3 C 119/2023

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Marcelou Součkovou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátem JUDr. jméno a příjmení sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 65 681,25 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši , částka, spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, za období od , datum, do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši , částka, spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši , částka, za období od , datum, do , datum, , kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši , částka, za období od , datum, do , datum, a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, za období od , datum, do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhala zaplacení částky v celkové výši , částka, s příslušenstvím. Uvedla, že s žalovaným uzavřela dne , datum, smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet č. , číslo, , na základě níž se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši , částka, za účelem konsolidace úvěru. Tvrdila, že se žalovaný zavázal tento úvěr splatit v pravidelných 84 měsíčních splátkách ve výši , částka, , a to počínaje dnem , datum, , přičemž anuitní splátka byla složena z platby jistiny, úroku a poplatků. Poukázala na to, že se strany dohodly, že úvěr bude úročen sazbou 21,20 % ročně. Nedílnou součástí smlouvy jsou její podmínky a sazebník. Žalobkyně dále uvedla, že ona svůj závazek splnila a žalovanému dne , datum, poskytla požadované prostředky, avšak žalovaný nehradil splátky úvěru řádně a včas, proto využila svého práva a dle podmínek úvěr zesplatnila dopisem ze dne , datum, . Zdůraznila, že žalovaný doposud splatný úvěr nezaplatil. Z těchto důvodů tak požaduje uhrazení na jistině částku ve výši , částka, , smluvní úrok z dlužné jistiny ke dni splatnosti ve výši , částka, , smluvní poplatky ve výši , částka, , úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni , datum, ve výši , částka, a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, za období od , datum, do zaplacení. Žalovaný ničeho neuhradil, ač byl předžalobně upozorněn. Ohledně posuzování úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů poskytnutých klientem, tyto byly hodnoceny individuálně, v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky a principy obezřetného úvěrování. Žalovaný byl dále lustrován v interních i externích databázích, žalobkyně posuzovala příjmy a výdaje na základě výpisu z jeho běžného účtu.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud rozhodl ve věci na základě předložených listin bez nařízení jednání, vzhledem k tomu, že žalobkyně s tím vyslovila souhlas a u žalovaného se má za to, že s takovým postupem souhlasil, neboť na výzvu soudu dle § 115a o.s.ř. nereagoval (§ 101 odst. 4 o.s.ř.).

4. Z žádosti o úvěr - konsolidace půjček, soud zjistil, že žalovaný má středoškolské vzdělání, je svobodný, pracovní poměr je na dobu neurčitou, a to od února 2016. Jako druh bydlení je zde uvedeno jiné. Žalovaný pracuje u společnosti , právnická osoba, ., jako dělník/řemeslník s čistým měsíčním příjmem ve výši , částka, , celkový příjem domácnosti je , částka, , a to z jednoho zdroje příjmu. Žalovaný nemá žádné vyživovací povinnosti, nemá jiné závazky než u žalobkyně. Výše závazků žalovaného u žalobkyně k datu podpisu úvěrové smlouvy byla ve výši , částka, .

5. Z výpisu z běžného účtu za měsíce prosinec 2019 až květen 2020 vyplývá, že průměrný čistý měsíční příjem žalovaného činil cca , částka, . V lednu 2020 činil konečný zůstatek na účtu částku ve výši , částka, s tím, že žalovanému byl tento měsíc poskytnut úvěr ve výši , částka, , v únoru 2020 činil konečný zůstatek částku ve výši , částka, , v měsíci březnu 2020 byl konečný zůstatek záporný, a to cca , částka, , v dubnu 2020 činil záporný zůstatek částku cca ve výši , částka, a v květnu 2020 činil konečný zůstatek částku cca ve výši , částka, .

6. Ze smlouvy o úvěru datované dnem , datum, , všeobecných obchodních podmínek, sazebníku, produktových podmínek, vysvětlení pojmů a z výpisu obchodníku rejstříku žalobkyně soud zjistil, že žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu, na základě které se zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši , částka, . Část úvěru měla být použita na konsolidaci závazků žalovaného ve výši , částka, , které měl u žalobkyně z titulu splátkového úvěru. Žalovaný se měl zavázat tento úvěr splácet v měsíčních splátkách po , částka, včetně pojištění spolu s úrokem ve výši 21,20 % ročně. Ve smlouvě bylo sjednáno rovněž pojištění úvěru žalovaného pro případ jeho neschopnosti úvěr splácet za paušální částku , částka, měsíčně.

7. Podle stavu úvěru žalovaný načerpal , částka, a uhradil postupně celkem , částka, (viz platební historie a výpis z účtu).

8. Z oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne , datum, včetně podacího archu bylo soudem zjištěno, že žalobkyně zesplatnila celý dluh v důsledku porušovaní povinností žalovaného. A vyzvala žalované, nechť dlužnou částku uhradí nejpozději do , datum, .

