18 C 301/2025

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Sekerovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného 29 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 27 999 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 27 999 Kč od 5. 4. 2025 do zaplacení.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 1 Kč spolu s úrokem z prodlení 12 % ročně z částky 1 Kč od 5. 4. 2025 do zaplacení a částky 1000 Kč,se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 2 660 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně , Jméno advokáta, , advokáta.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 21. 5. 2025 ve znění jejího doplnění domáhala po žalovaném zaplacení částky 29 000 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že mezi účastníky byla dne 9. 10. 2024 uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, tzv. „klientského účtu“ smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 28 000 Kč. Úvěr včetně úroku měl žalovaný hradit v měsíčních splátkách ve výši 5 600 Kč, vždy k 15. dni každého příslušného kalendářního měsíce. Úvěr byl žalovanému poskytnut na jeho účet. Totožnost žalovaného žalobkyně ověřila v průběhu kontraktačního procesu prostřednictvím tzv. verifikační platby. Žalovaný však neplnil řádně a včas a dostal se do prodlení se splátkou splatnou dne 15. 10. 2024. Z důvodu prodlení se splátkou zaslala žalobkyně žalovanému 2 upomínky, za jejichž odeslání požaduje poplatek ve výši 1 000 Kč. Ke dni zesplatnění žalobkyně požadovala po žalovaném uhradit na neuhrazené jistině 28 000 Kč, na poplatcích za upomínky 1 000 Kč.Žalobkyně tvrdila, že posoudila schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet pravidelné splátky spotřebitelského úvěru dle podepsaného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a plnění dosavadních dluhů a žalovaným předložených dokladů a nahlédnutím do veřejných i klientských databází.Vzhledem k tomu, že žalovaný neuhradil svůj dluh ani na základě předžalobní výzvy, požadovala žalobkyně, aby soud uložil žalovanému povinnost uhradit 29 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 28 000 Kč od 5. 4. 2025 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. účastníky k vyjádření, zda s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí s tím, že pokud se písemně ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle ust. § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že jejich souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání je dán. Protože žalobkyně s navrženým postupem vyslovila souhlas a žalovaný na výzvu soudu nereagoval, rozhodl soud bez ve věci bez nařízení jednání.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení věci:

5. Ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. , hodnota, ze dne 9. 10. 2024 ve spojení s předsmluvními informacemi bylo zjištěno, že se žalobkyně měla touto smlouvou zavázat poskytnout žalovanému úvěr ve výši 28 000 Kč, a to na jeho běžný účet specifikovaný ve smlouvě. Žalovaný se měl zavázat poskytnutou částku vrátit do 15.9.2025, a to spolu s obchodním úrokem ve výši 20% měsíčně, tj. úrokem ve výši 67 200 Kč. Celkem měl žalovaný žalobkyni uhradit 95 200 Kč. Žalovaný měl dohodnuté úroky splácet v měsíčních splátkách po 5 600 Kč a poskytnutou jistinu pak ke dni splatnosti úvěru.

6. Smlouva dále obsahuje přílohu – Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Z této přílohy vyplývá, že žalobkyně pracovala při posuzování úvěruschopnosti žalovaného s neledujícími údaji. Žalovaný je svobodný a nemá vyživovací povinnosti. průměrný příjem žalovaného měl činit 27 000 Kč. Jeho náklady na bydlení měly činit 9 000 Kč, 5 000 Kč na potraviny a běžné zboží v domácnosti, 1 200 Kč na pravidelné finanční závazky, 3 254 Kč na sázení a hazardní hry. Z uvedeného měla žalobkyně za to, že disponibilní zůstatek žalovaného 8 046 Kč. Z lustrací žalovaného v dostupných registrech nevyplynuli žádné negativní záznamy a platební morálka žalovaného byla hodnocena jako výborná.

