3 C 134/2026

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Marcelou Součkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 143 546 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni 45 134 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 45 134 Kč od 26. 2. 2025 do zaplacení.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 98 412 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 98 412 Kč od 26. 2. 2025 do zaplacení, pohledávka ve výši 24 202,50 Kč dále spolu s úrokem ve výši 78,08 % ročně z částky 96 655,23 Kč od 26. 2. 2025 do 21. 3. 2025 ve výši 4 812,24 Kč s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 96 655,23 Kč od 22. 3. 2025 do zaplacení. Maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 26. 2. 2025 dosáhne částky 393 868 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 24. 9. 2025 domáhala zaplacení částky ve výši celkem 143 546 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že se žalovaným uzavřela dne 23. 2. 2024 úvěrovou smlouvu č. , hodnota, , a to prostřednictvím emailové komunikace poté, co žalovaný zaslal žalobkyni SMS zprávu se svým jménem, příjmením a jedinečným kódem. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 100 000 Kč na účet uvedený ve smlouvě. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr žalobkyni vrátit v 48 měsíčních splátkách po 6 838 Kč, splatných vždy do každého 21. dne v měsíci, a to spolu s úrokem ve výši 78,08 % ročně, počínaje měsícem březen 2024. Žalobkyně dále uvedla, že před poskytnutím úvěru žalovanému ověřila jeho schopnost úvěr splácet, a to na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, z databází umožňujících posouzení jeho úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů. Dále byla ověřena úvěrová historie žalovaného v databázích SOLUS a NRKI a dále na základě provedeného vnitřního scoringu – hodnocení klienta. Žalovaný ani jeho zaměstnavatel nebyli evidováni v insolvenčním rejstříku. Žalovaný byl zaměstnán s příjmem 32 500 Kč, měsíční výdaje měl ve výši 9 703 Kč. Žalovaný požádal o bezúplatný odklad splátek z důvodu pracovní neschopnosti, čemuž žalobkyně vyhověla. Po dobu odkladu splátek (č. 8), konkrétně od 21. 10. 2024 do 20. 11. 2024 neběžel sjednaný úrok za poskytnutý úvěr. Žalovaný však neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru, v důsledku čehož došlo ke dni 24. 2. 2025 k automatickému zesplatnění úvěru. Za období od 26.3.2024 do 9.1.2025 žalovaný uhradil celkem 54 866 Kč. Žalobkyně proto požadovala po žalovaném částku 2 495 Kč sestávající z pěti smluvních pokut po 499 Kč za prodlení s úhradou splátky č. 4, 6, 9, 10, 11, náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 1 600 Kč sestávající za každou z 8 splátek (č. 3, 4, 5, 6, 7, 9, 10, 11) á 200 Kč, s níž se žalovaný ocitl v prodlení po dobu delší 15 dnů, dále smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou od dne 26. 2. 2025 do 23.9.2025 ve výši 24 202,50 Kč. Dále žalobkyně požadovala úroky za poskytnutí úvěru ve výši 18 594,02 Kč a nezaplacenou jistinu ve výši 96 655,23 Kč, tj. celkem 115 249,25 Kč, které se staly součástí nové jistiny, dále úrok z prodlení z nové jistiny úvěru, smluvních pokut a náhrady nákladů ve výši 119 344 Kč od 26.2.2025 do zaplacení a dále úrok ve výši 78,08 % ročně z původní jistiny od 26.2.2025 do 21.3.2025 ve výši 4 812,24 Kč a úrok ve výši 12,75% ročně z původní jistiny od 22.3.2025 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 393 868 Kč. Žalobkyně uvedla, že před podáním žaloby zaslala žalovanému výzvu k dobrovolnému plnění, žalovaný na ni však nereagoval.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. K ústnímu jednání, k němuž byl žalovaný řádně obeslán, se bez omluvy nedostavil, proto soud věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti ve smyslu § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“).

4. Soud ve věci provedl dokazování, přičemž zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti:

5. Z úplného výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu vyplývá, že žalobkyně má povolení České národní banky poskytovat spotřebitelské úvěry.

