18 C 315/2022

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Sekerovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 184 223,87 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci rozhodnutí zaplatit žalobkyni 143 587 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 143 587 Kč od 15. 2. 2020 do zaplacení.

II. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni 9 905,87 Kč spolu s obchodním úrokem ve výši 10,6% ročně z částky 153 492,87 Kč od 2. 2. 2020 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 153 492,87 Kč od 2. 2. 2020 do 14.2.2020, úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 9 905,87 Kč od 15.2.2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci rozhodnutí zaplatit žalobkyni 27 499 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 27 499 Kč od 15.2.2020 do zaplacení.

IV. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni 3 232 Kč spolu s obchodním úrokem ve výši 19,9% ročně z částky 30 731 Kč od 2. 2. 2020 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 30 731 Kč od 2. 2. 2020 do 14.2.2020, úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 3 232 Kč od 15.2.2020 do zaplacení, se zamítá.

V. Žalovaný je povinen do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 43 608,27 Kč k rukám jejího zástupce advokátky Mgr. [jméno] [příjmení].

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 184 223,87 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, [právnická osoba] (dále i jako„ Banka“), uzavřela postupně s žalovaným dvě úvěrové smlouvy. První Smlouvu o úvěru uzavřeli dne 30.7.2019, na základě níž poskytla Banka žalovanému bezhotovostně částku 150 000 Kč a žalovaný se tuto částku zavázal Bance vrátit v pravidelných měsíčních splátkách spolu s obchodním úrokem ve výši 10,6 % ročně. Zároveň se zavázal uhradit i poplatky spojené s vedením účtem. Druhou Smlouvu o úvěru uzavřeli Banka a žalovaný dne 5.8.2019 a na základě ní byla žalovanému poskytnuta částka 28 438 Kč. Žalovaný se tuto částku zavázal Bance vrátit v pravidelných měsíčních splátkách spolu s obchodním úrokem ve výši 19,9 % ročně. Zároveň se zavázal uhradit i poplatky spojené s vedením účtem. Za účelem řádného splácení obou úvěru se žalovaný zavázal na svém běžném účtu vedeném rovněž u právní předchůdkyně žalobkyně zachovávat dostatečné finanční prostředky na úhradu jednotlivých splátek a poplatků. Žalovaný však svůj závazek neplnil, úvěry nesplácel, a proto právní předchůdkyně žalobkyně úvěry zesplatnila ke dni 1.2.2020, o čemž žalovaného vyrozuměla dopisem. Pohledávku za žalovaným následně na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 17.3.2020 nabyla žalobkyně. Vzhledem k tomu, že žalovaný dlužnou částku neuhradil ani na základě předžalobní výzvy, požadovala žalobkyně po žalovaném uhradit celkem 184 223,87 Kč na nesplacených jistinách úvěrů. Dále požadovala úhradu sjednaného obchodního úroku z nesplacené jistiny, a to u prvého úvěru ve výši 10,9% ročně z částky 153 492,87 Kč a u druhého úvěru 19,9% ročně z částky 30 731 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 10% ročně z neuhrazených jistin běžící ode dne následujícího po zesplatnění.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Žaloba a předvoláním k jednání ve věci byly žalovanému doručeny dne 13.2.2023, a to do vlastních rukou náhradním způsobem (10. dnem po té, co pro něj byla zásilka s předvoláním na jednání uložena u poskytovatele poštovních služeb). Žalovaný se k ústnímu jednání, k němuž byl podle ustanovení § 45 a § 49 o.s.ř. řádně obeslán, nedostavil, na svou obranu netvrdil žádné rozhodné skutečnosti a nenavrhl provedení žádných právně relevantních důkazů. Proto bylo jednáno podle ustanovení § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti žalovaného.

