18 C 420/2022

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Sekerovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 21 099 Kč s příslušenstvím o zaplacení 9 164 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni 18 936 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 28. 7. 2022 do zaplacení, smluvní pokutu 2 163,42 Kč obchodním úrokem ve výši 86,12 % ročně z částky 11 036,89 Kč od 28. 7. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 107 193 Kč, <b>se zamítá.</b>

II. Žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni 8 542 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 23. 7. 2022 do zaplacení, smluvní pokutu 622,52 Kč a obchodním úrokem ve výši 89,31 % ročně z částky 2 893,15 Kč od 23. 7. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 69 552 Kč, <b>se zamítá.</b>

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobami podanými u zdejšího soudu dne 28. 12. 2022, spojenými ke společnému řízení, domáhala zaplacení částky ve výši 21 099 Kč s příslušenstvím a částky 9 164 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že jako společnost s povolením České národní banky poskytovat spotřebitelské úvěry, uzavřela s žalovanou postupně několik smluv o úvěru, přičemž předmětem tohoto řízení jsou dvě z nich. První úvěrovou smlouvu [číslo] uzavřely dne 18. 4. 2018, na základě níž žalobkyně poskytla žalované spotřebitelský úvěr ve výši 25 000 Kč. K vyplacení úvěru ze strany žalobkyně došlo dne 25. 4. 2018, a to na účet žalované. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr vrátit žalobkyni zpět spolu s úrokem 129,72 % ročně, a to v 48 měsíčních splátkách po 1 861 Kč, počínaje měsícem květen 2018. Žalovaná dvakrát požádala o bezúplatný odklad splátek z důvodu pracovní neschopnosti, čemuž žalobkyně vyhověla. Žalovaná dále využila ochranné doby podle zákona č. 177/2020 Sb., po dobu od 1. 5. 2020 do 31. 10. 2020 tak vzniklo žalobci právo na úrok za poskytnutý úvěru pouze ve výši repo sazby vyhlášené ČNB zvýšené o 8 procentních bodů a nikoliv na úrok ve sjednané výši. Žalovaná však úvěr následně nesplácela řádně a včas, a žalobkyně proto přistoupila ke dni 26. 7. 2022 k zesplatnění úvěru, neboť žalovaná se dostala do prodlení s úhradou 49. splátky. Celkem žalovaná na dlužnou částku uhradila 74 440 Kč (40 x 1 861 Kč). Žalobkyně proto požadovala po žalované zaplacení částky ve výši 21 099 Kč představující dlužnou jistinu 11 036,59 Kč, dlužné obchodní úroky do dne zesplatnění úvěru ve výši 3 101,21 Kč, smluvní pokuty ve výši 998 Kč s příslušenstvím, náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 3 800 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši 2 163,42 Kč tj. smluvní pokuty ve výši 0,1% denně z dlužné jistiny a dlužného smluvního úroku od zesplatnění úvěru, tj. 28.7.2022 do dne sepisu žaloby, tj. 27.12.2022 a obchodní úrok ve výši 86,12 % ročně z částky 11 036,89 Kč od 28. 7. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 107 193 Kč. Druhou úvěrovou smlouvu [číslo] uzavřely účastnice dne 26. 9. 2018, na základě ní poskytla žalobkyně žalované spotřebitelský úvěr ve výši 20 000 Kč. K vyplacení úvěru ze strany žalobkyně došlo dne 27. 9. 2018, a to na účet žalované. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr vrátit žalobkyni zpět spolu s úrokem 136,66 % ročně, a to v 36 měsíčních splátkách po 1 610 Kč, počínaje měsícem říjen 2018. Žalovaná však úvěr nesplácela řádně a včas, a žalobkyně proto přistoupila ke dni 21. 7. 2022 k zesplatnění úvěru, neboť žalovaná se dostala do prodlení s úhradou 44. splátky. Celkem žalovaná na dlužnou částku uhradila 54 740 Kč (34 x 1 610 Kč). Žalobkyně proto požadovala po žalované zaplacení částky ve výši 9 164 Kč představující dlužnou jistinu 3 944,56 Kč, dlužné obchodní úroky do dne zesplatnění úvěru ve výši 1 051,41 Kč, smluvní pokuty ve výši 998 Kč s příslušenstvím, náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 3 600 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši 622,52 Kč tj. smluvní pokuty ve výši 0,1% denně z dlužné jistiny a dlužného smluvního úroku od zesplatnění úvěru, tj. 23.7.2022 do dne sepisu žaloby, tj. 27.12.2022 a obchodního úroku ve výši 89,31 % ročně z částky 2 893,15 Kč od 28. 7. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 69 552 Kč. Žalobkyně dále uvedla, že před poskytnutím každého z úvěru žalované ověřila její schopnost úvěr splácet, a to na základě údajů sdělených přímo žalovanou a dále ověřením její předchozí úvěrové historie v databázích SOLUS a NRKI, když na základě sdělených a zjištěných údajů provedla scoring – hodnocení klienta.

