18 C 235/2025

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Sekerovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované , adresa pro zaplacení 60 369 Kč s přísl.

I. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala po žalované úhrady částky 38.881,- Kč spolu se obchodním úrokem ve výši 20% ročně z částky 41.000,- Kč od 22. 11. 2024 do 15. 12. 2024; obchodním úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky: 41.000,- Kč od 16. 12. 2024 do 11. 03. 2025; 40.881,- Kč od 12. 03. 2025 do 14. 04. 2025; 40.381,- Kč od 15. 04. 2025 do 14. 05. 2025; 39.881,- Kč od 15. 05. 2025 do 10. 06. 2025; 39.381,- Kč od 11. 06. 2025 do 07. 07. 2025; 38.881,- Kč od 08. 07. 2025 do zaplacení,maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 22. 11. 2024 dosáhne částky 100.634,- Kč; zákonným úrokem z prodlení z částky: 42.881,- Kč od 22. 11. 2024 do 10. 12. 2024; 42.381,- Kč od 11. 12. 2024 do 10. 01. 2025; 41.881,- Kč od 11. 01. 2025 do 10. 02. 2025; 41.381,- Kč od 11. 02. 2025 do 11. 03. 2025; 40.881,- Kč od 12. 03. 2025 do 14. 04. 2025; 40.381,- Kč od 15. 04. 2025 do 14. 05. 2025; 39.881,- Kč od 15. 05. 2025 do 10. 06. 2025; 39.381,- Kč od 11. 06. 2025 do 07. 07. 2025; 38.881,- Kč od 08. 07. 2025 do zaplacení;se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 1.8.2025 domáhala zaplacení částky ve výši 60 369 Kč jako dlužného úvěru s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že, jako společnost s povolením České národní banky poskytovat spotřebitelské úvěry, uzavřela se žalovanou prostřednictvím komunikačních prostředků na dálku úvěrovou smlouvu č. , hodnota, , na základě níž poskytla žalované spotřebitelský úvěr ve výši 41 000 Kč. K vyplacení úvěru ze strany žalobkyně došlo dne 5.8.2024, a to na účet žalované. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr vrátit žalobkyni zpět spolu s úrokem 107.09 % ročně, a to v 18měsíčních splátkách po 4 659 Kč, počínaje měsícem září 2024. Žalobkyně dále uvedla, že před poskytnutím úvěru žalované ověřila její schopnost úvěr splácet, a to na základě údajů sdělených přímo žalovanou a dále ověřením její předchozí úvěrové historie v databázích SOLUS a NRKI, když na základě sdělených a zjištěných údajů provedla skóring – hodnocení klienta. Žalovaná však úvěr nesplácela řádně a včas, a žalobkyně proto přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 20.11.2024, neboť žalovaná se dostala do prodlení s úhradou již 1. splátky. Celkem do zesplatnění uhradila žalovaná částku 1 000 Kč. Po zesplatnění na svůj dluh uhradila 8měsíčních splátek po 500 Kč a v průběhu soudního řízení dalších 500 Kč, tj. celkem 5 500 Kč.Žalobkyně proto požadovala po žalované, po částečném zastavení řízení, zaplacení dlužné jistiny 38 881 Kč. Žalobkyně se rovněž domáhala úhrady obchodního úroku ve výši 20% ročně z nesplacené jistiny, tj. z částky 41 000 Kč, ode dne následujícího po zesplatnění úvěru, tj. od 22.11.2024 do 15.12.2024 a nadále běžícího ve výši 12,75 % ročně od 16.12.2024 do zaplacení, avšak maximálně do doby, kdy úrok dosáhne částky 100 634 Kč. Žalobkyně požadovala uhradit i zákonný úrok z prodlení z jistiny.

2. Žalovaná uvedla, že má za to, že tvrzená úvěrová smlouva je neplatná, neboť má za to, že žalobkyně před poskytnutím úvěru nedostatečně zkoumala její úvěruschopnost. Zároveň poukazovala i na nemravnost obchodního úroku z úvěru, který měl být stanoven ve výši přes 100% ročně. Dále uvedla, že po žalobkyni požadovala půjčit pouze částku 15 000 Kč, avšak tato jí sdělila, že ji nemůže poskytnout úvěr nižší než 41 000 Kč. Žalobkyně jí rovněž odmítla přes opakované žádosti sdělit, jaké budou poplatky při předčasném splacení úvěru a tlačila na ní, ať odešle SMS. Ohledně smlouvy před odesláním SMS byla seznámena pouze s výší částky, kterou jí chce žalobkyně poskytnout a výši splátky, jiné podmínky neznala. Popřela, že by od žalobkyně obdržela předsmluvní formulář či listinu nazvanou Hodnocení klienta. Zdůraznila, že se ve věci obrátila na finančního arbitra, a že v řízení před finančním arbitrem bylo jednáno i o možném vyřízení věci smírně, avšak k dohodě v důsledku podání žaloby žalobkyní již nedošlo.

3. Soud z provedených důkazů učinil následující skutková zjištění.

4. Z Návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/Smlouva o úvěru číslo , hodnota, soud zjistil, že uvedeným návrhem měla žalovaná dne 2.8.2024 v 13:11:24 požádat o poskytnutí úvěru ve výši 41 000 Kč a zavázat se žalobkyni vrátit částku ve výši 83 862 Kč ve 18měsíčních splátkách po 4 659 Kč.Návrh smlouvy byl ze strany žalobkyně akceptován dne 5.8.2024 v 06:41:25 prostým elektronickým podpisem.Uvedený návrh byl soudu předložen jako elektronický dokument ve formátu PDF. Z vlastností dokumentu bylo zjištěno, že byl vytvořen dne 11.11.2019 a upravený dne 5.8.2024 v 6:41:26 hod. K dokumentu jsou připojeny dva elektronické podpisy z jejichž vlastností lze zjisti, že oba byly připojeny žalobkyní. Po připojení každého z podpisů nedošlo ke změně podepsaných dat. Z vlastností podpisů vyplývá, že identita podepisující osoby není známa, certifikát není veden v sezamu důvěryhodných certifikátů a vystavitelem certifikátu je přímo žalobkyně. Tedy žádný z podpisů není založen na kvalifikovaném prostředku pro vytváření elektronických podpisů ani na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis. Podpis u osoby žalované připojila žalobkyně v čase 2.8.2024 v 13:11:24 s připojením (otiskem) jedinečného kódu , hodnota, . Datace vytvoření předloženého textu smlouvy (příslušné verze smlouvy) uvedená v textu samotné smlouvy (v zápatí) je uvedena dnem 2.8.2024 v 13:11:35, tedy až po jejím tvrzeném podpisu žalovanou.K uvedenému kódu žalobkyně ve svých žalobních tvrzeních uvedla, že kód vepsala žalovaná do SMS zprávy zaslané žalobkyni (spolu se svým jménem a příjmením), čímž se má za to, že vyjádřila souhlas se všemi dokumenty vloženými do klientské zóny žalované na webovém rozhraní žalobkyně, tedy i s návrhem smlouvy. Jedinečný kód vygenerovala žalobkyně a zaslala jej žalované jako variabilní symbol platby 1 Kč, kterou zaslala na účet žalované v průběhu ověřování jejích osobních údajů. Měla tak za to, že k uzavření smlouvy mezi účastnicemi došlo za pomoci prostředků komunikace na dálku, a to konkrétně prostřednictvím emailové komunikace.Shodným způsobem měl být uzavřen i dodatek č. 1 k návrhu smlouvy o úvěru, jímž žalovaná měla požádat o uzavření smlouvy popsaným způsobem, přičemž veškeré dokumenty, tedy i tento dodatek měl být odsouhlasen jedinou SMS zprávou. Uvedený dodatek byl soudu předložen rovněž jako dokument ve formátu PDF s připojenými elektronickými podpisy žalobkyně se shodnými vlastnostmi podpisů jako u návrhu smlouvy o úvěru, a to jak na pozici klienta, tak úvěrujícího (viz. dodatek č. 1 ze dne 2.8.2024 resp. 5.8.2024).Oznámení o schválení úvěru (akceptace návrhu) bylo žalované doručováno na adresu pro doručování uvedenou v návrhu úvěrové smlouvy dne 2.8.2024 spolu se splátkovým kalendářem a sdělením účtu pro úhradu splátek, které si však žalovaná na uvedené adrese nevyzvedla a zásilka se vrátila zpět žalobkyni (viz oznámení ze dne 6.8.2024 a dodejka ze dne 9.8.2024). Žalovaná potvrdila, že zásilka byla doručována na její skutečnou adresu.Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru byl dle vlastností předloženého dokumentu změněn v okamžiku tvrzeného podpisu návrhu smlouvy o úvěru žalovanou, tj. 2.8.2024 v 13:11:23 (viz. Předsmluvní formulář z 2.8.2024). V jaké podobě byl předložen žalované nelze z listiny zjistit. K dokumentu není připojen žádný podpis, a to ani elektronický.

