18 C 54/2025

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Sekerovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 103 085,56 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 48 000 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 2 851,39 Kč a nadále běžícím ve výši 14,75 % ročně od 30. 7. 2024 do zaplacení.

II. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni 55 085,56 Kč spolu s: kapitalizovaným obchodním úrokem ve výši 5 180,28 Kč a nadále běžícím ve výši 26,43 % ročně z částky 48 000 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 328,61 Kč a nadále běžícím ve výši 0,25 % ročně z částky 48 000 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení;se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 2. 12. 2024 domáhala zaplacení pohledávky ve výši 103 085,56 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , IČO , IČO, , se sídlem , adresa, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“), dne 4. 6. 2022 Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, . Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 48 000 Kč, které žalovaný převzal v den uzavření smlouvy v hotovosti. V souvislosti s poskytnutým spotřebitelským úvěrem se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně souhrnný poplatek ve výši 57 771 Kč, který je představován součtem kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 46 277 Kč, poplatku za zpracování úvěru ve výši 1 500 Kč a částkou za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 9 994 Kč a dále pojistné za doplňkové pojištění ve výši 2 709 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnutého úvěru, souhrnného poplatku a pojistného se žalovaný ve smlouvě zavázal uhradit v hotovosti v 21měsíčních splátkách po 5 166 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 4. 3. 2024. Žalovaný nesplácel řádně a včas, kdy žalovaný neuhradil jedinou splátku, a právní předchůdkyni žalobkyně tak vzniklo právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené dlužné částky, která činila na dlužné jistině 48 000 Kč a na dlužném poplatku 55 085,56 Kč.Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 7. 2024, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní, došlo k postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován.Ke dni postoupení pohledávek činila výše pohledávky bez příslušenství 139 413,30 Kč, její příslušenství tvořilo zákonné úroky z prodlení a úroky z prodlení. Žalovaný po podpisu smlouvy o postoupení pohledávek do dne sepisu žaloby neuhradil žalobkyni ničeho.Žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, ten však na dluh ničeho dalšího neuhradil. Žalobkyně proto požadovala vedle částky ve výši 103 085,56 Kč (skládající se z dlužné jistiny ve výši 48 000 Kč a dlužné částky poplatku ve výši 55 085,56 Kč) též smluvní úrok ve výši 26,43 % ročně kapitalizovaný od 5. 3. 2024 (ode dne marného uplynutí lhůty pro úhradu poslední splátky dle splátkového kalendáře) do 29. 7. 2024 částkou 5 180,28 Kč a dále jdoucím z dlužné jistiny 48 000 Kč ode dne 30. 7. 2024 až do zaplacení. Rovněž požadovala zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % z dlužné jistiny 48 000 Kč, kapitalizovaný částkou 12 180 Kč od 29. 11. 2022 (tj. od marného uplynutý měsíční lhůty pro úhradu zbývající dlužné částky) do 29. 7. 2024 a nadále jdoucím ode dne 30. 7. 2024 až do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Žaloba spolu s předvoláním k jednání ve věci byla žalovanému doručena do vlastních rukou náhradním způsobem (10. dnem poté, co pro něj byla zásilka uložena k vyzvednutí u zdejšího soudu) dne 7.7.2025. Žalovaný se k ústnímu jednání, k němuž byl podle ustanovení § 50 o.s.ř. řádně obeslán, nedostavil, na svou obranu netvrdil žádné rozhodné skutečnosti a nenavrhl provedení žádných právně relevantních důkazů, proto bylo jednáno podle ustanovení § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti žalovaného.

4. Soud ve věci vycházel z obsahu listin založených ve spise, na základě nichž dospěl k závěru o skutkovém stavu věci.

5. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti učinil soud tento skutkový závěr. Žalovaný uzavřel se společností , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“), smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, dne 4. 6. 2022, na základě, které byla žalovanému poskytnuta částka 48 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem. Žalovaný se současně zavázal zaplatit souhrnný poplatek v souvislosti se spotřebitelským úvěrem ve výši 57 771 Kč a pojistné ve výši 2 709 Kč. Celkem se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni částku 108 480 Kč v 21měsíčních splátkách po 5 166 Kč. Nedílnou součástí smlouvy o spotřebitelském úvěru byly smluvní podmínky, uvedené na zadní straně formuláře. (Smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 4. 6. 2022 včetně smluvních podmínek smlouvy o spotřebitelském úvěru). Z tabulky umoření ze dne 5. 8. 2024 soud zjistil, že žalovaný žalobkyni neuhradil ničeho.

6. Ze Zákaznické karty zpracované pro žalovaného a žalovaným podepsané dne 4. 6. 2022 má soud za prokázané, že žalobkyně vyžádala od žalovaného základní údaje o jeho osobě, bydlišti, zaměstnání, příjmech a výdajích. Uvedl, že podniká jako stavbyvedoucí s čistým příjmem 50 855 Kč. Další čisté příjmy domácnosti jsou 42 000 Kč. Odhadované měsíční výdaje žalovaného činí 10 000 Kč, žalovaný nemá žádné další úvěry či kreditní karty. Dále uvedl, že žije s rodiči, je svobodný a má jednu vyživovací povinnost.