9. Před podáním žaloby vyzvala žalobkyně žalovaného k dobrovolnému splnění závazku předžalobní výzvou ze dne , datum, .

10. Soud z provedených důkazů zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti:

11. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli úvěrovou smlouvu, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční částku ve výši , částka, a žalovaný se ji zavázal uhradit v pravidelných měsíčních splátkách po , částka, včetně pojištění spolu s úrokem ve výši 21,20 % ročně. Před uzavřením smlouvy žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného, když vycházela z jeho čistého měsíčního příjmu ze zaměstnání, který činní cca , částka, . Žalovaný pracuje jako dělník/řemeslník. Je svobodný, nemá žádné vyživovací povinnosti. Žalovaný měl u žalobkyně závazek ve výši , částka, , předmětný úvěr byl částečně využit ke splacení stávajícího úvěru. Žalovaný na uvedenou částku uhradil celkem , částka, . Žalovaný však na dluh ničeho dalšího neuhradil ani na základě zaslané předžalobní výzvy, a je tedy se splněním tohoto svého peněžitého závazku v prodlení.

12. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 419 a § 1812 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy z toho, že mezi žalobkyní a žalovaným jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, v důsledku čehož se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanoveným k ochraně spotřebitele nepřihlíží.

13. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném v době uzavření smlouvy (dále jen „ZSÚ“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle § 75 ZSÚ poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

19. Podle § 1968 věta prvá o.z., podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle ustanovení § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

20. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky celkem , částka, , neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy ze dne , datum, . Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však i přes výzvu soudu učiněnou žalobkyni z předložených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně řádně posuzovala bonitu žalovaného úvěr splácet. Žalovaný v žádosti o úvěr – konsolidace půjček uvedl, že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr jako dělník/řemeslník s čistým měsíčním příjmem ve výši , částka, . Má středoškolské vzdělání a je svobodný. Jako druh bydlení uvedl jiné, z této skutečnosti tedy nelze nikterak určit, jaké jsou jeho náklady na bydlení. Dále je v kartě uvedeno, že celkový čistý příjem domácnosti je , částka, s jedním zdrojem příjmu, ale příjem žalovaného je (jak uvedeno shora) pouze , částka, . Dle přesvědčení soudu žalovaný při sjednávání úvěru neposkytl zcela pravdivé údaje a bylo jen na žalobkyni, aby si tyto údaje řádně ověřila. Navíc z výpisu z běžného účtu žalovaného je patrné, že tento hospodařil spíše záporně nebo jen s velmi malým zůstatkem na účtu, a to hlavně díky předchozímu poskytnutému úvěru od žalobkyně. Je s podivem, že žalobkyně vyhodnotila finanční situaci žalovaného na základě poskytnutých údajů za dostatečnou a úvěr mu poskytla, zejména s ohledem na jeho hospodaření s finančními prostředky, které měl na běžném účtu vedeném žalobkyní, z nějž jí muselo být patrné, že žalovaný nebude schopen pravidelně splácet svůj závazek. Z předložených důkazů vyplývá, že tedy žalobkyně řádně neporovnávala příjmy a výdaje žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.

21. Soud má proto za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy, a z tohoto důvodu ji posoudil jako neplatnou dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelských úvěrech ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

22. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci, (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z , datum, , ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z , datum, ), nebo C-76/10, Pohotovosť, z , datum, ). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne , datum, , sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne , datum, ve věci C-679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

23. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , (PR [číslo] s. 757), dle něhož „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

24. Soud má proto za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy, a i z tohoto důvodu smlouvu posoudil jako neplatnou dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

25. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši , částka, , a že žalovaný zaplatil , částka, , jedná se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 a násl. o.z. ve výši , částka, . Soud tedy dospěl k závěru, že žaloba je důvodná co do částky , částka, , a proto co do této částky žalobě vyhověl (výrok I. tohoto rozsudku rozsudku). , adresa, k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce trvání 3 dnů, když neshledal důvody pro lhůtu delší nebo její úhradu ve splátkách.

26. Vzhledem k tomu, že žalovaný je v prodlení s úhradou, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z., a to z dlužné částky , částka, ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 15 % ročně z této částky. Soud tento úrok z prodlení přiznal žalobkyni až od , datum, , neboť z předložených důkazů vyplývá, že žalovaný byl poprvé vyzván k vrácení dlužné částky výzvou ze dne , datum, , v níž mu byla stanovena lhůta k zaplacení nejpozději do , datum, , žalovaný je tak v prodlení ode dne následujícího po tomto datu K tomuto datu činila sazba úroku z prodlení 15 % ročně. Soud proto rozhodl, jak ve výroku I. rozsudku uvedeno.

27. Soud ve zbývajících částkách žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II. tohoto rozsudku).

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovanému, který byl ve sporu úspěšný, resp. úspěšnější, a náležel by mu tak nárok na úhradu poměrné části vynaložených nákladů na soudní spor (tj. podle poměru úspěchu ve věci), žádné náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly (výrok III. tohoto rozsudku)