18 C 233/2025

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Sekerovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného , adresa pro 217 940 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku 161 154 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 16. 4. 2024 do zaplacení.

II. Žaloba se v rozsahu, v němž se žalobkyně domáhala úhrady částky 56 786 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 32 082 Kč od 16. 4. 2024 do zaplacení a kapitalizovaného obchodního úroku ve výši 32 441 Kč, zamítá.

III. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení 20 339,15 Kč, a to k rukám jejího zástupce advokáta , Jméno advokáta, .

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení celkové částky 250 381 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěru, který mu poskytla na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 17.8.2023, jejíž nedílnou součástí je též sazebník poplatků. Tvrdila, že se na základě této smlouvy zavázala poskytnout žalovanému úvěr na úhradu části kupní ceny osobního automobilu ve výši 569 588 Kč, který měl žalovaný splácet pravidelnými měsíčními splátkami. Žalovaný však svůj závazek nesplnil řádně a včas, a proto žalobkyně úvěr v souladu se smlouvou předčasně zesplatnila a požadovala uhradit nesplacenou jistinu ve výši 193 236 Kč, nesplacené poplatky ve výši 24 704 Kč a sjednaný úrok ve výši 32 441 Kč.Uvedla, že žalovaný na úvěr uhradil pouze částku 24 844 Kč. Řádné splacení úvěru bylo zajištěno zakoupeným osobním automobilem, který žalobkyně prodala za 376 352 Kč a tuto částku rovněž započetla na dluh žalovaného.Žalobkyně tvrdila, že smlouvu s žalovaným uzavřela poté, kdy řádně prověřila jeho úvěruschopnost, přičemž nezjistila žádné okolnosti, na základě nichž by vznikla pochybnost o schopnosti žalovaného úvěr řádně a včas splácet. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím zprostředkovatele (prodejce vozu), a to komunikačními prostředky na dálku, když žalovaný návrh smlouvy odsouhlasil poté, co se s ní seznámil, zasláním unikátního kódu prostřednictvím odeslané SMS.

2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Uvedl, že má za to, že smlouva je neplatná, neboť žalobkyně před poskytnutím úvěru dostatečně nezkoumala jeho úvěruschopnost. Dále uvedl, že není schopen odsouhlasit výši kupní ceny vozidla, kterou žalobkyně získala jeho prodejem. Žádal, aby v případě, že soud žalobě vyhoví, mu bylo umožněno dlužnou částku splácet.

3. Soud ve věci provedl dokazování, přičemž zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti.

4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru COFIAUTO SECURED č. , hodnota, ze dne 16.8.2023 bylo ve spojení s formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru COFIAUTO SECURED a kopie občanského a řidičského průkazu žalovaného zjištěno, že strany si spolu sjednaly poskytnutí úvěru žalovanému v celkové výši 569 588 Kč na dobu 120 měsíců s výší měsíční splátky 8 806 Kč. Součástí poskytnutého úvěru byl i poplatek za jeho sjednání ve výši 3 % z financované částky. Roční úroková sazba byla sjednána ve výši 13,89 %. Žalovaný nezvolil připojištění schopnosti splácet úvěr. Sjednaný úvěr byl v rozsahu částky 552 998 Kč použit na úhradu kupní ceny vozidla žalovaného (a to přímo k rukám prodávajícího) a ve zbylé části jím byl uhrazen sjednaný poplatek (viz. tvrzení žalobkyně a náhled na přehled transakcí v el. bankovnictví žalobkyně).

5. Úvěrová smlouva byla soudu předložena v elektronické podobě ve formátu PDF, z nějž soud zjistil, že byla uzavřena prostřednictvím prostředků elektronické komunikace na dálku. Z vlastností dokumentu vyplývá, že k předloženému dokumentu je připojena jedna uznávaná elektronická pečeť, a to žalobkyně, jejíž platnost ke dni jednání soudu již nebylo možné ověřit, neboť její platnost vypršela. Pečeť byla k dokumentu připojena dne 16.8.2023 v 19:36:

39. Jde o podpis na místě podpisu žalovaného, který je graficky znázorněn jako podpis žalovaného s uvedením jména, rodného čísla a textu „Podepsal dne 16.8.2023 20:36:37“. Smlouva nebyla po vložení elektronické pečeti měněna. Žalovaný měl dle tvrzení žalobkyně smlouvu podepsat tak, že odeslal SMS zprávou kód, který systém žalobkyně zaznamenal a automaticky připojil uvedený digitální podpis.Podpis žalobkyně je připojen jako grafický otisk podpisu označené předsedkyně představenstva žalobkyně.

6. Žalovaný dále pro účely poskytnutí úvěru a doložení své schopnosti jej splácet předložil své výplatní pásky za období květen až červenec 2023 z nichž soud zjistil, že v uvedeném období byla průměrná čistá mzda žalovaného včetně dalších zaměstnaneckých benefitů 24 754 Kč.