7. Z listiny Zařazení zákazníka do pojistného programu ze dne 4. 6. 2022 vyplývá, že podpisem této listiny měl žalovaný přistoupit ke Skupinové pojistné smlouvě č. , hodnota, ze dne 8. 2. 2019, kterou právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se společností , právnická osoba, .

8. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 7. 2024 včetně přílohy č. 1 ke smlouvě, tj. seznamu postupovaných pohledávek, zejména řádku č. 201, má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni pohledávku za žalovaným. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 29. 7. 2024, když její odeslání má soud za prokázané z podacího lístku ze dne 16. 8. 2024.

9. Z výzvy k plnění ze dne 31. 10. 2024 a podacího lístku ze dne 1. 11. 2024 má soud za prokázané, že žalovaný byl před podání žaloby vyzván ke splnění své povinnosti.

10. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), dle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že poskytne úvěrovanému na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

13. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

14. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli „rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

17. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

18. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

19. Soud ve smyslu ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákona (dále jen „o. z.“) přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

21. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

22. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je oprávněn toliko v rozsahu částky 48 000 Kč, neboť žalobkyně nemá za žalovaným pohledávku, která by měla svůj právní základ v platné úvěrové smlouvě č. , hodnota, uzavřené mezi účastníky.

23. Provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně splnila svoji zákonnou předsmluvní povinnost řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost spotřebitele. Soud vyzval žalobkyni usnesením č.j. 18 C 54/2025-9 ze dne 27. 2. 2025, aby doplnila svá skutková tvrzení a navrhla důkazy k prokázání své povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně v reakci na výzvu uvedla, že její právní předchůdkyně před poskytnutím úvěru s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet a za tím účelem provedla vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného týkajících se jeho rodinných, majetkových, pracovních poměrů, kdy tyto informace ověřila oproti dokladům vyžádaným od žalovaného, které byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného. Dále, uvedla, že měla k dispozici rovněž pracovní smlouvu a daňové přiznání za rok 2021. Uvedla, že s ohledem na prohlášení žalovaného obsažené ve smlouvě, tj. že jím uvedené údaje jsou pravdivé a úplné, neměla důvod blíže uvedené údaje ověřovat. Poukazovala na zákonnou povinnost žalovaného ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 a § 7 o.z. jednat v právním styku poctivě, a že se má za to, že kdo jednal v právním styku, jednal poctivě. K prokázání svých tvrzení žalobkyně navrhla pouze zákaznickou kartu podepsanou žalovaným. Z této karty klienta má soud za prokázané, že žalovaný sdělil údaje, na základě nichž mohla být prověřena úvěruschopnost žalovaného, avšak z žádného ze soudu doložených důkazů nevyplynulo, jak s uvedenými údaji bylo konkrétně pracováno, ani v jakém rozsahu tyto údaje byly ověřeny, a to ať již jde o příjmy či o výdaje žalovaného nebo jeho jiné závazky, či zda bylo provedeno šetření v insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí popřípadě dalších rejstřících klientských informací. K ověření údajů poskytnutých žalovaným byla právní předchůdkyně žalobkyně povinna nejen na základě shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, ale i jako řádný správce svého majetku za situace, kdy některé údaje poskytnuté žalovaným budí oprávněnou pochybnost o své správnosti a úplnosti.