5. Žalobkyně předložila listiny generované jejím interním programem, v němž dle svého tvrzení eviduje veškerá jednání, pohyby na klientských účtech a klientských smlouvách, z nichž vyplývá, že žalobkyně měla dne 2.8.2024 v 10:45 (tedy dle datace verze smlouvy ještě před vytvořením návrhu úvěrové smlouvy pro žalovanou) odeslat na účet žalované částku 1 Kč s variabilním symbolem, který je shodný s jedinečným kódem, kterým následně žalovaná měla smluvní dokumentaci podepsat a textem v poznámce „Pojistena pujcka , hodnota, . Podpisovy kod a identifikace klienta pro poskytnuti spotrebitelského uveru. , právnická osoba, .“.Dále měla dne 2.8.2024 v 10:46:12 být žalované odeslána na její telefon SMS s textem „PojistenaPujcka: Vazeny kliente, na , jméno FO, jsme odeslali platbu ve vysi 1 Kc. VS této platby pouzijte jako podpisovy kod pro odpovedni SMS na tuto zpravu ve tvaru: Souhlasim Jmeno Prijmeni PodpisovyKod. Timto z Vasi strany dojde k podpisu techto dokumentu: Navrh smlouvy, Prilohu c.1 ke smlouve, Prihlaska do pojisteni, Dodatek c.1 ke smlouve o uveru, Prohlaseni klientu, Informace pro klienty poskytovane zprostredkovatelem uveru, formular Hodnoceni klienta, Cestne prohlaseni politicky exponovane osoby, Souhlasy se zpracovanim osobnich udaju - Prehled - dalsi souhlasy.“ (tedy dle datace verze smlouvy stále před vytvořením nejen návrhu úvěrové smlouvy pro žalovanou, ale i Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru).Následně pak žalobkyně ve svém interním systému eviduje přijatou SMS zprávu ze dne 2.8.2024 ve 13:10 s textem: „Souhlasim , Jméno žalované, , hodnota, “, tedy s variabilním symbolem, jenž byl připojen jako doklad o odsouhlasení a podpisu smluvní dokumentace ze strany žalované. Čas přijetí podpisové SMS zprávy se však s údaji uvedenými na dokumentech, jež měla žalovaná touto SMS podepsat neshoduje.Žalovaná potvrdila, že skutečně odeslala k shora uvedenému pokynu SMS v uvedeném znění. Tedy kód sama do žádné smlouvy nevpisovala ani jej nijak k dokumentům nepřipojovala.

6. Z listiny Hodnocení klienta, vyplývá, že žalovaná měla tuto podepsat shodným způsobem jako návrh smlouvy o úvěru a další dokumenty (tj. jedinou SMS zprávou zaslanou žalovanou žalobkyni k její výzvě), že jde o formulář žalobkyně, v němž jsou uvedeny příjmy a výdaje žalované. Konkrétně je uveden příjem žalované ze zaměstnání 18 148 Kč, a dále výdaje na živobytí žalované ve výši 4 860 Kč (s poznámkou životné minimum), náklady na bydlení u rodičů 4 621 Kč, nesplácí žádné dříve poskytnuté úvěry, tedy celkové výdaje 9 481 Kč, s tím, že volné zdroje při započtení rezervy na nenadálé výdaje 1 000 Kč mají činit 7 667 Kč (přičemž splátka sjednávaného úvěru měla činit 4 659 Kč). Z formuláře vyplývá, že žalovaná je 37 letá svobodná žena, má žít u rodičů v , adresa, a pracovat v , adresa, , nemá žádné výdaje na záliby apod. Z formuláře nevyplývá, jaké konkrétní doklady byly před poskytnutím úvěru žalovanou poskytnuty, či po ní požadovány.Žalovaná popřela, že by jí byla uvedená listina předložena, že by se jí někdo ptal na údaje v listině uvedené, určitě se jí nikdo neptal na vzdělání, ani na to jak bydlí. Zároveň uvedla, že s rodiči, nebydlí již více než 20 let, když již v té době bydlena se svým partnerem na své trvalé adrese. Rovněž uvedla, že není pravdou, že by v době poskytnutí neměla další úvěry.

7. Z potvrzení o provedení transakce vydaného , právnická osoba, . má soud za osvědčené, že mzda žalované jí byla vyplácena na běžný účet u uvedené banky, a to konkrétně dne 4.4.2024 ve výši 18 318 Kč, dne 3.5.2024 ve výši 18 318 Kč a dne 3.7.2024 ve výši 18 222 Kč. Jaká výše mzdy byla žalované vyplacena v červnu 2024 za měsíc květen 2024, tj. kolik činil poslední příjem žalované splatný před uzavřením tvrzené úvěrové smlouvy, není u předložených listin zjevné.

8. Z výpisu záznamů z registru SOLUS ze dne 14.7.2024 soud zjistil, že žalovaná učinila dotaz na uvedenou evidenci s výsledkem, že u žalované nejsou evidovány žádné závazky po splatnosti. Výše úvěrové angažovanosti však z výpisu nelze zjistit.

9. Z informace z nebankovního registru klientských informaci (NRKI) ze dne 14.7.2024 soud zjistil, že je u žalované evidováno 13 finančních institucí u nichž má žalovaná žádost o poskytnutí úvěru, dále že má úvěry s nesplacenou jistinou 160 908 Kč, výši splátek nelze z listiny zjistit, a dále má žalovaná další úvěry ve výši nesplacené jistiny 153 700 Kč, když dle pokynů samotné žalobkyně, jak výpis vykládat je zjevné, že žalovaná na základě výpisu z NRKI byla osobou s vysokým rizikem, že nebude své závazky splácet. Tedy že jde o osobu, u níž je výše úvěru výrazně limitována či má být žádost zamítnuta.