4. Soud z provedených důkazů učinil následující skutková zjištění.

5. Ze Smlouvy o úvěru ze dne 30.7.2019 má soud za prokázané, že žalovaný uzavřel s [právnická osoba] Smlouvu o úvěru, na základ níž se tato zavázala žalovanému poskytnout spotřebitelský úvěr ve výši 150 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu s obchodním úrokem ve výši 10,6% ročně v měsíčních splátkách po 2 351 Kč, které bude Banka inkasovat přímo z běžného účtu žalovaného vedeného u Banky. Dle smlouvy byl úvěr uhrazen na běžný účet žalovaného.

6. Úvěr byl poskytnut žalovaném na základě žádosti o poskytnutí úvěrového produktu ze dne 29.7.2019, v níž uvedl, že žádá o poskytnutí úvěru ve výši 30 000 Kč. V žádosti uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů, své příjmy má z podnikání a jeho příjem činní 21 138 Kč měsíčně. Uvedl, že nemá žádné náklady na bydlení, splátky, srážky ze mzdy, nehradí ani nic za léky apod., a že součástí jeho domácnosti nejsou žádné osoby bez příjmu.

7. Z daňového přiznání žalovaného k daní z příjmu fyzických osob za rok 2018 soud zjistil, že žalovaný uplatňoval v daňovém přiznání nárok na daňové zvýhodnění na nezaopatřené děti. Konkrétně dvě děti ve věku 7 a 3 roky (v době poskytnutí úvěru), o nichž v daňovém přiznání prohlašoval, že s ním žijí ve společně hospodařící domácnosti. Uvedené daňové přiznání, dle tvrzení žalobkyně, žalovaný doložil její právní předchůdkyni spolu s žádostí o úvěr.

8. Z platební bilance ve spojení s tvrzením žalobkyně má soud za prokázané, že žalovaný na první úvěrovou smlouvu uhradil celkem 6 413 Kč.

9. Dle Smlouvy o úvěru ze dne 5.8.2019 má soud za prokázané, že žalovaný uzavřel o týden později s [právnická osoba] další Smlouvu o úvěru, na základ níž se tato zavázala žalovanému poskytnout spotřebitelský úvěr ve výši 28 438 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu s obchodním úrokem ve výši 19,9 % v měsíčních splátkách po 606 Kč, které bude věřitel inkasovat přímo z běžného účtu žalovaného vedeného u věřitele. Dle smlouvy byl úvěr uhrazen na běžný účet žalovaného.

10. Úvěr byl poskytnut žalovaném na základě žádosti o poskytnutí úvěrového produktu ze dne 5.8.2019, v níž uvedl, že žádá o poskytnutí úvěru ve výši 50 000 Kč. V žádosti uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů, své příjmy má z podnikání a jeho příjem činní 21 138 Kč měsíčně. Uvedl, že nemá žádné náklady na bydlení, splátky, srážky ze mzdy, nehradí ani nic za léky apod., a že jeho domácnost je jednočlenná, ač týden před touto žádostí (v žádosti o poskytnutí 1. úvěru) uvedl, že počet členů domácnosti jsou tři osoby. I v tomto případě měla právní předchůdkyně k dispozic daňové přiznání žalovaného popsané v odstavci 7. toho rozsudku.

11. Z platební bilance ve spojení s tvrzením žalobkyně má soud za prokázané, že žalovaný na druhou úvěrovou smlouvu uhradil celkem 939 Kč.

12. Žalobkyně na doložení ověřování úvěruschopnosti žalovaného a jeho platební historie předložila výsledky dotazů na insolvenční rejstřík a databázi neplatných dokladů, když však tyto dotazy byl učiněny až v říjnu 2022, tedy s odstupem tří let po poskytnutí úvěrů. Z výpis z databáze CCB pak má soud za ověřené, že v této konkrétní databázi nebyl u žalovaného ke dni 29.7.2019 evidován žádný poskytnutý úvěr.

13. Z oznámení o zesplatnění ze dne 1.2.2020 má soud za osvědčené, že Banka zaslala žalovanému ke každému z poskytnutých úvěrů oznámení o zesplatnění úvěru s výzvou k okamžité splatnosti neuhrazených částek. Z podacího archu má soud za osvědčené, že oznámení byla žalovanému odeslána dne 4.2.2020.

14. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 17.3.2020 uzavřené mezi [právnická osoba] a žalobkyní, včetně potvrzení o úplatě a seznamu postoupených pohledávek, má soud za prokázané, že na žalobkyni byla postoupena pohledávka za žalovaným. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 9.4.2020.

15. Z předžalobní upomínky ze dne 3.3.2022 ve spojení se sledováním doporučené zásilky má soud za prokázané, že žalobkyně vyzvala žalovaného k dobrovolnému splnění jeho závazku před podáním žaloby.

16. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k tomuto závěru o skutkovém stavu ve věci samé. Právní předchůdkyně žalobkyně, [právnická osoba], uzavřela s žalovaným postupně dvě úvěrové smlouvy, a to dne 30.7.2019 a dne 5.8..2019. Na základě smlouvy poskytla žalovanému částku 150 000 Kč a následně ještě 28 438 Kč. Žalovaný úvěry řádně a včas nesplácel, a proto byly úvěry ke dni 1.2.2020 zesplatněn a následně postoupen na žalobkyni.

17. N základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:

18. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen OZ) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 OZ úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 OZ úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

19. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

20. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

21. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

22. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 23. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

24. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

25. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

26. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

27. Podle § 94 a 95 zákona o spotřebitelském úvěru musí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru jiném než na bydlení, poskytnout informace výslovně uvedené v těchto ustanovováních. Informace se poskytují v souladu s ustanovením § 95 písemně na formulářích uvedených v příloze k zákonu o spotřebitelském úvěru.

28. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

29. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

30. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

31. Podle ustanovení § 1879 a § 1880 odst. 1 o.z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Podle § 1882 odst. 1 o. z. dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.

32. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je oprávněn pouze částečně v rozsahu uvedeném pod bodem I. a III. výroku rozhodnutí, neboť žalobkyně nemá za žalovaným pohledávky, která by měly svůj právní základ ve smlouvách o úvěru ze dne 30.7.2019 a dne 5.8.2019 uzavřené mezi [právnická osoba] a žalovaným.

33. Úvěrující je povinen ve smyslu ustanovení § 75 ve spojení s § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péči přezkoumat příjmy i výdaje žalovaného a dbát přitom na její zájmy, tj. i na zájem být reálně schopna přebíraný závazek řádně a včas splácet. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů.

34. Provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně splnila svoji zákonnou předsmluvní povinnost řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost spotřebitele. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost zkoumala její právní předchůdkyně na základě údajů a podkladů, které obdržela od žalovaného v žádosti o poskytnutí úvěru, kde měl uvést, že je svobodný, žije u rodičů, má příjem z podnikání a nemá žádné výdaje spojené s bydlením, dopravou, léky či jinými závazky, a že součástí domácnosti nejsou žádné osoby bez příjmu. Z provedeného dokazování však vyplynulo, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně předložil své daňové přiznání, z něhož je prokázáno, že žalovaný má dvě vyživovací povinnosti ke svým dětem, a že o těchto dětech prohlásil, že s nimi žije ve společné domácnosti. Jak se rozpor mezi údaji obsaženými v žádosti o poskytnutí úvěru a předloženým daňovým přiznáním projevil při hodnocení úvěruschopnosti žalovaného, z dokazování nevyplynulo. Nelze přehlédnout, že nelze řádně hodnotil úvěruschopnost osoby, nejsou-li hodnověrně zjištěny i její sociální poměry, tj. rozsah její domácnosti a počet vyživovaných osob. Pokud žalobkyně tvrdila, že vedle úvěrové angažovanosti žalovaného byla hodnocena i platební historie žalovaného, k uvedenému tvrzení nepředložila žádný důkaz. V řízení tak nebylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřila platební historii žalovaného, např. nahlédnutím do exekučního rejstříku, insolvenčního rejstříku, do databází nebankovních informací (např. SOLUS, NRKI).