14. Z odeslaných emailů žalobkyní žalovanému se podává, že žalobkyně dne 7. 10. 2024 v 18:03:11 sdělila žalovanému, že má pro něj nabídku úvěru, a to v maximální výši 28 000 Kč, a že prostřednictvím odkazu uvedeném v emailu si může vybrat příslušnou variantu. Poté, že může podepsat smluvní dokumentaci a poté zaslat verifikační platbu k ověření jeho totožnosti a souhlas s inkasem splátek ze svého účtu. V emailu ze dne 7.10.2024 v 18:05:58 sdělila žalobkyně, že děkuje za podpis smluvní dokumentace, shrnula žalovanému základní informace o úvěru, tj. že předmětem je částka věru 28 000 Kč, se splatností 12 měsíců, s tím, že poslední splátka včetně splátky jistiny je ke dni 15.9.2025, splátky činí 5 600 Kč, a že celková částka, jíž je žalovaný povinen uhradit činí 95 000 Kč při obchodním úroku 20% měsíčně. Email neměl žádnou přílohu, tedy ani úvěrovou smlouvu. V témže čase žalobkyně odeslala žalovanému ještě jednu zprávu, a to pokyny k verifikační platbě a souhlas s inkasem, jehož přílohou byl formulář pro souhlas s inkasem a QR kód pro platbu verifikační platby. Následně dne 9.10.2024 odeslal žalobkyně žalovanému email, v němž mu sděluje, že mu byl úvěr vyplacen, a že mu byla zřízen klientský účet a sděluje mu přihlašovací jméno a heslo, s tím, že mu do této nově zřízené klientské zóny byly zaslány informace o úvěru (nikoliv dokumenty).

15. Žalobkyně tvrdila, že má za to, že smlouva byla mezi účastníky uzavřena jako písemná v elektronické podobě, a že byla žalovaným podepsána. K podpisu smlouvy mělo dojít vložením unikátního kódu na webovém rozhraní žalobkyně, který byl žalovanému zaslán na jeho mobilní telefon, když následným kliknutím na tlačítko podepsat, systém automaticky příjme podpis, a zaznamená do textu smlouvy datum a čas podpisu, IP adresu z níž došlo k podpisu došlo, SMS kód a telefonní číslo, na nějž byl kód zaslán.

16. Soudu byla smlouva předložena v elektronické podobě ve formátu PDF. K dokumentu není připojen žádný elektronický podpis. U vlastností dokumentu soud zjistil, že byl vytvořen dne 9.10.2024 ve 10:25:24 a nebyl později upravován. Tedy již v okamžiku vzniku soudu předloženého dokumentu byly do textu vloženy údajů o autorizaci smlouvy žalovaným (do záhlaví smlouvy) z nichž vyplývá, že smlouva měla být žalovaným odsouhlasena dne 9.10.2024 v 11:25:15 z identifikované IP adresy, prostřednictvím SMS kódu zaslaného na tam uvedené telefonní číslo. Soud však poukazuje na to, že uvedené údaje o podpisu (odsouhlasení návrhu smlouvy) nemohly být objektivně v okamžiku vytvoření předloženého dokumentu známy (měl-li žalovaný odsouhlasit text smlouvy hodinu poté, co smlouva včetně doložky o autorizaci vznikla za situace, kdy později nebyla měněna). Zda, popřípadě jaký text smlouvy, a jaké podmínky úvěru žalovaný odsouhlasil nelze z uvedeného důvodu z předloženého dokumentu zjistit.

17. Žalobkyně předložila rovněž listinu, z níž se podává, že měla učinit dotazy do insolvenčního rejstříku, Registru SOLUS a centrální evidence exekucí s tím, že v žádném z těchto registrů nebyl negativní zápis. Rozsah úvěrové angažovanosti a výši splátek však žalobkyně neověřovala (a to jak v registru SOLUS, ani v jiných registrech např. NRKI).

18. Z kopie občanského průkazu žalovaného vyplývá, že tuto kopii měla žalobkyně k dispozici, a že osobní údaje žalovaného souhlasí s údaji uvedenými v žalobě a na úvěrové smlouvě.

19. Z detailu pohybu z internetového bankovnictví ze dne 23. 10. 2024 má soud za prokázané, že dne 7. 10. 2024 byla na bankovní účet žalobkyně připsána z bankovního účtu vedeného na jméno žalovaného verifikační platba ve výši 1 Kč s poznámkou „, jméno FO, “.

