3 C 102/2023

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Marcelou Součkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 19 383 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 13 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 9. 12. 2022 do zaplacení.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 6 383 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 16 959 Kč od 26. 5. 2022 do 8. 12. 2022 a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 3 953 Kč do 9. 12. 2022 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 768,83 Kč, a to k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení].

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 28. 3. 2023 domáhala po žalované zaplacení částky ve výši celkem 19 383 Kč s příslušenstvím, tj. požadovala jistinu ve výši 13 000 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 3 510 Kč, poplatek za službu„ Klidné spaní“ ve výši 220 Kč, poplatek za službu„ Informační SMS servis“ ve výši 58 Kč a poplatek za službu„ Presto“ ve výši 165 Kč, jakož i smluvní pokutu ve výši 1 170 Kč a účelně vynaložené náklady ve výši 1 260 Kč. Žalobkyně uvedla, že uzavřela se žalovanou dne 28. 3. 2022 smlouvu o úvěru [číslo] to distančním způsobem na adrese [webová adresa], na základě které poskytla žalované spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše 13 000 Kč s možností postupného čerpání. Rovněž tvrdila, že se žalovaná zavázala poskytnuté finanční prostředky vrátit spolu s příslušenstvím a zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru a další poplatky za objednané volitelné služby podle Sazebníku. Uvedla, že nedílnou součástí smlouvy byl mimo jiné Sazebník a Všeobecné obchodní podmínky. Žalobkyně tvrdila, že žalovaná požádala o poskytnutí úvěru prostřednictvím internetové stránky [webová adresa] vyplněním žádosti o poskytnutí úvěru a poskytla údaje, na základě kterých ona posoudila její úvěruschopnost. Poukázala na to, že tak učinila podle interní metodiky schválené ČNB a dle zákona o spotřebitelském úvěru. Smlouva tak byla se žalovanou uzavřena elektronicky prostřednictvím klientského profilu žalobkyně, do kterého se žalovaná přihlásila pomocí dvou faktorového ověření. Zdůraznila, že nejprve byl žalované zpřístupněn v prostoru klientského profilu formulář SECCI (Standard European Consumer Credit Information, tj. standardní předsmluvní informace o spotřebitelském úvěru), který odsouhlasila a poté návrh smlouvy o spotřebitelském úvěru, který žalovaná odsouhlasila kliknutím na opt-in volbu„ Podepisuji“. Smlouva o spotřebitelském úvěru a formulář SECCI byl žalované automaticky zaslán na jí uvedenou e-mailovou adresu. Žalobkyně dále uvedla, že poskytla žalované peněžní prostředky dne 28. 3. 2022 ve výši celkem 13 000 Kč převodem na bankovní účet č. [bankovní účet]. Žalovaná si, dle tvrzení žalobkyně, při sjednávání smlouvy zvolila volitelnou službu“ Presto” za poplatek ve výši 165 Kč, volitelnou službu„ Klidné spaní“ za poplatek ve výši 220 Kč, volitelnou službu„ Informační SMS servis“ za poplatek ve výši 58 Kč a dvakrát požádala o odklad splatnosti úvěru celkově o 28 dní. Splatnost úvěru tak nastala 25. 5. 2022. Žalobkyně požadovala po žalované zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1% denně z jistiny až do zaplacení dluhu, resp. pouze za prvních 90 dnů prodlení. Žalovaná neuhradila žalobkyni ničeho, přestože byla o zaplacení upomenuta.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) oba účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že souhlas byl dán. Žalovaná se k výzvě nevyjádřila, soud věc rozhodl, se souhlasem žalobkyně uděleným v jejím vyjádření ze dne 13. 10. 2023, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení věci:

5. Soud ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním, souhlasu se zpracováním osobních údajů, informací o žalobkyni, informací o spotřebitelském úvěru, Sazebníku a Všeobecných obchodních podmínek zjistil, že mezi účastníky měla být uzavřena smlouva, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované finanční prostředky do výše 13 000 Kč bez určení účelu jejich použití. Úvěr měl být splacen spolu s úrokem ve výši 0% jednou splátkou ve výši 16 814 Kč s RPSN při čerpání celého limitu ve výši 1 732,08 % Smlouva, ani ostatní dokumenty nebyly žalovanou podepsány, na smlouvě je připojen podpis za žalobkyni. Za žalovanou bylo uvedeno označení„ dlužník“ a připojen prostý text„ Podepisuji SMS kódem [číslo] dne 2022 -03-28“.