10. Z kopie občanského průkazu má soud za osvědčené, že žalovaná před uzavřením smlouvy předložila žalobkyni svůj osobní doklad a svolila k pořízení kopie tohoto dokladu.

11. Z SMS komunikace mezi žalovanou a zástupkyní žalobkyně (zprostředkovatelkou úvěru pí. , jméno FO, ) z období konce července 2024 do 5. srpna 2024 soud zjistil, že se žalovaná snažila řešit svoji finanční situaci. Zprostředkovatelka jí sdělila, že má schválen úvěr u , právnická osoba, ve výši 20 tisíc a u žalobkyně 43 tisíc. Žalovaná odmítla obě nabídky s tím, že by její situaci nevyřešili a naopak i s ohledem na výši úroků jí situaci naopak zhorší. Přesto, že žalovaná úvěry odmítla a sdělila důvod (neschopnost úvěr za nabízených podmínek splácet), zprostředkovatelka jí opakovaně kontaktovala dne 30.7.2024 a připomínala jí, že má schválen úvěr u žalobkyně. Žalovaná na její výzvu opakovaně reagovala, že jí postačí pouze 15 tisíc. Následně zprostředkovatelka uvádí, že tuto možnost prověřuje, sděluje jí výši splátek v závislosti na délce splatnosti úvěru a ubezpečuje žalovanou, že úvěr může kdykoliv předčasně splatit. Následně jí sděluje, že úvěr je schválen, že jí přijde na email smlouva, na účet 1 Kč s var, symbolem a podpis smlouvy, že probíhá SMS. Následně večer téhož dne jí však zprostředkovatelka sděluje, že smlouva neprošla schválením, neboť bydlí v nemovitosti s č. ev, a že nejnižší půjčka, kterou může získat je 41 tisíc. Takovouto výši žalovaná opětovně odmítla. Následující den jí opět kontaktuje zprostředkovatelka, aby jí sdělila, že opravdu minimální částka úvěru je 41 tisíc. Žalovaná to opět odmítla a žádala o úvěr ve výši 15 tis. Na to jí zprostředkovatelka sděluje, že u jiného poskytovatele byla její žádost zamítnuta, a že stále může využít nabídky žalobkyně na 41 tisíc, když žalovaná připustila, že bude asi muset využít tuto nabídku, sdělila jí výši splátek v závislosti na délce splatnosti úvěru. Opětovně jí ubezpečila, že úvěr může kdykoliv doplatit, že tato možnost bude i zakotvena ve smlouvě. Po té, co byla žalované zaslána na email smlouva (její obsah soudu nebyl předložen) se žalovaná ptá, na podmínky odstoupení od smlouvy v 14 denní lhůtě. Zprostředkovatelka jí sděluje, že pokud to udělá, bude tato informace zaznamenána v registru a v budoucnu se jí zkomplikuje možnost získat úvěr. Žalovaná se proto snaží zjistit, za jakých podmínek je možné úvěr splatit předčasně, na což jí zprostředkovatelka neumí či nechce odpovědět, včetně toho, z jaké částky se sankce 1% z dlužné částky počítá (zda z nesplacené jistiny či z celé částky určené k úhradě (tj. zda z 41 tisíc nebo 84 tisíc), konverzaci na toto téma ukončila tak, že až bude chtít úvěr splatit, tak jí výši sankce spočítají, dopředu, že to nejde. Pokud pak chce peníze, ať to podepíše, neboť pak nebude mít zprostředkovatelka možnost se její žádosti věnovat.

12. Ze souhlasných prohlášení účastnic ve spojení s interním dokladem vytvářeným z elektronického výpisu obratů na bankovním účtu žalobkyně má soud za prokázané, že tato odeslala dne 5.8.2024 na účet žalované shodný s účtem popsaným v odstavci 8 tohoto rozsudku vedený u , právnická osoba, . částku 41 000 Kč pod variabilním symbolem shodným s číslem úvěrové smlouvy.

13. Z karty klienta – platební bilance má soud za prokázané, že žalobkyně vedla evidenci úvěru poskytnutého žalované, včetně záznamů o provedených platbách žalované, a že u žalované eviduje úhradu na úvěrovou smlouvu v celkové výši 5 000 Kč, když počínaje měsícem říjen 2024 do července 2025 včetně na uvedený úvěr hradila třetí osoba odlišná od žalované částku 500 Kč měsíčně.

14. Z potvrzení , právnická osoba, . vydaným k běžnému účtu vedeného na jméno „, jméno FO, “ má soud za osvědčené, že žalovaná uhradila prostřednictvím třetí osoby na poskytnutou částku 5 500 Kč (7 x 500 Kč), když poslední splátku uhradila dne 7.8.2025.

15. Z výzev k zaplacení ze dne 17.10.2024 a 18.11.2024 vyplývá, že žalobkyně vyhotovila pro žalovanou výzvy s upozorněním na prodlení s úhradou konkrétních splátek úvěru, s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru, včetně uplatnění nároku na poplatky za odeslání výzvy k úhradě dlužných splátek. Doklad o odeslání upomínek či jejich doručení soudu nebyl předložen. Žalovaná jejich doručení nebyla schopna potvrdit.

16. Dne 8.11.2024 odeslala žalovaná žalobkyni prostřednictvím datové schránky Návrh na smírné řešení vztahů účastnic ze dne 7.11.2024 (viz. citovaný návrh a dodejka datové právy), v němž podrobně popsala důvody, pro něž má úvěrovou smlouvu za neplatnou, a s odkazem na příslušná zákonná ustanovení a rozhodnutí soudů uvedla, že si je vědoma své povinnosti uhradit žalobkyni nesplacenou část jistiny úvěru, tj. v té době částku 40 500 Kč. Zároveň navrhla, že je schopna s ohledem na svoji situaci částku splácet v měsíčních splátkách po 500 Kč měsíčně.

17. Žalobkyně na návrh popsaný v předchozím odstavci nijak nereagovala Následně, jak vyplývá z oznámení ze dne 20.11.2024, žalobkyně vyhotovila oznámení o zesplatnění úvěru pro žalovanou a vyzvala ji k úhradě částky ve výši 52 098 Kč.Uvedené oznámení mělo být dle tvrzení žalobkyně odesláno žalované hybridní poštou prostřednictvím České pošty, s.p. Doklad o doručení či alespoň odeslání žalované nebyl soudu předložen. Z čestného prohlášení manažera specializovaného útvaru Hybridní pošty soud zjistil, že tento s datem 24.11.2021 potvrdil, že pro žalobkyni zpracovávají firemní korespondenci pro hromadné podavatele, kdy předaná data v elektronické podobě tisknou a obálkují a následně ve fyzické podobě zásilku doručují jako obyčejné psaní. Žalobkyně k tomu uvedla, že proto nemá žádný doklad o odeslání či doručení.Žalovaná uvedla, že si není vědoma, že by jí bylo doručeno zesplatnění úvěru. Uvedla, že asi v lednu 2025 jí kontaktoval nějaký pán, jenž s ní chtěl řešit úhradu dluhu. Tomu řekla, že je schopná hradit 500 Kč měsíčně a že věc předala finančnímu arbitrovi.

