214 C 5/2022

Plný text

Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Tankó ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 100 622 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 75 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně ode dne 24. 5. 2022 do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, v niž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení: a) částky 13 437 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 13 437 Kč od 24. 5. 2022 do zaplacení, b) částky ve výši 12 185,60 Kč, c) úroku ve výši 64,85 % ročně z částky 75 000 Kč od 24. 5. 2022 do 15. 6. 2022 ve výši 2 987,24 Kč, a úroku ve výši 11,75 % ročně z částky 75 000 Kč od 16. 6. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 24. 5. 2022 dosáhne částky 206 064 Kč.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 10 130,31 Kč k rukám právní zástupkyně žalobkyně, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou ze dne 10. 10. 2022, soudu doručenou dne 11. 10. 2022, se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 88 437 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 88 437 Kč od 24. 5. 2022 do zaplacení, částky ve výši 12 185,60 Kč, úroku ve výši 64,85 % ročně z částky 75 000 Kč od 24. 5. 2022 do 15. 6. 2022 ve výši 2 987,24 Kč, a úroku ve výši 11,75 % ročně z částky 75 000 od 16. 6. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 24. 5. 2022 dosáhne částky 206 064 Kč. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný jako úvěrovaný uzavřel dne [datum] s žalobkyní jako úvěrující smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Dle smlouvy o úvěru [číslo] (dále jen„ smlouva o úvěru“) žalobkyně poskytla žalovanému bezhotovostní úvěr ve výši 75 000 Kč s pevně stanovenou zápůjční úrokovou sazbou ve výši 64,85 % ročně sjednaný na dobu určitou. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni úvěr ve výši 75 000 Kč spolu s úrokem v 36 pravidelných měsíčních splátkách s tím, že první splátka byla splatná v měsíci březen 2022. Žalobkyně tvrdí, že žalovaný svůj závazek ze smlouvy nesplnil řádně a včas, když žalovaný neuhradil ničeho, přestože před zesplatněním úvěru byl vyzván k úhradě dlužné splátky. Žalobkyně k tomu uvádí, že ještě před zesplatněním celého úvěru jí vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou řádně nesplacenou splátku (zde konkrétně splátky č. 1 a 2), u které je žalovaný v prodlení déle jak 30 dní dle bodu 6. 1. smlouvy o úvěru, tedy celkem žalobkyni vzniklo právo na smluvní pokutu ve výši 998 Kč, která je splatná ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku práva žalobkyně na její zaplacení. Současně vzniklo žalobkyni právo na zaplacení nákladů ve výši 200 Kč vzniklých v souvislosti s každým prodlením žalovaného s placením splátek (zde konkrétně splátek č. 1 a 2), u kterých se žalovaný ocitl v prodlení o délce 15 dnů, dle bodu 6. 2. smlouvy o úvěru, žalobkyni tedy vzniklo právo na smluvní pokutu v celkové výši 200 Kč, která je splatná ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku práva žalobkyni na její zaplacení. V důsledku prodlení žalovaného došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru, a to dne 22. 5. 2022, v souladu s bodem 6. 3. smlouvy o úvěru. Podle bodu 6. 4. smlouvy o úvěru se pak ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru, s tím že tuto novou jistinu ve výši 87 039,56 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Podle bodu 6. 5. smlouvy o úvěru je pak žalovaný povinen zaplatit i smluvní pokutu ve výši 0,10 % z dlužné nové (zesplatněné) jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou – v daném případě tedy ode dne 24. 5. 2022 až do jejího úplného zaplacení. Dále bylo v bodě 2. 2. smlouvy o úvěru sjednáno, že úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru, s tím, že tento úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté i nadále přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru, a to až do doby její úplné úhrady.

2. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně tvrdila, že schopnost žalovaného byla prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti. Z výše uvedeného bylo dle žalobkyně zjištěno, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. Žalobkyně dodává, že byla ověřena i úvěrová historie v databázích SOLUS a NRKI a byl také proveden tzv. scoring klienta.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a v průběhu řízení zůstal pasivní. Nevyužil možnosti tvrdit pro věc rozhodné skutečnosti a k těmto skutečnostem označovat důkazy, přestože k tomu byl vyzván soudem a tato výzva mu byla doručena dne 4. 12. 2022.

4. Soud nařídil ve věci jednání na den 16. 2. 2023, na které se žalovaný bez omluvy nedostavil. Soud v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), jednal v jeho nepřítomnosti.