2. Žalovaná se k žalobám nevyjádřila.

3. Obě žaloby a předvolání k jednání ve věci byly žalované doručeny do vlastních rukou dne 20. 2. 2023 náhradním způsobem (10. dnem po té, co pro ni byla zásilka uložena u poskytovatele poštovních služeb). Žalovaná se k ústnímu jednání, k němuž byla podle ustanovení § 45 a § 49 o.s.ř. řádně obeslána, nedostavila, na svou obranu netvrdila žádné rozhodné skutečnosti a nenavrhla provedení žádných právně relevantních důkazů, proto bylo jednáno podle ustanovení § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti žalované.

4. Soud z provedených důkazů učinil následující skutková zjištění.

5. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/ Smlouvy o úvěru [číslo] soud zjistil, že uvedený návrh podepsala žalovaná dne 18. 4. 2018 a požádala jím o poskytnutí úvěru ve výši 25 000 Kč s tím, že se zavázala žalobkyni vrátit částku ve výši 89 328 Kč v 48 měsíčních splátkách po 1 861 Kč. Z návrhu na uzavření smlouvy, a to zčásti B), bod 1 dále vyplývá, že žalobkyně byla oprávněna požadovat po žalované doklady a informace nezbytné pro posouzení její úvěruschopnosti. Žalobkyně byla oprávněna provést ověření informací a dokladů poskytnutých žalovanou a další zjištění, které bude považovat za nezbytné k posouzení úvěruschopnosti žalované, a žalovaná jí k tomu podpisem smlouvy výslovně zmocnila. Návrh smlouvy byl ze strany žalobkyně akceptován dne 25. 4. 2018. Oznámení o schválení úvěru (akceptace návrhu) včetně splátkového kalendáře bylo žalované zasláno na adresu uvedenou v návrhu úvěrové smlouvy dne 26. 4. 2018, avšak zásilka byla po marném uplynutí lhůty k vyzvednutí vrácena odesílateli, jelikož si ji žalovaná nevyzvedla. (viz oznámení ze dne 26. 4. 2018 a dodejka ze dne 14. 5. 2018 a splátkový kalendář). Bezprostředně před vyhotovením návrhu úvěrové smlouvy byl vyhotoven i Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru (viz. Předsmluvní formulář z 18. 4. 2018, včetně Prohlášení klientů – informace pro klienty poskytované zprostředkovatelem úvěru).

6. Z dokladu o vyplacení úvěru ze dne 25. 4. 2018 má soud za prokázané, že žalobkyně eviduje odeslání částky 25 000 Kč pod variabilním symbolem shodným s číslem úvěrové smlouvy na účet shodný s účtem žalované, uvedeným v návrhu úvěrové smlouvy.

7. Z listiny Hodnocení klienta z 18. 4. 2018, má soud za prokázané, že žalovaná podepsala vyplněný formulář žalobkyně, v němž jsou uvedeny příjmy a výdaje žalované. Konkrétně je uveden příjem žalované 16 500 Kč ze zaměstnání a 3 259 Kč jako ostatní příjem, a dále výdaje na živobytí žalované ve výši 3 410 Kč (s poznámkou životní minimum), náklady na bydlení 1 400 Kč, výdaje na 1 dítě žijící ve společné domácnosti ve výši 2 000 Kč a stávající splátky předchozích úvěrů žalované u žalobkyně ve výši 1 230 Kč, tedy celkové výdaje 8 040 Kč, s tím, že volné zdroje mají činit 10 719 Kč (přičemž splátka sjednávaného úvěru měla činit 1 861 Kč). Z formuláře vyplývá, že žalovaná je svobodná, pečující o jedno dítě, bydlí u rodičů, je zaměstnána u [právnická osoba], sídlem [adresa], u žalobkyně měla další úvěr se splátkou 1 230 Kč měsíčně, nemá žádné spoření, výdaje na dopravu, záliby apod. Z formuláře nevyplývá, jaké konkrétní doklady byly před poskytnutím úvěru žalovanou poskytnuty, či po ní požadovány. V hodnocení klienta je uvedena poznámka, že ze strany žalované nebylo doloženo inkaso.

