18 C 343/2025

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Sekerovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 13 640 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 10 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od 14. 3. 2025 do zaplacení.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 3 640 Kč zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení 1 219,37 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně, , Jméno advokátky 1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 13 640 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, . IČO , IČO, , sídlem , adresa, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) poskytla dne 11. 2. 2025 žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, a to na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . Smlouva byla uzavřena komunikačními prostředky na dálku, s tím, že se úvěr žalovaný zavázal splatit společně s příslušenstvím do 13. 3. 2025. Žalobkyně uvedla, že pohledávka za žalovaným z nesplaceného úvěru byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 5. 2025 na společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, , která následně postoupila pohledávku na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 26. 5. 2025. Žalovaný neuhradil ani přes výzvy žalobkyně na předmětnou pohledávku ničeho. Žalobkyně požadovala uhradit částku v celkové výši 13 640 Kč, která se skládá z jistiny ve výši 10 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 1 800 Kč, úroku ve výši 150 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 690 Kč, dále žalobkyně požadovala zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % z částky jistiny od 14. 3. 2025 do zaplacení.Žalobkyně dále tvrdila, že posoudila úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, a to na základě výpisů z účtu (popř. výpisem z účtu/analýzou účtu obstaraným prostřednictvím služby Kontomatik), případně dalšími přiloženými doklady za rozhodné období.Žalovaný neuhradil ani přes výzvu žalobkyně ze dne 11. 6. 2025 na předmětnou pohledávku ničeho.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. účastníky k vyjádření, zda s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí s tím, že pokud se písemně ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle ust. § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že jejich souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání je dán. Protože žalobkyně s navrženým postupem vyslovila souhlas a žalovaný na výzvu soudu nereagoval, rozhodl soud bez ve věci bez nařízení jednání.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení věci:

5. Ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. , hodnota, ze dne 11. 2. 2025 ve spojení s předsmluvním formulářem pro standartní informace a všeobecnými podmínkami bylo zjištěno, že se žalobkyně měla touto smlouvou zavázat poskytnout žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, a to na jeho běžný účet specifikovaný ve smlouvě. Žalovaný se měl zavázat poskytnutou částku vrátit do 13. 3. 2025, a to spolu s úrokem po slevě ve výši 150 Kč a s poplatkem za poskytnutí úvěru po slevě ve výši 1 800 Kč. Celkem měl žalovaný žalobkyni uhradit 11 950 Kč jednorázovou platbou provedenou bankovním převodem.

6. Z editace profilu klienta vyplývá, že žalobkyně pracovala při posuzování úvěruschopnosti žalovaného s následujícími údaji. Žalovaný je zaměstnán u společnosti , právnická osoba, na plný pracovní úvazek na pozici operátor. Průměrný příjem žalovaného měl činit 34 640 Kč. Jeho náklady na služby a energie měly činit 3 000 Kč, ostatní náklady měli činit 700 Kč. Žalovaný měl mít ještě jiný příjem z podnikatelské činnosti a měl bydlet sám ve vlastním bytě/domě.

7. Žalobkyně tvrdila, že má za to, že smlouva byla mezi účastníky uzavřena jako písemná v elektronické podobě, a že byla žalovaným podepsána. Poté, co žalovaný podal žádost o úvěr a potvrdil souhlas s Individuálními podmínkami smlouvy o úvěru byla posouzena úvěruschopnost žalovaného a bylo žalovanému oznámeno rozhodnutí o poskytnutí úvěru, a to SMS zprávou zaslanou na číslo mobilního telefonu žalovaného. K podpisu smlouvy mělo dojít vložením unikátního kódu na webovém rozhraní žalobkyně, který byl žalovanému zaslán na jeho mobilní telefon. Poskytnutím úvěru na základě žádosti žalovaného byla uzavřena smlouva o úvěru.

8. Soudu byla předložena smlouva v elektronické podobě ve formátu PDF. K souboru nebyl připojen žádný elektronický podpis. Z vlastností dokumentu vyplývá, že byl vytvořen až dne 29. 6. 2025 v 17:26:54 a po svém vytvoření již nebyl dále upravován. V textu smlouvy je ale uvedeno, že ji měl žalovaný podepsat už dne 11. 2. 2025. Z obsahu dokumentu se podává, že žalovaný měl smlouvu podepsat SMS kódem „, hodnota, “ dne 11.2.2025 v 4:28:

1. Tedy, že soud předložený dokument obsahující úvěrovou smlouvu byl vytvořen více než čtyři měsíce poté, kdy měla být smlouva uzavřena.

9. Ze sdělení , právnická osoba, ., ze dne 10. 12. 2025 včetně potvrzení o provedené platbě ze dne 22. 5. 2025 od , právnická osoba, ., má soud za prokázané, že dne 11. 2. 2025 byla na bankovní účet žalovaného připsána částka 10 000 Kč s variabilním symbolem , var. symbol, .