6. Z Návrhu na uzavření smlouvy/ Smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 23. 2. 2024 a prohlášení klienta – informace pro klienta poskytované zprostředkovatelem úvěru soud zjistil, že žalobkyně měla uzavřít se žalovaným tuto smlouvu o úvěru a poskytnout žalovanému finanční prostředky v celkové výši 100 000 Kč na účet žalovaného č. , č. účtu, . Žalovaný se měl zavázat finanční prostředky vrátit ve 48 měsíčních splátkách po 6 838 Kč. Na místě podpisu žalovaného je uveden jedinečný kód č. , hodnota, časovým razítkem 23. 2. 2024 09:00:

58. V zápatí smlouvy je uvedena datace verze smlouvy dnem 23. 2. 2024 v 09:01:

13. Z návrhu na uzavření smlouvy, a to z části B), bod 1 dále vyplývá, že žalobkyně byla oprávněna požadovat po žalovaném doklady a informace nezbytné pro posouzení jeho úvěruschopnosti. Žalobkyně byla oprávněna provést ověření informací a dokladů poskytnutých žalovaným a další zjištění, které bude považovat za nezbytné k posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Návrh smlouvy byl žalobkyní akceptován dne 26. 2. 2024 (viz oznámení o schválení úvěru spolu se splátkovým kalendářem).

7. Z dodatku č. 1 k Návrhu smlouvy o úvěru/ Smlouvě o úvěru č. , hodnota, a Vysvětlení - podpis na dálku vyplývá, že žalovaný měl mít zájem o uzavření smlouvy o úvěru prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, konkrétně zasláním SMS žalobkyni, kterou měl odsouhlasit znění dokumentů s uvedením jména, příjmení a jedinečného kódu odpovídajícímu variabilnímu symbolu platby ve výši 1 Kč, zaslané žalobkyní na účet žalovaného. Na místě podpisu žalovaného je uveden kód , var. symbol, , datum 23. 2. 2024 a čas 09:00:58.

8. Z kopie občanského průkazu žalovaného má soud za prokázané, že žalobkyně má k dispozici doklad osvědčující osobní údaje žalovaného a jeho totožnost. Ze Základních informací o klientovi vyplývá, že žalobkyně evidovala údaje o klientovi ke smlouvě č. , hodnota, s e-mailem , e-mail, , č. ú. , č. účtu, a telefonem , hodnota, .

9. Z listiny Hodnocení klienta, má soud za prokázané, že listina není za žalovaného podepsána, neboť v místě jeho podpisu je uveden pouze kód , var. symbol, , datum 23. 2. 2024 a čas 09:00:59, tedy o vteřinu později, než měl být podepsán návrh na uzavření smlouvy. Podle tohoto Hodnocení měl mít žalovaný čistý měsíční příjem ze zaměstnání 32 500 Kč od zaměstnavatele, společnosti , právnická osoba, se sídlem , adresa, . Jako výdaje žalovaného jsou uvedeny náklady na bydlení ve vlastní nemovitosti ve výši 4 843 Kč a životní minimum ve výši 4 860 Kč, celkové výdaje žalovaného měly činit 9 703 Kč. Z formuláře vyplývá, že žalovaný měl být svobodný, neměl mít žádné spoření, jiné úvěry, výdaje na dopravu, výdaje na záliby apod. Z formuláře nevyplývá, že by žalovaný před poskytnutím úvěru předkládal žalobkyni konkrétní doklady osvědčující výše uvedené příjmy a výdaje, či je po něm žalobkyně požadovala.

10. Podle potvrzení o platbě , právnická osoba, . byla na účet žalovaného poukázána dne 15.12.2023, dne 15.1.2024 a dne 15.2.2024 vždy částka ve výši 32 500 Kč s označením „příjem“.

11. Z výplatních lístků žalovaného vyplývá, že žalovaný měl v měsíci prosinec 2023 mzdu ve výši 35 563 Kč a v měsíci leden 2024 ve výši 34 644 Kč. Zaměstnavatel žalovaného spol. , právnická osoba, dne 23.2.2024 sdělil, že žalovanému z důvodu vyplácení diet v hotovosti je vyplácena nižší částka, než je uvedena ve výplatní pásce. Výše těchto diet uvedena nebyla.

12. Podle výpisu záznamů z registru SOLUS a ověření v registru NRKI žalobkyně provedla šetření v uvedených databázích, když podle registru NRKI měl žalovaný počet žádostí u jiných institucí 7, expozice: 174 450 Kč.