24. Žalobkyně sice tvrdí, že u žalovaného byla ověřena výše příjmů žalovaného, a to z jím předložené pracovní smlouvy a daňového přiznání za rok 2021, avšak tyto soudu nedoložila (ani po výzvě obsažené v usnesení čj. 18 C 54/2025-9), ač k jejich uchování je ve smyslu ustanovení § 78 zákona o spotřebitelském úvěru povinna. Výše příjmu žalovaného měla činit 92 855 Kč, z toho jeho příjmy 50 855 Kč a další čisté příjmy domácnosti 42 000 Kč. Žalovaný měl pracovat jako stavbyvedoucí. Pokud jde o výdaje žalovaného, ty nebyly však doloženy žádným způsobem. Bydliště žalovaného je v , adresa, , kde měl bydlet u rodičů. Adresa trvalého pobytu je pak evidována na ohlašovně. Výše výdajů žalovaného měla činit na nespecifikované výdaje 10 000 Kč měsíčně. Ze zákaznické karty vyplývá, že žalovaný měl živnostenský list od 16. 9. 2021 a předložil daňové přiznání za rok 2021, tedy v podstatě za pouze tři měsíce výkonu činnosti. Daňové přiznání nebylo žalobkyní doloženo a není tedy zřejmé, jak s ním bylo při výpočtu jeho čistého příjmu pracováno. Zda žalovaný uplatňoval skutečné výdaje, či výdaje procentem z příjmů, zda a v jakém rozsahu byly zohledněny tyto výdaje žalovaného, zda právní předchůdkyně žalobkyně mezi výdaje započetla výdaje žalovaného na úhradu sociálního a zdravotního pojištění. Soud tedy nemá výši příjmů žalovaného za ověřenou. Žalovaný rovněž uvedl, že má jednu vyživovací povinnost, kdy však není zřejmé, zda byla tato vyživovací povinnost žalovaného zohledněna v tvrzených výdajích žalovaného. V neposlední řadě není ze zákaznické karty zřejmé, kolik členů domácnosti s žalovaným žilo a jak se tito podíleli na placení výdajů domácnosti a jaké byly jejich závazky. Tedy, zda se na úhradě životních nákladů žalovaného podíleli i další osoby, nebo se naopak on podílel na úhradě nákladů jiných osob. Jak se v posouzení úvěruschopnosti projevilo, že žalovaný měl evidovaný pobyt na adrese ohlašovny, rovněž není zjevné. Ze shora popsaných důvodů pak nemá za prokázanou ani výši výdajů žalovaného. Rovněž nelze ani přehlédnout, že právní předchůdkyně žalobkyně neučinila pokus o ověření rozsahu úvěrové zátěže žalovaného a jeho platební morálky z příslušných evidencí (insolvenční rejstřík, exekuční rejstřík či v evidencích klientských informací (SOLUS, NRKI apod.).

25. Úvěrující je povinen ve smyslu ustanovení § 75 ve spojení s § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péči přezkoumat příjmy i výdaje žalovaného a dbát přitom na jeho zájmy, tj. i na zájem být reálně schopen přebíraný závazek řádně a včas splácet. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě, čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. Za situace, kdy je poskytovateli úvěru uložena v souladu s ustanovením § 78 zákona o spotřebitelském úvěru povinnost uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, soud uzavírá, že žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdkyně řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného, a to ani po té co byla soudem vyzvána k doplnění příslušných tvrzení a k návrhu důkazů.

26. Za této situace dospěl soud k závěru, že Smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 4. 6. 2022 je ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a ustanovení § 588 občanského zákoníku neplatná.

27. K otázce, zda neplatnost smlouvy pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele při uzavření úvěrové smlouvy způsobuje neplatnost absolutní, jíž soud zkoumá z úřední povinnosti nebo pouze neplatnost relativní, jíž soud zkoumá pouze k námitce žalovaného, soud výslovně odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci OPR-Finance C-679/18 ze dne 5. 3. 2020. Dle tohoto rozhodnutí musí být „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Soudní dvůr tak jednoznačně vyložil, že aplikace směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES musí být národními státy provedena tak, aby porušení článku 8 a 23 bylo sankcionováno vždy absolutní neplatností úvěrové smlouvy, tedy neplatností, k níž se přihlíží z úřední povinnosti.

28. Tedy zjistí-li soud při své rozhodovací činnosti, že vnitrostátní právní úprava je v rozporu se směrnicí Evropského společenství, má soud sám rozhodnout o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropského společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem), když tento postup soudu byl připuštěna již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34. a 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu). Když citovaným usnesením byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 7. 2010.

29. Za situace, kdy je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, může se žalobkyně po žalovaném domáhat úhrady finanční částky, kterou mu prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o.z. Soud má za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému dne 4. 6. 2022 v hotovosti částku 48 000 Kč, k jejímuž vrácení se žalovaný zavázal nejpozději do 4. 3. 2024. Žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně neuhradil ničeho, a je tak povinen vrátit právní předchůdkyni žalobkyně bezdůvodné obohacení ve výši 48 000 Kč.

30. Právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, , postoupila svoji pohledávku za žalovaným na žalobkyni ve smyslu § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a toto postoupení bylo žalovanému oznámeno v souladu s ustanovení § 1882 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Protože je tak žalobkyně aktivně legitimována k podání žaloby, a žalovaný dlužnou částku ani přes upomínku žalobkyně nezaplatil, dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná co do nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 48 000 Kč z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Pokud jde o úrok z prodlení, přiznal ho soud ode dne následujícího po splatnosti poskytnutého úvěru, neboť žalovaný si musel být vědom toho, že nejpozději k tomuto dni se zavázal k navrácení úvěru, a to ve výši 15 % ročně, tj. ve výši sazby stanovené v souladu s § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., přičemž úroky v souladu s požadavkem žalobkyně kapitalizovala za období ode dne splatnosti úvěru do 29. 7. 2024. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I.)

31. Protože nebylo prokázáno, že by došlo k platnému uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, tedy ani k platnému sjednání obchodního úroku, soud ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II.).

32. Výrokem III. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, a to podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tj. podle poměru úspěchu účastníků ve věci. Ve věci byl sice úspěšnější žalovaný, kterému ale žádné náklady nevznikly, proto soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal.