18 C 99/2021

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Sekerovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 35 400 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do částky kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 287,07 Kč za období od 22. 4. 2019 do 20. 5. 2020 zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 9 800 Kč spolu s kapitalizovaným úrok z prodlení ve výši 981,67 Kč a nadále běžícím ve výši 9,75 % ročně z částky 9 800 Kč od 1.11.2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni 25 600 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení 1 560,86 Kč; úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 21 376 Kč od 21.5.2020 do 31.10.2020; úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 11 576 Kč od 1.11. 2020 do zaplacení a úrokem ve výši 10,64 % ročně z částky 20 000 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, <b>se zamítá.</b>

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení pohledávky ve výši 35 400 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), dne 21. 3. 2018 Smlouvu o úvěru [číslo] [rok] [číslo]. Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, které žalovaná převzala v den uzavření smlouvy v hotovosti. V souvislosti s poskytnutým úvěrem se žalovaná ve smlouvě zavázala vrátit poskytnutou částku spolu s úrokem ve výši 28% ročně, poplatkem za uzavření smlouvy ve výši 800 Kč, poplatkem za zprvu úvěru ve výši 4 400 Kč a poplatkem za hotovostní splátky ve výši 3 800 Kč, tedy celkem částku 34 600 Kč, a to ve 13 měsíčních splátkách po 2 600 Kč. Na základě převodu části závodu právní předchůdkyně žalobkyně přešla pohledávka za žalovanou na společnost [právnická osoba], která jí následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020 postoupila na žalobkyni, o čemž byla žalovaná informována. Žalovaná nesplácela řádně a včas. Žalobkyně tak před podáním žaloby vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky, ta však na dluh ničeho neuhradila.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) vyzval účastníky, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalovaná ani žalobkyně na výzvu ze dne 24.6.2021 nereagovaly, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Soud ve věci vycházel z obsahu listin založených ve spise, na základě nichž dospěl k závěru o skutkovém stavu věci.

5. Žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně dne 21. 3. 2018 Smlouvu o úvěru [číslo] [rok] [číslo], na základě které byla žalované poskytnuta částka 20 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem. Žalovaná se současně zavázala vrátit poskytnutou částku spolu s úrokem ve výši 28% ročně, poplatkem za uzavření smlouvy ve výši 800 Kč, poplatkem za zprvu úvěru ve výši 4 400 Kč a poplatkem za hotovostní splátky ve výši 3 800 Kč, tedy celkem částku 34 600 Kč, a to ve 13 měsíčních splátkách po 2 600 Kč. Nedílnou součástí smlouvy o úvěru byly i základní informace o spotřebitelském úvěru (Smlouva o úvěru ze dne 21. 3. 2018). Z přehledu plateb soud zjistil, že žalovaná uhradila na předmětný úvěr 10 200 Kč, přičemž již v dubnu 2018 se dostala do prodlení s úhradou a poslední splátku uhradila ke dni 31.7.2018.

6. Ze Žádosti o poskytnutí úvěru zpracované pro žalovanou a žalovanou podepsanou dne 21. 3. 2018 má soud za prokázané, že žalobkyně vyžádala od žalované základní údaje o její osobě, bydlišti, zaměstnání, příjmech a výdajích. Žalovaná uvedla, že je zaměstnána jako kontrolorka s pracovní smlouvou na dobu určitou do 28.2.2019. Její průměrný čistý měsíční příjem činí 11 088 Kč a jako další příjem uvedla 5 000 Kč avšak bez specifikace zdroje tohoto příjmu. Bydlí v nájmu. Bydlí v nájemním bytě, nájemné činí 10 000 Kč, dále hradí energie související s bydlením ve výši 2 000 Kč, její výdaje na stravování činí 2 500 Kč a pod položkou ostatní výdaje uvedla částku 1 000 Kč. Měla za to, že její průměrné měsíční výdaje činí 7 750 Kč, výdaje celé domácnosti pak 15 500, přičemž její průměrný příjem je 16 088 Kč.

7. Z pracovní smlouvy uzavřené mezi žalovanou a [právnická osoba] s. r. o. dne 1. 2. 2018, včetně jejího dodatku ze dne 1. 2. 2018, soud zjistil, že žalovaná byla u společnosti zaměstnána na dobu určitou od 1. 2. 2018 do 28. 2. 2019 jako manuální pracovník a že byla odměňována základní hodinovou mzdou ve výši 81 Kč.