8. Z pracovní smlouvy ze dne 9. 3. 2007 a z dokladů o výplatě mzdy za měsíce únor a březen 2018 má soud za osvědčené, že žalovaná byla zaměstnána u téhož zaměstnavatele, jakého žalovaná uvedla při sjednání úvěru na dobu neurčitou s čistou mzdou ve výši 16 749 Kč za měsíc únor 2018 a ve výši 13 083 Kč za měsíc březen 2018. Průměrná mzda žalované za uvedené dva měsíce tak činila pouze 14 826 Kč.

9. Z oznámení ČSSZ ze dne 4. 1. 2018 soud zjistil, že žalovaná pobírala pro nezletilou dceru sirotčí důchod ve výši 3 259 Kč měsíčně.

10. Z výpisu záznamů z registru SOLUS ze dne 18. 4. 2018 soud zjistil, že žalobkyně učinila dotaz na uvedenou evidenci s výsledkem, že u žalované není evidována žádná smlouva, a to ani předchozí smlouvy, které byly sjednány mezi žalobkyní a žalovanou a na něž žalovaná splácela částku 1 230 Kč měsíčně (viz hodnocení klienta).

11. Z informace z nebankovního registru klientských informaci (NRKI) ze dne 18. 4. 2020 soud zjistil, že u žalované nebylo hodnoceno skóre platební morálky, avšak zároveň je u ní uveden příznak„ 16 – klientova smlouva je hodnocena jako špatná“.

12. Z kopie občanského průkazu má soud za osvědčené, že žalovaná před uzavřením smlouvy předložila žalobkyni svůj osobní doklad a svolila k pořízení kopie tohoto dokladu.

13. Z karty klienta – platební bilance má soud za prokázané, že žalobkyně vedla evidenci úvěru poskytnutého žalované, včetně záznamů o provedených platbách žalované, a že u žalované eviduje úhradu na úvěrovou smlouvu v celkové výši 74 440 Kč.

14. Z oznámení o využití ochranné doby ze dne 20. 4. 2020 spolu se sdělením žalobkyně ze dne 19. 5. 2020 s upraveným splátkovým kalendářem, soud zjistil, že žalovaná využila ochrannou dobu dle zákona č. 177/2000 Sb., o některých opatřeních v oblasti splácení úvěrů v souvislosti s pandemií COVID-19 z důvodu negativního ekonomického dopadu pandemie COVID -19, a to ode dne 1. 5. 2020 do 31. 10. 2020. Po tuto dobu byla úroková sazba úvěru snížená na výši repo sazby ČNB zvýšené o 8 procentních bodů.

15. Ze žádosti o úpravu splátkového kalendáře žalované ze dne 17. 1. 2020 a ze dne 27. 3. 2021 spolu s dopisy žalobkyně ze dne 20. 1. 2020 a 1. 4. 2021 a upravenými splátkovými kalendáři ze dne 22. 1. 2020 a 1. 4. 2021 má soud za prokázané, že došlo k odkladu splátek č. 21 a 35.

16. Z výzev k zaplacení ze dne 30. 10. 2020, 22. 6. 2022 a 25. 7. 2022 vyplývá, že žalobkyně vyhotovila pro žalovanou výzvy s upozorněním na prodlení s úhradou konkrétních splátek úvěru, s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru, včetně uplatnění nároku na poplatky za odeslání výzvy k úhradě dlužných splátek. Doklad o odeslání upomínek či jejich doručení soudu nebyl předložen.

17. Z oznámení ze dne 26. 7. 2022 vyplývá, že žalobkyně vyhotovila oznámení o zesplatnění úvěru pro žalovanou a vyzvala ji k úhradě částky ve výši 18 936 Kč, avšak již z výzvy ani jiného důkazu předloženého žalobkyní nevyplývá, že by bylo oznámení odesláno či doručeno žalované.

