3 C 143/2025

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Marcelou Součkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 568 649,45 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 324 239,10 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 25 597,12 Kč za dobu od 3. 11. 2024 do 16. 6. 2025 a s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 324 239,10 Kč od 17. 6. 2025 do zaplacení.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 244 410,35 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 48 878,90 Kč od 2. 10. 2024 do 16. 6. 2025, úrokem ve výši 11,99 % ročně z částky 568 649,45 Kč od 17. 6. 2025 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 25 852,47 Kč za dobu od 3. 11. 2024 do 16. 6. 2025 a úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 244 410,35 Kč od 17. 6. 2025 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 8 787,90 Kč k rukám zástupce žalobkyně , Jméno advokátky, .

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 4. 8. 2025, ve znění jejího doplnění, domáhala zaplacení částky v celkové výši 568 649,45 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že uzavřela s žalovaným dne 4. 8. 2022 Smlouvu o úvěru č. , hodnota, . Uvedla, že smlouva byla uzavřena prostřednictvím systému internetového bankovnictví George, pomocí aplikace George klíč, a byla podepsána elektronickým podpisem. Na základě této smlouvy poskytla žalovanému úvěr ve výši 800 000 Kč, který byl veden na úvěrovém účtu č. , č. účtu, , a byl použit na konsolidaci úvěru. Poukázala na to, že se žalovaný zavázal tento úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 11 633 Kč, vždy nejpozději do 20. dne v měsíci spolu s úrokem z úvěru ve výši 11,99 % a poplatky, a to ve výši podle smlouvy a aktuálního sazebníku. V případě prodlení s úhradou jakékoliv splátky byl žalovaný povinen uhradit úrok, úrok z prodlení a další poplatky. Žalobkyně zdůraznila, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela jednak z údajů uvedených žalovaným v žádosti o úvěr, zejména o jeho vzdělání, bydlení, pracovním poměru a příjmech domácnosti, a jednak z údajů ověřených v interních a externích databázích, včetně bankovního a nebankovního registru, insolvenčního rejstříku a databází MVČR. Žalobkyně uvedla, že zjistila, že žalovaný měl závazky u , právnická osoba, (kontokorent 8 000 Kč, revolvingový úvěr 50 000 Kč a úvěr se splátkou 9 796 Kč, který byl konsolidován). Nové splátkové zatížení činilo 13 373 Kč. Dále tvrdila, že příjmy i výdaje žalovaného ověřila z výpisů z běžného účtu vedeného u ní. Poukázala rovněž na to, že schopnost žalovaného splácet posoudila výpočtem disponibilní částky, kdy vycházela z částky životního minima a z normativních nákladů na bydlení s tím, že disponibilní částku stanovila ve výši 10 999 Kč. Po zohlednění příjmů a výdajů žalovaného pak, dle svých tvrzení, dospěla k závěru, že kapacita žalovaného splácet nový úvěr byla dostatečná. Žalobkyně dále uvedla, že žalovaný nedostál svému závazku úvěr řádně a včas splácet. Vzhledem k tomu, že žalovaný nereagoval na výzvy žalobkyně k zaplacení již splatných splátek úvěru a jelikož interní - mimosoudní vymáhání dlužních splátek bylo neúspěšné, využila žalobkyně svého práva a prohlásila dne 2. 11. 2024 celý úvěr za okamžitě splatný, neboť byl žalovaný k tomuto dni v prodlení s více než 2 splátkami. Žalobkyně tak žalobou požadovala uhradit jistinu ve výši 568 649,45 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 48 878,90 Kč z jistiny od 2. 10. 2024 do 16. 6. 2025, dále kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení z nesplacených částek ve výši 51 449,59 Kč od 3. 11. 2024 do 16. 6. 2025, jakož i úroky a úroky z prodlení z celkové dlužné částky od 17. 6. 2025 do zaplacení. Žalovaný dlužnou částku neuhradil, přestože byl o zaplacení upomenut.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) oba účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalobkyně s navrženým postupem vyslovila souhlas, žalovaný na výzvu nereagoval, soud tak věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Soud provedl dokazování listinami založenými žalobkyní, z nichž zjistil následující skutečnosti:

5. Ze smlouvy o Bankovní identitě bylo zjištěno, že žalovaný uzavřel se žalobkyní dne 23. 4. 2020 smlouvu, na základě které získal přístup do internetového bankovnictví a bankovní aplikace. Ze smlouvy je patrné uživatelské jméno a mobilní telefon žalovaného. Smlouva byla uzavřena osobně na pobočce žalobkyně.

