18 C 374/2022

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Sekerovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 74 737 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 44 230 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení 257 Kč a nadále běžícím ve výši 8,5 % ročně z částky 44 230 Kč od 17. 3. 2022 do zaplacení, a to v měsíčních splátkách splatných vždy do 20. dne v měsíci ve výši 2 000 Kč počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku do 28. 2. 2024 a 5 000 Kč, poslední ve zbytku, od 1. 3. 2024 do zaplacení, to vše pod sankcí ztráty výhody splátek, takže v případě prodlení se zaplacením byť jedné ze splátek, se prvním dnem prodlení stává splatnou celá dlužná zbývající částka

II. Žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni 30 507 Kč spolu s kapitalizovaným obchodním úrokem ve výši 2 931,55 Kč a nadále běžícím ve výši 23,79 % ročně z částky 48 219 Kč od 17. 3. 2022 do zaplacení a kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 790,42 Kč a nadále běžícím ve výši 8,5 % ročně z částky 3 989 Kč od 17. 3. 2022 do zaplacení, <b>se zamítá.</b>

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 3 348 Kč, a to v měsíčních splátkách splatných vždy do 20. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku ve výši 500 Kč, poslední ve zbytku, a to pod sankcí ztráty výhody splátek, takže v případě prodlení se zaplacením byť jedné ze splátek, se prvním dnem prodlení stává splatnou celá dlužná zbývající částka, k rukám zástupce žalobkyně advokáta JUDr. Ing. [jméno] [příjmení].

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení pohledávky ve výši 74 737 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO] se sídlem [adresa] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) dne 21.9.2020 smlouvu o spotřebitelském úvěru. Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč, a to bezhotovostně na účet žalované. V souvislosti s poskytnutým úvěrem se žalovaná ve smlouvě zavázala zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně souhrnný poplatek ve výši 35 860 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnutého úvěru a souhrnného poplatku se žalovaná ve smlouvě zavázala uhradit v hotovosti v 18 měsíčních splátkách po 4 770 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 28.3.2022. Žalovaná nesplácela řádně a včas, proto právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 14.11.2021. Žalovaná za celou dobu trvání smluvního vztahu uhradila pouze 4 770 Kč, po zesplatnění úvěru žalovaná uhradila ještě 1 000 Kč. Žalobkyně se proto domáhala úhrady částky 74 737 Kč, a to složené z částky 48 219 Kč na jistině, částky 26 518 Kč na dlužném poplatku, částky kapitalizovaného úroku ve výši 2 931,55 Kč a nadále běžícího ve výši 23,72% ročně z částky 48 219 Kč od 17.3.2022 do zaplacení a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 047,42 Kč a nadále běžícího ve výši 8,5% ročně z částky 48 219 Kč od 17.3.2022 do zaplacení. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7.1.2022, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní, došlo k postoupení pohledávky za žalovanou na žalobkyni, o čemž byla žalovaná informována dopisem ze dne 7.1.2022. Žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky, ta však na dluh ničeho neuhradila.

2. Žalovaná u jednání soudu uvedla, že si je vědoma, že půjčku od právní předchůdkyně žalobkyně obdržela, a že tuto neuhradila. K výslovnému uznání závazku ze strany žalované však nedošlo. Uvedla, že smlouvu uzavírala v době, kdy bylo její podnikání (hostinská činnost) v důsledku kovidových restrikcí značně omezeno, resp. zcela zastaveno, proto byla ve finanční nouzi. Půjčku sjednávala ve vozidle zprostředkovatelky, která vyplňovala nějaké listiny. Původně chtěla půjčit více, ale bylo jí řečeno, že může dostat jen 50 000 Kč. Rovněž uvedla, že se snažila dohodnout o splacení dluhu, avšak neúspěšně, neboť jí nabízená splátka 1 000 Kč nebyla akceptována a pak již obdržela až žalobu. Rovněž uvedla, že v té době měla více půjček. Žádala, aby jí soud umožnil dlužnou částku splácet, shodně jako splácí dluh dalšímu věřiteli.

3. Žalobkyně se k jednání ve věci samé, k němuž byla řádně předvolána, omluvila a výslovně souhlasila s projednáním věci ve své nepřítomnosti. Soud proto jednal podle ustanovení § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti žalobkyně.

4. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů učinil soud tento skutkový závěr. Žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] dne 21.9.2020, na základě které byla žalované poskytnuta částka 50 000 Kč, a to bezhotovostně na účet žalované. Žalovaná se současně zavázala zaplatit souhrnný poplatek v souvislosti s úvěrem ve výši 35 860 Kč Celkem se žalovaná zavázala zaplatit žalobkyni částku 85 860 Kč v 18 měsíčních splátkách po 4 770 Kč. Nedílnou součástí smlouvy o úvěru byly smluvní podmínky, uvedené na zadní straně formuláře (Smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 21.9.2020, včetně smluvních podmínek smlouvy o spotřebitelském úvěru). Z tvrzení žalobkyně má soud za prokázané, že žalovaná na úvěr do podání žaloby uhradila částku 5 770 Kč (když žalovaná zároveň uvedla, že není schopna prokázat, že by uhradila více).

5. Z Karty zákazníka zpracované pro žalovanou a jí podepsanou dne 21.9.2020 má soud za prokázané, že si právní předchůdkyně žalobkyně vyžádala od žalované základní údaje o její osobě, bydlišti, zaměstnání, příjmech a výdajích. V kartě je zaznamenáno, že žalovaná uvedla, že je rozvedená a bydlí v nájmu. Její příjmy plynou z podnikání v oboru hostinská činnost. Měla uvést, že její příjem je 92 000 Kč, náklady na bydlení činí 10 000 Kč, osobní náklady činí 8 000 Kč, další náklady na dopravu, telefon apod. činí 10 000 Kč a na spoření či pojištění hradí 3 000 Kč. Dle karty klienta měla právní předchůdkyně žalobkyně k dispozici nájemní smlouvu, výpis z živnostenského rejstříku a daňové přiznání žalované. K uvedené listině žalovaná uvedla, že ji nevyplňovala a výslovně popřela, že by uváděla, že její příjem činí 92 000 Kč měsíčně, když v roce 2020 byl její příjem poznamenám uzavřením provozoven v důsledku koronavirových opatření. Rovněž uvedla, že výše nákladů na bydlení činila 18 000 Kč (tj. nájem, služby spojené s nájmem a náklady na spotřebu energií).

6. Žalobkyně předložila listiny, jimiž mělo dojít ok ověření údajů zachycených v kartě zákazníka. Z výpisu z živnostenského rejstříku má soud za osvědčené, že žalovaná doložila, že má oprávnění k podnikatelské činnosti. Z částečného daňového přiznání k dani z příjmu žalované za rok 2019 má soud za osvědčené, že hrubý příjem žalované před zdaněním v roce 2019 činil 279 075 K a po úhradě daně 244 830 Kč. Čistý měsíční příjem žalované po zdanění činil 20 402 Kč měsíčně. Soud v této souvislosti pomíjí, že z této částky byla žalovaná ještě povinna hradit zákonné zdravotní a sociální pojištění, které není daňovým nákladem. Z částečné kopie nájemní smlouvy má soud za osvědčené, že žalovaná byla nájemcem bytu o velikosti 4+kk v [obec]. Výše nájmu, výše nákladů na služby a pod však z částečné kopie nelze zjistit. Z částečných přehledů plateb na účet vedený na jméno [příjmení] [jméno] (pronajímatele) má soud za osvědčené, že žalovaná na jeho účet hradila částky v různé výši, a to i v několika platbách v průběhu měsíce.

7. Z přípisu ze dne 22.9.2020 má soud za osvědčené, že právní předchůdkyně žalobkyně úvěr schválila a žalované zaslala splátkový kalendář. Zároveň jí zřídila uživatelský účet na svém webovém rozhraní.

8. Z výzva k úhradě spotřebitelského úvěru před zesplatněním ze dne 1. 10. 2021 má soud za osvědčené, že právní předchůdkyně žalobkyně vypracovala pro žalovanou uvedenou výzvu, zda však byla odeslána či doručena žalované, nebylo v řízení prokázáno. Z oznámení o zesplatnění spotřebitelského úvěru ze dne 14. 11. 2021 má soud za osvědčené, že úvěr byl zesplatněn, avšak zda bylo toto oznámení odesláno a doručeno žalované nebylo žalobkyní v řízení prokázáno.

9. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7.1.2022 má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni pohledávku za žalovanou, a to s účinností k témuž dni. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno přípisem ze dne 3.2.2022, když jeho odeslání má soud za prokázané z podacího lístku ze dne 4.2.2020.

10. Z výzvy k plnění ze dne 22.7.2022 a podacího lístku ze dne 22.7.2022 má soud za prokázané, že žalovaná byla před podání žaloby vyzvána ke splněné své povinnosti.

11. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 OZ úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 OZ úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

13. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

14. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

17. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

18. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

19. Soud ve smyslu ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákona (dále jen „občanský zákoník“) přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Z ustanovení § 2991 odst. 1 občanského zákoníku platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

21. Podle § 1968 věta prvá OZ, podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970 OZ, podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

22. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá za žalovanou pohledávku, která by měla svůj právní základ v platné smlouvě o spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou.

23. Provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně splnila svoji zákonnou předsmluvní povinnost řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost spotřebitele. Soud vyzval žalobkyni, aby doplnila svá skutková tvrzení a navrhla důkazy k prokázání své povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalované. K tomu žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost zkoumala její právní předchůdkyně na základě údajů a podkladů, které obdržela od žalované. Uvedla, že s ohledem na prohlášení žalované obsažené ve smlouvě, tj. že jí uvedené údaje jsou pravdivé a úplné, neměla důvod blíže jí uvedené údaje ověřovat. Poukazovala na zákonnou povinnost žalované ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 a 7 o.z. jednat v právním styku poctivě, a že se má za to, že kdo jednal v právním styku, jednal poctivě. K prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalované žalobkyně navrhla k důkazu kartu zákazníka podepsanou žalovanou a listiny, které na osvědčení svých příjmů a výdajů žalovaná předložila. Z karty zákazníka má soud za prokázané, že žalovaná měla sdělit nějaké údaje, na základě nichž mohla být prověřena úvěruschopnost žalované, avšak tyto údaje buď nejsou ničím osvědčeny, nebo jsou v přímém rozporu s důkazy předloženými žalobkyní, o nichž tato tvrdila, že je měla její právní předchůdkyně k dispozici. Z žádného ze soudu doložených důkazů nevyplynulo, jak s uvedenými údaji bylo konkrétně pracováno, zejména ve vztahů k údajům, které byly v rozporu s předloženými listinami, ani v jakém rozsahu tyto údaje byly ověřeny, a to ať již jde o příjmy či o výdaje žalované či zda bylo provedeno šetření v insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí popřípadě dalších rejstřících klientských informací. K ověření údajů poskytnutých žalovanou byla právní předchůdkyně žalobkyně povinna nejen na základě shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, ale i jako řádný správce svého majetku za situace, kdy některé údaje poskytnuté žalovanou budí oprávněnou pochybnost o své správnosti. Žalobkyně sice tvrdí, že u žalované byla ověřena výše jejího příjmu, a to z jejího daňového přiznání k dani z příjmu za rok 2019. I pokud soud pomine situaci v pohostinství v roce 2020 (uzavření provozoven v rámci proticovidových opatření) z předloženého daňového přiznání nelze dovodit, že by příjem žalované činil 92 000 Kč měsíčně. Příjem žalované dle daňového přiznání v roce 2019 činil 20 400 Kč, a to před úhradou povinných plateb na zdravotní a sociální pojištění. Jak s tímto rozporem právní předchůdkyně žalobkyně naložila, z žádného z důkazů nevyplývá. Obdobně pokud jde o výši úhrad na bydlení, nelze z předložené nájemní smlouvy ověřit výši nákladů na bydlení, předložené výpisy z účtu jsou pak nečitelné, tedy nelze ověřit jaké částky žalovaná a za jaké období hradila, když je však patrné, že platby jsou v různé výši. Z karty klienta ani žádného jiného dokladu předloženého soudu nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalované prověřovala finanční situaci žalované v exekučním a insolvenčním rejstříku a evidencích klientských informací (např. SOLUS či NRKI), z nichž by zjistila existenci dalších úvěrových produktů, prodlení s jejích splatností či vedená exekučních řízení. Lze tak uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru, dostatečně a s odbornou péčí nezkoumala úvěruschopnost žalované, respektive, že žalobkyně neprokázala, že by byla úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí posouzena.

24. Pro úplnost soud uvádí, že s ohledem na skutečnost, že se žalobkyně z jednání soudu omluvila, nemohl ji soud při jednání poučit ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., že svá tvrzení předloženými důkazy neprokázala, tak jak shora neznačeno. Žalobkyně tak z důvodů stojících na její straně neoznačila důkazy, jež by její tvrzení osvědčily.

25. Úvěrující je povinen ve smyslu ustanovení § 75 ve spojení s § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péči přezkoumat příjmy i výdaje žalovaného a dbát přitom na její zájmy, tj. i na zájem být reálně schopna přebíraný závazek řádně a včas splácet. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. Za situace, kdy je úvěrujícím uložena v souladu s ustanovením § 78 zákona o spotřebitelském úvěru povinnost uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, soud uzavírá, že žalobkyně neprokázala, že řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného, a to ani po té co byla soudem (usnesením čj. 18 C 374/2022-11 ze dne 30.11.2022) vyzvána k doplnění příslušných tvrzení a k návrhu důkazů.

26. Za této situace dospěl soud k závěru, že Smlouva o zápůjčce ze dne 21.9.2020 je ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a ustanovení § 588 občanského zákoníku neplatná.

