pouze k námitce žalovaného, soud výslovně odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci OPR-Finance C-679/18 ze dne 5. 3. 2020. Dle tohoto rozhodnutí musí být „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Soudní dvůr tak jednoznačně vyložil, že aplikace směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES musí být národními státy provedena tak, aby porušení článku 8 a 23 bylo sankcionováno vždy absolutní neplatností úvěrové smlouvy, tedy neplatností, k níž se přihlíží z úřední povinnosti.

27. Tedy zjistí-li soud při své rozhodovací činnosti, že vnitrostátní právní úprava je v rozporu se směrnicí Evropského společenství, má soud sám rozhodnout o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropského společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem), když tento postup soudu byl připuštěna již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34. a 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu). Když citovaným usnesením byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 7. 2010.

28. Za situace, kdy je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, může se žalobkyně po žalovaném domáhat úhrady finanční částky, kterou mu prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o.z. Soud má za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému dne 25. 10. 2018 v hotovosti částku 25 000 Kč, k jejímuž vrácení se žalovaný zavázal nejpozději do 25. 10. 2019. Žalovaný uhradil právní předchůdkyni žalobkyně částku 25 509 Kč, tedy o 509 Kč více, než kolik činilo bezdůvodné obohacení, čímž jeho povinnost před podáním žaloby zanikla. Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I.).

29. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, a to podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tj. podle poměru úspěchu účastníků ve věci. Ve věci byl sice úspěšnější žalovaný, avšak tomu žádné náklady nevznikly, proto soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.