6. Z výpisu „Detail zadané operace“ soud zjistil, že žalovaný se dne 4. 8. 2022 přihlásil do internetového bankovnictví a postupně provedl všechny kroky vedoucí k uzavření úvěru – podal žádost, udělil souhlasy, doplnil údaje, potvrdil je a ověřil se bezpečnostní metodou. V žádosti o navýšení úvěru uvedl, že je svobodný, vyučen, je zaměstnán u spol. , právnická osoba, . s průměrným měsíčním výdělkem 30 000 Kč, vlastní byt, nemá jiné závazky a měsíční výdaje má ve výši 3 799 Kč.

7. Ze smlouvy o úvěru datované dnem 4. 8. 2022, Všeobecných obchodních podmínek a Ceníku žalobkyně soud zjistil, že žalobkyně měla uzavřít se žalovaným tuto smlouvu, na základě které se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 800 000 Kč vedený na úvěrovém účtu č. , č. účtu, . Úvěr měl být použit na konsolidaci závazku žalovaného, vyplývající z úvěru vedeném žalobkyní na úvěrovém účtu č. , č. účtu, . Žalovaný se měl zavázat tento úvěr splácet formou inkasa v měsíčních splátkách po 11 633 Kč nejpozději do 20. 8. 2032 spolu s úrokem ve výši 11,99 % ročně. Při řádném splácení měl tento úrok činit 11,40 % ročně. Ve smlouvě mělo být sjednáno rovněž pojištění úvěru žalovaného pro případ jeho neschopnosti úvěr splácet v případě smrti, invalidity, pracovní neschopnosti. Žalovaný se měl zavázat zaplatit žalobkyni celkem 1 392 443 Kč.

8. Z listiny Posouzení úvěruschopnosti klienta soud zjistil, že žalovaný měl v žádosti o úvěr uvést příjem ve výši 30 000 Kč, který žalobkyně porovnala s výpisy z bankovního účtu žalovaného. Žalovaný dále měl uvést výdaje ve výši 3 799 Kč, žalobkyně životní výdaje žalovaného stanovila na základě dat jím sdělených v kombinaci s interními informacemi banky a statistických údajů o životních nákladech na částku 10 999 Kč. Žalovaný měl uvést, že nehradí žádné splátky. V době žádosti o úvěr zjistila banka, že žalovanému byl dne 6. 6. 2020 poskytnut kontokorentní úvěr u žalobkyně ve výši 8 000 Kč s orientační splátkou 240 Kč, dne 2. 4. 2018 revolvingový úvěr u žalobkyně ve výši 50 000 Kč s orientační splátkou 1 500 Kč a dne 23. 5. 2022 osobní úvěr ve výši 800 000 Kč s orientační splátkou 9 796 Kč, přičemž tento úvěr měl být předmětným úvěrem konsolidován. Nové splátkové zatížení mělo činit 13 373 Kč.

9. Z výpisů z bankovního účtu žalovaného č. , č. účtu, soud zjistil, že žalovaný v měsících předcházejících sjednání smlouvy o úvěru, konkrétně v měsících duben až červen roku 2022 pravidelně utratil téměř veškeré příjmy, které v daném měsíci na účtu zaznamenal, přičemž na účet bylo připsáno 156 787,70 Kč, odepsáno 175 574,85 Kč, konečný zůstatek byl tedy za uvedené období – 8 273,35 Kč. Z výpisů vyplývá, že žalovanému byla poukazována mzda od společnosti , právnická osoba, ve výši 30 147 Kč, 30 670 Kč a 30 593 Kč. Mezi příjmy patřily rovněž vklady žalovaného za uvedené období v celkové výši cca 63 000 Kč. Žalovaný převážně platil kartou u obchodníků a vybíral hotovost z bankomatu. Mezi jeho nejčastější výdaje patřily herní kupony a platby Tipsport. cz ve výši cca 33 000 Kč. Z výpisu jsou dále patrné inkasní splátky ve výši 10 524 Kč, 9 796 Kč, 1 500 Kč. Pokud jde o výdaje např. elektřina, topení, doprava do zaměstnání apod., tyto platby z výpisů nejsou zřejmé.

