214 C 26/2023

Plný text

Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Tankó ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o 41 089 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 40 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně ode dne 30. 9. 2023 do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v niž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 1 089 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 41 089 Kč od 27. 9. 2022 do 29. 9. 2023 s se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 089 Kč od 30. 9. 2023 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobkyni se vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 204 Kč, který jí bude vrácen po právní moci tohoto usnesení na účet, který žalobkyně za tímto účelem soudu sdělí.

1. Žalobou došlou Okresnímu soudu v Bruntále dne , datum, se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení:- částky 49 127 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 49 127 Kč ve výši 15 % ročně od 27. 9. 2022 do zaplacení,- částky 16 044,16 Kč, a úroku ve výši 67,03 % ročně z částky 40 000 Kč od 27. 9. 2022 do 19. 10. 2022 ve výši 1 645,42 Kč,- úroku ve výši 15 % ročně z částky 40 000 Kč od 20. 10. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 27. 9. 2022 dosáhne částky 112 406 Kč,a to vše z titulu smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, .

2. Podáním ze dne , datum, žalobkyně vzala svou žalobu částečně zpět, a to v rozsahu částky 8 038 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 8 038 Kč ve výši 15 % ročně od 27. 9. 2022 do zaplacení, částky 16 044,16 Kč, a úroku ve výši 67,03 % ročně z částky 40 000 Kč od 27. 9. 2022 do 19. 10. 2022 ve výši 1 645,42 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 40 000 Kč od 20. 10. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 27. 9. 2022 dosáhne částky 112 406 Kč. Toto částečné zpětvzetí vzal soud na vědomí a usnesením č. j. , spisová značka, ze dne , datum, řízení v rozsahu zpětvzetí zastavil.

3. Předmětem řízení je proto nyní žaloba o zaplacení částky 41 089 Kč (dlužná jistina ve výši 40 000 Kč + dlužné pojistné za pojištění schopnosti klienta splácet úvěr ve výši 1 089 Kč) spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 41 089 Kč ve výši 15 % ročně od 27. 9. 2022 do zaplacení.

4. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný jako úvěrovaný uzavřel s žalobkyní jako úvěrující smlouvu o úvěru č. , hodnota, dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a to dne , datum, a k tomu také pojištění schopnosti splácet úvěr. Dle smlouvy o úvěru žalobkyně poskytla žalovanému bezhotovostní úvěr ve výši 40 000 Kč, přičemž k vyplacení úvěru došlo , datum, . Žalobkyně tvrdí, že žalovaný svůj závazek ze smlouvy nesplnil řádně a včas, a proto se domáhá uhrazení neuhrazené jistiny a neuhrazeného pojištění s příslušenstvím.

5. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně tvrdila, že ji posoudila dostatečně, a to prověřením dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášení žalovaného atd.), ověření v databázi SOLUS a v insolvenčním rejstříku, a na základě scoringu klienta (interního matematického modelu založeného na bodovém hodnocení dlužníka).

6. Na jednání konaném dne , datum, nebyli účastníci přítomní, proto se jednalo v nepřítomnosti účastníků dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