18. Z předžalobní výzvy ze dne 4. 6. 2021 ve spojení s podacím archem ze dne 7. 12. 2022 má soud za prokázané, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu.

19. Z Návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/ Smlouvy o úvěru [číslo] soud zjistil, že uvedeným návrhem měla žalovaná dne 26. 9. 2018 požádat o poskytnutí úvěru ve výši 20 000 Kč a zavázat se žalobkyni vrátit částku ve výši 57 960 Kč v 36 měsíčních splátkách po 1 610 Kč. Návrh smlouvy byl ze strany žalobkyně akceptován dne 26. 9. 2018 biometrickým podpisem. Uvedený návrh byl soudu předložen jako elektronický dokument ve formátu PDF. Z vlastností dokumentu bylo zjištěno, že byl vytvořen dne 18. 12. 2017 a upravený dne 26. 9. 2018 v 16: 05:20 hod. K dokumentu jsou připojeny tři biometrické podpisy, přičemž z vlastností podpisů vyplývá, že identita podepisující osoby není známa. Po připojení každého z podpisů nedošlo ke změně podepsaných dat. Tedy žádný z podpisů není založen na kvalifikovaném prostředku pro vytváření elektronických podpisů ani na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis. Podpis u osoby žalované byl k dokumentu připojen v čase otištěném na smlouvě, tj. dne 26. 9. 2018 v 15:00:

16. Oznámení o schválení úvěru (akceptace návrhu) včetně splátkového kalendáře bylo žalované zasláno na adresu uvedenou v návrhu úvěrové smlouvy dne 1. 10. 2018, avšak zásilka byla po marném uplynutí lhůty k vyzvednutí vrácena odesílateli, jelikož si ji žalovaná nevyzvedla (viz oznámení ze dne 1. 10. 2018, dodejka ze dne 17. 10. 2018 a splátkový kalendář). Bezprostředně před vyhotovením návrhu úvěrové smlouvy byl vyhotoven i Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru (viz. Předsmluvní formulář z 26. 9. 2018, včetně Prohlášení klientů – informace pro klienty poskytované zprostředkovatelem úvěru).

20. Z dokladu o vyplacení úvěru ze dne 27. 9. 2018 má soud za prokázané, že žalobkyně eviduje odeslání 20 000 Kč pod variabilním symbolem shodným s číslem úvěrové smlouvy na účet shodný s účtem žalované, uvedeným v návrhu úvěrové smlouvy.

21. Z listiny Hodnocení klienta ze dne 26. 9. 2018, má soud za prokázané, že žalovaná podepsala vyplněný formulář žalobkyně, v němž jsou uvedeny příjmy a výdaje žalované. Konkrétně je uveden příjem žalované 16 500 Kč ze zaměstnání, a dále výdaje na živobytí žalované ve výši 3 410 Kč (s poznámkou životné minimum), náklady na bydlení 1 000 Kč, náklady na 1 dítě žijící ve společné domácnosti ve výši 2 500 Kč a stávající splátky předchozích úvěrů žalované u žalobkyně ve výši 3 091 Kč, tedy celkové výdaje 10 001 Kč, s tím, že volné zdroje mají činit 5 499 Kč (přičemž splátka sjednávaného úvěru měla činit 1 610 Kč). Z formuláře vyplývá, že žalovaná je svobodná, pečující o jedno dítě, bydlí u rodičů, je zaměstnána u [právnická osoba], sídlem [adresa], u žalobkyně měla splátky ve výši 3 091 Kč měsíčně, nemá žádné spoření, výdaje na dopravu, záliby apod. Z formuláře nevyplývá, jaké konkrétní doklady byly před poskytnutím úvěru žalovanou poskytnuty, či po ní požadovány.

22. Z pracovní smlouvy ze dne 9. 3. 2007 a z dokladů o výplatě z mzdy za měsíce červenec a srpen 2018 má soud za osvědčené, že žalovaná byla zaměstnána u téhož zaměstnavatele, jakého žalovaná uvedla při sjednání úvěru na dobu neurčitou s čistou mzdou ve výši 16 961 Kč za měsíc červenec 2018 a ve výši 15 146 Kč za měsíc srpen 2018.

23. Z historie transakcí na osobním účtu žalované vedeného u [právnická osoba] vyplývá, že v měsíci srpnu 2018 jí byla vyplacena mzda 17 121 Kč a v měsíci září 2018 ve výši 15 306 Kč, tedy, že průměrná mzda žalované v uvedených měsících činila 16 200 Kč.