10. Podle stavu úvěru žalovaný načerpal 800 000 Kč, a uhradil postupně za období od 4. 8. 2022 do 30. 6. 2025 celkem 475 760,90 Kč (viz tabulka, výpis z úvěrového účtu).

11. Poslední výzvou k úhradě dlužné částky ze dne 1. 10. 2024 byl žalovaný písemně informován o prodlení s úhradou dlužných splátek, a byl upozorněn na možnost zesplatnění úvěru. Vzhledem k tomu, že žalovaný ani poté ničeho neuhradil, prohlásila žalobkyně úvěr za okamžitě splatný rozhodnutím o okamžité splatnosti ze dne 2. 11. 2024. Odeslání žalobkyně doložila poštovním podacím archem ze dne 5.11.2024.

12. Před podáním žaloby vyzvala žalobkyně žalovaného k dobrovolnému splnění závazku předžalobní výzvou ze dne 20. 6. 2025 v dodatečné lhůtě do 5 dnů od odeslání výzvy. Výzva byla téhož dne žalovanému odeslána (viz poštovní podací arch ze dne 20. 6. 2025).

13. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu, jež má za prokázaný:Na základě žádosti žalovaného prostřednictvím mobilní aplikace internetového bankovnictví žalobkyně, měla být dne 4. 8. 2022 uzavřena mezi žalobkyní a žalovaným Smlouva o úvěru č. , hodnota, . Žalobkyně dne 4. 8. 2022 vyplatila žalovanému částku 800 000 Kč, žalovaný následně žalobkyni na tento dluh uhradil celkem částku 475 760,90 Kč. Žalovaný se dostal so prodlení se splácením tohoto závazku, který neuhradil ani po výzvách žalobkyně. Žalobkyně vyzvala žalovaného ke splacení celé dlužné částky předžalobní výzvou ze dne 20. 6. 2025, kterou žalovanému odeslala poštou dne 20. 6. 2025.

14. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a z ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z.s.ú.“).

15. Podle ustanovení § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

16. Podle ustanovení § 2396 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky.

17. Podle ustanovení § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

18. Podle ustanovení § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

20. Podle ustanovení § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

21. Podle § 86 odst. 1 z.s.ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

22. Podle § 75 z. s. ú. je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

23. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli „rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“.

24. Podle § 87 odst. 1 z.s.ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

25. Podle § 87 odst. 2 z. s. ú. je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

26. Podle § 87 odst. 3 z. s. ú. změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

27. Podle § 78 z. s. ú. je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

28. Podle ustanovení § 1968 věta prvá o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále podle ustanovení § 1970 o. z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