10. Z transakcí na běžném účtu žalovaného soud zjistil, že na účet žalovanému pravidelně přichází mzda od zaměstnavatele , právnická osoba, , obvykle ve výši přibližně 27–40 tisíc korun měsíčně, a dále časté menší příspěvky od , jméno FO, a dalších osob v částkách 500 Kč – 2 000 Kč. Současně byly zaznamenány i některé příjmy z půjček, například 10 000 Kč od společnosti , právnická osoba, Dále soud zjistil, že podstatnou část výdajů tvoří platby spojené s hazardními hrami v tisícových částkách měsíčně.

11. Z výzvy k úhradě dluhu, předžalobní upomínky ze dne 9. 6. 2025 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení jistiny, úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, smluvní pokuty, zákonného úroku z prodlení, poplatku za upomínání a nákladů právního zastoupení nejpozději do 7 od doručení výzvy s upozorněním na možnost vymáhání této pohledávky soudní cestou. Odeslání této písemnosti žalobkyně prokázala poštovním podacím lístkem z ze dne 11. 6. 2025.

12. Ze smluv o postoupení pohledávek ze dne 20. 5. 2025 a 26. 5. 2025 a přehledu postoupených pohledávek má soud za prokázané, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 5. 2025 na společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, , která následně postoupila pohledávku na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 26. 5. 2025.

13. Na podkladě shora provedených důkazů soud dospěl k závěru o skutkovém stavu věci, podle něhož žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru neprokázaného obsahu, na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 10 000 Kč a žalobkyně poukázala částku 10 000 Kč na účet žalovaného. Žalovaný však žalobkyni ničeho neuhradil, a dostal se do prodlení. Žalovaný byl vyzván k úhradě celkové dlužné částky do 7 dnů od doručení výzvy.

14. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 419 a § 1812 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy z toho, že mezi žalobkyní a žalovaným jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, v důsledku čehož se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanoveným k ochraně spotřebitele nepřihlíží.

17. Dále soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“). Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

18. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

19. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy.

20. Podle § 562 o.z. je písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

21. Podle § 561 o.z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

22. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisujeli se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

23. Podle § 6 odst. 2 téhož zákona se uznávaným elektronickým podpisem rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. Zákon však nezná definici zaručeného podpisu.

24. Podle článku 3 bodu 9 až 12 Nařízení 910/2014/ES (dále jen „eIDAS) se „podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; "elektronickým podpisem" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; "zaručeným elektronickým podpisem" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a "kvalifikovaným elektronickým podpisem" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy.

25. Podle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Přičemž kvalifikovaný elektronický podpis, založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě, má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

26. Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky:a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou;b) umožňuje identifikaci podepisující osoby;c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; ad) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

27. Soud posuzoval, zda lze z písemností předložených žalobkyní zjistit obsah smluvních ujednání mezi žalobkyní a žalovaným (žalovaný žádné písemnosti vztahující se k obsahu smlouvy o úvěru nepředložil a sám nic netvrdil).

28. Žalobkyně uvedla, že smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřela s žalovaným dne 11. 2. 2025, a to tak, že v místě podpisu je uveden text “úvěrující, dne 11. 2. 2025, jednatel , jméno FO, “ a „Dlužník: dne 11. 2. 2025 04:28:01, Podpis proveden SMS kódem , hodnota, , , Jméno žalovaného, “, a že obsah sjednané smlouvy je obsahem předloženého elektronického dokumentu. Provedeným dokazováním bylo tvrzení žalobkyně o tom, že s žalovaným uzavřela právě smlouva předloženou soudu vyvrácené, když dokument text smlouvy obsahující vznikl až čtyři měsíce poté, kdy měl žalovaný obsah smlouvy odsouhlasit. Tedy objektivně neuzavřel smlouvu právě předloženou soudu. Jaká konkrétní smlouva (s jakými konkrétními ujednáními) byla žalovanému prezentována v jeho klientském účtu není zjevné, avšak objektivně to nemohl být dokument právě předložený soudu. Obsah tvrzených smluvních ujednání tak nebyl žalobkyní prokázán.

29. I pokud by žalobkyně prokázala obsah tvrzené úvěrové smlouvy, měl by soud takovouto smlouvu za neplatnou pro její rozpor s donucujícími ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru.

30. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

31. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

32. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli „rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“33. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

34. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

35. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

36. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

37. Podle § 94 a 95 zákona o spotřebitelském úvěru musí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru jiném než na bydlení, poskytnout informace výslovně uvedené v těchto ustanovováních. Informace se poskytují v souladu s ustanovením § 95 písemně na formulářích uvedených v příloze k zákonu o spotřebitelském úvěru.

38. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

39. Úvěrující je ve smyslu ustanovení § 75 ve spojení s § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, povinen s odbornou péčí přezkoumat příjmy i výdaje spotřebitele a dbát přitom na jeho zájmy, tj. i na zájem být reálně schopen přebíraný závazek řádně a včas splácet. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě, čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů.

