18 C 379/2022

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Sekerovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení Kč 23,207 s přísl.

I. Žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni 1) pohledávku ve výši 17 701,00 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 22 788,00 Kč ve výši 8,25% ročně od 01.06.2021 do 23.08.2021 ve výši 433,45 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 22 288,00 Kč ve výši 8,25% ročně od 24.08.2021 do 21.09.2021 ve výši 148,12 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 21 788,00 Kč ve výši 8,25% ročně od 22.09.2021 do 30.11.2021 ve výši 349,52 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 21 288,00 Kč ve výši 8,25% ročně od 01.12.2021 do 05.01.2022 ve výši 175,63 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 20 788,00 Kč ve výši 8,25% ročně od 06.01.2022 do 18.01.2022 ve výši 61,93 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 20 288,00 Kč ve výši 8,25% ročně od 19.01.2022 do 22.02.2022 ve výši 162,73 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 19 788,00 Kč ve výši 8,25% ročně od 23.02.2022 do 17.03.2022 ve výši 104,30 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 19 288,00 Kč ve výši 8,25% ročně od 18.03.2022 do 22.04.2022 ve výši 159,13 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 18 788,00 Kč ve výši 8,25% ročně od 23.04.2022 do 18.05.2022 ve výši 111,95 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 18 288,00 Kč ve výši 8,25% ročně od 19.05.2022 do 20.09.2022 ve výši 523,88 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 17 701,00 Kč ve výši 8,25% ročně od 21.09.2022 do zaplacení 2) pohledávku ve výši 5 506,00 Kč 3) úrok ve výši 75,98 % p.a z částky 15 974,03 Kč od 01.06.2021 do 23.06.2021 ve výši 742,21 Kč, úrok ve výši 8,25 % p.a z částky 15 974,03 Kč od 24.06.2021 do 18.01.2022 ve výši 725,23 Kč, úrok ve výši 8,25 % p.a z částky 15 694,03 Kč od 19.01.2022 do 22.02.2022 ve výši 119,35 Kč, úrok ve výši 8,25 % p.a z částky 15 194,03 Kč od 23.02.2022 do 17.03.2022 ve výši 75,90 Kč, úrok ve výši 8,25 % p.a z částky 14 celkem 694,03 Kč od 18.03.2022 do 22.04.2022 ve výši 114,84 Kč, úrok ve výši 8,25 % p.a z částky 14 194,03 Kč od 23.04.2022 do 18.05.2022 ve výši 80,08 Kč, úrok ve výši 8,25 % p.a z částky 13 694,03 Kč od 19.05.2022 do 20.09.2022 ve výši 371,25 Kč, úrok ve výši 8,25 % p.a z částky 13 107,03 Kč od 21.09.2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 1. 6. 2021 dosáhne částky 65 433,00 Kč a to vše do 3 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 8.11.2022 domáhala zaplacení částky ve výši 23 207 Kč jako dlužného úvěru s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že, jako společnost s povolením České národní banky poskytovat spotřebitelské úvěry, uzavřela se žalovanou úvěrovou smlouvu [číslo] na základě níž poskytla žalované spotřebitelský úvěr ve výši 17 000 Kč. K vyplacení úvěru ze strany žalobkyně došlo dne 6.2.2020, a to na účet žalované. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr vrátit žalobkyni zpět spolu s úrokem 75,98 % ročně, a to v 48 měsíčních splátkách po 1 174 Kč, počínaje měsícem březen 2020. Součástí splátky byla i splátka pojištění schopnosti splácet ve výši 38 Kč měsíčně. Žalobkyně dále uvedla, že před poskytnutím úvěru žalované ověřila její schopnost úvěr splácet, a to na základě údajů sdělených přímo žalovanou a dále ověřením její předchozí úvěrové historie v databázích SOLUS a NRKI, když na základě sdělených a zjištěných údajů provedla skóring – hodnocení klienta. Žalovaná však úvěr nesplácela řádně a včas, a žalobkyně proto přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 30.5.2021, neboť žalovaná se dostala do prodlení s úhradou 13. splátky. Celkem do zesplatnění uhradila žalovaná částku 14 688 Kč. Po zesplatnění uhradila ještě částku 5 087 Kč Celkem na dlužnou částku uhradila 19 775 Kč. Žalobkyně proto požadovala po žalované zaplacení částky ve výši 23 207 Kč představující dlužnou jistinu 13 107,03 Kč a dále částku ve výši 2 994 Kč sestávající ze šesti smluvních pokut ve výši á 499 Kč za prodlení s úhradou splátky 8, 9, 10, 11, 13, a 14 po dobu delší 30 dní. Žalobkyně rovněž požadovala uhradit náklady spojené s upomínáním ve výši 1 600 Kč, sestávající z částky 8 x 200 Kč za každou z 8 splátek č. 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13 a 14, s níž se žalovaná ocitla v prodlení po dobu delší 15 dní. Žalobkyně se rovněž domáhala zaplacení smluvní pokuty 5 506 Kč, tj. smluvní pokuty ve výši 0,1% denně z dlužné jistiny a dlužného obchodního úroku od zesplatnění úvěru, tj. od 1.6.2021 do dne sepisu žaloby, tj. 7.11.2022 a obchodního úroku z nesplacené jistiny, tj. z částky 15 974,03 Kč, kapitalizovaný částkou 742,21 Kč ode dne následujícího po zesplatnění úvěru, tj. 1.6.2021 do 23.6.2021 a nadále běžící ve výši 8,25 % od 24.6.2021 do zaplacení, avšak maximálně do doby, kdy úrok dosáhne částky 65 433 Kč. Žalobkyně požadovala uhradit i zákonný úrok z prodlení z jistiny, obchodního úroku naběhlého do dne zesplatnění a smluvních pokut naběhlých do zesplatnění.