35. Za situace, kdy je úvěrujícímu uložena v souladu s ustanovením § 78 zákona o spotřebitelském úvěru povinnost uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, soud uzavírá, že žalobkyně neprokázala, že by před poskytnutím úvěru byla řádně prověřena úvěruschopnost žalovaného, a to ani po té co byla soudem vyzvána k doplnění příslušných tvrzení a důkazů.

36. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že Smlouvy o úvěru ze dne 30. 7. 2019 a 5.8.2019 je ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a ustanovení § 588 občanského zákoníku neplatná.

37. K otázce, zda neplatnost smlouvy pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele při uzavření úvěrové smlouvy způsobuje neplatnost absolutní, jíž soud zkoumá z úřední povinnosti nebo pouze neplatnost relativní, jíž soud zkoumá pouze k námitce žalovaného, soud výslovně odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci OPR-Finance C -679/18 ze dne 5. 3. 2020. Dle tohoto rozhodnutí musí být„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Soudní dvůr tak jednoznačně vyložil, že aplikace směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES musí být národními státy provedena tak, aby porušení článku 8 a 23 bylo sankcionováno vždy absolutní neplatností úvěrové smlouvy, tedy neplatností, k níž se přihlíží z úřední povinnosti.

38. Tedy zjistí-li soud při své rozhodovací činnosti, že vnitrostátní právní úprava je v rozporu se směrnicí Evropského společenství, má soud sám rozhodnout o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropského společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem), když tento postup soudu byl připuštěna již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34. a 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu). Když citovaným usnesením byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 7. 2010.

39. Za situace, kdy je smlouva o úvěru neplatná, se žalobkyně může po žalovaném domáhat úhrady finanční částky, která mu byla prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytnuta, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o.z.. Soud má za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 150 000 Kč a do dne výzvy k úhradě celé dlužné částky ze dne 1.2.2020 žalovaný uhradil částku 6 413 Kč, jeho bezdůvodné obohacení tak činí 143 587 Kč. V případě druhé úvěrové smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 28 438 Kč a do dne výzvy k úhradě celé dlužné částky ze dne 1.2.2020 žalovaný uhradil částku 939 Kč, jeho bezdůvodné obohacení tak činí 27 499 Kč Právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], postoupila svoji pohledávku za žalovaným na žalobkyni ve smyslu § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a toto postoupení bylo žalovanému oznámeno v souladu s ust. § 1882 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Protože je tak žalobkyně aktivně legitimována k podání žaloby, a žalovaný dlužnou částku ani přes upomínku žalobkyně nezaplatil, dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 143 587 Kč a 27 499 Kč. Pokud jde o úrok z prodlení, přiznal ho soud ode dne 14.2.2020, kdy žalovanému vyzvanému k úhradě celé dlužné částky oznámením o zesplatnění ze dne 1.2.2020, odeslaného dne 4.2.2020, uplynula přiměřená lhůta 1 týdne k plnění, a to ve výši stanovené v souladu s § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o.s.ř. (výrok I. a III.)

40. Protože nebylo prokázáno, že došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, soud žalobu ve zbývajícím rozsahu (obchodního úroku, poplatků, smluvních pokut, nákladů na vymáhání) zamítl (výrok II. a IV).

41. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 43 608,27 Kč, přičemž tato částka představuje 85,74 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 92,87 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 7,13 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 7 370 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 184 223,87 Kč sestávající z částky 8 500 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 23. 2. 2023 náhrada 743,02 Kč za 60 ujetých km v částce 443,02 Kč (41,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5,3 l /100 km a 5,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 3 × 30 minut v částce 300 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 35 943,02 Kč ve výši 7 548,03 Kč. Soud nepřiznal žalobkyni nárok na náhradu nákladů za podán žalobkyně soudu ze dne 31.10.2022 a 3.2.2023, jimiž žalobkyně odstraňovala deficit žalobních tvrzení a soud je z uvedeného důvodu nemá za účelně vynaložené.