8. Z výplatních pásek za měsíce leden a únor 2018 vyplývá, že čistá měsíční mzda žalované za měsíc leden činila 11 744 Kč a za měsíc únor 10 431 Kč.

9. Z pokladního dokladu ze dne 16. 2. 2018 vystaveného [právnická osoba] má soud za to, že dne 16. 2. 2018 byla vložena na bankovní účet č. [bankovní účet] částka ve výši 12 000 Kč Osoba, která prostředky vkládala či účel vkladu u dokladu nevyplývá. Rovněž nevyplývá pro koho je účet v [obec] spořitelně veden.

10. Z výpisu z obchodního rejstříku právní předchůdkyně žalobkyně má soud za prokázané, že společnost [právnická osoba] nabyla část závodu právní předchůdkyně žalobkyně do svého vlastnictví. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020, včetně jejích příloh, má soud za prokázané, že společnost [právnická osoba] postoupila na žalobkyni pohledávku za žalovanou, která o tomto byla vyrozuměna dopisem ze dne 24. 7. 2020.

11. Z předžalobní výzvy ze dne 18. 12. 2020 a podacího lístku z téhož dne má soud za prokázané, že žalovaná byla před podání žaloby vyzvána ke splnění své povinnosti.

12. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

14. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

15. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

18. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

19. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

20. Soud ve smyslu ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákona (dále jen „o. z.“) přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

21. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

22. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

23. Podle ustanovení § 1879 a § 1880 odst. 1 o.z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Podle § 1882 odst. 1 o. z. dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.

24. Žalobkyně svým podáním ze dne 2. 6. 2021 vzala svoji žalobu částečně zpět po zvážení všech okolností. Soud proto žalobu v rozsahu zpětvzetí zastavil (výrok I.).

25. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemá za žalovanou pohledávku, která by měla svůj právní základ v úvěrové smlouvě [číslo] [rok] [číslo] uzavřené mezi účastníky.

26. Provedenými důkazy nebylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně splnila svoji zákonnou předsmluvní povinnost řádně prověřit úvěruschopnost žalované, jako spotřebitele. Soud vyzval žalobkyni usnesením čj. 18 C 99/2021-11 ze dne 22. 4. 2021, aby doplnila svá skutková tvrzení a navrhla důkazy k prokázání povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru. K tomu žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost zkoumala její právní předchůdkyně na základě údajů a podkladů, které obdržela od žalované, a rovněž nahlédnutím do veřejných rejstříků (kdy výsledky lustrace veřejných rejstříků ničím nepodložila). Uvedla, že s ohledem na prohlášení žalované obsažené ve smlouvě, tj. že jí uvedené údaje jsou pravdivé a úplné, neměla důvod blíže jí uvedené údaje ověřovat. K prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalované žalobkyně ve svém doplnění žaloby výlučně navrhla dvě výplatní pásky žalované, žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru a pracovní smlouvu. Z žádosti o poskytnutí úvěru z téhož dne, kdy byla uzavřena smlouva o úvěru, má soud za prokázané, že žalovaná sdělila nějaké údaje, na základě nichž mohla být prověřena úvěruschopnost žalované, avšak z žádného ze soudu doložených důkazů nevyplynulo, jak s uvedenými údaji bylo konkrétně pracováno, když celkové příjmy žalované byly vyčísleny částkou ve výši 16 088 Kč složené ze mzdy představované částkou 11 088 Kč a částky 5 000 Kč, jejíž zdroj a trvalost není žádným způsobem ani tvrzena ani doložena. Výdaje žalované byly na druhou stranou vyčísleny na částku 15 500 Kč. I dle tvrzení samotné žalobkyně, měla žalovaná při porovnání tvrzených příjmů a nutných výdajů volné prostředky pouze ve výši 588 Kč měsíčně, přičemž splátka úvěru měla činit 2 600 Kč měsíčně. Již ze základních údajů sdělených žalovanou, je nepochybné, že právní předchůdkyně žalobkyně měla dospět k závěru, že u žalované je dána důvodná pochybnost, že nebude schopna splácet požadovaný úvěr, a proto měla žádost o poskytnuté úvěru zamítnout. Lze tak uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru, dostatečně a s odbornou péčí nezkoumala úvěruschopnost žalované, respektive, že porušila zákonnou povinnost uvedenou v ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytnout spotřebitelský úvěr pouze tehdy, pokud z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti řádně sjednaný úvěr splácet.