24. Z výpisu záznamů z registru SOLUS ze dne 24. 9. 2018 soud zjistil, že žalovaná učinila dotaz na uvedenou evidenci s výsledkem, že u žalované není evidována žádná smlouva, a to ani předchozí smlouvy, které byly sjednány mezi žalobkyní a žalovanou a na něž žalovaná splácela částku 3 091 Kč měsíčně (viz hodnocení klienta).

25. Z informace z nebankovního registru klientských informaci (NRKI) ze dne 24. 9. 2018 soud zjistil, že u žalované nebylo hodnoceno skóre platební morálky, avšak zároveň je u ní uveden příznak„ 16 – klientova smlouva je hodnocena jako špatná“.

26. Z karty klienta – platební bilance má soud za prokázané, že žalobkyně vedla evidenci úvěru poskytnutého žalované, včetně záznamů o provedených platbách žalované, a že u žalované eviduje úhradu na úvěrovou smlouvu v celkové výši 54 740 Kč.

27. Z oznámení o využití ochranné doby ze dne 20. 4. 2020 spolu se sdělením žalobkyně ze dne 19. 5. 2020 s upraveným splátkovým kalendářem, soud zjistil, že žalovaná využila ochrannou dobu dle zákona č. 177/2000 Sb., o některých opatřeních v oblasti splácení úvěrů v souvislosti s pandemií COVID-19 z důvodu negativního ekonomického dopadu pandemie COVID -19, a to ode dne 1. 5. 2020 do 31. 10. 2020. Po tuto dobu byla úroková sazba úvěru snížená na výši repo sazby ČNB zvýšené o 8 procentních bodů.

28. Ze žádosti o úpravu splátkového kalendáře žalované ze dne 17. 3. 2020 a ze dne 23. 3. 2020 spolu s dopisy žalobkyně ze dne 22. 1. 2020, 23. 3. 2020 a 1. 4. 2021 a upravenými splátkovými kalendáři ze dne 22. 1. 2020, 23. 3. 2020 a 1. 4. 2021 má soud za prokázané, že došlo k odkladu splátek č. 16, 18 a 30.

29. Z výzev k zaplacení ze dne 17. 6. 2022, 18. 7. 2022 a 30. 10. 2022 vyplývá, že žalobkyně vyhotovila pro žalovanou výzvy s upozorněním na prodlení s úhradou konkrétních splátek úvěru, s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru, včetně uplatnění nároku na poplatky za odeslání výzvy k úhradě dlužných splátek. Doklad o odeslání upomínek či jejich doručení soudu nebyl předložen.

30. Z oznámení ze dne 21. 7. 2022 vyplývá, že žalobkyně vyhotovila oznámení o zesplatnění úvěru pro žalovanou a vyzvala ji k úhradě částky ve výši 8 542 Kč, avšak již z výzvy ani jiného důkazu předloženého žalobkyní nevyplývá, že by bylo oznámení odesláno či doručeno žalované.

31. Z předžalobní výzvy ze dne 7. 12. 2022 ve spojení s podacím archem ze dne 7. 12. 2022 má soud za prokázané, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu.

32. Z přehledu úvěrů poskytnutých žalobkyní žalované a klientských karet žalované soud zjistil, že žalobkyně v průběhu let 2017 2018 poskytla žalované 4 úvěry, přičemž dva z nich jsou předmětem tohoto řízení. Před poskytnutím projednávaných úvěrů poskytla žalobkyně žalované na základě smlouvy [číslo] ze dne 24. 11. 2017 úvěr ve výši 15 000 Kč, který žalovaná splácela v měsíčních splátkách po 1 230 Kč a na jeho úhradu uhradila celkem 55 350 Kč.

33. Na základě provedených shora uvedených důkazů má soud za zjištěné, že žalovaná učinila žalobkyni dne 18.4.2018 návrh na uzavření úvěrové smlouvy [číslo] že tento návrh byl žalobkyní akceptován. Dále má soud za prokázané, že žalobkyně odeslala dne 25.4.2018 na účet žalované částku 25 000 Kč. Žalovaná uhradila dle evidence žalobkyně na uvedenou úvěrovou smlouvu celkem 74 440 Kč.