13. Z listiny označené jako „Důkaz o přijaté SMS“ vyplývá, že dne 23. 2. 2024 v 8:53 hod. byla žalobkyni doručena SMS zpráva z telefonního čísla , hodnota, s textem „souhlasim , jméno FO, , var. symbol, “. Z listiny označené jako „Důkaz o odeslání 1,- Kč“ vyplývá, že žalobkyně uhradila na účet žalovaného 1 Kč dne 23. 2. 2024 v 8:50 hod., jak vyplývá i z Listiny označené jako „zaslaná SMS“). Podle této Listiny měl žalovaný použít variabilní symbol platby jako podpisový kód pro odpovědní SMS.

14. Oznámení o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru č. , hodnota, bylo žalovanému doručeno spolu se splátkovým kalendářem, sdělením účtu pro úhradu splátek dne 26. 2. 2024 (viz oznámení o schválení úvěru, splátkový kalendář, dodejka, dle které byla zásilka uložena dne 27. 2. 2024). Bezprostředně před tvrzeným podpisem návrhu úvěrové smlouvy byl vyhotoven i Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a prohlášení klienta – informace pro klienta poskytované zprostředkovatelem úvěru (viz Předsmluvní formulář ze 23. 2. 2024 a Prohlášení klienta ze dne 23. 2. 2024).

15. Z dokladu o vyplacení úvěru ze dne 23. 2. 2024 má soud za prokázané, že žalobkyně odeslala na účet žalovaného č. , č. účtu, částku ve výši 100 000 Kč.

16. Z printscreenu žalobkyně soud zjistil, že žalovaný požádal dne21.10.2024 o odklad splátek, na což žalobkyně reagovala zasláním upraveného splátkového kalendáře ze dne 23.10.2024.

17. Z Karty klienta má soud za prokázané, že žalobkyně vedla evidenci plateb žalovaného, že žalovaný uhradil za období od 26.3.2024 do 9.1.2025 celkem 54 866 Kč.

18. Z Výzev k zaplacení ze dne 22. 7. 2024, 23.9.2024, 23.12.2024 a 21. 2. 2025 vyplývá, že žalobkyně upozornila žalovaného na prodlení s úhradou konkrétních splátek úvěru a na možnost zesplatnění úvěru. Z oznámení ze dne 24. 2. 2025 soud zjistil, že žalobkyně oznámila žalovanému, že úvěr byl zesplatněn a vyzvala jej k úhradě částky ve výši 119 344 Kč do 10 dnů ode dne odeslání výzvy.

19. Z předžalobní výzvy ze dne 4. 9. 2025 spolu s plnou mocí a podacím archem má soud za prokázané, že žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k zaplacení jeho závazků do 15 dnů od odeslání výzvy.

20. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř., vzal soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaný měli uzavřít smlouvu o úvěru, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč. Žalovaný se měl zavázat peněžní prostředky společně s příslušenstvím vrátit žalobkyni v 48 splátkách. Žalobkyně následně vyplatila žalovanému na jeho účet částku 100 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný peněžní prostředky řádně a včas nevrátil, vyzvala jej žalobkyně výzvou ze dne 24. 2. 2025 k úhradě dluhu nejpozději do 10 dnů ode dne odeslání výzvy. Žalovaný na dluh vůči žalobkyni uhradil celkem částku ve výši 54 866 Kč, ve zbylé výši dluh neuhradil ani na základě zaslané výzvy.

21. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 419 a § 1812 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy z toho, že mezi žalobkyní a žalovaným jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, v důsledku čehož se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanoveným k ochraně spotřebitele nepřihlíží.

22. Podle § 562 odst. 1 zákona o.z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Dle odst. 2 téhož ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

23. Podle § 561 odst. 1 o.z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

24. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

25. Z § 2991 odst. 1 o.z. vyplývá, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

26. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

27. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z.s.ú.“) vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu, kdy nesplnění písemné formy má za následek neuzavření smlouvy.

28. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisujeli se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

29. Podle § 6 odst. 2 téhož zákona se uznávaným elektronickým podpisem rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. Zákon však nezná definici zaručeného podpisu.

30. Podle článku 3 bodu 9 až 12 Nařízení 910/2014/ES (dále jen „eIDAS) se „podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; "elektronickým podpisem" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; "zaručeným elektronickým podpisem" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a "kvalifikovaným elektronickým podpisem" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy.

