18 C 85/2024

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Sekerovou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1 , Ph.D. sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 26 402,01 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do částky 1 406,29 Kč zastavuje.

II. Žalovaný je povinen do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni 9 100 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 609,58 Kč a nadále běžícím ve výši 15 % ročně z částky 9 100 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení.

III. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni 16 873,91 Kč spolu s kapitalizovaným obchodním úrokem ve výši 382,68 Kč a nadále běžícím ve výši 8 % ročně z částky 10 564,77 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení, kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 143,85 Kč a nadále běžícím ve výši 15 % ročně z částky 1 993,41 Kč od 12. 7. 2023 do zaplaceníse zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne 29. 11. 2023 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 26 402,01 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že právní předchůdce žalobkyně, společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, , se sídlem , adresa, uzavřela se žalovaným dne 29. 11. 2021 smlouvu o úvěru č. , číslo, (program ExpressCash), na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 12 000 Kč, a to v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázala vrátit částku spolu s úroky z úvěru ve výši 609 Kč a dále uhradit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 5 880 Kč, náklady za vyhodnocení úvěru ve výši 1 653 Kč a poplatek za hotovostní splátky v místě bydliště ve výši 2 160 Kč. Celkem tak měl uhradit částku 22 302 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách po 1 593 Kč, celý úvěr včetně poplatků měl být uhrazen do 29. 1. 2023.Žalovaný nehradil řádně a včas dohodnuté splátky, žalovaný uhradil toliko 3 splátky, kdy poslední splátka byla uhrazena dne 21. 1. 2022. Ke dni splatnosti úvěru uhradil na sjednaný úvěr celkem částku 2 900 Kč.Žalobkyně požadovala po žalovaném uhradit dlužnou jistinu 10 564,77 Kč spolu s neuhrazeným obchodním úrokem za dobu trvání smlouvy ve výši 528,64 Kč a nadále běžícím obchodním úrokem ve výši 8 % ode dne následujícího po dni sjednané splatnosti úvěru, tj. od 30. 1. 2022 do zaplacení, který žalobkyně za období od 30. 1. 2022 do 11. 7. 2023 kapitalizovala částkou 382,68 Kč (po částečném zpětvzetí žaloby). Rovněž žalobkyně požadovala uhradit zákonný úrok z prodlení s úhradou jistiny a neuhrazených obchodních úroků, tj. z částky 11 093,41 Kč, běžící od prodlení do zaplacení, který kapitalizovala za období do 30. 1. 2022 částkou 753,43 Kč (po částečném zpětvzetí žaloby). Vedle dlužné jistiny požadovala žalobkyně rovněž úhradu neuhrazené části sjednaných poplatků, tj. neuhrazený poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 5 040 Kč, neuhrazený poplatek za administrativní činnost ve výši 1 417,17 Kč a poplatek za hotovostní splátky v místě bydliště ve výši 1 851,43 Kč. Dále se žalobkyně domáhala úhrady smluvní pokuty ve výši 6 571,90 Kč (po částečném zpětvzetí žaloby).Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. 8. 2023, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní, došlo k postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován dopisem. Žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, ten však na dluh ničeho neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Na svoji obranu ničeho netvrdil.

3. Žalobkyně vzala podáním ze dne 22. 3. 2024, tj. před tím, než začal soud jednat, částečně svoji žalobu zpět, a to v rozsahu částky 1 406,29 Kč, představující část žalobkyní původně požadovaného obchodního úroku za období od 30. 1. 2023 do 11. 7. 2023 ve výši 387,79 Kč, část žalobkyní původně požadovaného úroku z prodlení za období od 30. 1. 2023 do 11. 7. 2023 ve výši 590,40 Kč a část žalobkyní původně požadované smluvní pokuty ve výši 428,10 Kč. Vzhledem k tomu soud v souladu s ustanovení § 96 odst. 1, 2 a 4 o.s.ř. řízení v rozsahu zpětvzetí žaloby zastavil (výrok I.).

4. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, současně se nejedná po věc uvedenou v § 120 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), soud ve smyslu § 115a o.s.ř. vyzval účastníky, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žádný z účastníků se k výzvě nevyjádřil, a soud proto věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

5. Ze smlouvy o úvěru č. , číslo, ze dne 29. 11. 2021 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně, společnost , právnická osoba, . uzavřela se žalovaným dne 29. 11. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , číslo, , na jejímž základě poskytla žalovanému v hotovosti při podpisu smlouvy částku ve výši 12 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu se sjednaným úrokem ve výši 609 Kč. Dále se zavázal uhradit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 5 880 Kč, náklady za vyhodnocení úvěru ve výši 1 653 Kč a poplatek za hotovostní splátky v místě bydliště ve výši 2 160 Kč. Celkem tak měl uhradit částku 22 302 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách po 1 593 Kč, celý úvěr včetně poplatků měl být uhrazen do 29. 1. 2023. První splátka byla splatná měsíc po uzavření smlouvy. RPSN předmětného úvěru činila 272,44 %.Z přílohy č. 1 k úvěrové smlouvě soud zjistil, že obsahuje rozpis splátek úvěru, a to obecně pro jakýkoliv úvěr poskytnutý žalobkyní, kdy je u jednotlivých typů úvěru (tj. úvěru na 14 měsíců, na 17 měsíců a 20 měsíců) uvedeno percentuálně rozdělení jednotlivé splátky mezi úhradu jistiny, obchodního úroku a jednotlivých poplatků.

6. Z platební bilance vedené k úvěrové smlouvě žalovaného soud zjistil, že žalovaný uhradit na předmětnou úvěrovou smlouvu do 29. 1. 2023 celkem 2 900 Kč.

7. Z žádosti o úvěr ze dne 29. 11. 2021 soud zjistil, že žalovaný požádal žalobkyni o poskytnutí úvěru, a že v žádosti uvedl, že je zaměstnaný s příjmem 15 384 Kč u zaměstnavatele , právnická osoba, ., což měl doložit výplatními páskami a pracovní smlouvou. Dále uvedl, že vynakládá měsíčně částku 1 000 Kč na bydlení, 3 860 Kč na dopravu a jídlo, srážky ze mzdy činí 2 633 Kč a měsíční splátky stávajících půjček činí 1 000 Kč. Použitelný (disponibilní) měsíční příjem měl na základě uvedeného činit 6 891 Kč měsíčně. Zároveň uvedl, že je svobodný, bydlí s rodiči, tip bydlení uveden není (byt či dům), doklad o vlastnictví rovněž předložen nebyl.

8. Z pracovní smlouvy a výplatních pásek žalovaného má soud za prokázané, že žalovaný byl zaměstnán ve společnosti , právnická osoba, . jako agenturní zaměstnanec na pracovišti v , obec, , jako obsluha technologických zarízení. Za období srpen až říjen 2021 byla žalovanému vyplacena mzda v průměrné výši 15 385 Kč. Z této mzdy pak byla prováděna srážka ve výši mezi 2 600 a ž 2 700 Kč měsíčně.

9. Ze smlouvy o postoupení pohledávky ve spojení s její přílohou obsahující seznam postupovaných pohledávek (konkrétně pohledávky pod pořadovým číslem , číslo, ) soud zjistil, že žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným na základě smlouvy uzavřené dne 2. 8. 2023 se společností , právnická osoba, . Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 15. 8. 2023 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému, že došlo k postoupení její pohledávky za žalovaným na žalobkyni.

10. Z předžalobní výzvy ze dne 1. 11. 2023 spolu s podacím lístkem ze dne 2. 11. 2023 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala před podáním žaloby žalovaného k dobrovolnému splnění svého závazku.

11. Ze shora uvedených důkazů má soud za prokázaný skutkový stav, dle něhož právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o úvěru č. , číslo, ze dne 29. 11. 2021 částku 12 000 Kč v hotovosti, a že na tento úvěr žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně uhradil 2 900 Kč.

12. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky (§ 2391 odst. 1 věta prvá citovaného zákona).

13. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

15. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

16. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli „rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“17. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

19. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

20. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

21. Soud ve smyslu ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákona (dále jen „o. z.“) přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

22. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

23. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

24. Podle ustanovení § 1879 a § 1880 odst. 1 OZ může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Podle § 1882 odst. 1 OZ dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.

25. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je oprávněn jen v rozsahu částky 9 100 Kč, neboť žalobkyně nemá za žalovaným pohledávku, která by měla svůj právní základ v platné úvěrové smlouvě č. , číslo, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným.

26. Provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně splnila svoji zákonnou předsmluvní povinnost řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost spotřebitele. Soud vyzval žalobkyni, aby doplnila svá skutková tvrzení a navrhla důkazy k prokázání své povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalovaného. K tomu žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost byla prověřována na základě údajů a podkladů, které sdělil žalovaný a dále na základě informací získaných nahlédnutím do veřejných registrů. K prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně navrhla k důkazu a zároveň i předložila žádost o úvěr a doklady osvědčující výši příjmu žalovaného.Z žádosti o úvěr žalovaného má soud za prokázané, že žalovaný sdělil právní předchůdkyni žalobkyně nějaké údaje, na základě nichž tato mohla prověřit úvěruschopnost žalovaného, avšak z žádného ze soudu doložených důkazů nevyplynulo, jak s uvedenými údaji konkrétně pracovala, ani v jakém rozsahu ověřila výdaje žalovaného a jeho jiné závazky, či zda skutečně provedla šetření v některých veřejných registrech, případně v jakých a s jakým výsledkem. K ověření údajů poskytnutých žalovaným byla právní předchůdkyně žalobkyně povinna nejen na základě shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, ale i jako řádný správce svého majetku za situace, kdy některé údaje poskytnuté žalovaným budí oprávněnou pochybnost o své správnosti.Žalobkyně sice ověřila výši jeho příjmu, a to z výplatních pásek, výdaje žalovaného však ověřeny nebyly žádným způsobem, a to přesto, že samy o sobě odůvodňují pochybnost o své správnosti.Pokud jde o výdaje na bydlení, lze mít oprávněném pochybnosti o tom, že příspěvek žalovaného na náklady svého bydlení u rodičů (přičemž správnost této informace žalobkyně nijak neověřila, a to přesto, že místo trvalého bydliště žalovaného bylo jiné než místo faktického bydliště, kde mu byly prostředky vyplaceny) ve výši 1 000 Kč je při výši běžných nákladů jen na energie spojené s bydlením v rodinném domě značně nízký, a že bydlel-li žalovaný skutečně s rodiči byl povinen jin přispívat na náklady spojené s bydlením alespoň ve výši odpovídající jím spotřebovaných energií na vytápění, přípravu teplé vody, vodu a odvoz odpadu. Obdobně i náklady na jídlo, dopravu a další osobní náklady ve výši 3 860 Kč (tj. ve výši životního minima) vzbuzují pochybnosti o své správnosti. Nelze předpokládat, že z částky 128 Kč na den je žalovaný schopen uspokojit všechny své životní náklady (jídlo, drogerie, léky, dopravu do zaměstnání, oblečení, ale i na kulturu či sport). To vše za situace, kdy i z údajů sdělených žalovaným je zjevné, že pokud bydlel v jiné obci (, adresa, ) než bylo místo jeho zaměstnání (, adresa, ) musel objektivně vynakládat prostředky na svoji dopravu do zaměstnání, když své pracovní zařazení (obsluha technologických zařízení) nemohl vykonávat z domova. Soud pak rovněž uvádí, že z jeho činnosti je mu známo, že částka 3 860 Kč je v žádostech o úvěr (u úvěrů poskytovaných právní předchůdkyní žalobkyně) uváděna opakovaně u různých osob, kdy považuje za vysoce nepravděpodobné, že by všichni spotřebitelé měli náklady na bydlení ve stejné výši a že by se tedy jednalo o částku, která představuje skutečnou výši nákladů spotřebitelů.Pokud jde o závazky žalovaného, nelze přehlédnout, že žalovanému byla měsíčně srážena ze mzdy částka okolo 2 600 Kč, tedy již z této skutečnosti lze usuzovat, že byl zatížen exekucí. Zároveň žalovaný splácel další úvěr, jehož nesplacený zůstatek měl činit 15 000 Kč. Již uvedené mělo vést právní předchůdkyni k tomu, aby prověřila skutečné úvěrové zatížení žalovaného a jeho platební minulost. Žalobkyně sice tvrdila, že před poskytnutím úvěru prověřila poměry žalovaného, provedla lustraci v bankovních a nebankovních registrech klientských informací, avšak toto své tvrzení neprokázala.