34. Rovněž má soudu za zjištěné, že žalovaná učinila žalobkyni dne 26.9.2018 návrh na uzavření úvěrové smlouvy [číslo] že tento návrh byl žalobkyní akceptován. Dále má soud za prokázané, že žalobkyně odeslala dne 27.9.2018 na účet žalované částku 20 000 Kč. Žalovaná uhradila dle evidence žalobkyně na uvedenou úvěrovou smlouvu celkem 54 740 Kč.

35. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“). Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

36. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

37. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy.

38. Podle § 562 o.z. je písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

39. Podle § 561 o.z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

40. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst.

1. Podle § 6 odst. 2 téhož zákona se uznávaným elektronickým podpisem rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. Zákon však nezná definici zaručeného podpisu.

41. Podle článku 3 bodu 9 až 12 Nařízení 910/2014 (dále jen„ eIDAS) se„ podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; "elektronickým podpisem" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; "zaručeným elektronickým podpisem" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a "kvalifikovaným elektronickým podpisem" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy.

42. Podle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Přičemž kvalifikovaný elektronický podpis, založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě, má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

43. Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

44. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

45. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

46. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 47. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

48. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

49. Podle §122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 24.4.2020 vzniká věřiteli u dluhu ze spotřebitelského úvěru, s jehož plněním je spotřebitel v prodlení delším než 90 dnů, právo pouze na úrok, který odpovídá úroku určenému zápůjční úrokovou sazbou ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, nebyl-li sjednán úrok nižší.

50. Soud ve smyslu ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákona (dále jen „o. z.“) přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

51. Podle § 1968 věta prvá OZ, podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970 OZ, podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením č. 351/2013 Sb., a to v § 2; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

52. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podané žaloby nejsou důvodné, jelikož mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smluv o úvěru, neboť provedenými důkazy jednak nebylo prokázáno, že by žalobkyně splnila svoji zákonnou předsmluvní povinnost řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost spotřebitele – žalované a jednak pokud jde o smlouvu o úvěru [číslo] soud nemá za prokázané, že by žalovaná uzavřela s žalobkyní smlouvu o úvěru právě takového znění, jež byla předložena soudu a i pokud by uzavřela smlouvu v předloženém znění, má uvedenou smlouvu pro rozpor se zákonem za neplatnou.

53. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti tak v tomto směru sice nelze klást žalobkyni k tíži, jestliže primárně vycházela z údajů poskytnutých samotnou žalovanou. Pokud však tyto údaje již samy o sobě, ve svém souhrnu vyvolávají důvodné pochybnosti o schopnosti žadatele úvěr splácet, je poskytnutí úvěru projevem nedostačené pečlivosti poskytovatele. Rovněž tak je třeba klást poskytovateli úvěru k tíži, pokud žadatelem sdělené údaje vyvolávají důvodné pochybnosti o své správnosti, přičemž poskytovatel úvěru nepřistoupí k ověření těchto údajů z jiných zdrojů.

54. Za situace, kdy z obsahu formuláře„ Hodnocení klienta“ vyplývá, že žalovaná uvedla, že její měsíční výdaje na bydlení představují částku ve výši pouze 1 400 Kč po případně 1 000 Kč (v případě druhé, pozdější smlouvy), bylo na místě takto zřejmě podhodnocenou výdajovou stánku hospodaření žalované prověřit, bez ohledu na to, že byla žalobkyní do výdajové stránky započtena paušální částka odpovídající životnímu minimu ve výši 3 410 Kč, jelikož žalovanou přiznávaná částka odpovídala zcela nereálné platbě za bydlení, byť tvrdila, že bydlí u rodičů. Dále pak, přestože žalovaná uvedla místo svého zaměstnání mimo své bydliště, tak do jejích výdajů nebyly nikterak promítnuty náklady na dopravu. To vše za situace, kdy žalovaná měla vyživovat jedno dítě, na které uvedla výdaje toliko v částce 2 000 Kč, bez další specifikace stran těchto výdajů. Z uvedeného je tak zřejmé, že se žalobkyně nezabývala tím, co konkrétně tvoří výdaje žalované, kolik činí skutečně její náklady na bydlení a na inkaso, telefon, internet, stravu a na výživu jejího dítěte. Doklady předložené žalovanou nesvědčí o její úvěruschopnosti a o jiné doklady v tomto směru žalobkyně nežádala, ačkoliv podle samotného návrhu na uzavření smlouvy byla žalobkyně oprávněna provést ověření informací a dokladů poskytnutých žalovanou k posouzení její úvěruschopnosti, a byla k tomu i žalovanou zmocněna. O tom, že žalobkyně zcela nedostatečně prověřovala úvěruschopnost žalované, respektive nedbala zjištěných skutečností o její neúvěruschopnosti, svědčí i to, že žalobkyně poskytovala žalované peněžní prostředky opakovaně, aniž by toto promítla do posuzování úvěruschopnosti žalované. Konkrétně vyjma smluv, které jsou předmětem tohoto řízení, žalobkyně měla uzavřít se žalovanou smlouvy o úvěru dne 17. 12. 2018 na částku 20 000 Kč a dne 24. 11. 2017 na částku 15 000 Kč, pročež i v obou případech věci dospěly k podání žaloby žalobkyní na žalovanou pro tvrzené nesplnění povinnosti žalované splácet poskytnuté úvěry (řízení vedená u zdejšího soudu pod sp. zn. 3 C 213/2022 a 10 C 432/2022).

55. Takovýto postup se jeví jako neodpovědný i vzhledem k tomu, že žalovaná dokládala průměrný čistý měsíční příjem v nikterak vysoké výši (16 500 Kč měsíčně). Nadto za situace, kdy z výplatních pásek za období únor a březen 2018 vyplývá, že průměrná čistá mzda žalované byla 14 826 Kč a za měsíce červenec a srpen 2018 činila 16 054 Kč. Na závěru o nedostatečném příjmu pro schopnost poskytnuté úvěry žalovanou splácet nemohl ničeho změnit ani sirotčí důchod ve výši 3 259 Kč, který již žalovaná ovšem ani při žádosti o úvěr [číslo] neuvedla. Žalovanou tvrzené skutečnosti o příjmech, tak ani nekorespondují s jí předloženými listinami.

56. Konečně je pravdou, že žalobkyně před poskytnutím úvěru provedla šetření týkající se úvěrové angažovanosti a platební historie žalované. Jak žalobkyně vyhodnotila výsledky dotazů, v nichž se nezobrazuje ani úvěr, který poskytla sama žalobkyně žalované, z tvrzení ani důkazů nevyplynulo. Žalobkyně rovněž neprokázala, že by před poskytnutím úvěru učinila jí tvrzené dotazy do insolvenčního rejstříku či centrální evidence exekucí.

57. Za této situace byla žalobkyně povinna ve smyslu ustanovení § 75 ve spojení s § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péči přezkoumat nejen příjmy žalované, ale zejména její výdaje (např. doložením inkasa, nákladů na bydlení) a dbát přitom na její zájmy, tj. i na zájem být reálně schopna přebíraný závazek řádně a včas splácet. K takovému přezkoumání však nedošlo. Soud v této souvislosti poukazuje i na to, že je mu z jeho úřední činnosti známo, že většina žalobkyní soudu předkládaných listin - Hodnocení klienta – obsahuje shodné náklady na živobytí i bydlení, přestože jde o zcela odlišné zájemce o úvěr, což samo o sobě vzbuzuje pochybnost o tom, kdo a na základě jakých informací přehled vyplňuje.

58. V souzené věci, jak bylo popsáno výše, žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované řádně nesplnila. Jak bylo soudem zjištěno, žalobkyně si od žalované vyžádala informace a doklady týkající se pouze jejích příjmů (a to ještě nedostatečně, když si neověřila soulad tvrzených příjmů se skutečností), nicméně podstatné výdaje žalované nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“.

59. Soud má tak za to, že tedy nebyla dostatečně prověřena úvěruschopnost žalované splácet úvěr před uzavřením smlouvy, a proto jsou uvedené smlouvy neplatné podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o.z.

60. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smluv přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o. z., neboť měl za to, že § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

61. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

62. Pokud jde o formu a proces uzavírání smlouvy [číslo] ke kterému mělo dojít dne 26. 9. 2018, soud má za prokázané, že žalobkyně s žalovanou jednali, že žalovaná poskytla žalobkyni některé své doklady (o příjmu, občanský průkaz, osvědčila existenci svého bankovního účtu). Soud však nemá za prokázané, že žalovaná podepsala smluvní dokumentaci ve znění předloženou žalobkyní. S ohledem na výše uvedené závěry o neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti žalované, neměl soud za to, že je třeba tato tvrzení žalobkyně dále prokazovat.