18. Dne 13.12.2024 se žalobkyně obrátila na Finančního arbitra s návrhem na zahájení řízení a tato skutečnost byla žalobkyni Finanční arbitrem oznámena dne 2.1.2025 (viz. oznámení z uvedeného dne). Finanční arbitr zároveň vyzval žalobkyni, aby ve lhůtě 15 dní předložila případný návrh na smírné vyřešení sporu, s tím, že pokud kdokoliv z účastníků nebude mít zájem na smírném vyřešení sporu, rozhodne Finanční arbitr ve věci autoritativně.Návrh na smírné vyřešení sporu připravila žalobkyně až dne 6.7.2025, jímž výslovně reaguje na Návrh žalované ze dne 7.11.2024, kdy navrhla, že je připravena uzavřít smír v tom znění, že žalovaná se zaváže uhradit dlužnou jistinu s obchodním úrokem ve výši 20% ročně. Měla tak za to, že dlužná částka ke dni vyhotovení návrhu činí 44 715 Kč, po započtení do té doby uhrazených splátek 40 215 Kč. Zároveň byla připravena souhlasit s tím, že by jí uvedená částka byla hrazena ve splátkách po 2 000 Kč měsíčně, když z návrhu není jasné, zda by nesplacená jistina byla i nadále úročena obchodním úrokem či nikoliv (přípis z 6.7.2024).Tento návrh byl odeslán žalované prostřednictvím Finančního arbitra dne 14.7.2025. Zároveň finanční arbitr informoval žalovanou, že pokud by shledal neplatnost úvěrové smlouvy, byla by žalovaná povinna uhradit žalobkyni pouze 36 500 Kč, a to v době přiměřené jejím možnostem, popřípadě, že má možnost navrhnout žalobkyni jiné znění smíru.

19. Žalobkyně nevyčkala vyjádření žalované k jí navrhovanému smírnému řešení, když jak vyplývá z předžalobní výzvy ve spojení s podacím archem dne 24.7.2025, zaslala žalované předžalobní výzvu.

20. V důsledku podání žaloby dne 1.8.2025 bylo řízení před Finančním arbitrem ve smyslu ustanovení § 14 ve spojení s § 9 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi zastaveno.

21. Žalobkyně výslovně uvedla, že nezahájila řízené ve sporu o splatnost úvěru, neboť má za to, že úvěrová smlouva je platná, a pokud by nebyla, stala se jistina úvěru, splatnou výzvou žalobkyně adresovanou žalované.

22. Na základě provedených shora uvedených důkazů má soud za zjištěné, že žalovaná jednala s žalobkyní o poskytnutí úvěru, a že žalobkyně odeslala dne 5.8.2024 na účet žalované částku 41 000 Kč. Rovněž má soud za prokázané, že žalovaná, resp. jí pověřená osoba, uhradila žalobkyni celkem 5 500 Kč.Žalovaná přípisem ze dne 8.11.2024 namítla neplatnost úvěrové smlouvy a sdělila žalobkyni způsob, jak bude poskytnutou jistinu splácet. Žalobkyně na její sdělení nereagovala, a žalovaná zahájila řízení před Finančním arbitrem. Žalobkyně doručila do sféry žalovaná svoji reakci až v červenci 2025 prostřednictvím Finančního arbitra.

23. Žalovaná v řízení doložila svoji současnou finanční situaci listinami, z nichž soud zjistil, že žalovaná je zaměstnána u téhož zaměstnavatele jako v době přijetí úvěru, a že její zda v měsíci září činila 18 954 Kč, a že místo výkonu práce žalovaná je v , adresa, . Žalovaná žije se svým partnerem v nemovitosti na adrese svého trvalého bydliště. Její rodinou domácnost tvoří ona, partner a dcera. Příjem partnera je 33 000 Kč měsíčně. V nemovitosti v níž žijí hradí elektřinu ve výši cca 35 000 Kč ročně (viz. faktura za období 09/2024 – 09/2025) se stanovenou zálohou ve výši 3 000 Kč měsíčně. Náklady na dodávku vody činí 3 190 Kč ročně, když součástí ceny nejsou náklady na likvidaci odpadních vod. Dále uvedla, že hradí stravné ve školce 800 Kč měsíčně, za nákup potravin vynaloží cca 15 000 Kč měsíčně, za drogerii okolo 2 000 Kč měsíčně a na léky 1 000 Kč měsíčně. Za telekomunikační služby vynaloží 1500 Kč. Na dopravu využívají dvě vozidla, za pohonné hmoty vynaloží cca 5 000 Kč měsíčně a za pojištění cca 1 000 Kč měsíčně (viz. doklady o pojištění vozidel). Mají psa, za jehož stravu vynakládají asi 500 Kč měsíčně.

24. Žalovaná dále splácí dříve přijaté úvěry (tj. přijaté před tím než byla uzavřena smlouva s žalobkyní) v celkové výši jistiny okolo 200 000 Kč, které splácí ve splátkách ve výši nejméně 5 484 Kč, a to na základě dohod s jednotlivými věřiteli, neboť i v jejich případě byly sjednány neplatné úvěrové smlouvy a současné splátky tak vychází z dohod o narovnání s celkem osmi dalšími věřiteli.

25. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“). Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.Požadavek písemnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru26. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy.

27. Podle § 562 o.z. je písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

28. Podle § 561 o.z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

29. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisujeli se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst.

1. Podle § 6 odst. 2 téhož zákona se uznávaným elektronickým podpisem rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. Zákon však nezná definici zaručeného podpisu.

30. Podle článku 3 bodu 9 až 12 Nařízení 910/2014/ES (dále jen „eIDAS) se „podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; "elektronickým podpisem" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; "zaručeným elektronickým podpisem" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a "kvalifikovaným elektronickým podpisem" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy.

31. Podle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Přičemž kvalifikovaný elektronický podpis, založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě, má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

32. Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky:a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou;b) umožňuje identifikaci podepisující osoby;c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; ad) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.Povinnosti úvěrujícího před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru a její neplatnost33. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

34. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

35. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli „rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“36. Podle § 4 zákona 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření, se zakazuje užití nekalé obchodní praktiky před rozhodnutím ohledně koupě, v průběhu rozhodování a po učinění rozhodnutí. Obchodní praktika je nekalá, je-li v rozporu s požadavky odborné péče a podstatně narušuje nebo je způsobilá podstatně narušit ekonomické chování spotřebitele, kterému je určena, nebo který je jejímu působení vystaven, ve vztahu k výrobku nebo službě. Nekalou obchodní praktikou se rozumí zejména klamavé konání podle § 5 nebo klamavé opomenutí podle § 5a a agresivní obchodní praktika podle § 5b. Obchodní praktiky, které se považují za nekalé za všech okolností, jsou uvedeny v příloze č. , hodnota, a 2 tohoto zákona. Agresivní obchodní praktikou se ve smyslu ustanovení § 5b citovaného zákona rozumí, pokud ve svých věcných souvislostech a s přihlédnutím ke všem jejím rysům a okolnostem výrazně zhoršuje nebo může výrazně zhoršit svobodu volby nebo chování spotřebitele ve vztahu k výrobku nebo službě, a to obtěžováním, donucováním včetně použití fyzické síly nebo nepatřičným ovlivňováním, čímž způsobí nebo může způsobit, že spotřebitel učiní rozhodnutí ohledně koupě, které by jinak neučinil.

37. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

38. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.Neplatnost smlouvy při porušení donucujících ustanovení zákona a důsledky neplatnosti39. Soud ve smyslu ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákona (dále jen „o. z.“) přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

40. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

41. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

42. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

43. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

44. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že je namístě žalobu zamítnou, neboť nenastala splatnost žalované částky, když žalobkyně nemá za žalovanou pohledávku, která by měla svůj právní základ v platné úvěrové smlouvě č. , hodnota, uzavřené mezi účastníky, neboť nemá za prokázané, že by žalovaná uzavřela s žalobkyní smlouvu o úvěru právě takového znění, jež byla předložena soudu, i pokud by žalovaná předloženou úvěrovou smlouvu uzavřela, žalobkyně nedodržela donucující ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru a zákona o ochraně spotřebitele, čímž způsobila, že kontraktační proces odporuje veřejnému pořádku v důsledku čehož je uzavřená smlouva ve smyslu ustanovení § 588 o.z. absolutně neplatná.Požadavek písemnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru45. Soud má za prokázané, že žalobkyně s žalovanou jednaly, že žalovaná poskytla žalobkyni některé své doklady (o příjmu, občanský průkaz, osvědčila existenci svého bankovního účtu). Zda byl žalované zřízen klientský účet na webovém rozhraní žalobkyně, soud za prokázané nemá. Soud rovněž nemá za prokázané, že žalovaná zaslanou SMS zprávou podepsala či odsouhlasila právě smluvní dokumentaci předloženou žalobkyní.

46. Žalobkyně tvrdí, že uzavřela s žalovanou prostřednictvím komunikačních prostředků na dálku smlouvu o spotřebitelském úvěru. Soudu předložila písemnou smlouvu v elektronické podobě.

47. K platnosti písemné smlouvy (jejíž existenci žalobkyně tvrdí, a kterou předložila soudu) je ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 o.z. třeba, aby k ní účastníci připojili své popisy. Elektronický podpis, jenž je postaven na roveň podpisu vlastnoručního, je ve smyslu přímo použitelného nařízení eIDAS pouze kvalifikovaný elektronický podpis (tj. podpisem vytvořeným kvalifikovaným prostředkem = v české terminologii rovněž označovaný jako „kvalifikovaný elektronický podpis“). Ve smyslu článku 26 eIDAS lze za podpis, jenž důvěryhodně identifikuje osobu podepisující označit rovněž zaručený elektronický podpis (= v české terminologii označovaný „zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis“), jenž je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje její jednoznačnou identifikaci, je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů a je k podepisovanému dokumentu připojen tak, že je možné zjistit jakoukoliv následující změnu dat. Tedy takový podpis, který je v terminologii zákona č. č. 297/2016 Sb., podřazen pod termín uznávaný elektronický podpis. Jiné podpisy nelze bez dalšího považovat za podpisy postavené na roveň vlastnoručního podpisu, resp. podpisy důvěryhodně identifikující podepisující osobu. Má-li být elektronický podpis uznán za podpis konkrétní osoby, musí být prokázáno, že splňuje všechny podmínky stanovené v článku 26 eIDAS.

48. Samotná úvěrová smlouva v elektronické podobě – tj. soudu předložený PDF dokument – obsahuje dva elektronické podpisy (tj. data v elektronické podobě, která by byla připojena k jiným datům – smlouvě). Oba popisy, tedy i tvrzený podpis úvěrované osoby byly připojeny žalobkyní. Z údajů o podpisu se podává, že má jít v obou případech o podpis osoby s neznámou identitou, jejíž certifikát není v seznamu důvěryhodných certifikátů. Nejde tedy o podpis, který by vyhovoval podmínkám článku 26 eIDAS, neboť není jednoznačně spojen s podepisující osobou (nejméně s úvěrovanou osobou), neumožňuje její identifikaci a nejméně úvěrovaná osoba svůj podpis k dokumentu nepřipojila.

49. Může tak jít maximálně o prostý elektronický podpis, z něhož však nevyplývá identita podepisujícího. Pokud se žalobkyně dovolávala znění Dodatku č. 1 k návrhu úvěrové smlouvy, jímž se měla s žalobkyní dohodnout na jiném způsobu podpisu dokumentů, než předvídá zákon, nemohlo k jeho uzavření dojít v témže okamžiku jako k uzavření vlastní smlouvy způsobem odlišným od způsobů stanovených zákonem, tj. odeslání SMS zprávy k rukám žalobkyně, jako souhlasu s neurčitým obsahem označených dokumentů. Tedy úvěrovaná osoba nepřipojila svá data (podpis) k jiným datum (dokumentu obsahujícímu smlouvu).

50. Z výše uvedených důvodů nelze než uzavřít, že žalobkyně s žalovanou neuzavřeli písemnou smlouvu, kterou by žalovaná podepsala (byť komunikačními prostředky na dálku) ve smyslu ustavení § 561 o.z.

51. Soud se proto zabýval tím, zda nemohlo dojít k uzavření písemné smlouvy jednáním učiněným elektronickými nebo jinými technickými prostředky, umožňujícími zachycení obsahu právního jednání a určení jednající osoby ve smyslu ustanovení § 652 odst. 1 o.z.

52. Z tvrzení žalobkyně vyplývá, že žalovaná vůči žalobkyni měla učinit jediné právní jednání, a to odeslání SMS zprávy s kódem, jímž měla odsouhlasit text návrhu úvěrové smlouvy a další smluvní ujednání či písemnosti popsané v odstavci 5 tohoto rozsudku. I pokud by soud vzal otiskem tvrzeného interního systému žalobkyně za prokázané, že tato odeslala žalované SMS zprávu popsanou v odstavci 5tohot rozsudku, žalobkyně v řízení neprokázala, že žalovaná následně odeslanou SMS zprávou učinila pro sebe závaznými písemnosti právě o obsahu předloženém žalobkyní soudu, když nebylo žádným navrženým důkazem prokázáno, že by žalované byly tvrzené písemnosti vůbec odeslány, tím méně jaký byl obsah těchto písemností.

53. Nelze ani přehlédnout, že i pokud by měl soud za osvědčené (což pouhým otiskem vybraných řádek z interního systému žalobkyně, aniž by bylo možné sledovat alespoň v rozhodném období časovou neporušenost řady úkonů, soud nemá), že žalovaná zaslala žalobkyni tvrzenou SMS zprávu s VS jímž měla odsouhlasit texty smluvní dokumentace, že tak učinila již v 13:10, ač soudu předložený návrh úvěrové smlouvy je pořízen až s časem 13:11:35 a čas podpisu smlouvy je uveden v 13:11.24, když však tento podpis na smlouvu připojila žalobkyně a nikoliv žalovaná.Tedy písemnostmi předloženými žalobkyní bylo v řízení prokázáno, že žalovaná nemohla odsouhlasit právě písemnosti předložené soudu, když tyto ve své podobě, tak jak byly soudu předloženy vůbec v době odeslání SMS žalovanou neexistovaly.

54. V důsledku shora uvedeného žalobkyně neprokázala, že soudu předložená smlouva je shodná se smlouvou, která měla být žalované zaslána emailem (její odeslání rovněž v řízení nebylo ani osvědčeno např. informací ze systému žalobkyně, a tím spíše nebyl osvědčen obsah dokumentu, který měl být žalované zaslán) a jí následně odsouhlasena tvrzenou SMS zprávou. Naopak bylo prokázáno, že soudu předložená úvěrová smlouva nebyla podepsána právě žalovanou.