31. Podle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Přičemž kvalifikovaný elektronický podpis, založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě, má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

32. Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky:a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou;b) umožňuje identifikaci podepisující osoby;c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; ad) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

33. Ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 o.z. je k platnosti smlouvy třeba, aby k ní žalovaný připojil svůj podpis. Elektronický podpis, jenž je postaven na roveň podpisu vlastnoručního, je ve smyslu přímo použitelného nařízení eIDAS pouze kvalifikovaný elektronický podpis (tj. podpisem vytvořeným kvalifikovaným prostředkem = v české terminologii rovněž označovaný jako „kvalifikovaný elektronický podpis“). Ve smyslu článku 26 eIDAS lze za podpis, jenž důvěryhodně identifikuje osobu podepisující označit i zaručený elektronický podpis (= v českém terminologii označovaný „zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis“), jenž je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje její jednoznačnou identifikaci, je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů a je k podepisovanému dokumentu připojen tak, že je možné zjistit jakoukoliv následující změnu dat. Tedy takový podpis, který je v terminologii zákona č. č. 297/2016 Sb., podřazen pod termín uznávaný elektronický podpis. Jiné podpisy nelze bez dalšího považovat za podpisy postavené na roveň vlastnoručního podpisu, resp. podpisy důvěryhodně identifikující podepisující osobu. Má-li být elektronický podpis uznán za podpis konkrétní osoby, musí být prokázáno, že splňuje všechny podmínky stanovené v článku 26 eIDAS.

34. Podle § 86 odst. 1 z.s.ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

35. Podle § 87 odst. 1 z.s.ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

36. Podle § 1968 věta prvá o.z., platí, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle ust. § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

37. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 45 134 Kč, neboť soud nemá za prokázané, že by žalovaný uzavřel se žalobkyní platnou smlouvu o úvěru, a právě v tom znění, v němž byla předložena soudu. K platnosti písemné smlouvy (jejíž existenci žalobkyně tvrdí, a kterou předložila soudu) je ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 o.z. třeba, aby k ní účastníci připojili své popisy. Elektronický podpis, jenž je postaven na roveň podpisu vlastnoručního, je ve smyslu přímo použitelného nařízení eIDAS pouze kvalifikovaný elektronický podpis (tj. podpisem vytvořeným kvalifikovaným prostředkem = v české terminologii rovněž označovaný jako „kvalifikovaný elektronický podpis“). Ve smyslu článku 26 eIDAS lze za podpis, jenž důvěryhodně identifikuje osobu podepisující označit rovněž zaručený elektronický podpis (= v české terminologii označovaný „zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis“), jenž je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje její jednoznačnou identifikaci, je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů a je k podepisovanému dokumentu připojen tak, že je možné zjistit jakoukoliv následující změnu dat. Tedy takový podpis, který je v terminologii zákona č. 297/2016 Sb., podřazen pod termín uznávaný elektronický podpis. Jiné podpisy nelze bez dalšího považovat za podpisy postavené na roveň vlastnoručního podpisu, resp. podpisy důvěryhodně identifikující podepisující osobu. Má-li být elektronický podpis uznán za podpis konkrétní osoby, musí být prokázáno, že splňuje všechny podmínky stanovené v článku 26 eIDAS.

38. Z provedeného dokazování soud nemá za prokázané, že by žalovaný smlouvu skutečně uzavřel, neboť za něj byla elektronická smlouva podepsána číselným kódem. Samotná úvěrová smlouva – tj. soudu předložený PDF dokument – neobsahuje žádné záznamy o tom, že by k němu byly připojeny podpisy (tj. data v elektronické podobě, která by byla připojena k jiným datům – smlouvě), tj. žádné záznamy o tom, že by elektronická smlouva obsahovala kvalifikovaný či uznávaný elektronický podpis a ani údaje o připojení jakýchkoliv dalších dat ke smlouvě, jež by mohly být považovány za podpis. Kód SMS měl být žalovaným připojen na smlouvu, ze smlouvy předložené žalobkyní však nevyplývá, kdy a jak k ní byl výše uvedený kód připojen.