27. K otázce, zda neplatnost smlouvy pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele při uzavření úvěrové smlouvy způsobuje neplatnost absolutní, jíž soud zkoumá z úřední povinnosti nebo pouze neplatnost relativní, jíž soud zkoumá pouze k námitce žalovaného, soud výslovně odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci OPR-Finance C -679/18 ze dne 5.3.2020. Dle tohoto rozhodnutí musí být„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Soudní dvůr tak jednoznačně vyložil, že aplikace směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES musí být národními státy provedena tak, aby porušení článku 8 a 23 bylo sankcionováno vždy absolutní neplatností úvěrové smlouvy, tedy neplatností, k níž se přihlíží z úřední povinnosti.

28. Tedy zjistí-li soud při své rozhodovací činnosti, že vnitrostátní právní úprava je v rozporu se směrnicí Evropského společenství, má soud sám rozhodnout o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropského společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem), když tento postup soudu byl připuštěna již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34. a 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu). Když citovaným usnesením byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31.7.2010.

29. Za situace, kdy je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, může se žalobkyně po žalované domáhat úhrady finanční částky, kterou jí prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla její právní předchůdkyně, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalované vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. Soud má za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 50 000 Kč. Žalovaná na tento úvěr před podáním žaloby uhradila celkem 5 770 Kč, její bezdůvodné obohacení tak činí 44 230 Kč. Splatnost bezdůvodného obohacení nastává na výzvu věřitele. Za situace, kdy žalobkyně neprokázala, že by žalované bylo odesláno či doručeno oznámení o zesplatnění, je první výzvou k úhradě dluhu až oznámení o postoupení pohledávky ze dne 3.2.2022. Za situace, kdy v řízení nebylo prokázáno, kdy žalovaná výzvu obdržela, vycházel soud z ustanovení § 573 o.z., dle něhož se má za to, že zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání. Výzva k úhradě byla žalobkyní dle podacího archu odeslána dne 4.2.2022, tedy byla doručena 3. pracovní den - 9.2.2022, splatnost pohledávky pak nastala ve lhůtě stanovené v tomto oznámení, tj. uplynutím 10-tého dne od obdržení oznámen, tedy 19.2.2022. Od následujícího dne je žalovaná v prodlení, od tohoto dne přiznal soud žalobkyni úrok z prodlení v žalobkyní požadované výši, která není v rozporu s ustanovením § 1970 o.z., tj. ve výši 8,5% ročně z částky 44 230 Kč, a to kapitalizovaný ve výši 257 Kč za dobu od 20.2.2022 do 16.3.2022 a nadále běžící do zaplacení.

30. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o.s.ř., když vyhověl žádosti žalované, aby jí bylo povoleno dlužnou částku splácet, a to pod ztrátou výhody splátek pro případ, že by splátky řádně a včas nehradila. Soud přitom vycházel z dosahovaného příjmu žalované (25 000 až 27 000 Kč měsíčně) nákladů na bydlení ve výši 16 000 Kč měsíčně a skutečnosti, že žalovaná na základě soudního smíru čj. 18 C 205/2021-75 ze dne 25.11.2021 splácí další svůj závazek ze spotřebitelského úvěru (převzatého dříve než závazek, který je předmětem tohoto řízení), a to měsíční splátkou ve výši 3 000 Kč měsíčně. Citovaný závazek ze soudního smíru by měl být splacen i s úroky do konce měsíce února 2024. Soud zároveň zohlednil, že pro uvedenou pohledávku nebylo vydáno pověření soudního exekutora ani nebyl zahájen výkon rozhodnutí, což nasvědčuje skutečnosti, že žalovaná svůj závazek řádně plní. Soud tak má za to, že je v zájmu nejen žalované, ale i věřitelů včetně žalobkyně, aby žalovaná byla objektivně schopná dostát svým závazkům a tyto řádně splnit, aniž by docházelo k navýšení jejích závazků ať již náklady na exekuci, či naopak snížením částky, kterou věřitelé obdrží např. z oddlužení. Výši splátek soud stanovil rozdílnou pro období před 1.3.2024 a po tomto datu s ohledem na splacení závazku již soudem přiznaného (výrok I.).

31. Protože nebylo prokázáno, že došlo k platnému uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, soud ve zbývajícím rozsahu (tj. v rozsahu souhrnných poplatků a obchodního úroku a k nim požadovaného úroku z prodlení) žalobu zamítl (výrok II.).

32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 3 348,13 Kč, přičemž tato částka představuje 18,36 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 59,18 % a úspěchu žalované v rozsahu 40,82 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 990 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 74 737 Kč sestávající z částky 4 100 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 12 600 Kč ve výši 2 646 Kč. I tyto náklady soud umožnil žalované splácet ze shodných důvodů jako pohledávku samotnou.