3 C 127/2022

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Marcelou Součkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 13 444,74 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 9 407,01 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 546,44 Kč a nadále běžícím ve výši 8,25 % ročně z částky ve výši 9 407,01 Kč od 23. 12. 2021 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 39 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni 4 037,73 Kč spolu s kapitalizovaným obchodním úrokem ve výši 10 130,76 Kč a s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 72,95 Kč a nadále běžícím ve výši 8,25 % ročně z částky 1 297,40 Kč od 23. 12. 2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 453,10 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně, JUDr. jméno příjmení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení pohledávky ve výši 13 444,74 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že žalovaná dne 17. 1. 2020 uzavřela se společností právnická osoba (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) smlouvu o úvěru číslo. Uvedla, že na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč, které žalovaná převzala v den uzavření smlouvy v hotovosti. Poukázala na to, že v souvislosti s poskytnutým úvěrem se žalovaná ve smlouvě zavázala zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně poplatek za vyhodnocení úvěru, poplatek za sjednání úvěru, kapitalizovaný úrok a inkasní poplatek v celkové výši 10 302 Kč. Celkovou částku úvěru včetně poplatků a úroku ve výši 22 302 Kč se žalovaná ve smlouvě zavázala uhradit v 14 splátkách ve výši 1 593 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 17. 3. 2021. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22. 12. 2021, uzavřené mezi společností právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní, došlo k postoupení pohledávky za žalovanou na žalobkyni, o čemž byla žalovaná informována. Žalovaná nesplácela řádně a včas, uhradila pouze částku 2 592,99 Kč. Žalobkyně tak před podáním žaloby vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky, ta však na dluh ničeho neuhradila.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) vyzval účastníky, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalovaná na výzvu nereagovala, soud věc rozhodl se souhlasem žalobkyně, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Soud ve věci vycházel z obsahu listin založených ve spise, na základě nichž dospěl k závěru o skutkovém stavu věci.

5. Žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně dne 17. 1. 2020 Smlouvu o úvěru číslo pod obchodním označením„ ExpressCash“, na základě které byla žalované poskytnuta částka 12 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy, což žalovaná potvrdila svým podpisem. Žalovaná se současně zavázala zaplatit poplatky v souvislosti s úvěrem ve výši 10 302 Kč Celkem se žalovaná zavázala zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku 22 302 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 1 593 Kč. Nedílnou součástí smlouvy o úvěru byly i smluvní podmínky úvěru uvedené na druhé straně smlouvy (Smlouva o úvěru ze dne 17. 1. 2020, včetně smluvních podmínek a formuláře pro standardní informace). Z tvrzení žalobkyně pak soud zjistil, že žalovaná uhradila na předmětný úvěr celkem 2 592,99 Kč.

6. Z žádosti o úvěr ze dne 17. 1. 2020 vyplývá, že žalovaná je evidovaná na Úřadu práce ČR, že bydlí ve vlastní nemovitosti a že má jednu vyživovací povinnost. Dále uvedla, že její celkový měsíční příjem je 10 000 Kč a že její měsíční výdaje na bydlení a energie činí 7 590 Kč, přičemž tyto údaje žalobkyni doložila dokladem o výši rodičovského příspěvku a občanským průkazem.

7. Z individuálního informativního sdělení Úřadu práce ČR, pobočky v Berouně ze dne 21. 12. 2019 má soud za prokázané, že žalovaná pobírá rodičovský příspěvek ve výši 7 600 Kč s tím, že si může zažádat u Úřadu práce ČR, aby jí byl tento navýšen a vyplácen s účinností od 1. 1. 2020 až ve výši 10 000 Kč měsíčně.

8. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22. 12. 2021, včetně jejích příloh, má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni pohledávku za žalovanou, o čemž byla žalovaná informována přípisem ze dne 11. 1. 2022 (viz Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 11. 1. 2022, podací arch ze dne 12. 1. 2022).

9. Z předžalobní výzvy ze dne 2. 5. 2022 a podacího archu ze dne 4. 5. 2022 má soud za prokázané, že žalovaná byla před podání žaloby vyzvána ke splnění své povinnosti.

10. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

11. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

13. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

14. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

17. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

18. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

19. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

21. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

22. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně není oprávněn, neboť žalobkyně nemá za žalovanou pohledávku, která by měla svůj právní základ v úvěrové smlouvě číslo uzavřené mezi účastníky.

23. Provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně splnila svoji zákonnou předsmluvní povinnost řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost spotřebitele. Soud vyzval žalobkyni usnesením č.j. 3 C 127/2022-12 ze dne 5. 9. 2022, aby doplnila svá skutková tvrzení a navrhla důkazy k prokázání své povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalované. K prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalované žalobkyně ve svém doplnění žaloby výlučně navrhla shora uvedené individuální informativní sdělení Úřadu práce ČR, pobočky v Berouně ze dne 21. 12. 2019 a žádost o úvěr podepsanou žalovanou. Soud má tak za prokázané, že průměrný čistý příjem žalované, tj. rodičovský příspěvek, který žalovaná pobírala nejméně od 1. 1. 2019, činí 7 600 Kč, nikoliv 10 000 Kč, jak je uvedeno v žádosti o úvěr. Z individuálního informativního sdělení pak vyplývá pouze to, že si žalovaná od 1. 1. 2020 mohla zažádat o navýšení rodičovského příspěvku až na částku 10 000 Kč, avšak žalobkyně neprokázala, že by žalovaná takto učinila. Co se týká výdajů žalované, tak tato uvedla v žádosti o úvěr, že její měsíční náklady na bydlení a energie činí 7 590 Kč. Žalovaná pak neuvedla žádné měsíční náklady na dopravu, jídlo či jiné osobní náklady, a to i za situace, kdy je zřejmé, že žalovaná má jednu vyživovací povinnost. Je nutno podotknout, že žalobkyně soudu ničím nepodložila svá tvrzení ohledně žalovanou uvedených výdajů v žádosti o úvěr.

24. Co se týká posouzení úvěruschopnosti žalované, pak právní předchůdkyně žalobkyně neprovedla a ani netvrdila, že by provedla, šetření v insolvenčním rejstříku, lustraci v centrální evidenci exekucí popřípadě dalších rejstřících klientských informací a také lustraci v ISIR. Lze tak uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru, dostatečně a s odbornou péčí nezkoumala úvěruschopnost žalované, respektive, že žalobkyně neprokázala, že by byla úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí posouzena.

25. Úvěrující je povinen ve smyslu ustanovení § 75 ve spojení s § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péči přezkoumat příjmy i výdaje žalované a dbát přitom na její zájmy, tj. i na zájem být reálně schopna přebíraný závazek řádně a včas splácet. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. Za situace, kdy je žalobkyni uložena v souladu s ustanovením § 78 zákona o spotřebitelském úvěru povinnost uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly, soud uzavírá, že žalobkyně neprokázala, že řádně prověřila úvěruschopnost žalované, a to ani po té co byla soudem vyzvána k doplnění příslušných tvrzení a k návrhu důkazů.

26. Za této situace dospěl soud k závěru, že smlouva o úvěru ze dne 17. 1. 2020 je ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a ustanovení § 588 občanského zákoníku neplatná.

27. K otázce, zda neplatnost smlouvy pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele při uzavření úvěrové smlouvy způsobuje neplatnost absolutní, jíž soud zkoumá z úřední povinnosti nebo pouze neplatnost relativní, jíž soud zkoumá pouze k námitce žalovaného, soud výslovně odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci OPR-Finance C -679/18 ze dne 5.3.2020. Dle tohoto rozhodnutí musí být„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Soudní dvůr tak jednoznačně vyložil, že aplikace směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES musí být národními státy provedena tak, aby porušení článku 8 a 23 bylo sankcionováno vždy absolutní neplatností úvěrové smlouvy, tedy neplatností, k níž se přihlíží z úřední povinnosti.

28. Tedy zjistí-li soud při své rozhodovací činnosti, že vnitrostátní právní úprava je v rozporu se směrnicí Evropského společenství, má soud sám rozhodnout o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropského společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem), když tento postup soudu byl připuštěna již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34. a 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu). Když citovaným usnesením byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31.7.2010.

29. Za situace, kdy je smlouva o úvěru neplatná, může se žalobkyně po žalované domáhat úhrady finanční částky, kterou jí prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalované vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. Soud má za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované dne 17. 1. 2020 v hotovosti částku 12 000 Kč. Žalovaná na tento úvěr před podáním žaloby uhradila celkem 2 592,99 Kč, její bezdůvodné obohacení tak činí 9 407,01 Kč Vedle dlužného bezdůvodného obohacení soud uznal žalovanou povinnou uhradit kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 546,44 Kč a nadále běžící v zákonné výši za dobu ode dne 23. 12. 2021 do zaplacení spolu s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 39 Kč (výrok I.). Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o.s.ř. v trvání 3 dnů, neboť pro stanovení lhůty odlišné či plnění ve splátkách neshledal soud podmínky.

30. Protože nebylo prokázáno, že došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, soud ve zbývajícím rozsahu (tj. v rozsahu obchodních poplatků a k nim požadovaného úroku z prodlení) žalobu zamítl, neboť žalobkyni na takové plnění nevznikl nárok (výrok II.).

31. Výrokem III. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, a to podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení částečně úspěšná, nárok na poměrnou náhradu nákladů řízení v částce 453,10 Kč, přičemž tato částka představuje 20,12 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 39,94 % a úspěchu žalované v rozsahu 60,06 %). Tyto náklady se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 13 444,74 Kč sestávající 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Vzhledem k charakteru návrhu, tj. návrhu podaného na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, soud aplikoval právě § 14b a.t. Zaplacení náhrady nákladů řízení soud žalované uložil v třídenní lhůtě podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., k rukám zástupce žalobkyně ve smyslu § 149 o.s.ř.. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím zdejšího soudu. Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze navrhnout výkon rozhodnutí (exekuci).