39. Z číselného kódu pak nevyplývá identita osoby, která podpis připojila, a není ani zřejmé, zda to byla osoba, jejíž certifikát je v seznamu důvěryhodných certifikátů. Nejde tedy o podpis, který by vyhovoval podmínkám článku 26 eIDAS, neboť není jednoznačně spojen s podepisující osobou (nejméně s žalovaným), neumožňuje její identifikaci. V řízení tak nebylo prokázáno, že by žalovaný svůj podpis k dokumentu připojil. Zároveň z Dodatku č. 1 k návrhu úvěrové smlouvy bylo prokázáno, že připojení podpisu nemohl učinit žalovaný, když ten měl dle tvrzení uvedeného v dodatku smlouvu odsouhlasit texty smluvní dokumentace zasláním SMS zprávy k rukám žalobkyně. Tedy nepřipojil podpis k dokumentu obsahujícímu smlouvu.

40. Stejně tak nebylo prokázáno, že po té, kdy kód byl ke smlouvě připojen, je možné zjistit jakoukoliv dodatečnou změnu smlouvy. Dále nebylo prokázáno, že by kód byl zaslán právě žalovanému, a že by právě žalovaný byl tím, kdo kód na smlouvu připojil. Rovněž nebylo prokázáno, že by byl předmětný kód zaslán žalovanému za účelem podpisu úvěrové smlouvy právě ve znění předloženém soudu, a že by tento kód byl použit k podepsání znění smlouvy ve znění předloženém soudu.

41. V důsledku shora uvedeného žalobkyně neprokázala, že soudu předložená smlouva je shodná se smlouvou, která měla být zaslána žalovanému a měla jím být odsouhlasena tvrzenou SMS zprávou. Naopak bylo prokázáno, že soudu předložená úvěrová smlouvy nebyla podepsána právě žalovaným. Soud tak nemá za prokázaný obsah úvěrové smlouvy, kterou měli účastníci uzavřít, tedy obsah smluvních podmínek, za nichž byly žalovanému peněžní prostředky poskytnuty.

42. Nelze ani přehlédnout, že jedinou SMS zprávou měl žalovaný odsouhlasit celou řadu dokumentů, aniž by bylo možné zpětně ověřit, které konkrétní dokumenty touto zprávou skutečně odsouhlasil, rovněž neměl možnost, některé žalobkyní připravené dokumenty neodsouhlasit. Zároveň čas tvrzeného odsouhlasení smlouvy žalovaným předchází času editace smlouvy uvedený v jejím zápatí.

43. Soud tak nemá za prokázané, že by úvěrová smlouva byla uzavírána právě se žalovaným, a že i pokud by byla uzavírána se žalovaným, že tento ji uzavřel právě s tímto obsahem, tedy, že mezi žalobkyní a žalovaným vznikl úvěrový vztah. I přes poučení soudu dle ustanovení § 118a odst. 3 o.s.ř., že neunáší důkazní břemeno, ohledně svých skutkových tvrzení o uzavření úvěrové smlouvy mezi účastníky, žalobkyně uzavření úvěrové smlouvy se žalovaným neprokázala. Soud doplňuje, že i pokud by měl existenci úvěrové smlouvy za prokázanou, tak provedenými důkazy nebylo rovněž prokázáno, že by žalobkyně splnila svoji zákonnou předsmluvní povinnost řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele44. Ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 z.s.ú. je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