29. Provedenými důkazy (viz. výše) pak nebylo prokázáno, že by žalobkyně splnila svoji zákonnou předsmluvní povinnost řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost spotřebitele. Soud vyzval žalobkyni, aby doplnila svá skutková tvrzení a navrhla důkazy k prokázání své povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalovaného. K tomu žalobkyně uvedla, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela především z údajů, které žalovaný uvedl v žádosti o úvěr, a z informací získaných z interních a externích databází, včetně bankovního a nebankovního registru, insolvenčního rejstříku a databází Ministerstva vnitra ČR. Podle tvrzení žalobkyně vycházel její závěr o dostatečné schopnosti žalovaného splácet z kombinace těchto údajů a z verifikace příjmů a některých výdajů prostřednictvím výpisů z běžného účtu vedeného u žalobkyně. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že je svobodný, vyučen, zaměstnán u společnosti , právnická osoba, ., s průměrným měsíčním příjmem 30 000 Kč, vlastní byt, nemá další závazky a jeho pravidelné měsíční výdaje činí 3 799 Kč. Z listiny „Posouzení úvěruschopnosti klienta“ vyplývá, že žalobkyně příjem žalovaného ve výši 30 000 Kč porovnala s pohyby na jeho běžném účtu. Pokud jde o výdaje, žalobkyně převzala část údajů sdělených žalovaným a na jejich základě stanovila celkové životní výdaje v kombinaci s interními daty banky a statistickými údaji na částku 10 999 Kč. Žalovaný měl dále uvést, že nehradí žádné splátky. Z údajů získaných žalobkyní ,z registrů však vyplynulo, že žalovaný měl ke dni podání žádosti o úvěr již existující závazky u žalobkyně, a to kontokorentní úvěr ve výši 8 000 Kč s orientační splátkou 240 Kč, revolvingový úvěr ve výši 50 000 Kč s orientační splátkou 1 500 Kč a osobní úvěr ve výši 800 000 Kč se splátkou 9 796 Kč, který měl být předmětným úvěrem konsolidován. Podle tvrzení žalobkyně mělo nové splátkové zatížení činit 13 373 Kč. Z bankovních výpisů žalovaného za období měsíců duben až červen 2022 soud zjistil, že žalovaný pravidelně utratil téměř veškeré své příjmy a že jeho hospodaření vykazovalo opakované přečerpávání finančních prostředků. Mezi nejčastější výdaje patřily platby za herní kupony a platby společnosti Tipsport.cz, a to v celkové výši cca 33 000 Kč. Z výpisů jsou rovněž patrné pravidelné inkasní splátky existujících úvěrů ve výši 10 524 Kč, 9 796 Kč a 1 500 Kč. Naopak výdaje představující běžné nezbytné náklady domácnosti, jako jsou platby za energie či dopravu, z výpisů nevyplývají a žalobkyně je nijak neověřovala. Z těchto údajů je zřejmé, že skutečná ekonomická situace žalovaného byla podstatně méně příznivá, než jak předpokládala žalobkyně ve svém interním výpočtu disponibilní částky. Přesto žalobkyně dospěla k závěru, že žalovaný je schopen splácet nový úvěr s měsíční splátkou 13 373 Kč. Soud hodnotí postup žalobkyně ve světle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru tak, že žalobkyně nesplnila zákonnou povinnost poskytovatele úvěru řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Podle § 86 odst. 1 má poskytovatel povinnost zohlednit všechny okolnosti významné pro schopnost spotřebitele splácet, přičemž posouzení musí vycházet z dostatečných, relevantních a ověřených informací o příjmech, výdajích a celkové finanční situaci spotřebitele. Těmto požadavkům žalobkyně nedostála, neboť neověřila skutečnou výši výdajů žalovaného, nezohlednila jeho reálné finanční zatížení ani charakter jeho finančního hospodaření patrný z výpisů z účtu, kterým disponovala. Posouzení úvěruschopnosti tak neproběhlo v rozsahu a kvalitě, kterou vyžaduje § 86 citovaného zákona.

30. Dále je třeba poukázat na ustanovení § 419 a § 1812 odst. 2 o. z., tedy na to, že mezi žalobkyní a žalovaným šlo o vztah ze spotřebitelské smlouvy, v důsledku čehož se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanoveným k ochraně spotřebitele nepřihlíží.

31. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

32. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR [číslo] s. 757), dle něhož věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

33. Soud má proto za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy, a i z tohoto důvodu smlouvu posoudil jako neplatnou dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o. z.

34. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 800 000 Kč a že žalovaný žalobkyni na tento dluh uhradil částku pouze 475 760,90 Kč, jedná se na straně žalovaného ve zbývajícím rozsahu, tj. 324 239,10 Kč o bezdůvodné obohacení, které je ve smyslu § 2991 o. z. povinen vydat. Soud tedy dospěl závěru, že žaloba je důvodná co do částky 324 239,10 Kč, a proto, co do této částky, žalobě vyhověl (výrok I. rozsudku).

35. Vzhledem k tomu, že žalovaný je v prodlení s úhradou částky 324 239,10 Kč, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z této částky ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to za dobu od 3. 11. 2024 (den následující po zesplatnění) do 16. 6. 2025 v kapitalizované výši 25 597,12 Kč a dále od 17. 6. 2025 do zaplacení (výrok I. rozsudku).

36. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř. v délce trvání 3 dnů, neboť pro stanovení lhůty odlišné či plnění ve splátkách, neshledal důvody (výrok I. rozsudku).

37. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť na tato plnění žalobkyni nárok nevznikl (výrok II. rozsudku).

38. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 8 789,90 Kč, přičemž tato částka představuje 14 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 57 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 43 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 22 746 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 568 649,45 Kč sestávající z částky 10 580 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 33 090 Kč ve výši 6 948,90 Kč, neboť zástupkyně žalobkyně osvědčila, že je plátcem DPH. Lhůta k plnění pak byla stanovena rovněž dle § 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o.s.ř. v trvání 3 dnů, přičemž náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokátky, která žalobkyni v řízení zastupovala dle § 149 odst. 1 o.s.ř.