55. Pro úplnost soudu ještě uvádí, že nelze přehlédnout, že jedinou SMS zprávou měla žalovaná odsouhlasit celou řadu dokumentů, aniž by bylo možné zpětně ověřit, které konkrétní dokumenty a v jakém konkrétním znění touto zprávou skutečně odsouhlasila, rovněž neměla možnost, některé žalobkyní připravené dokumenty neodsouhlasit. Obdobně nelze ani přehlédnout, že i informace, které je žalobkyně povinna žalované sdělit s dostatečným předstihem před uzavřením smlouvy nejméně prostřednictvím Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru byly žalované sděleny později, než byly žalované zaslány instrukce o způsobu podpisu veškeré smluvní dokumentace a než měla žalovaná SMS zprávou text smluvní dokumentace odsouhlasit (viz. Předsmluvní formulář z 2.8.2024 a odstavec 4 a 5 tohoto rozsudku), tedy žalobkyně nesplnila své zákonné povinnosti před uzavřením smlouvy seznámit úvěrovaného s informacemi výslovně vyjmenovaným v ustanovení § 95 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

56. Již tímto samotným postupem žalobkyně porušila zákonná ustanovení na ochranu spotřebitele, a její jednání je možné označit za nekalou obchodní praktiku.

57. V důsledku shora uvedeného nemá soud za prokázaný obsah úvěrové smlouvy, kterou měli účastníci uzavřít, tedy obsah smluvních podmínek, za nichž žalovaná prostředky od žalobkyně přijala.

58. V řízení tak bylo prokázáno pouze to, že mezi účastníky byla uzavřena úvěrová smlouva, na základě níž byla úvěrovanému poskytnuta jistina úvěru, avšak nikoliv úvěrové podmínky.Povinnosti úvěrujícího před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru a její neplatnost59. Soud se dále zabýval tím, zda byl žalované poskytnut úvěr na základě platné úvěrové smlouvy, tedy, zda při jejím sjednání nebyly porušeny donucující ustanovení zákona, v důsledku čehož by byla sjednaná úvěrová smlouva neplatná. Soud na základě provedeného dokazovaní uzavřel, že žalobkyně při kontraktačním procesu poručila nejméně povinnost řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost spotřebitele – žalované.

60. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti, nelze v tomto směru klást žalobkyni k tíži, jestliže primárně vycházela z údajů poskytnutých samotnou žalovanou. Pokud však tyto údaje již samy o sobě, či ve svém souhrnu, vyvolávají důvodné pochybnosti o schopnosti žadatele úvěr splácet, je poskytnutí úvěru projevem nedostačené pečlivosti poskytovatele. Naopak je třeba klást poskytovateli úvěru k tíži, pokud žadatelem sdělené údaje vyvolávají důvodné pochybnosti o své správnosti a poskytovatel úvěru nepřistoupí k ověření těchto údajů z jiných zdrojů.

61. Pomine-li soud, že v tomto konkrétním případě žalovaná uvedla, že s výjimkou dokladů o výši jejího příjmu, nebyly po ní požadovány žádné další informace o jejích příjmech, výdajích, struktuře výdajů a tím méně doklady osvědčující výši výdajů, čemuž odpovídá i SMS komunikace mezi žalovanou a zprostředkovatelkou úvěru. Nelze přehlédnout, že nejméně zprostředkovatelka úvěru si v tomto konkrétním případě byla prokazatelně ze sdělení žalované vědoma, že žalovaná sama má za to, že úvěr ve výši 41 000 Kč není schopna splácet, a že se jeho převzetím její finanční situace nevyřeší, ale naopak zhorší. Již samotné tyto skutečnosti, postačí k závěru, že žalobkyně nedostatečně zkoumala úvěruschopnost žalované. Neobstojí ani námitka žalobkyně, že žalovaná stvrdila výši svých příjmů a výdajů podpisem písemnosti Hodnocení klienta, a to ve formě SMS, jíž odsouhlasila i veškeré další dokumenty, a to z důvodů popsaných výše ve vztahu k uzavření samotné úvěrové smlouvy.

62. I pokud žalobkyně vycházela z obsahu formuláře „Hodnocení klienta“, nelze přehlédnout, že z jeho obsahu vyplývá, že součástí měsíčních výdajů žalované nejsou žádné splátky dříve poskytnutých úvěrů, což je v příkrém rozporu se zjištěními žalobkyně z NRKI. Bylo proto na místě takto zřejmě podhodnocenou výdajovou stánku hospodaření žalované prověřit, když je zcela zjevné, že žalovaná již v době poskytnutí úvěru musela splácet úvěry v nesplacené výši přesahující 160 000 Kč a že nejméně tyto výdaje jsou jejími dalšími mandatorními výdaji, jež musí vynaložit dříve, než přistoupí ke splácení nově sjednávaného úvěru. Rovněž nelze připustit úvahu žalobkyně, že úvěrované na krytí jejích životních nákladů postačuje částka životního minima 4 860 Kč. Z uvedeného je tak zřejmé, že se žalobkyně nezabývala tím, co konkrétně tvoří výdaje žalované, kolik skutečně činí její náklady na bydlení a na inkaso, telefon, internet, stravu a dojíždění do zaměstnání a splácení předchozích úvěrů. Údaje obsažené v Hodnocení klienta tak vzbuzují pochybnost o své správnosti a úplností, přesto žalobkyně o jiné doklady v tomto směru nežádala, ačkoliv podle samotného návrhu na uzavření smlouvy byla žalobkyně oprávněna provést ověření informací a dokladů poskytnutých žalovanou k posouzení její úvěruschopnosti, a byla k tomu i žalovanou zmocněna. Rovněž tak z žádného z důkazů nevyplynulo, jak žalobkyně pracovala s jí vyžádanou zprávou NRKI v níž je žalovaná jako potenciální klient hodnocena jako vysoce riziková. Žalobkyně rovněž neprokázala, že by před poskytnutím úvěru učinila jí tvrzené dotazy do insolvenčního rejstříku či centrální evidence exekucí. Z údajů zjištěných a ověřených žalobkyní lze konstatovat, že příjem žalované dosahoval částky 18 300 Kč, z této částky se zavázala splácet žalované 4 659 Kč. Po její úhradě zbývala žalované na úhradu veškerých jejích životních potřeb po dobu 1,5 roku částka cca 13 600 Kč, tj. na úhradu dříve přijatých závazků, nákladů na bydlení, stravu, drogerii, cestovného do zaměstnání, ale i léky, ošacení, kulturu apod. Soud uzavírá, že jde o částku, která bez dalších znalostí vzbuzuje pochybnost o své dostatečnosti na úhradu životních nákladů žalované.

63. Za popsané situace byla žalobkyně povinna ve smyslu ustanovení § 75 ve spojení s § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí přezkoumat nejen příjmy žalované, ale zejména její výdaje (např. doložením inkasa, nákladů na bydlení, o velikosti jeho domácnosti, počtu vyživovaných osob) včetně výše splátek dříve přijatých úvěrů a nákladů na dopravu a dbát přitom na její zájmy, tj. i na zájem být reálně schopna přebíraný závazek řádně a včas splácet. K takovému přezkoumání však nedošlo. Soud v této souvislosti poukazuje i na to, že je mu z jeho úřední činnosti známo, že většina žalobkyní soudu předkládaných listin – Hodnocení klienta – obsahuje shodné náklady na živobytí i bydlení, přestože jde o zcela odlišné zájemce o úvěr, což samo o sobě vzbuzuje pochybnost o tom, kdo a na základě jakých informací přehled vyplňuje.