27. Úvěrující je povinen ve smyslu ustanovení § 75 ve spojení s § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péči přezkoumat příjmy i výdaje žalované a dbát přitom na její zájmy, tj. i na zájem být reálně schopna přebíraný závazek řádně a včas splácet. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. Za situace, kdy je žalobkyni uložena v souladu s ustanovením § 78 zákona o spotřebitelském úvěru povinnost uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, soud uzavírá, že žalobkyně neprokázala, že řádně prověřila úvěruschopnost žalované, a to ani po té co byla soudem vyzvána k doplnění příslušných tvrzení a k návrhu důkazů.

28. Za této situace dospěl soud k závěru, že smlouva o úvěru ze dne 21. 3. 2018 je ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a ustanovení § 588 občanského zákoníku neplatná.

29. K otázce, zda neplatnost smlouvy pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele při uzavření úvěrové smlouvy způsobuje neplatnost absolutní, jíž soud zkoumá z úřední povinnosti nebo pouze neplatnost relativní, jíž soud zkoumá pouze k námitce žalovaného, soud výslovně odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci OPR-Finance C -679/18 ze dne 5.3.2020. Dle tohoto rozhodnutí musí být„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Soudní dvůr tak jednoznačně vyložil, že aplikace směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ musí být národními státy provedena tak, aby porušení článku 8 a 23 bylo sankcionováno vždy absolutní neplatností úvěrové smlouvy, tedy neplatností, k níž se přihlíží z úřední povinnosti.

30. Tedy zjistí-li soud při své rozhodovací činnosti, že vnitrostátní právní úprava je v rozporu se směrnicí Evropského společenství, má soud sám rozhodnout o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropského společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem), když tento postup soudu byl připuštěna již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34. a 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu). Když citovaným usnesením byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31.7.2010.

31. Za situace, kdy je smlouva o úvěru neplatná, může se žalobkyně po žalované domáhat úhrady finanční částky, kterou jí prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalované vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o.z. Soud má za prokázané, že žalobkyně poskytla žalované dne 21. 3. 2018 v hotovosti částku 20 000 Kč, k jejímuž vrácení se žalovaná zavázala nejpozději do 21. 4. 2019. Do dne splatnosti úvěru žalovaná uhradila částku 10 200 Kč, tedy na žalobkyni mohlo přejít pouze právo na úhradu bezdůvodného obohacení ve výši 9 800 Kč včetně nároku na úhradu zákonného úroku z prodlení kapitalizovaného ve výši 981,67 Kč (za dobu ode dne splatnosti úvěru – 22.4.2019, neboť si žalovaná musela být vědoma toho, že nejpozději k tomuto dni je povinna vrátit poskytnuté prostředky právní předchůdkyni žalobkyně, do dne postoupení pohledávky – 30.4.2020) a nadále běžícího ve výši 9,75% ročně z částky 9 800 Kč od 1.11.2 2020 do zaplacení, neboť v období od 1.5.2020 do 31.10.2020 v souladu s ustanovením § 9 zákona č. 177/2020 Sb. o některých opatřeních v oblasti splácení úvěrů v souvislosti s pandemií COVID – 19, nemá věřitel nárok na žádné sankce spojené s prodlením dlužníka, a to ani na úrok z prodlení (výrok II.).

32. Protože nebylo prokázáno, že došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, soud ve zbývajícím rozsahu (tj. v rozsahu obchodních poplatků a k nim požadovaného úroku z prodlení) žalobu zamítl, a to včetně úroku z prodlení na nějž žalobkyni ve smyslu § 9 zákona č. 177/2020 Sb. nevznikl za období od 1.5.2020 do [číslo] 2020 nárok (výrok III.).

33. Výrokem IV. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, a to podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tj. podle úspěchu ve věci. Žalované, která byla ve sporu úspěšná, však žádné náklady v tomto řízení nevznikly, proto soud náhradu nákladů nepřiznal žádnému z účastníků.