27. Žalobkyně je povinna ve smyslu ustanovení § 75 ve spojení s § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péči přezkoumat příjmy i výdaje žalovaného a dbát přitom na jeho zájmy, tj. i na zájem být reálně schopen přebíraný závazek řádně a včas splácet. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé na základě čeho, a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. Za situace, kdy je poskytovateli úvěru uložena v souladu s ustanovením § 78 zákona o spotřebitelském úvěru povinnost uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, soud uzavírá, že žalobkyně neprokázala, že by před poskytnutím úvěru byla řádně prověřena úvěruschopnost žalovaného, resp., že by na základě shromážděných informací nebyla dána důvodná pochybnost o schopnosti žalovaného úvěr splácet ve smyslu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a to ani po té co byla soudem vyzvána k doplnění příslušných tvrzení a označení důkazů.

28. Za této situace dospěl soud k závěru, že Smlouva o úvěru ze dne 29. 11. 2023 je ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a ustanovení § 588 občanského zákoníku neplatná.

29. K otázce, zda neplatnost smlouvy pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele při uzavření úvěrové smlouvy způsobuje neplatnost absolutní, jíž soud zkoumá z úřední povinnosti nebo pouze neplatnost relativní, jíž soud zkoumá pouze k námitce žalovaného, soud výslovně odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci OPR-Finance C-679/18 ze dne 5.3.2020. Dle tohoto rozhodnutí musí být „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Soudní dvůr tak jednoznačně vyložil, že aplikace směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES musí být národními státy provedena tak, aby porušení článku 8 a 23 bylo sankcionováno vždy absolutní neplatností úvěrové smlouvy, tedy neplatností, k níž se přihlíží z úřední povinnosti.

30. Tedy zjistí-li soud při své rozhodovací činnosti, že vnitrostátní právní úprava je v rozporu se směrnicí Evropského společenství, má soud sám rozhodnout o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropského společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem), když tento postup soudu byl připuštěna již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34. a 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu). Když citovaným usnesením byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31.7.2010.

31. Za situace, kdy je úvěrová smlouva neplatná, je žalovaný povinen vrátit částku, která mu byla na základě neplatné smlouvy prokazatelně poskytnuta, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o.z.. Soud má za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému dne 29. 11. 2021 v hotovosti částku 12 000 Kč, a že žalovaný jí uhradil částku 2 900 Kč. Neuhrazené bezdůvodné obohacení tak činí 9 100 Kč, které je povinen uhradit žalobkyni, na níž byla pohledávka za žalovaným úvěrující společností postoupena dle § 1879 o.z. Soud zároveň žalobkyni přiznal i nárok na úhradu úroku z prodlení v zákonné výši stanovené v souladu s § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 běžící ode dne splatnosti úvěru, neboť si žalovaný musel být vědom, že k uvedenému datu je povinen poskytnuté prostředky žalobkyni vrátit (výrok II.).

32. Protože nebylo prokázáno, že došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, soud ve zbývajícím rozsahu žalobu, tj. co do požadovaných poplatků spojených s poskytnutím úvěru, obchodního úroku a smluvní pokuty, zamítl (výrok III.).

33. O náhradě nákladů řízení, a to podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tj. podle úspěchu ve věci. Žalovanému, který byl ve sporu úspěšnější, však žádné náklady v tomto řízení nevznikly, proto soud náhradu nákladů nepřiznal žádnému z účastníků (výrok IV.).