64. V posouzené věci, jak bylo popsáno výše, žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované řádně nesplnila. Jak bylo soudem zjištěno, žalobkyně si od žalované vyžádala informace a doklady týkající se pouze jejích příjmů, nicméně podstatné výdaje žalované nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“.

65. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR [číslo] s. 757), dle něhož „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze, Anonymizováno, Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

66. Soud uzavřel, že v posuzovaném případě nebyla dostatečně prověřena úvěruschopnost žalované splácet úvěr před uzavřením smlouvy, žalobkyně porušila donucující ustanovení zákona, a proto je uvedená úvěrová smlouva neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o.z.

67. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smluv přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o. z., neboť měl za to, že § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

68. I pokud by žalobkyně neporušila ustanovení zákona o úvěruschopnosti spotřebitele, uzavřel by soud, že smlouva je neplatná pro porušení zákonných ustanovení na ochranu spotřebitele.

69. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí, tj. čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele, jeho jednání musí odpovídat poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Z komunikace zprostředkovatelky jednající jménem žalobkyně však zcela jednoznačně vyplynulo, že se tato uvedeným zásadám nejméně zpronevěřila, když opakovaně kontaktovala žalovanou a snažila se jí přimět uzavřít úvěrovou smlouvu na částku podstatně vyšší, než žalovaná požadovala, a jíž nebyla schopná splácet, a to přesto, že věděla o jejích finančních problémech. Stejnou míru agresivního jednání je pak možné přičíst i samotné žalobkyni, která ač z listin zajištěných v rámci svého šetření, nejméně zpráva NRKI, věděla, že žalovaná má úvěry v nesplacené výši jistiny nejméně 160 000 Kč a její příjem je na úrovni minimální mzdy (což samo o sobě vzbuzuje pochybnosti o schopnosti splácet vyšší finanční částky), jí úvěr nabídla, a to v téměř 3násobné výši, než žalovaná požadovala, čímž sama způsobila, že žalovanou dostala do neřešitelné finanční situace. Nelze ani přehlédnout, že přes opakovanou snahu žalované zjistit, zda by nemohla situaci vyřešit přijetím sice vyšší částky a předčasným splacením úvěru, byla nejprve odkázána na to, že si do budoucna ztíží možnost získat úvěr a následně jí byla odepřena základní informace týkající se výkladu smlouvy a výše sankcí v případě předčasného splacení úvěru.

70. Tedy zprostředkovatelka úvěru i sama žalobně se dopustily užití nekalých obchodních praktik, když pak jedinou sankcí za takovéto jednání je neplatnost sjednané smlouvy ve smyslu ustanovení § 588 o.z.Neplatnost smlouvy při porušení donucujících ustanovení zákona a důsledky neplatnosti71. Jak bylo popsáno výše, sjednaná úvěrová smlouva, tedy závazek žalobkyně poskytnout žalované částku 41 000 Kč a závazek žalované uvedenou částku vrátit v 18měsíčních splátkách po 4 659 Kč (sjednání jiných podmínek nebylo v řízení prokázáno) je neplatná pro jednání žalobkyně při sjednávání úvěrové smlouvy, neboť toto její jednání odporovalo zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. (§588 o.z.).

72. Je-li spotřebiteli poskytnut úvěr v rozporu s donucujícími ustanoveními § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (řádné prověření úvěruschopnosti) je spotřebitel povinen poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru vrátit v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele, v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

73. Soud tak řešil otázku, zda nastala splatnost nároku na vrácení jistiny poskytnutého úvěru či nikoliv. Tedy otázku, jaká doba je přiměřená možnostem spotřebitele a charakter této lhůty.

74. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví sankci pro poskytovatele úvěru pro případ porušení jeho předsmluvních povinností spočívající jednak v neplatnosti samotné úvěrové smlouvy a dále v povinnosti strpět, že mu bude jistina úvěru uhrazena bez jakéhokoliv úročení ve lhůtě přiměřené možnostem spotřebitele, když tato lhůta může být v návaznosti na individuální situace každého jednotlivého spotřebitele i několikaletá. Charakter této lhůty je tak bezpochyby hmotně právní, stanovuje lhůtu, v níž má dlužník svůj závazek splnit dobrovolně. Do uplynutí této lhůty nemá věřitel splatnou pohledávku, jejíž úhrady by se mohl domáhat u soudu, rovněž až uplynutím této hmotněprávní lhůty vzniká věřiteli nárok na úhradu úroku z prodlení.

75. Lhůta pro úhradu jistiny může být stanovena dohodou stran, nebo jednostranně pokud takovému způsobu druhá strana neodporuje, a není-li dohoda, může se kterákoliv ze stran obrátit na soud s návrhem na určení přiměřené lhůty. Otázkou výkladu, kdy je mezi účastníky „spor“ a kdy naopak tu „spor není“ podrobně řešil mimo jiné Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí 27 Co 189/2024-142 ze dne 21.11.2024, od něhož se soud nemá důvod odchýlit.