2. Žalovaná při jednání uvedla, že má za to, že už žalobkyni vše vrátila.

3. Soud z provedených důkazů učinil následující skutková zjištění.

4. Z Návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/ Smlouva o úvěru [číslo] soud zjistil, že uvedený návrh podepsala žalovaná dne 6.2.2020 (biometrickým podpisem) a požádala jím o poskytnutí úvěru ve výši 17 000 Kč, s tím, že se zavázala žalobkyni vrátit částku ve výši 54 528 Kč v 48 měsíčních splátkách po 1 174 Kč. Návrh smlouvy byl ze strany žalobkyně akceptován dne 6.2.2020 (a to biometrickým podpisem). Oznámení o schválení úvěru (akceptace návrhu) byla žalované zasláno na adresu uvedenou v návrhu úvěrové smlouvy dne 7.2.2020 a do její dispozice bylo dodáno dne 11.2.2020 spolu se splátkovým kalendářem a sdělením účtu pro úhradu splátek (viz oznámení ze dne 7.2.2020 a dodejka ze dne 11.2.2020). Bezprostředně před vyhotovením návrhu úvěrové smlouvy byl vyhotoven i Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru (viz. Předsmluvní formulář z 6.2.2020, včetně Prohlášení klientů – informace pro klienty poskytované zprostředkovatelem úvěru). Z přílohy č. 1 ke smlouvě o úvěru ve spojení s přihláškou do pojištění soud zjistil, že žalovaná přistoupila k pojištění schopnosti splácet úvěr a zavázala se hradit pojistné ve výši 38 Kč měsíčně.

5. Z dokladu o vyplacení úvěru ze dne 6.2.2020 má soud za prokázané, že žalobkyně eviduje odeslání 17 000 Kč pod variabilním symbolem shodným s číslem úvěrové smlouvy na účet shodný s účtem žalované, uvedeným v návrhu úvěrové smlouvy a v příloze k rámcové smlouvě o finančních službách vystavené [právnická osoba] (viz. Rámcová smlouva o finančních službách a příloha k rámcové smlouvě ze dne 6.2.2020).