7. Zprávou o posouzení úvěruschopnosti vytvořenou pro účely sporu dne 19.5.2025 má soud za osvědčené, že žalobkyně měla k dispozici občanský a řidičský průkaz žalovaného k ověření jeho osobních údajů. Dále že provedla lustraci v registru SOLUS a CRIF, jejichž výsledek však nedoložila. Lustraci v jiných registrech včetně exekučního rejstříku neprováděla. Žalobkyně pak vycházela z příjmu žalovaného ve výši 24 754 Kč, tak jak vyplynul z předložených výplatních pásek. Výši výdajů od žalovaného nezjišťovala. Mezi výdaje žalovaného pak sama zahrnula náklady na bydlení ve výši 3 000 Kč (jejich výši žádným způsobem nezdůvodnila), a splátku předchozích úvěrů ve výši 8 428 Kč. Jiné výdaje při posuzování úvěruschopnosti nezahrnula. Rozdíl uvažovaného příjmu a uvažovaných výdajů činil 13 326 Kč, což měla za disponibilní příjem, z nějž je žalovaný schopen hradit sjednaný úvěr ve výši 8 806 Kč. Z uvedeného měla za to, že není dán důvod k dalšímu ověřování tvrzených příjmů a výdaje žalovaného, a že zároveň není dána obava, že by poskytnutý úvěr nebyl schopen splácet.

8. Z přehledu úhrad a financování pak soud zjistil, že z poskytnutého úvěru byla uhrazena kupní cena vozidla ve výši 552 998 Kč a poplatek za sjednání věru ve výši 16 590 Kč. Dále, že žalovaný na sjednaný úvěr uhradil 24 844 Kč.

9. Z kupní smlouvy ze dne 22.4.2024 soud zjistil, že žalobkyně prodala předmět úvěru, tj. osobní automobil žalovaného, za cenu 367 000 Kč, kterou dle přehledu úhrad a financování celou započetla na úhradu závazku žalovaného.

10. Z odstoupení od smlouvy o úvěru a výzvy k okamžité úhradě dluhu, oznámení o zániku pojištění ze dne 3.4.2024 bylo zjištěno, že v důsledku prodlení žalovaného s úhradou více než dvou úvěrových splátek nebo jedné úvěrové splátky po dobu delší než tři měsíce žalobkyně odstoupila od úvěrové smlouvy a vyzvala žalovaného k okamžitému zaplacení částky 609 927 Kč s upozorněním na možnost vymáhání dluhu soudní cestou. Odeslání této zásilky žalovanému bylo prokázáno poštovním podacím archem ze dne 5.4.2024.

11. Před podáním žaloby žalobkyně vyzvala žalovaného k dobrovolnému splnění závazku, a to výzvou ze dne 26.5.2025, která byla odeslána dne 29.5.2025 (viz. potvrzení o podání).

12. Žalovaný v řízení soudu předložil pouze své výplatní pásky ze období únor až květen 2025, z nichž vyplývá jeho průměrný měsíční příjem ve výši 20 440 Kč. Jiné doklady k prokázání svých finančních a majetkových poměrů nedoložil, přičemž s ohledem na to, že se žalovaný k nařízeným ústním jednáním nedostavil, nemohl být soudem ani poučen o svém důkazním břemenu.

13. Na podkladě takto provedených důkazů následně soud dospěl k závěru o skutkovém stavu věci, podle něhož žalobkyně se žalovaným uzavřela dne 16.8.2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru, a to poté, co prověřila jeho poměry a zdroj a výši jeho příjmu a úvěrovou angažovanost a platební historii v příslušných registrech. Na základě této smlouvy uhradila za žalovaného část kupní ceny osobního automobilu ve výši 552 998 Kč. Žalovaný žalobkyni vrátil 391 844 Kč, a to včetně částky získané prodejem financovaného automobilu.

14. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), dle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že poskytne úvěrovanému na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

15. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

17. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

18. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli „rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“19. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

21. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

22. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

23. Soud ve smyslu ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákona (dále jen „o. z.“) přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

24. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

25. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

26. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je oprávněn toliko v rozsahu částky 161 154 Kč, neboť žalobkyně nemá za žalovaným pohledávku, která by měla svůj právní základ v platné úvěrové smlouvě č. , hodnota, uzavřené mezi účastníky.

27. Provedenými důkazy bylo prokázáno, že by žalobkyně nesplnila svoji zákonnou předsmluvní povinnost řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost spotřebitele, když k ověření údajů poskytnutých žalovaným byla povinna nejen na základě shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, ale i jako řádný správce svého majetku.