76. Ve svém rozhodnutí krajský soud mimo jiné vyložil: „Odvolací soud považuje za nesprávné, aby si soud „určoval“ lhůtu k plnění podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako otázku předběžnou v žalobě na plnění. Konstitutivní určení splatnosti je zásahem do práv a povinností stran a musí být vždy provedeno výrokem rozsudku, aby bylo závazné (srov. § 159 o.s.ř. a § 159a o.s.ř.), a musí být podepřeno zjištěním skutkových okolností věci (srov. § 153 a § 154 o.s.ř.), nebo neunesením procesních břemen. Nelze postupovat podle zcela volné úvahy (libovůle) soudu. Pak lze také takový rozsudek případně změnit, změní-li se poměry (viz § 87 odst. 2 a 3 zákona o spotřebitelském úvěru a § 163 o.s.ř.). To u předběžných otázek není možné.Nesprávné se jeví i určení doby plnění v rámci rozsudku, kterým se dlužníku (žalovanému) ukládá povinnost podle žaloby na plnění. Tím by soud zaměnil hmotněprávní lhůtu se lhůtou pariční, jak shora uvedeno (viz § 160 o.s.ř.), a ukládal by povinnost k plnění nároků, které ještě nejsou splatné, ačkoli nejde o placení opětujících se dávek splatných v budoucnu (viz § 154 o.s.ř.), jak shora uvedeno. Věřitel by také vždy musel případný nárok na úrok z prodlení uplatnit až samostatnou (následnou) žalobou, což by opět vedlo k nesmyslnému množení sporů a také ke směšování jinak striktně oddělovaných právních institutů.Pravomoc soudu konstitutivně zasahovat do práv a povinností stran určením doby splatnosti jistiny poskytnutého plnění z neplatné úvěrové smlouvy je dána zákonem (na základě Ústavy), a to pouze v případě existence „sporu“. Zákon v zásadě vychází z toho, že skutečné poměry a možnosti dlužníka jsou podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru rozhodné pro posouzení doby splatnosti jen tehdy, pokud vznikl „spor“ o to, jaká doba je „přiměřená“ podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.Uvedená právní úprava je speciální, nejde tu o jednostrannou volbu času plnění dlužníkem (srov. § 1960 o.z.), ale ani věřitelem (srov. § 1958 odst. 2 o.z.). Nemůže také jít o dobu dohodnutou v neplatné smlouvě, neplatností smlouvy je totiž dotčen i dohodnutý způsob splácení a také podmínky pro „předčasné zesplatnění.“Pojem „spor,“ jako hmotněprávní předpoklad pro konstitutivní rozhodnutí soudu, je třeba podle názoru odvolacího soudu vykládat jen jako aktivní a bez zbytečného odkladu nevyřešený střet (konflikt) rozdílných (konkrétních) představ (návrhů) stran o tom, co je „přiměřená“ doba plnění podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Pasivita naproti tomu konflikt („spor“) nezakládá a lze ji naopak interpretovat jako konkludentní akceptaci („shodu“), bez ohledu na skutečné poměry.Do výzvy věřitele k jednorázovému (či jinému) plnění celé zbylé jistiny úvěru je třeba vycházet z toho, že věřitel akceptuje faktické dílčí (nikoli jen částečné) plnění ze strany dlužníka (z neplatné smlouvy) bez výhrad, byť by bylo nepravidelné, a o přiměřenost doby plnění tu není „spor.“ Proto nemůže být dlužník ani v prodlení, jak uvedl ve svých závěrech Nejvyšší soud pod sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 101/2023).Totéž platí, pokud věřitel vyzval dlužníka k plnění (ať již v rámci „zesplatnění“, nebo později, v rámci předžalobní výzvy) a dlužník proti takové výzvě v přiměřené době (bez zbytečného odkladu) aktivně nevystoupil, právě s argumentem, že taková doba plnění „není přiměřená“ jeho aktuálním možnostem a že přiměřená je doba jiná. V takovém případě tu totiž také „není spor“ a platí uvedená „nesporná“ (přiměřená) doba plnění podle návrhu (výzvy) věřitele, bez ohledu na aktuální poměry dlužníka.Spory uvedené v § 87 odst. 2, resp. 3 zákona o spotřebitelském úvěru, kdy bude nejprve třeba projednat žalobu na konstitutivní určení doby plnění soudem, nebo její změnu, tak budou v praxi omezeny jen na zbytkové případy sporů o přiměřenost doby plnění, aktivně vyvolaných vedle (převážně však již před podáním) příslušné žaloby na plnění (o zaplacení). K množení sporů tak bude docházet spíše výjimečně, jen ve shora popsaných (odůvodněných) případech. Takový výklad ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (v jeho celku) se odvolacímu soudu jeví jako nejvíce odpovídající vůli zákonodárce, účelu právní úpravy, včetně ochrany spotřebitele, ale i oprávněným zájmům věřitele. Uvedený výklad také zachovává maximum ze standardních procesních postupů u různých druhů žalob.

77. V nyní projednávaném sporu se žalovaná obrátila již dne 7.11.2024 na žalobkyni, výslovně uvedla, že má smlouvu za neplatnou mimo jiné i pro porušení povinnosti žalobkyně řádně prověřit její úvěruschopnost a rovněž výslovně uvedla, že je schopna splácet jistinu ve splátkách po 500 Kč. Žalobkyně na toto její sdělení nijak nereagovala. Shodně jako nereagoval na zahájení řízení před Finančním arbitrem, jež jí bylo oznámeno dne 2.1.2025. První reakcí byl až návrh na smír ze dne 6.7.2025, odeslaný finančnímu arbitrovi, který se žalované dostal do dispozice nejdříve spolu s informací finančního arbitra ze dne 14.7.2025. Žalobkyně pak, aniž by vyčkala reakce žalované, či rozhodnutí finančního arbitra podala dne 1.8.2025 žalobu, v jejímž důsledku došlo k zastavení řízení před Finančním arbitrem.

78. Tedy, pokud měla žalobkyně za to, že dobou přiměřenou k úhradě jistiny poskytnutého úvěru, tj. částky 40 500 Kč (nesplacená jistina v listopadu 2024) není žalovanou uvedená doba, tj. 81 měsíců (počet měsíců za něž by byla splacena jistina po 500 Kč splátkách), mohla toto své stanovisko žalované jasně a srozumitelně interpretovat (oznámení o zesplatnění úvěru v němž byl uplatněn požadavek na úhradu nejen nesplacené jistiny, ale i úroků a smluvních pokut) není bezpochyby úkonem, jímž by byla zpochybněna přiměřenost doby úhrady jistiny z neplatné úvěrové smlouvy, a měla vyvolat spor o stanovení přiměřené doby soudem.

79. V tomto konkrétním případě pak nelze přehlédnout, že to byla dokonce sama žalovaná, která ve snaze vyřešit svoji situaci, se obrátila na Finančního arbitra s návrhem na řešení vztahu mezi účastníky tedy i stanovení přeměřené lhůty splatnosti jistiny, a že to byla naopak žalobkyně, která toto řízení vědomě a ze svého vlastního rozhodnutí zmařila.

80. Za uvedené situace soud uzavírá, že žalovaná aktivně, dříve než byla vyzvána k úhradě, řádně a včas uplatnila své námitky spočívající v neplatnosti úvěrové smlouvy a oznámila žalobkyni lhůtu, v níž je schopna svůj závazek dle svých možností uhradit. Rovněž žalovaná byla tím, kdo v důsledku nečinnosti žalobkyni vyvolala spor u Finančního arbitra.Žalobkyně byla naopak tou, kdo zabránil meritornímu vyřešení vztahu účastníků v již zahájeném řízení. Má-li žalobkyně za to, že lhůta k úhradě jistiny poskytnuté z neplatné úvěrové smlouvy sdělená žalovanou je nepřiměřená, neodpovídající jejím poměrům, měla vyvolat spor o určení této lhůty. Soud pak žalobkyni v řízení sdělil, že má smlouvu za neplatnou, rovněž žalobkyni sdělil, že má za to, že mezi účastníky existuje spor o splatnost jistiny a poskytl žalobkyni možnost se vyjádřit. Žalobkyně sdělila, že žádný spor o určení splatnosti nezahájila a ani ho zahájit nemá v úmyslu. Rovněž pak nepřistoupila ani na žalovanou navrhované splátky.

81. Ze všech výše uvedených důvodů soud uzavřel, že ke dni jeho rozhodnutí nenastala splatnost dlužné jistiny z neplatné úvěrové smlouvy. Lhůta splatnosti jiná než stanovená žalovanou v délce 81 měsíců běžících od listopadu 2024 ke dni rozhodnutí soudu neuběhla. Žalobkyně nezahájila řízení o stanovení přiměřené lhůty, tedy nebyl dán ani důvod pro přerušení tohoto řízení do doby jejího určení. Nenastala-li splatnost úvěru, nemůže být žalobkyně se svým nárokem úspěšná a soud proto žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I.).

82. Žalovaná, která byla v řízení úspěšná, a má tak nárok na náhradu nákladů řízení ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., náhradu nákladů neuplatnila, proto soud nepřiznal nárok na náhradu nákladů žádnému z účastníků.