7. Z provedeného dokazování má soud za prokázané, že: Žalovaný dne , datum, sdělil žalobkyni, že žádá o osobní úvěr ve výši 40 000 Kč, je svobodný, bydlí u rodičů, má středoškolské vzdělání s maturitou, má příjem ve výši 23 534 Kč, jeho náklady na bydlení jsou ve výši 3 568 Kč a jeho výdaje (životní minimum) je 4 250 Kč, a že další výdaje (ať už na dopravu, záliby, jiné úvěry, atd.) nemá, k tomu doložil své výplatní pásky za měsíc duben a květen 2022 a potvrzení o příjmu od svého zaměstnavatele (důkaz: hodnocení klienta, Návrh na uzavření smlouvy o úvěru/Smlouva o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, , potvrzení o příjmu, výplatní pásky). Žalobkyně vyplněný návrh na poskytnutí úvěru, jakož i jiné údaje prokazující schopnost žalovaného řádně splácet úvěr, posoudila a téhož dne s žalovaným uzavřela písemnou dohodu nazvanou Smlouva o úvěru č. , hodnota, , na základě které se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout finanční prostředky až do výše 40 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky i s úroky a poplatky vrátit (důkaz: Návrh na uzavření smlouvy o úvěru/Smlouva o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, ). Žalobkyně žalovanému na jeho žádost poskytla dne , datum, finanční prostředky ve výši 40 000 Kč (důkaz: karta klienta). K výše uvedené dohodě žalovaný s žalobkyní uzavřeli ještě další dohodu, kterou měl žalovaný získat pojištění schopnosti splácet úvěr a za tuto službu se zavázal žalovaný hradit žalobkyni sjednanou částku ve výši 363 Kč za měsíc (důkaz: Příloha č. , hodnota, k Návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/Smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, ). Žalovaný nevrátil žalobkyni ničeho. Žalobkyně dne 25. 9. 2022 zesplatnila dlužnou částku, avšak nebylo tvrzeno a ani prokázáno, kdy se toto oznámení dostalo do sféry žalovaného (důkaz: oznámení ze dne 25. 9. 2022). Předžalobní výzvou ze dne 2. 2. 2023 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužných částek, avšak opět není zřejmé, kdy se tato výzva dostala do sféry žalovaného, když je pouze prokázáno, že dne 2. 2. 2023 byla předána České poště k přepravě, avšak nikoliv kdy byla zásilka doručena (důkaz: předžalobní výzva ze dne 2. 2. 2023, podací arch ze dne 2. 2. 2023). Žaloba byla žalovanému doručena dne 29. 9. 2023 (důkaz: doručenka)

8. Soudem zjištěný skutkový stav je tedy následující: Žalovaný s žalobkyní uzavřeli písemnou dohodu dne , datum, nazvanou Smlouva o úvěru č. , hodnota, a k ní také Přílohu č. , hodnota, , kdy dle těchto dohod se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout finanční prostředky až do výše 40 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky i s úrokem a poplatky vrátit a současně měl žalovaný získat za úplatu od žalobkyně pojištění schopnosti splácet. Tyto dohody byly uzavřeny poté, co žalobkyně posuzovala, zda žalovaný je schopen řádně splácet úvěr, a to zejména z žalovaným tvrzených a dokládaných příjmů, z tvrzených výdajů, z lustrace v registrech a z interních skóringových modelů žalobkyně. Žalobkyně žalovanému na základě dohody poskytla dne , datum, finanční prostředky ve výši 40 000 Kč. Žalovaný žalobkyni nevrátil nic. Žalobkyně kvůli neplnění dohod žalovanému zesplatnila dluh a vyzvala ho k úhradě dlužné částky, avšak nebylo prokázáno, zda a případně kdy výzvy byly žalovanému doručeny. Žalovanému byla prokazatelně doručena žaloba dne 29. 9. 2023.

9. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je Spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ustanovení § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 2048 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Podle § 2049 občanského zákoníku zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený.

14. Podle § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

16. Podle § 142a odst. 1 o. s. ř. žalobce, který měl úspěch v řízení o splnění povinnosti, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, jen jestliže žalovanému ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu výzvu k plnění.

17. Podle § 146 odst. 2 o. s. ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).

18. Dle ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, soud vrátí z účtu soudu i zaplacený poplatek za řízení, který je splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti, snížený o 20 %, nejméně však o 1 000 Kč, bylo-li řízení zastaveno před prvním jednáním. Obdobně vrátí soud poplatníkovi přeplatek na poplatku (odpovídající část poplatku) vzniklý podle § 6a odst. 3, bylo-li řízení zastaveno jen zčásti. Byl-li návrh na zahájení řízení před prvním jednáním odmítnut, soud vrátí z účtu soudu zaplacený poplatek.

19. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval občanský zákoník a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Bylo prokázáno, že žalobkyně měla vůli s dlužníkem coby spotřebitelem uzavřít smlouvu o úvěru, která ve smyslu § 2 zákona o spotřebitelském úvěru byla smlouva spotřebitelským úvěrem. Soud se tedy s ohledem na výše citované ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru zabýval tím, zda smlouva o spotřebitelském úvěru byla platně uzavřena, tedy zda žalobkyně před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, zejména tím, že porovnala příjmy a výdaje žalovaného. Vycházel přitom z konstantní judikatury v obdobných věcech (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018), z níž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posuzování splnění uvedené podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet. Nejvyšší soud se vyjádřil v odůvodnění citovaného rozhodnutí tak, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem předmětného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením od zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích.

20. Soud v posuzované věci musel zkoumat (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18), zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit. Pokud by tak soud neučinil, zasáhl by do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

21. Odkaz soud v této věci činí i na další rozhodnutí - nálezy Ústavního soudu, a to zejména sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. ÚS 4084/12, kdy Ústavní soud dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, zejména nebankovním společnostem, poskytující úvěry spotřebitelům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení formulářových smluv, do jejichž znění nemá spotřebitel možnost jakkoliv zasáhnout a ovlivnit jejich obsah, je nutné dle Ústavního soudu považovat za neplatné. Nadto Ústavní soud konstatoval, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti, které Nejvyšší správní soud posuzoval v rozsudku z 1. 4. 2015, č. j. 1 AS 30/2015 – 39. Nejvyšší správní soud konstatoval, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá jen na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale tyto řádně prověří. Bylo konstatováno, že výklad přijatý Nejvyšším správním soudem, konvenuje interpretací zaujaté soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C - 449/13 (CA Consumer finance SA versus Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka na základě dostatečných informací, přičemž na informace podané spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné. Tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. V rozsudku ze dne 21. 4. 2016 ve věci C-377/14 (E. G. Radlinger a Helena Radlingerová versus FINWAI a. s.) se k předběžné otázce Krajského soudu v Praze Soudní dvůr vyjádřil tak, že i v rámci insolvenčního řízení musí insolvenční soud zohlednit porušení ustanovení zakotvených ve směrnici majících chránit spotřebitele, a to tak, aby spotřebiteli poskytl účinnou ochranu.

22. Rovněž v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11, Ústavní soud konstatoval, že není důvod, aby státní moc poskytovala ochranu právům subjektu, který nejenže řádně neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku, realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěru - dlužník, ať již z nevědomosti, či z bezvýchodnost aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

23. Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 15 Co 300/2019-103 ze dne 5. 11. 2019 se podává, že poskytovatel úvěru musí náležitě, pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat.

24. V projednávané věci žalobkyně tvrdila, že posoudila úvěruschopnost žalovaného dostatečně. Dle názoru soudu je správné, že žalobkyně prověřovala registry, insolvenční rejstřík, interní databáze žalobkyně atd., avšak základní prověření je vždy prověření příjmů a výdajů žalovaného. Žalobkyně správně vyšla z prokázaného tvrzení o příjmech ze zaměstnání, avšak nesprávně vyšla z pouhého tvrzení o příjmech. Žalobkyně se ani nepokoušela ověřit tvrzené výdaje žalovaného, když vyšla pouze z životního minima žalovaného ve výši 4 250 Kč a nákladů na bydlení ve výši 3 568 Kč. I když částka nákladů na bydlení může být reálná s ohledem na to, že žalovaný prohlásil, že bydlí u rodičů, částka životního minima však se reálným výdajem nezdá. Již z tohoto je zjevné, že žalovaný vyplňoval návrh na poskytnutí úvěru zcela formálním způsobem (lidově řečeno „jen aby něco bylo v návrhu uvedeno“), když ani neuvedl žádné své další běžné výdaje (na dopravu, záliby, telefon atd.). Uvedené částky výdajů tedy vyvolávají důvodné pochybnosti o jejich správnosti a bylo na žalobkyni, aby toto výdaje prověřila např. výpisem z účtu žalovaného. Žalobkyně však dále už neprověřovala výdaje. Soud tedy nemá za to, že by řádně byla prozkoumaná úvěruschopnost žalovaného, když úvěruschopnost byla zkoumána pouze formálně a žalovaný nebyl žalobkyní ani ponoukán k prokazování reálných výdajů.