28. Žalobkyně prokázala, že ověřila příjmovou stránku žalovaného. Zcela však rezignovala na zjištění relevantních údajů o výdajích žalovaného. Ty tak objektivně nemohla podrobit kritickému posouzením a tím méně tyto věřit. I pokud by soud vycházel z nijak neodůvodněné výše výdajů na bydlení ve výši 3 000 Kč měsíčně (což neodpovídá ani ceně lůžka na ubytovně) a výši splátek dříve přijatých úvěrů a výše splátky na základě nyní posuzovaného úvěru, zbyla žalovanému na úhradu všech jeho životních nákladů na dobu následujících 10 let částka 4 520 Kč měsíčně (24 754 – 3 000 – 8 428 – 8 806 = 4 520), tj. na úhradu jídla, léků, ošacení, cestovného do zaměstnání, ale i na provoz pořizovaného vozidla, tj. nejméně na úhradu povinného ručení a na úhradu pohonných hmot. Již jen z uvedeného je nepochybné, že je dána více než důvodná pochybnost o tom, že žalovaný bude schopen poskytnutý úvěr řádně a včas splácet.

29. Úvěrující je povinen ve smyslu ustanovení § 75 ve spojení s § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péči přezkoumat příjmy i výdaje žalovaného a dbát přitom na jeho zájmy, tj. i na zájem být reálně schopen přebíraný závazek řádně a včas splácet. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě, čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. Za situace, kdy je poskytovateli úvěru uložena v souladu s ustanovením § 78 zákona o spotřebitelském úvěru povinnost uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, soud uzavírá, že bylo v řízení prokázáno, že žalobkyně poskytla úvěr v rozporu s citovanými zákonnými ustanoveními v důsledku čehož Smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 16.8. 2023 je ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a ustanovení § 588 občanského zákoníku neplatná z důvodu jejího rozporu s donucujícími ustanoveními zákona.

30. K otázce, zda neplatnost smlouvy pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele při uzavření úvěrové smlouvy způsobuje neplatnost absolutní, jíž soud zkoumá z úřední povinnosti nebo pouze neplatnost relativní, jíž soud zkoumá pouze k námitce žalovaného, soud výslovně odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci OPR-Finance C-679/18 ze dne 5. 3. 2020. Dle tohoto rozhodnutí musí být „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Soudní dvůr tak jednoznačně vyložil, že aplikace směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES musí být národními státy provedena tak, aby porušení článku 8 a 23 bylo sankcionováno vždy absolutní neplatností úvěrové smlouvy, tedy neplatností, k níž se přihlíží z úřední povinnosti.

31. Tedy zjistí-li soud při své rozhodovací činnosti, že vnitrostátní právní úprava je v rozporu se směrnicí Evropského společenství, má soud sám rozhodnout o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropského společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem), když tento postup soudu byl připuštěna již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34. a 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu). Když citovaným usnesením byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 7. 2010.

32. Za situace, kdy je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, může se žalobkyně po žalovaném domáhat úhrady finanční částky, kterou mu prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o.z. Soud má za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému 552 998 Kč na úhradu kupní ceny vozidla, čímž žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení, jež je povinen žalobkyni vrátit. Do doby rozhodnutí soudu žalovaný vrátil žalobkyni pouze 391 844 Kč (včetně kupní ceny prodaného vozidla) a je nadále povinen vrátit 161 154 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného k vrácení částky oznámením o odstoupení od smlouvy o úvěru ze dne 3.4.2024, odeslaného dne 5.4.2024 (které mu bylo doručeno ve smyslu ustanovení § 573 o.z. třetí pracovní den po jeho odeslání dne 11.4.2024). Od uvedeného dne je žalovaný v prodlení a je povinen hradit úrok z prodlení ve výši sazby stanovené v souladu s § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř.. Soud v řízení neshledal, podmínky pro umožnění uhradit žalovanému dluh ve splátkách, neboť neměl prokázané finanční a majetkové podmínky žalovaného, když žalovaný svá tvrzení ohledně své finanční a majetkové situace sice uvedl, avšak v řízení je neprokázal a pro svoji opakovanou nepřítomnost na jednání nemohl být soudem poučen o neunášení svého důkazního břemene (výrok I.).

33. Protože nebylo prokázáno, že by došlo k platnému uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, tedy ani k platnému sjednání obchodního úroku a poplatků, soud ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II.).

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 20 339,15 Kč, a to podle poměru úspěchu ve věci, tj. 28,73% z vynaložených nákladů řízení sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku v částce 8 718 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 217 940 Kč sestávající z částky 9 180 Kč za každý z pěti úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně pěti paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., cestovní náhrada v celkové výši 1 276,29 Kč, a to v souvislosti s cestou realizovanou dne 30. 10. 2025 náhrada 637,03 Kč za 46 ujetých km (, adresa, a zpět) v částce 337,03 Kč (34,70 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,4 l/100 km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 2 × 30 minut v částce 300 Kč podle § 14 a. t. a v souvislosti s cestou realizovanou dne 11. 12. 2025 náhrada 639,26 Kč za 46 ujetých km v částce 339,26 Kč (35,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,4 l/100 km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 2 × 30 minut v částce 300 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 60 020,58 Kč ve výši 10 773,54 Kč.