20. Z detailu pohybu z internetového bankovnictví ze dne 23. 10. 2024 má soud za prokázané, že dne 9. 10. 2024 byla na bankovní účet žalovaného shodný s číslem účtu uvedeným v odstavci 12 tohoto rozsudku částku 28 000 Kč, pod variabilním symbolem , var. symbol, .

21. Upomínkami ze dne 20. 10. 2024 a 5. 11. 2024 žalobkyně opakovaně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné splátky, splatné dne 15. 10. 2024, přičemž za tyto každou z upomínek mu naúčtovala poplatek 500 Kč.

22. Z předžalobní výzvy a oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 21. 3. 2025 soud zjistil, že žalobkyně vyrozuměla žalovaného o zesplatnění úvěrové jistiny v důsledku porušení smlouvy a vyzvala jej k zaplacení jistiny, úroku, nákladů na upomínání a nákladů právního zastoupení v celkové výši 63 503,87 Kč nejpozději do 4. 4. 2025 s upozorněním na možnost vymáhání této pohledávky soudní cestou. Odeslání této písemnosti žalobkyně prokázala poštovním podacím lístkem z téhož dne.

23. Na podkladě shora provedených důkazů soud dospěl k závěru o skutkovém stavu věci, podle něhož žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 28 000 Kč a žalobkyně poukázala částku 28 000 Kč na účet žalovaného. Žalovaný však žalobkyni ničeho neuhradil, a dostal se do prodlení v důsledku čehož byl úvěr zesplatněn a žalovaný vyzván k úhradě celkové dlužné částky s termínem k zaplacení do 4. 4. 2025.

24. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 419 a § 1812 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy z toho, že mezi žalobkyní a žalovaným jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, v důsledku čehož se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanoveným k ochraně spotřebitele nepřihlíží.

25. Podle § 562 odst. 1 zákona o.z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Dle odst. 2 téhož ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

26. Z předložených důkazů má soud za prokázané, že účastníci uzavřeli úvěrovou smlouvu prostřednictvím jednání učiněných elektronickými nebo jinými technickými prostředky komunikace na dálku. Soud však nemá za prokázaný obsah uzavřené smlouvy, když soudu předložená smlouva, jež jako dokument nebyla od svého vzniku měněna, obsahuje údaje o odsouhlasení dokumentu žalovaným, které však v době vzniku dokumentu nemohly být známy. Tedy jaká konkrétní smlouva (s jakými konkrétními ujednáními) byla žalovanému prezentována není zjevné, avšak objektivně to nemohl být dokument právě předložený soudu.

27. Dále soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“). Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

28. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

29. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy.

30. Podle § 562 o.z. je písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

31. Podle § 561 o.z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

32. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisujeli se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

33. Podle § 6 odst. 2 téhož zákona se uznávaným elektronickým podpisem rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. Zákon však nezná definici zaručeného podpisu.

34. Podle článku 3 bodu 9 až 12 Nařízení 910/2014/ES (dále jen „eIDAS) se „podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; "elektronickým podpisem" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; "zaručeným elektronickým podpisem" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a "kvalifikovaným elektronickým podpisem" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy.

35. Podle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Přičemž kvalifikovaný elektronický podpis, založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě, má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

36. Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky:a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou;b) umožňuje identifikaci podepisující osoby;c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; ad) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

37. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 419 a § 1812 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy z toho, že mezi žalobkyní a žalovaným jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, v důsledku čehož se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanoveným k ochraně spotřebitele nepřihlíží.

38. Soud má provedeným dokazováním za osvědčené, že žalovaný měl zájem o poskytnutí úvěru ve výši 28 000 Kč. Soud má dále za osvědčené, že žalovaný načerpal částku ve výši 28 000 Kč. Obsah sjednaných podmínek spotřebitelského úvěru, předsmluvních informací, včetně úrokové sazby a způsobu a lhůty vrácení, soud prokázán nemá.

39. Soud posuzoval, zda lze z písemností předložených žalobkyní zjistit obsah smluvních ujednání mezi žalobkyní a žalovaným (žalovaný žádné písemnosti vztahující se k obsahu smlouvy o úvěru nepředložil a sám nic netvrdil).