6. Z listiny Hodnocení klienta, má soud za prokázané, že žalovaná podepsala vyplněný formulář žalobkyně, v němž jsou uvedeny příjmy a výdaje žalované. Konkrétně je uveden příjem žalované z důchodu 8 650 Kč, a dále výdaje na živobytí žalované ve výši 3 410 Kč (s poznámkou životné minimum), náklady na bydlení ve státním či obecním bytě 1 000 Kč a stávající splátky předchozích úvěrů žalované u žalobkyně ve výši 2 105 Kč, tedy celkové výdaje 6 515 Kč, s tím, že volné zdroje mají činit 1 635 Kč (přičemž splátka sjednávaného úvěru měla činit 1 174 Kč). Z formuláře vyplývá, že žalovaná je vdova, nemá žádné spoření, jiné úvěry než u žalobkyně, výdaje na dopravu, výdaje na záliby apod. Z formuláře nevyplývá, jaké konkrétní doklady byly před poskytnutím úvěru žalovanou poskytnuty, či po ní požadovány.

7. Z potvrzení České správy sociálního zabezpečení ze dne 27.1.2020 má soud za osvědčené, že žalovaná byla ke dni vystavení potvrzení poživatelem vdovského důchodu ve výši 8 651 Kč měsíčně.

8. Z výpisu záznamů z registru SOLUS ze dne 4.2.2020 soud zjistil, že žalovaná učinila dotaz na uvedenou evidenci s výsledkem, že u žalované není evidována žádná smlouva, a to ani předchozí smlouvy, které byly sjednány mezi žalobkyní a žalovanou a na něž žalovaná splácela částku 2 105 Kč měsíčně (viz. hodnocení klienta).

9. Z informace z nebankovního registru klientských informaci (NRKI) ze dne 25.1.2020 soud zjistil, že u žalované nebylo hodnoceno skóre platební morálky, avšak zároveň je u ní uveden příznak„ 14 – klient je v registru příliš nový nebo má rozpracované žádosti“.

10. Z kopie občanského průkazu má soud za osvědčené, že žalovaná před uzavřením smlouvy předložila žalobkyni svůj osobní doklad a svolila k pořízení kopie tohoto dokladu.

11. Z karty klienta – platební bilance má soud za prokázané, že žalobkyně vedla evidenci úvěru poskytnutého žalované, včetně záznamů o provedených platbách žalované, a že u žalované eviduje úhradu na úvěrovou smlouvu v celkové výši 19 775 Kč.

12. Z výzev k zaplacení ze dne 25.8.2020, 25.9.2020, 26.10.2020, 25.11.2020, 28.12.2020, 25.1.2021, 25.2.2020, 25.4.2021 a 26.5.2021 vyplývá, že žalobkyně vyhotovila pro žalovanou výzvy s upozorněním na prodlení s úhradou konkrétních splátek úvěru, s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru, včetně uplatnění nároku na poplatky za odeslání výzvy k úhradě dlužných splátek. Doklad o odeslání upomínek či jejich doručení soudu nebyl předložen.

13. Z oznámení ze dne 30.5.2021 vyplývá, že žalobkyně vyhotovila oznámení o zesplatnění úvěru pro žalovanou a vyzvala ji k úhradě částky ve výši 22 788 Kč, avšak již z výzvy ani jiného důkazu předloženého žalobkyní nevyplývá, že by bylo oznámení odesláno či doručeno žalované.

14. Z předžalobní výzvy ze dne 3.8.2022 ve spojení s podacím archem ze dne 3.8.2022 má soud za prokázané, že žalobkyně zaslala před podáním žaloby žalované předžalobní výzvu.

15. Na základě provedených shora uvedených důkazů má soud za zjištěné, že žalovaná učinila žalobkyni dne 6.2.2020 návrh na uzavření úvěrové smlouvy [číslo] že tento návrh byl žalobkyní akceptován. Dále má soud za prokázané, že žalobkyně odeslala dne 6.2.2020 na účet žalované částku 17 000 Kč. Rovněž má soud za prokázané, že žalovaná na uvedený úvěr uhradila žalobkyni celkem 19 775 Kč.

16. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“). Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

17. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

18. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

19. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 20. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

22. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

23. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

24. Soud ve smyslu ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákona (dále jen „o. z.“) přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

25. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

26. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

27. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by měla za žalovanou pohledávku, která by měla svůj právní základ v úvěrové smlouvě [číslo] uzavřené mezi účastníky, neboť má uvedenou smlouvu pro rozpor se zákonem za neplatnou.

28. Provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by žalobkyně splnila svoji zákonnou předsmluvní povinnost řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost spotřebitele. Z provedených důkazů vyplývá, že žalobkyně prověřila příjmovou stránku domácnosti žalované, když jediným příjmem žalované byl její vdovský důchod ve výši 8 651 Kč. Z potvrzení České správy sociálního zabezpečení pak nelze ověřit, zda jde o vdovský důchod po období jednoho rok, či zda žalovaná splnila podmínky pro obnovu vdovského důchodu, který je jí vyplácen i po uplynutí zákonné doby pro jeho výplatu v délce jeden rok. Pokud jde o výdaje, spokojila se žalobkyně pouze s tvrzeními uvedenými v Hodnocení klienta podepsanými žalovanou (přičemž z provedeného dokazování ani nevyplynulo, jakým způsobem a kým byl formulář – Hodnocení klienta – vyplněn). Výši výdajů její domácnosti si žalobkyně žádným způsoben neověřovala, a to přesto, že např. výdaje na bydlení žalované uvedené v hodnocení měli činit pouze 1 000 Kč měsíčně, ač má žalovaná žit v nájemním bytě (státním či obecním). Již samotná výše nákladů na bydlení zcela jednoznačně vzbuzuje pochybnosti o své správnosti, neboť jde o částku, za níž není poskytováno ani ubytování v sociálních bytech. Rovněž je zjevné, že v této částce nemohou být zahrnuty náklady na spotřebu energií, odvoz odpadu, náklady na vodu a otop. Z uvedeného je zjevné, že i při základní opatrnosti muselo být žalobkyni zřejmé, že uváděné výdaje na bydlení velmi pravděpodobně neodpovídají skutečnosti, a že je tak povinna ověřit pravdivost takového údaje. Obdobně platí i ohledně částky na výživu samotné žalované, neboť životní minimum, tj. částka 113 Kč na den není částkou, za níž lze dlouhodobě důstojně žít (hradit náklady na stravu, drogerii, ošacení, na telefon či internet – jejichž existence vyplývá ze samotných osobních údajů žalované uvedených na smlouvě, náklady spojené s péčí o zdraví…), to vše za situace, kdy sjednávaný úvěr měl být žalovanou splácen po dobu 4 let. I pokud by soud připustil, že náklady na bydlení a náklady na úhradu životních nákladů žalované uvedené v Hodnocení klienta odpovídají realitě, nelze přehlédnout, že po úhradě těchto nákladů a úhradě dřívějších závazků žalované vůči žalobkyni ve výši 2 105 Kč a úhradě splátky nově sjednaného úvěru ve výši 1 174 Kč, by žalované na úhradu všech neočekávaných výdajů (např. léků, což lze oprávněně u žalované, jíž bylo v době sjednání úvěru 64 let očekávat) zbývala částka 961 Kč měsíčně. Soud tak uzavírá, že u provedených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně jakkoliv výdaje žalované podrobila kritickému posouzení, a že částka 4 410 Kč měsíčně určená na veškerou spotřebu žalované včetně nákladů na bydlení je objektivně nereálná.

29. Je pravdou, že žalobkyně před poskytnutím úvěru provedla šetření týkající se úvěrové angažovanosti a platební historie žalované. Jak žalobkyně vyhodnotila výsledky dotazů, v nichž se nezobrazuje ani úvěr, který poskytla sama žalobkyně žalované, z tvrzení ani důkazů nevyplynulo. Žalobkyně rovněž neprokázala, že by před poskytnutím úvěru učinila jí tvrzené dotazy do insolvenčního rejstříku či centrální evidence exekucí.