63. K platnosti písemné smlouvy (jejíž existenci žalobkyně tvrdí, a kterou předložila soudu) je ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 o.z. je třeba, aby k ní účastníci připojili své popisy. Elektronický podpis, jenž je postaven na roveň podpisu vlastnoručního, je ve smyslu přímo použitelného nařízení eIDAS pouze kvalifikovaný elektronický podpis (tj. podpisem vytvořeným kvalifikovaným prostředkem = v české terminologii rovněž označovaný jako„ kvalifikovaný elektronický podpis“). Ve smyslu článku 26 eIDAS lze za podpis, jenž důvěryhodně identifikuje osobu podepisující označit rovněž zaručený elektronický podpis (= v české terminologii označovaný„ zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis“), jenž je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje její jednoznačnou identifikaci, je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů a je k podepisovanému dokumentu připojen tak, že je možné zjistit jakoukoliv následující změnu dat. Tedy takový podpis, který je v terminologii zákona č. č. 297/2016 Sb., podřazen pod termín uznávaný elektronický podpis. Jiné podpisy nelze bez dalšího považovat za podpisy postavené na roveň vlastnoručního podpisu, resp. podpisy důvěryhodně identifikující podepisující osobu. Má-li být elektronický podpis uznán za podpis konkrétní osoby, musí být prokázáno, že splňuje všechny podmínky stanovené v článku 26 eIDAS.

64. Samotná úvěrová smlouva v elektronické podobě – tj. soudu předložený PDF dokument – obsahuje tři elektronické podpisy (tj. data v elektronické podobě, která by byla připojena k jiným datům – smlouvě). Všechny popisy byly vytvořeny jako biometrické (tedy soubor elektronických dat), aniž by bylo možné ověřit identitu osoby poskytující tato biometriká data. Nejde tedy o podpis (elektronická data), který by vyhovoval podmínkám článku 26 eIDAS, neboť není jednoznačně spojen s podepisující osobou, neumožňuje její identifikaci. Rovněž nelze přehlédnout, že v současné době neexistuje žádná certifikovaná autorita, která by zaručila, že připojená biometrická data se vztahovala výlučně k podpisu právě toho dokumentu k němuž jsou připojena a právě ve znění předloženém soudu, resp. že nebyla připojena biometrická data poskytnutá osobou k jinému účelu než k podpisu soudu předloženého dokumentu.

65. Z výše uvedeného soudu uzavírá, že připojený biometrický podpis může být maximálně prostým elektronickým podpisem, z něhož však nevyplývá identita podepisujícího. V důsledku shora uvedeného žalobkyně neprokázala, že soudu předložená smlouva je shodná se smlouvou, která měla být předložena žalované a měla jí být odsouhlasena. Soud tak nemá za prokázaný obsah úvěrové smlouvy, kterou měli účastníci uzavřít, tedy obsah smluvních podmínek, za nichž si žalovaná prostředky od žalobkyně zapůjčila.

66. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, [číslo] zároveň, že žalovaná již před podáním žaloby zaplatila žalobkyni částku 74 440 Kč, tedy částku převyšující poskytnutou výši úvěru od žalobkyně ve výši 25 000 Kč, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl v celém rozsahu, neboť byl nárok žalobkyně v plném rozsahu uspokojen již před podáním žaloby, čímž zanikl, proto soudu žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I rozsudku).

67. Vzhledem k tomu, že bylo dále prokázáno, že nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, [číslo] zároveň, že žalovaná již před podáním žaloby zaplatila žalobkyni částku 54 740 Kč, tedy částku převyšující poskytnutou výši úvěru od žalobkyně ve výši 20 000 Kč, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl v celém rozsahu, neboť byl nárok žalobkyně v plném rozsahu uspokojen již před podáním žaloby, čímž zanikl, proto soudu žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok II rozsudku).

68. Výrok III rozsudku o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná měla ve věci plný úspěch a příslušela by jí náhrada účelně vynaložených nákladů řízení v plné výši. Žalované však žádné náklady řízení nevznikly, respektive jejich náhradu nepožadovala. Proto soud rozhodl, že žádný z účastníku nemá nárok na náhradu nákladů řízení.