6. Podle textu PDF listiny označené jako„ Autorizace ověření totožnosti“ měla být totožnost žalované ověřena a autorizována prostřednictvím přímého náhledu na bankovní účet (AISP) dne 28. 3. 2022 s protiúčtem [celé jméno žalované], č. [bankovní účet].

7. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti žalované vyplývá, že mělo být provedeno 28. 3. 2022. Žalovaná v něm měla uvést, že ve společně hospodařící domácnosti bydlí 3 osoby, z nichž jedna neměla žádný příjem. Výše pravidelných měsíčních výdajů žalované na půjčky měla činit částku ve výši 5 000 Kč, měsíční výdaje na bydlení částku ve výši 2 000 Kč, další nezbytné výdaje částku ve výši 500 Kč a ostatní zbytné výdaje částku ve výši 5 000 Kč. Žádné další výdaje žalované nebyly v dokumentu uvedeny. Žalovaná měla uvést, že její čistý měsíční příjem je 28 800 Kč s tím, že žalobkyně měla ověřit, že jeho výše je 28 812 Kč (viz dokument označený jako identifikované příjmy). Vypočítané minimální výdaje měly činit 5 965 Kč a žalobkyně uzavřela, že žalovaná je úvěruschopná.

8. V dokumentu označeném jako identifikované příjmy je obecně uvedeno, že žalobkyně ověřila čistý měsíční příjem žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací.

9. V obecných principech posuzování úvěruschopnosti pak žalobkyně obecně uvedla, jakým způsobem postupuje při zkoumání úvěruschopnosti svých klientů.

10. Přehled bankovních transakcí potvrzuje, že žalované byla vyplacena dne 28. 3. 2022 částka ve výši 13 000 Kč, a to na bankovní účet č. [bankovní účet], jež uvedla ve smlouvě. Ze sdělení [právnická osoba] ze dne 11. 8. 2023 má soud za prokázané, že majitelem bankovního účtu č. [bankovní účet] je právě žalovaná a že na tento byla dne 28. 3. 2022 evidována příchozí platba ve výši 13 000 Kč z bankovního účtu žalobkyně.

11. Z kopie občanského průkazu žalované soud zjistil, že žalobkyně měla k dispozici kopii občanského průkazu žalované.

12. Z bankovního výpisu žalované za období od 31. 8. 2021 do 31. 12. 2021 vyplývá, že v období od 31. 8. 2021 do 31. 12. 2021 žalovaná pobírala výživné ve výši 4 000 Kč měsíčně, že žalovaná splácela úvěr částkou 2 326,83 Kč měsíčně a že dne 6. 12. 2021 jí byla vyplacena dávka nemocenské za období od 3. 11. 2021 do 30. 11. 2021 v částce 28 812 Kč. Dále jí byly poskytnuty úvěry od společnosti [právnická osoba], a to dne 10. 12. 2021 v částce 16 000 Kč a dále pak dne 20. 12. 2021 v částce 9 000 Kč.

13. Výzvou ze dne 30. 11. 2022 žalobkyně upozornila žalovanou na její prodlení s vrácením finančních prostředků a vyzvala ji k jejich vrácení do tří dnů. Výzva byla žalované odeslána 30. 11. 2022, jak potvrzuje podací lístek.

14. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř., vzal soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaná měly uzavřít smlouvu o úvěru, na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalované poskytnout úvěr do výše 13 000 Kč a žalovaná se měla zavázat peněžní prostředky společně s úrokem vrátit spolu s dalšími poplatky v částce 16 814 Kč. Žalobkyně poskytla žalované dne 28. 3. 2022 částku 13 000 Kč na její účet. Vzhledem k tomu, že žalovaná na tuto částku neuhradila žalobkyni ničeho, vyzvala ji žalobkyně k úhradě dluhu.

15. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 419 a § 1812 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy z toho, že mezi žalobkyní a žalovanou jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, v důsledku čehož se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanoveným k ochraně spotřebitele nepřihlíží.