5. Z listin předložených žalobkyní soud učinil tento závěr o skutkovém stavu: Smlouvou o úvěru [číslo] ve spojení s Dodatkem č. 1 k této smlouvě, předsmluvním formulářem, kartou klienta, výpisem záznamů z registru SOLUS, výpisem z nebankovního registru klientských informací (NRKI), výplatním lístkem za období 12/ 2021, oznámením o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru [číslo] prohlášením klienta, přehledem příchozích plateb na účet žalovaného vedeného u [právnická osoba], hodnocením klienta, splátkovým kalendářem ke smlouvě o úvěru [číslo] dokladem o vyplacení úvěru, výzvou k zaplacení ze dne 19. 4. 2022, výzvou k zaplacení ze dne 18. 5. 2022, oznámením o zesplatnění úvěru ze dne 22. 5. 2022, předžalobní výzvou ze dne 21. 9. 2022, bylo prokázáno, že dne [datum] žalobkyně a žalovaný dne [datum] podepsali smlouvu o úvěru [číslo] která měla být sjednána jako spotřebitelský úvěr dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, za použití § 2395 a násl. občanského zákoníku. Z karty hodnocení klienta se podává, že žalovaný má pracovní poměr na dobu neurčitou, ze kterého pobírá průměrnou čistou mzdu ve výši 34 219 Kč a má celkové náklady ve výši 8 360 Kč, z čehož částka 3 860 Kč je životní minimum jednotlivce a částka 4 500 Kč jsou náklady na bydlení, jiné výdaje nejsou uvedené, respektive jsou nulové. Žalobkyně měla k dispozici přehled příchozích plateb na účtu žalovaného vedeném u [právnická osoba], za období od září 2021 do února 2022, z kterého vyplývá, že na účet žalovaného přichází každý měsíc mzda v průměrné výši 35 461,73 Kč. Na základě doložených listin byl proveden credit scoring, který konstatoval, že žalovanému lze s ohledem na výši volných finančních zdrojů ve výši 24 859 Kč poskytnout žádaný úvěr ve výši 75 000 Kč. Žalobkyní bylo doloženo dokladem o vyplacení úvěru, že dne 23. 2. 2022 vyplatila bezhotovostním převodem žalovanému částku 75 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit žalobkyni poskytnutý úvěr ve výši 75 000 Kč s příslušenstvím, přičemž celkové náklady spotřebitelského úvěru činily 171 720 Kč, které se žalovaný zavázal uhradit v 36 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 770 Kč/měsíc ke každému 17. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po uzavření smlouvy o úvěru. Úrok ze smlouvy o úvěru činil 64,85 % ročně a RPSN činila 88,04 %. Z předpisu splátek ke smlouvě bylo zjištěno, že první splátka byla splatná 17. 3. 2022 a poslední splátka byla splatná 17. 2. 2025. Pro případ, že by se žalovaný nesplnil řádně a včas některou z pravidelných měsíčních splátek, či došlo ke splatnosti celého dluhu, byla smlouva o úvěru utvrzena smluvními pokutami – k tomu viz smluvní pokuty, jež jsou uvedeny v žalobním návrhu v bodu 1 odůvodnění tohoto rozhodnutí. Výzvou ze dne 19. 4. 2022 byl žalovaný vyzván žalobkyní k zaplacení první a druhé splátky a současně byl upozorněna na možnost zesplatnění celého úvěru. Další výzvou ze dne 18. 5. 2022 byl žalovaný vyzván žalobkyní k zaplacení první, druhé, a třetí splátky a současně byl opět upozorněn na možnost zesplatnění celého úvěru. K zesplatnění došlo pak dne 22. 5. 2022, kdy o tomto zesplatnění byl žalovaný informován oznámením z téhož dne. S ohledem na skutečnost, že žalovaný neuhradil žalobkyni ničeho, právní zástupkyně žalobkyně zaslala žalovanému dne 21. 9. 2022 předžalobní výzvu, přičemž ani po této výzvě nebylo žalobkyni plněno ničeho.

6. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval občanský zákoník a zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů.

7. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

8. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle § 1968 občanského zákoníku dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

13. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

14. Podle § 2048 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Podle § 2049 občanského zákoníku zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený.

15. Podle § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Bylo prokázáno, že žalobkyně měla vůli s žalovaným coby spotřebitelem uzavřít smlouvu o úvěru, která ve smyslu § 2 zákona o spotřebitelském úvěru byla spotřebitelským úvěrem. Soud se tedy s ohledem na výše citované ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru zabýval tím, zda smlouva o spotřebitelském úvěru byla platně uzavřena, tedy zda žalobkyně před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, zejména tím, že porovnala příjmy a výdaje žalovaného. Vycházel přitom z konstantní judikatury v obdobných věcech (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018), z níž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posuzování splnění uvedené podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet. Nejvyšší soud se vyjádřil v odůvodnění citovaného rozhodnutí tak, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem předmětného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením od zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích.