45. Soud se tedy dále zabýval otázkou, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně sice tvrdila, že schopnost žalovaného splácet úvěr ověřovala na základě informací poskytnutých žalovaným, údajů z databází SOLUS a NRKI a vlastního interního scoringu, z provedeného dokazování však vyplynulo, že toto posouzení nebylo dostatečné a neodpovídalo požadavkům na odbornou péči. Z listiny „Hodnocení klienta“ soud zjistil, že tato listina není opatřena podpisem žalovaného, když namísto podpisu obsahuje pouze identifikační kód s časovým údajem, který navíc nasvědčuje tomu, že k jeho generování došlo až po uzavření smlouvy. Tato listina proto sama o sobě neprokazuje, že by žalovaný uvedené údaje skutečně potvrdil či že by byly žalobkyní náležitě ověřeny. Pokud jde o příjmy žalovaného, žalobkyně vycházela z částky 32 500 Kč měsíčně. Ačkoliv bylo prokázáno, že žalovaný pobíral pravidelné příjmy, z provedených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně disponovala úplnými podklady osvědčujícími jeho pracovní poměr, když zejména nebyla předložena pracovní smlouva. Žalobkyně tak neměla dostatek podkladů k posouzení stability a dlouhodobosti příjmů žalovaného. Za zcela zásadní soud považuje nedostatky při zjišťování výdajů žalovaného. Žalobkyně v hodnocení klienta zohlednila pouze náklady na bydlení ve výši 4 843 Kč a částku odpovídající životnímu minimu 4 860 Kč, tedy celkové výdaje ve výši 9 703 Kč. Takto stanovené výdaje jsou zjevně neúplné a neodpovídají obvyklé životní realitě, neboť nezahrnují žádné další běžné náklady, jako jsou výdaje na dopravu, služby, osobní potřeby či jiné pravidelné platby. Současně z provedených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně po žalovaném požadovala doklady k doložení jeho skutečných výdajů nebo že by tyto výdaje jiným způsobem ověřovala, ačkoliv tak mohla učinit např. prostřednictvím výpisu z bankovního účtu žalovaného alespoň za poslední tři měsíce. Posouzení výdajové stránky žalovaného tak bylo provedeno toliko formálně a bez reálného zjištění jeho skutečné finanční situace. Nedostatečné bylo rovněž posouzení celkové zadluženosti žalovaného. Ačkoliv žalobkyně provedla šetření v registrech SOLUS a NRKI, z výpisu z registru NRKI vyplývá, že žalovaný měl v době posuzování evidováno celkem 7 žádostí o úvěr u jiných institucí. Tato skutečnost přitom musela být žalobkyni známa, avšak není zřejmé, jakým způsobem byla při hodnocení úvěruschopnosti zohledněna. Z hodnocení klienta naopak plyne, že žalovaný neměl mít žádné další úvěrové závazky, což je v rozporu s údaji z registru. Žalobkyně tak zjevně nevyhodnotila dostupné informace v jejich vzájemné souvislosti a nezohlednila riziko plynoucí z již existujícího zadlužení žalovaného. Soud proto uzavírá, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s odbornou péčí, když neprovedla dostatečné a věrohodné zjištění jeho skutečných výdajů a současně řádně nevyhodnotila jeho existující úvěrové zatížení. Posouzení úvěruschopnosti tak bylo založeno na neúplných a částečně neověřených údajích a nemůže obstát jako řádné splnění zákonné povinnosti.

46. V předmětné věci, jak bylo popsáno výše, žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila. Jak bylo soudem zjištěno, žalobkyně měla od žalovaného informace a částečně doklady týkající se pouze jeho příjmů, nicméně podstatné výdaje žalovaného nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít.

47. Za této situace soud dospěl k závěru, že Smlouva o úvěru (pokud by její uzavření měl za prokázané) je ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a ustanovení § 588 o.z. neplatná. Žalobkyně pak i přes poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. ohledně prokázání dostatečného posouzení úvěruschopnosti žalovaného v tomto směru nic nedoplnila.

48. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smluv přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o. z., neboť měl za to, že § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

49. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR [číslo] s. 757), dle něhož „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

50. Vzhledem k tomu, že nebyla prokázána existence písemné úvěrové smlouvy, ani její obsah a i pokud by prokázána byla, je úvěrová smlouva pro rozpor se zákonem neplatná, může se žalobkyně po žalovaném domáhat úhrady finanční částky, kterou mu prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla. S ohledem na to, že bylo prokázáno, že žalobkyně zaslala na účet žalovaného částku 100 000 Kč, došlo na jeho straně k bezdůvodnému obohacení, které je povinen vydat podle 2991 odst. 1 o.z. Soud dále zohlednil, že žalovaný do dnešního dne žalobkyni uhradil částku 54 866 Kč. Nárok žalobkyně je tedy oprávněný v rozsahu částky 45 134 Kč, a soud proto co do této částky žalobě vyhověl. Jelikož je žalovaný v prodlení s úhradou, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z dlužné částky ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. v žalobkyní požadované výši 12 % ročně od 26. 2. 2025 do zaplacení. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce trvání 3 dnů (výrok I rozsudku).

51. Protože nebylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému plnění na základě uzavřené Smlouvy o úvěru, soud ve zbývajícím rozsahu (obchodních úroků, smluvních pokut a poplatků) žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II rozsudku).

52. Výrokem III. tohoto rozsudku soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, a to podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tj. podle úspěchu ve věci. Žalovaný byl sice ve věci úspěšnější, ale dle obsahu spisu mu žádné náklady nevznikly, proto soud náhradu nákladů nepřiznal žádnému z účastníků.