16. Podle § 562 odst. 1 zákona o.z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Dle odst. 2 téhož ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

17. Podle § 561 odst. 1 o.z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

18. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

20. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

21. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSU“) vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu, kdy nesplnění písemné formy má za následek neuzavření smlouvy.

22. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

23. Podle § 6 odst. 2 téhož zákona se uznávaným elektronickým podpisem rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. Zákon však nezná definici zaručeného podpisu.

24. Podle článku 3 bodu 9 až 12 Nařízení 910/2014 (dále jen„ eIDAS) se„ podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; "elektronickým podpisem" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; "zaručeným elektronickým podpisem" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a "kvalifikovaným elektronickým podpisem" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy.

25. Podle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Přičemž kvalifikovaný elektronický podpis, založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě, má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

26. Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky: musí být: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

27. Ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 o.z. je k platnosti smlouvy třeba, aby k ní žalovaný připojil svůj podpis. Elektronický podpis, jenž je postaven na roveň podpisu vlastnoručního, je ve smyslu přímo použitelného nařízení eIDAS pouze kvalifikovaný elektronický podpis (tj. podpisem vytvořeným kvalifikovaným prostředkem = v české terminologii rovněž označovaný jako„ kvalifikovaný elektronický podpis“). Ve smyslu článku 26 eIDAS lze za podpis, jenž důvěryhodně identifikuje osobu podepisující označit i zaručený elektronický podpis (= v českém terminologii označovaný„ zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis“), jenž je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje její jednoznačnou identifikaci, je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů a je k podepisovanému dokumentu připojen tak, že je možné zjistit jakoukoliv následující změnu dat. Tedy takový podpis, který je v terminologii zákona č. č. 297/2016 Sb., podřazen pod termín uznávaný elektronický podpis. Jiné podpisy nelze bez dalšího považovat za podpisy postavené na roveň vlastnoručního podpisu, resp. podpisy důvěryhodně identifikující podepisující osobu. Má-li být elektronický podpis uznán za podpis konkrétní osoby, musí být prokázáno, že splňuje všechny podmínky stanovené v článku 26 eIDAS.

28. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

29. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

30. Podle § 1968 věta prvá o.z., platí, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle ust. § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

31. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 13 000 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy.

32. Žalobkyně v žalobě uvedla, že se žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru. Z předložených důkazů však soud nemá za prokázané, že by žalovaná smlouvu skutečně uzavřela, neboť na místě podpisu žalované je pouze text„ Podepisuji SMS kódem [číslo] dne 2022 -03-28“. Byť žalobkyně předložila k důkazu PDF listinu označenou jako„ Autorizace ověření totožnosti“, kdy měla být totožnost žalované ověřena a autorizována prostřednictvím přímého náhledu na bankovní účet žalované, pak tento soudu předložený PDF dokument, stejně jako samotná smlouva neobsahuje žádné záznamy o tom, že by k nim byly připojeny podpisy (tj. data v elektronické podobě, která by byla připojena k jiným datům – smlouvě), tj. žádné záznamy o tom, že by elektronická smlouva obsahovala kvalifikovaný či uznávaný elektronický podpis žalované a ani údaje o připojení jakýchkoliv dalších dat ke smlouvě, jež by mohly být považovány za podpis. Ze smlouvy ani nevyplývá, kdy a jak k ní byl připojen text„ Podepisuji SMS kódem [číslo] dne 2022 -03-28“, a z čeho lze dovodit, že se jedná o podpis žalované. Rovněž nebylo prokázáno, že by žalovaná předmětnou smlouvu podepsala právě v uvedené datum 28. 3. 2022, a ve znění předloženém soudu. Soud tak nemá za prokázané, že by úvěrová smlouva byla uzavírána právě se žalovanou, a že i pokud by byla uzavírána s žalovanou, že tato ji uzavřela právě s tímto obsahem, tedy, že mezi žalobkyní a žalovanou vznikl úvěrový vztah.