17. Soud v posuzované věci musel zkoumat, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit. Pokud by tak soud neučinil, zasáhl by do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18).

18. Odkaz v této věci činí soud i na další rozhodnutí - nálezy Ústavního soudu, a to zejména sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. ÚS 4084/12, kdy Ústavní soud dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, zejména nebankovním společnostem, poskytující úvěry spotřebitelům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení formulářových smluv, do jejichž znění nemá spotřebitel možnost jakkoliv zasáhnout a ovlivnit jejich obsah, je nutné dle Ústavního soudu považovat za neplatné. Nadto Ústavní soud konstatoval, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti, které Nejvyšší správní soud posuzoval v rozsudku z 1. 4. 2015, č. j. 1 AS 30/2015 – 39 Nejvyšší správní soud konstatoval, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá jen na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale tyto řádně prověří. Bylo konstatováno, že výklad přijatý Nejvyšším správním soudem, konvenuje interpretací zaujaté soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C - 449/13 (CA Consumer finance SA versus Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil č. l. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka na základě dostatečných informací, přičemž na informace podané spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné. Tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu.

19. Rovněž v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11, Ústavní soud konstatoval, že není důvod, aby státní moc poskytovala ochranu právům subjektu, který nejenže řádně neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku, realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěru - dlužník, ať již z nevědomosti, či z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

20. V řízení nebylo žalobkyní konkrétně tvrzeno a prokazováno, že před uzavřením smlouvy prověřovala schopnost žalovaného úvěr splácet i z jiných než z poskytnutých údajů od žalovaného a z registrů SOLUS a NRKI. Ačkoliv se v daném případě žalobkyně zabývala posouzením úvěruschopnosti žalovaného, nedodržela obecné pokyny ČNB či EBA, dle kterých by měl poskytovatel úvěru zohlednit povinné a jiné nezbytné výdaje, včetně odpovídajícího doložení a zohlednění životních nákladů spotřebitele. Je třeba, aby žalobkyně jako poskytovatel úvěru posuzovala v rámci kvalifikovaného uvážení i další výdaje spotřebitele, jeho životní náklady, výdaje pravidelné, jako jsou náklady na ošacení, stravu, na dopravu, na zdravotní pomůcky či léky, na drogistické zboží, výdaje na volnočasové sportovní a kulturní aktivity. Jedná se o výdaje pravidelné, kdy proces posuzování úvěruschopnosti nezahrnuje pouze zjišťování relevantních informací, ale taktéž jejich ověřování ve formě dostatečné a přiměřené, i když jsou obtížně predikovatelné.

21. Z formuláře hodnocení klienta vyplněného na základě poskytnutých údajů žadatelem o úvěr je zřejmé, že výdaje žalovaného posoudila žalobkyně způsobem naprosto formálním. Za situace, kdy jako výdaj je uvedena částka 4 500 Kč za bydlení a částka 3 860 Kč jako částka životního minima, a další částky zde absentují, respektive jsou nulové, tak zhodnocení, že celkové výdaje žalovaného jsou ve výši 8 360 Kč, je naprosto chybné a nemůže odpovídat realitě. Nelze připustit, aby se žalobkyně při sjednávání úvěru a řádném posuzování úvěruschopnosti spokojila se s tvrzením o tom, že žalovaný, rok narození 1993, nemá další závazky a výdaje, kromě výše uvedených nákladů, přestože uvedl, že veškeré údaje byly sděleny pravdivě a úplně.

22. Již tyto údaje o výdajích byly dle soudu způsobilé vyvolat důvodné pochybnosti žalobkyně o schopnosti žalovaného jakožto spotřebitele úvěr řádně splácet, nebyla-li žalobkyně vedena při poskytnutí úvěru jinými úmysly, které zmiňuje ve své judikatuře Ústavní soud. Žalobkyně vyšla totiž pouze z doložených příjmů žalovaného (výpisem z bankovního účtu žalovaného o příchozích platbách) a neshledala za nezbytné, aby informace ze strany žalovaného o jeho výdajích jakkoliv dokládala (např. výpisem z bankovního účtu žalovaného o odchozích platbách). Otázka a výše volných zdrojů k úhradě předmětné smlouvy o úvěru byla značně diskutabilní s ohledem na tvrzené životní náklady žalovaného - spotřebitele, muže ve věku 30 let. Lze tak shrnout, že s ohledem na výdaje žalovaného plynoucí z formuláře hodnocení klienta, aniž by byly zjišťovány výdaje na pokrytí běžných životních nákladů, které se týkají domácnosti, stravy, dopravy do zaměstnání, nákladů hrazených mobilnímu operátorovi a jiných nákladů žalovaného, není dle soudu zcela dostatečně splněna povinnost prověřit úvěruschopnost klienta.