30. Za této situace byla žalobkyně povinna ve smyslu ustanovení § 75 ve spojení s § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péči přezkoumat nejen příjmy žalované, ale zejména její výdaje (např. i tím že by si vyžádala výpisy z účtu žalované, doložením inkasa, nákladů na bydlení) a dbát přitom na její zájmy, tj. i na zájem být reálně schopna přebíraný závazek řádně a včas splácet. K takovému přezkoumání však nedošlo. Soud v této souvislosti poukazuje i na to, že je mu z jeho úřední činnosti známo, že většina žalobkyní soudu předkládaných listin - Hodnocení klienta – obsahuje shodné náklady na živobytí i bydlení, přestože jde o zcela odlišné zájemce o úvěr, což samo o sobě vzbuzuje pochybnost o tom, kdo a na základě jakých informací přehled vyplňuje.

31. V souzené věci, jak bylo popsáno výše, žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované řádně nesplnila. Jak bylo soudem zjištěno, žalobkyně si od žalované vyžádala informace a doklady týkající se pouze jejích příjmů (a to ještě nedostatečně, když si neověřila, zda přiznaný vdovský důchod je důchodem, který bude žalobkyni vypláceni po uplynutí jednoho roku od jeho poskytnutí), nicméně podstatné výdaje žalované nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k výdajům žalované v daném případě nemohlo dojít.

32. Za této situace soud dospěl k závěru, že Smlouva o úvěru je ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a ustanovení § 588 občanského zákoníku neplatná.

33. Pokud jde o argumentaci žalobkyně vztahující se k výkladu ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalované může zakládat pouze neplatnost relativní, která musí být žalovanou aktivně v řízení namítnuta, soud uvádí následující. Žalobkyni je z řízení, která vede s různými dlužníky, známa poměrně rozsáhlá judikatura ústavního soudu, převzatá i soudem nejvyšším a následně soudy obecnými, dle níž je nedostatečné posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr sankcionováno právě a jen absolutní neplatností celé úvěrové smlouvy např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.2.2019 sp.zn. III.ÚS 4129/18 (jež se týkalo přímo žalobkyně), jehož závěry dopadají i na výklad ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru s účinností od 1.12.2016, neboť na jeho východiscích se nic nezměnilo, jak ostatně konstatuje i Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí z 25.7.2018 sp.zn. 33 Cdo 2178/2018. Tento právní názor vyjádřený nadřízenými soudy našel svůj odraz i v rozhodovací praxi Krajského soudu v Praze např. rozhodnutí ze dne 4.3.2020 sp.zn. 21 Co 279/2019 či ze dne 12.12.2019 sp.zn. 27 Co 221/2019, která byla vydána ve sporech žalobkyně s jinými úvěrovanými.

34. Soud dále výslovně odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci OPR-Finance C -679/18 ze dne 5.3.2020, který uzavřel, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Soudní dvůr tak jednoznačně vyložil, že aplikace směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES musí být národními státy provedena tak, aby porušení článku 8 a 23 bylo sankcionováno vždy absolutní neplatností úvěrové smlouvy, tedy neplatností, k níž se přihlíží z úřední povinnosti.

35. Tedy zjistí-li soud při své rozhodovací činnosti, že vnitrostátní právní úprava je v rozporu se směrnicí Evropského společenství, má soud sám rozhodnout o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropského společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem), když tento postup soudu byl připuštěna již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34. a 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu). Když citovaným usnesením byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31.7.2010.

36. Za situace, kdy je úvěrová smlouva pro rozpor se zákonem neplatná, může se žalobkyně po žalované domáhat úhrady finanční částky, kterou jí prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalované vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o.z., tedy úhrady částky 17 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná před podáním žaloby uhradila žalobkyni 19 775 Kč, byl nárok žalobkyně v plném rozsahu uspokojen již před podáním žaloby, čímž zanikl, proto soudu žalobu v plném rozsahu zamítl.

37. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, a to podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, když plně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly. Soud proto náhradu nákladů žádnému z účastníků nepřiznal.