33. Na okraj soud uvádí, že i pokud by měl existenci úvěrové smlouvy za prokázanou, žalobkyně dle přesvědčení soudu nedostatečně vyhodnotila schopnost žalované poskytnutý úvěr řádně splácet. Ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 ZSU je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však žalobkyně řádně neposoudila bonitu žalované úvěr splácet. Podle výpisu o posouzení úvěruschopnosti měly v domácnosti žalované bydlet tři osoby, z nichž pouze dvě měly pracovat. Pokud měl čistý měsíční příjem žalované činit 28 812 Kč, není soudu zřejmé, na základě čeho žalobkyně dospěla k závěru, že by tento příjem byl pravidelným příjmem, když se jednalo dle výpisu z bankovního účtu žalované o dávku nemocenské. Jakým způsobem pak žalobkyně vyhodnotila při posuzování úvěruschopnosti žalované, že má žalovaná jedno nezletilé nezajištěné dítě, není zřejmé. Jak bylo při zkoumání úvěruschopnosti zohledněno, že žalovaná měla v době poskytnutí úvěru již celkem tři nesplacené úvěry, tj. v prosinci 2021, a že si vzápětí bere po třech měsících další úvěr u žalobkyně jako poskytovatele, není zřejmé. Žalobkyně nijak neověřovala, že výdaje žalované na bydlení činí pouze 3 000 Kč a i pokud by tomu tak bylo, pak zbývající částka v celkové výši 5 500 Kč, uvedená jako nezbytné i zbytné výdaje, stěží postačuje na úhradu energií spojených s bydlením, na stravu, oblečení a další výdaje tří osob.

34. Z uvedeného je proto zřejmé, že žalobkyně řádně neporovnala příjmy a výdaje žalované ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, a nebylo tak zřejmé, zda žalovaná měla dostatek finančních prostředků na splácení úvěru.

35. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlížel z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/ EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

36. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

37. Soud má proto za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalované před uzavřením úvěrové smlouvy, a i z tohoto důvodu smlouvu posoudil jako neplatnou dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

38. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované částku ve výši 13 000 Kč a že žalovaná jí neuhradila na svůj dluh ničeho, jedná se na straně žalované o bezdůvodné obohacení ve výši 13 000 Kč, které je ve smyslu § 2991 o.z. povinna vydat. Soud proto rozhodl, jak ve výroku I. rozsudku uvedeno.

39. Soud přiznal žalobkyni rovněž úrok z prodlení podle § 1970 o.z., nicméně až za dobu prodlení od 9. 12. 2022, neboť z předložených důkazů vyplývá, že žalovaná byla poprvé vyzvána k vydání bezdůvodného obohacení upomínkou ze dne 30. 11. 2022, v níž jí byla stanovena lhůta k zaplacení 3 dny. Výzva byla žalované odeslána téhož dne a s ohledem na § 573 o.z. má soud za to, že zásilka byla žalované doručena 5. 12. 2022 Lhůta k plnění tak žalované uplynula dnem 8. 12. 2022 (5. 12. 2022 + 3 dny) a ode dne následujícího je žalovaná v prodlení. Výši úroku z prodlení soud přiznal žalobkyni ve výši podle dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud proto přiznal úrok z prodlení žalobkyni v jí požadované zákonné výši od 9. 12. 2022 do zaplacení z částky 13 000 Kč (výrok I. rozsudku) a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl, neboť tyto nároky žalobkyně soud nepovažuje za důvodné (výrok II. rozsudku).

40. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř. v délce trvání 3 dnů, neboť pro stanovení lhůty odlišné či plnění ve splátkách neshledal důvody.

41. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení částečně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v celkové částce 768,83 Kč, přičemž tato částka představuje 34,14 % z jejich celkové výše (poměr úspěchu a neúspěchu ve věci). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby (převzetí a příprava žaloby, předžalobní upomínka, sepis žaloby) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t., a 21% DPH ve výši 252 Kč, celkem tak 2 252 Kč (dle ust. § 137 odst. 3 o.s.ř). Celkem tak žalobkyni při 34,14 % z této částky náleží částka 768,83 Kč, a soud proto rozhodl, jak ve výroku III. rozsudku uvedeno.

42. Zaplacení náhrady nákladů řízení soud žalované uložil v třídenní lhůtě podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta podle § 149 odst. 1 o. s. ř. (výrok pod bodem III. tohoto rozsudku).