25. Soudu proto nezbývá než uzavřít, že písemná dohoda, jež měla být smlouvy o úvěru, je absolutně neplatné (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 zákona občanského zákoníku), v důsledku toho jsou neplatné i veškeré smluvní ujednání na úroky a poplatky a taktéž je neplatná i závislá dohoda o pojištění. Pokud žalobkyně na základě neplatné smlouvy poskytla žalovanému částku ve výši 40 000 Kč, je žalovaný povinen dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vrátit žalobkyni poskytnutou částku.

26. Žalovaný převzal bezhotovostně částku 40 000 Kč a nevrátil nic. Soud proto uložil žalovanému výrokem I povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 40 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 30. 9. 2023, tedy ode dne následujícího po doručení žaloby, když dřívější doručení výzvy k plnění žalovanému nebylo prokázáno. Nárok na zaplacení úroku z prodlení je dán dle § 1958 a § 1970 občanského zákoníku, a jeho výše byla určena v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

27. Ve zbývající části soud s ohledem na výše uvedené nárok žalobkyně na zaplacení částky 1 089 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 41 089 Kč od 27. 9. 2022 do 29. 9. 2023 s se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 089 Kč od 30. 9. 2023 do zaplacení, výrokem II zamítl.

28. O nákladech účastníků soud rozhodoval podle ustanovení § 142 odst. 2. § 146 odst. 2 a § 142a odst. 1 o. s. ř., v sazbách dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, přičemž se musel zabývat poměrem úspěchu a neúspěchu. V daném případě zpětvzatá částka je dle názoru procesním neúspěchem žalobkyně, neboť žalobkyně neuvedla ničeho o tom, že by za její zpětvzetí odpovídal žalovaný (např. že by žalovaný uhradil něco a v důsledku toho by došlo ke zpětvzetí). Předmětem žaloby byla (ke dni rozhodování soudu) částka 87 093,69 Kč (49 127 Kč + 11 360,88 Kč + 16 044,16 Kč + 1 689,52 Kč + 8 872,13 Kč) představující 100 % nároku, žalobkyně úspěšná co do částky 43 200,9 Kč (40 000 Kč + 3 200,9 Kč) odpovídající 49,6 % nároku a neúspěšná co do zbytku, který odpovídá 51,4 % nároku. Žalovanému by proto náležela náhrada nákladů odpovídající 1,8 % (51,4 % - 49,6 %) jeho celkové výše nákladů. S ohledem na to, že v řízení měl žalovaný pouze nepatrný úspěch a současně nebylo zjištěno, že by žalovanému vůbec nějaké náklady vznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

29. K úhradě částky přiznané žalobkyni výrokem I. byla žalovanému poskytnuta lhůta dle § 160 odst. 1 o. s. ř., když jiné možnosti žalovaného nebyly pro jeho pasivitu soudem zjištěny.

30. S přihlédnutím k tomu, že v řízení byl zaplacen soudní poplatek ve výši 3 259 Kč a řízení bylo částečně zastaveno z důvodu zpětvzetí návrhu, soud vrátí žalobkyni v souladu s výše citovaným § 10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích poměrnou část zaplaceného poplatku ve výši 1 204 Kč poníženou o 1 000 Kč, tedy vrátí 204 Kč, a to po právní moci tohoto usnesení na účet, který žalobkyně za tímto účelem soudu sdělí (výrok IV).