40. Poskytovatel spotřebitelského úvěru má zákonnou předsmluvní povinnost řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost spotřebitele. Žalobkyně se v řízení odkázala na údaje obsažené ve smlouvě o spotřebitelském úvěru, předsmluvní formulář a editace profilu klienta. Ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení se zákonem na ochranu spotřebitele však ukládají úvěrujícímu povinnost potřebné údaje nejen zjistit, ale rovněž tyto ověřit, tak aby byly spolehlivé. Žalobkyně sice měla ověřenu výši přijmu žalovaného ze zaměstnání (z výpisu z jeho účtu), avšak pokud jde o výdaje žalovaného, spokojila s tím, že žalovaný uvedl, že jeho výdaje měly představovat částku 3 000 Kč na služby a energie a 700 Kč na ostatní výdaje. Jak vyhodnotila schopnost žalovaného hradit nejen své životní náklady, ale náklady na bydlení, z žádného z předložených dokumentů ani tvrzení žalobkyně nevyplývá. Již samotná výše částek sama o sobě vyvolává pochybnost o své správnosti. Nelze přehlédnout, že z výpisu z účtu žalovaného nevyplývají platby, jež by bylo možné identifikovat jako úhradu za dodávky nejméně elektrické energie, ale i jako úhradu dalších běžných nákladů na bydlení. Jak žalobkyně hodnotila, že žalovaný má adresu svého trvalého bydliště na ohlašovně a zároveň měl uvést, že bydlí ve vlastním bytě či domě, žalobkyně neobjasnila. Soud poukazuje, že bez alespoň základní znalosti o tipu bydlení nelze uvažovat ani o statistických nákladech na bydlení. Je rovněž nepochybné, že částka 700 Kč měsíčně nemůže postačovat na úhradu životních nákladů žalovaného (jídlo, drogerii, oblečení apod.). Obdobně nelze přehlédnout že z výpisu z běžného účtu žalovaného se podává, že žalovaný posází v různých online hrách několik tisíc korun. Shodně žalobkyně nezkoumala či nehodnotila výši jiných úvěrových závazků žalovaného, když nejméně z výpisu z běžného účtu se podává, že přijímal úvěry či zápůjčky od dalších nebankovních institucí. Soud nezpochybňuje právo banky využívat ekonomické modely vycházející ze statistických údajů pro orientační odhad výdajů spotřebitele, avšak takový model bez konkrétních údajů – například o druhu a velikosti obývané nemovitosti – nelze hodnověrně sestavit. Je zřejmé, že výše nákladů na bydlení se zásadně liší u garsonky oproti bytu 3+1 či rodinnému domu. Nelze ani přehlédnout, že životních nákladech neuvažovala např. o nákladech spojených s vlastnictvím mobilního telefonu a připojením a datové služby (když jejich vlastnictví a využívání vyplývá z údajů evidovaných žalobkyní u žalovaného i skutečnost, že smlouva byla uzavřena prostřednictvím těchto prostředků.

41. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nedostatečným způsobem zkoumala úvěruschopnost žalovaného a řádně neporovnala jeho příjmy a výdaje, nehodnotila výši úvěrové angažovanosti a předchozí platební morálku žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 ZSÚ, tedy poskytla úvěr v rozporu s donucujícími ustanoveními zákona za situace, kdy nemohla na základě jí známých údajů ověřit, zda u žalovaného není dána pochybnost o tom, že je schopen poskytnutý úvěr splácet. Z uvedeného důvodu je úvěrová smlouva uzavřená mezi účastníky neplatná pro rozpor s donucujícími ustanoveními zákona ve smyslu ustanovení § 588 o.z.

42. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smluv přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o. z., neboť měl za to, že § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019–46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

43. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR [číslo] s. 757), dle něhož „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

44. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

45. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

46. Soud má za osvědčené, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč. Z tvrzení žalobkyně se podává, že žalovaný neuhradil žalobkyni ničeho a žalovaný úhradu netvrdil. Je tak i nadále povinen vrátit žalobkyni částku 10 000 Kč. Pokud jde o úrok z prodlení, přiznal ho soud ode dne následujícího po splatnosti poskytnutého úvěru, neboť žalovaný si musel být vědom toho, že nejpozději k tomuto dni se zavázal k navrácení úvěru, a to ve výši 12 % ročně, tj. ve výši sazby stanovené v souladu s § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř.. (výrok I.)

47. Protože nebylo prokázáno, že došlo k platnému uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, soud ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II.).

48. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 219,37 Kč, přičemž tato částka představuje 46,6 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 73,3 % a úspěchu žalované v rozsahu 26,7 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 13 640 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč, neboť zástupkyně žalobkyně jakožto advokátka osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Třídenní lhůta k plnění ve výroku II. pak byla stanovena rovněž v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., ve smyslu § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokátky, která žalobkyni v řízení zastupovala.