23. Soudu proto nezbývá než uzavřít, že předmětná smlouva o úvěru (včetně všech ujednání o smluvních pokutách, úrocích) je absolutně neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 zákona občanského zákoníku). Pokud žalobkyně na základě neplatné smlouvy poskytla žalovanému částku 75 000 Kč, jde o plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 občanského zákoníku) a žalovaný je povinen takto získaný majetkový prospěch žalobkyni, která prokázala aktivní legitimaci k podání žaloby, jako ochuzené vydat (§ 2991 odst. 1 občanského zákoníku).

24. Žalovaný převzal bezhotovostním převodem od žalobkyně částku 75 000 Kč. Dle tvrzení žalobkyně jí nebylo uhrazeno ničeho. Soud proto uložil žalovanému výrokem I. povinnost zaplatit (vrátit) částku 75 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně ode dne 24. 5. 2022 (tedy ode dne, jež žalobkyně žádá, a který následuje po dni zesplatnění, když bylo prokázáno, že žalovaný byl k zaplacení dlužné částky vyzván a opakovaně byl o svém prodlení informován) do zaplacení. O nároku na zaplacení zákonného úroku z prodlení rozhodl soud v souladu s citovaným § 1968 a 1970 občanského zákoníku a nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

25. Ve zbývající části soud s ohledem na výše uvedené nárok žalobkyně na zaplacení částky 13 437 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 13 437 Kč od 24. 5. 2022 do zaplacení, jakož i částky ve výši 12 185,6 Kč, úroku ve výši 64,85 % ročně z částky 75 000 Kč od 24. 5. 2022 do 15. 6. 2022 ve výši 2 987,24 Kč, a úroku ve výši 11,75 % ročně z částky 75 000 Kč od 16. 6. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 24. 5. 2022 dosáhne částky 206 064 Kč, výrokem II. zamítl.

26. O nákladech účastníků soud rozhodoval podle ustanovení § 142 odst. 2 a § 142a odst. 1 o. s. ř., v sazbách dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, přičemž se musel zabývat poměrem úspěchu a neúspěchu. Předmětem žaloby byla (ke dni rozhodování soudu) částka 119 235,99 Kč (96 892,43 Kč + 12 185,60 Kč + 2 987,24 Kč + 7 170,72 Kč) představující 100 %, žalobkyně úspěšná co do částky 82 170,72 Kč odpovídající 68,91 % a neúspěšná co do částky 37 065,70 Kč (14 721,71 Kč + 12 185,60 Kč + 2 987,24 Kč + 7 170,72 Kč) odpovídající 31,09 %, žalobkyni proto náleží náhrada odpovídající 37,82 %. Výše náhrady nákladů řízení vychází z advokátního tarifu. Náklady představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 5 032 Kč, jehož výše byla určena dle položky 1 odst. 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, odměna za právní zastoupení stanovená dle § 7 bodu 5 advokátního tarifu ve výši 5 140 Kč za jeden úkon právní služby, přičemž právní zástupkyně žalobkyně učinila v dané věci 3 úkony právní služby (převzetí věci, sepis žaloby, účast na jednání) a odměna tedy činí celkem 15 420 Kč, a dále byl ke každému úkonu právní služby přiznán i režijní paušál ve výši 300 Kč/úkon, a to v souladu s § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a dále jízdné na trase [obec] – [obec] a zpět o vzdálenosti 151 km osobním vozem VW, [registrační značka], při průměrné spotřebě 4,1 l nafty /100 km, vyhláškové ceně paliva 44,1 Kč a základní sazbě 5,2 Kč/km v celkové výši 1 058,2 Kč a náhrada za ztrátu času za celkem 6 započatých půlhodin po 100 Kč dle § 14 advokátního tarifu. Jelikož právní zástupkyně žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalobkyni z odměny za právní zastoupení, režijních paušálů, jízdného a náhrady za ztrátu času, v souladu s § 137 odst. 3 o. s. ř. i právo na náhradu 21 % DPH ve výši 3 775,4 Kč Náklady řízení tak celkem činily 26 785,60 Kč, a proto náhrada nákladů odpovídající poměru 37,82 %, která náleží žalobkyni, činí 10 130,31 Kč. Jelikož žalobkyni, které byla přisouzena náhrada nákladů řízení, zastupovala v řízení advokátka, je žalovaný dle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř. povinen zaplatit tuto náhradu advokátce.

27. K úhradě částky přiznané žalobkyni výrokem I. byla žalovanému poskytnuta lhůta dle § 160 odst. 1 o. s. ř., když možnosti žalovaného nebyly pro jeho pasivitu soudem zjištěny.