40. Žalobkyně uvedla, že smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřela žalobkyně s žalovaným dne 9. 10. 2024, a to tak, že v záhlaví smlouvy je uveden text“ Autorizační doložka, a IP adresa , hodnota, , datum podpisu 9. 10. 2024, čas podpisu 11:25:15, SMS kód , hodnota, a telefonní číslo , tel. číslo, “, nicméně ze smlouvy není zřejmé, kdo tuto autorizační doložku připojil, a kdo měl na smlouvu připojit SMS kód, ani není připojen takovým způsobem, aby bylo možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat. To vše navíc za situace, když ze soudu předloženého dokumentu vyplývá, že obsahuje údaje o odsouhlasení dokumentu žalovaným, které však v době vzniku dokumentu nemohly být známy. Tedy jaká konkrétní smlouva (s jakými konkrétními ujednáními) byla žalovanému prezentována v jeho klientském účtu není zjevné, avšak objektivně to nemohl být dokument právě předložený soudu.

41. Soud z uvedeného důvodu nemá za prokázané, že by soudu předložená smlouva o spotřebitelském úvěru byla smlouvou, kterou podepsal právě žalovaný, a že tímto způsobem odsouhlasil podmínky, za nichž je mu úvěr poskytován. Lze tak uzavřít, že žalobkyně neprokázala existence písemné úvěrové smlouvy a ani její obsah, tedy podmínky, za nichž se žalovaný zavázal poskytnutý úvěr vrátit.

42. I pokud by žalobkyně prokázala obsah tvrzené úvěrové smlouvy, měl by soud takovouto smlouvu za neplatnou pro její rozpor s donucujícími ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru.

43. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

44. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

45. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli „rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“46. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

47. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

48. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

49. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

50. Podle § 94 a 95 zákona o spotřebitelském úvěru musí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru jiném než na bydlení, poskytnout informace výslovně uvedené v těchto ustanovováních. Informace se poskytují v souladu s ustanovením § 95 písemně na formulářích uvedených v příloze k zákonu o spotřebitelském úvěru.

51. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

52. Úvěrující je ve smyslu ustanovení § 75 ve spojení s § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, povinen s odbornou péčí přezkoumat příjmy i výdaje spotřebitele a dbát přitom na jeho zájmy, tj. i na zájem být reálně schopen přebíraný závazek řádně a včas splácet. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě, čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů.

53. Provedenými důkazy bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s zákonnou předsmluvní povinnost řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost spotřebitele. Žalobkyně se v řízení odkázala na údaje obsažené ve smlouvě o spotřebitelském úvěru a její přílohu č.

1. Ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení se zákonem na ochranu spotřebitele však ukládají úvěrujícímu povinnost potřebné údaje nejen zjistit, ale rovněž tyto ověřit, tak aby byly spolehlivé. Žalobkyně přesto žádným způsobem neověřila žalovaným tvrzenou výši příjmů, nevyžádala si žádné podklady prokazující skutečnou výši příjmů. Pokud jde o výdaje žalovaného, rovněž se spokojila s tím, že žalovaný uvedl, že jeho výdaje měly představovat částku 9 000 Kč na bydlení, 5 000 Kč na potraviny a běžné zboží v domácnosti, 1 200 Kč na pravidelné finanční závazky, 3 254 Kč na sázení a hazardní hry. Jak vyhodnotila schopnost žalovaného hradit nejen své životní náklady, ale náklady na bydlení, z žádného z předložených dokumentů ani tvrzení žalobkyně nevyplývá. Je zřejmé, že v daném případě žalobkyně nevyžádala žádné potvrzení o příjmu, výplatní pásky, daňové přiznání ani jiné doklady, které by prokazovaly skutečnou výši příjmů žalovaného. Stejně tak neprovedla žádné ověření výdajů, které žalovaný uvedl, a spokojila se s jejich prostým vyčíslením bez jakéhokoli důkazu o jejich reálné výši. Soud nezpochybňuje právo banky využívat ekonomické modely vycházející ze statistických údajů pro orientační odhad výdajů spotřebitele, avšak takový model bez konkrétních údajů – například o druhu a velikosti obývané nemovitosti či skutečné výši příjmů – nelze hodnověrně sestavit. Je zřejmé, že výše nájmu nebo nákladů na bydlení se zásadně liší u garsonky oproti bytu 3+1 či rodinnému domu. Pokud žalobkyně tvrdí, že před poskytnutím úvěru prověřila úvěrovou angažovanost a platební historii žalovaného ve veřejných a neveřejných registrech, toto učinila pouze částečně, když neověřila výši úvěrové angažovanosti žalovaného a výši jeho splátek. Nelze ani přehlédnout, že životních nákladech neuvažovala např. o nákladech spojených s vlastnictví mobilního telefonu a připojením a datové služby (když jejich vlastnictví a využívání vyplývá z údajů evidovaných žalobkyní u žalovaného i skutečnost, že smlouva byla uzavřena prostřednictvím těchto prostředků. tvrzení nepodložila žádným důkazem.I pokud by soud vyšel z údajů, jčež měla žalobkyně za osvědčené, nelze přehlédnout, že z žalobkyní vypočtené disponibilní částky 8 046 Kč žalovanému po úhradě sjednané splátky úvěru, tj. částky 5 600 Kč zůstane 2 446 Kč, a celou tuto částku musí ušetřit, aby byl schopen našetřit na úhradu jistiny úvěru (28 000 Kč) splatnou po 12 měsících spolu s poslední splátkou úroků (tj. 12 x 2446 = 29 352). Tedy žalovaný by nemohl mít jakýkoliv další výdaj, např. na léky, ošacení apod. a rovněž by jeho příjme po celý rok nemohl ani nepatrně poklesnout, tím méně např. v důsledku i jen krátkodobé nemoci.

54. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nedostatečným způsobem zkoumala úvěruschopnost žalovaného a řádně neporovnala jeho příjmy a výdaje ve smyslu § 86 odst. 2 ZSÚ, tedy poskytla úvěr v rozporu s donucujícími ustanoveními zákona za situace, kdy u žalovaného byla dána pochybnost o tom, že je schopen poskytnutý úvěr splácet. Z uvedeného důvodu je úvěrová smlouva uzavřená mezi účastníky neplatná pro rozpor se zákonem ve smyslu ustanovení § 588 o.z.

55. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smluv přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o. z., neboť měl za to, že § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019–46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

56. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR [číslo] s. 757), dle něhož „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

57. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

58. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

59. Soud má za osvědčené, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 28 000 Kč. Z tvrzení žalobkyně se podává, že žalovaný uhradil žalobkyni pouze částku 1 Kč (verifikační platbu) a žalovaný vyšší úhradu netvrdil. Je tak i nadále povinen vrátit žalobkyni částku 27 999 Kč. Splatnost bezdůvodného obohacení nastává na výzvu věřitele, tj. na základě oznámení o zesplatnění pohledávky ze dne 21. 3. 2025, jímž žalobkyně stanovila splatnost ke dni 4.4.2025 a ode dne následujícího je žalovaný v prodlení s jeho úhradou. Soud přiznal žalobkyni rovněž úrok z prodlení dle ustanovením § 1970 o.z., tj. ve výši 12 % ročně z částky 27 999 Kč od 5. 4. 2025, do zaplacení. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o.s.ř. (výrok I.).

60. Protože nebylo prokázáno, že došlo k platnému uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru úvěru, soud ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II.).

61. O nákladech řízení pak soud rozhodl ve smyslu ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř. tak, že žalobkyni, která nebyla úspěšná v pouze nepatrné části jejího nároku, přiznal právo na náhradu v plné výši, tedy v částce 2 660 Kč. Tyto náklady představují jednak zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 1 160 Kč a náklady právního zastoupení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem ve výši 1 200 Kč, a to vzhledem ke splnění stanovených podmínek (podání žaloby na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech) dle § 14b odst. 1 bod 3. vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění, za tři úkony právní služby po 400 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, jednoduchá výzva k plnění) a z paušální náhrady hotových výdajů advokáta v celkové výši 300 Kč za tři úkony právní služby po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., v citovaném znění. Lhůta k plnění ve výroku II. pak byla stanovena rovněž v souladu s § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř., ve smyslu § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta, který žalobce v řízení zastupoval.