3 C 144/2025

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Marcelou Součkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného : Adresa žalovaného o zaplacení 10 513 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 9 583 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 804,62 Kč a nadále běžícím ve výši 14,75 % ročně z částky 9 583 Kč od 22. 7. 2025 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 930 Kč spolu s úrokem ve výši 2 683,02 Kč, úrokem ve výši 15 % ročně z částky 9 583 Kč od 22. 7. 2025 do zaplacení, dále zákonným úrokem z prodlení ve výši 175,14 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 930 Kč od 22. 7. 2025 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady řízení ve výši 2 152 Kč, a to k rukám zástupce žalobkyně , Jméno advokáta, , LL. M.

1. Žalobou podanou u soudu dne 21. 7. 2025 ve znění jejího doplnění se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 10 513 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že dne 13. 11. 2025 účastníci uzavřeli úvěrovou smlouvu č. , hodnota, , na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 9 583 Kč za účelem nákupu zboží u prodejce s tím, že žalobkyně částku poukázala přímo na účet prodejce PLANEO Elektro. Žalovaný se zavázal žalobkyni úvěr uhradit v pravidelných měsíčních splátkách spolu s úrokem ve výši dle smlouvy. Celkem se žalovaný zavázal uhradit žalobkyni 10 538 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly úvěrové podmínky. Žalobkyně tvrdila, že před uzavřením smlouvy řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě informací získaných od žalovaného, výpočtem maximálního limitu měsíční splátky a kontrolou v registru SOLUS, NRKI, CEE, ISIR, přičemž dotaz do registru SOLUS byl proveden s výsledkem „nenalezen žádný závazek po splatnosti“, dotaz do registru NRKI byl proveden s výsledkem klient v NRKI nalezen – pozitivní vyhodnocení, dotaz do registrů CEE a ISIR byl proveden s výsledkem – v registru nenalezen. Žalobkyně zdůraznila, že žalovaný porušil svoji povinnost řádně a včas úvěr splácet, v důsledku prodlení žalovaného proto úvěr zesplatnila ke dni 28. 3. 2024, o čemž žalovaného informovala a současně ho vyzvala k zaplacení dluhu. Tvrdila, že žalovaný neuhradil na dluh ničeho. Žalobkyně uvedla, že proto požadovala po žalovaném celkem částku ve výši 10 513 Kč, sestávající z jistiny ve výši 9 583 Kč, nákladů vymáhání ve výši 430 Kč a smluvní pokuty ve výši 500 Kč, dále požadovala kapitalizovaný úrok ve výši 2 683,02 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 979,76 Kč od 12. 4. 2024 do 21. 7. 2025, jakož i úrok ve výši 15 % ročně z jistiny od 22. 7. 2025 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z celkové dlužné částky od 22. 7. 2025 do zaplacení. Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani na základě zaslané předžalobní upomínky.

2. Žalobkyně současně navrhla umožnit žalovanému uhradit dluh ve splátkách v minimální výši 1 000 Kč měsíčně.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) oba účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalovaný se k výzvě nevyjádřil, soud věc rozhodl, se souhlasem žalobkyně, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

5. Soud provedl dokazování listinami založenými žalobkyní, z nichž zjistil následující skutečnosti:

6. Z Úvěrové smlouvy – Šikovný účet č. , hodnota, ze dne 13. 11. 2023, Úvěrových podmínek žalobkyně platných od 1. 6. 2023 soud zjistil, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 9 583 Kč za účelem nákupu zboží, a to bílé techniky (pračky, chladničky) s tím, že takto poskytnuté finanční prostředky žalobkyně poukázala přímo na účet prodejce společnosti PLANEO Elektro (, právnická osoba, ., IČO , IČO, ) na bankovní účet č. , č. účtu, . Žalovaný se zavázal úvěr splatit v 11 splátkách po 958 Kč s úrokem ve výši 18,67 % ročně. Splatnost první splátky byla dne 20. 12. 2023. Celková částka, kterou měl žalovaný žalobkyni uhradit, činila 10 538 Kč. Pro případ prodlení byl žalovaný povinen uhradit náklady na upomínky, smluvní pokutu a úrok z prodlení. Žalovaný ve smlouvě uvedl, že je rozvedený, důchodce, bydlí v podnájmu, příjem uvedl ve výši 17 700 Kč a výdaje ve výši 11 500 Kč, z toho 8 500 Kč na bydlení. Trvalé bydliště uvedl na adrese , adresa, , což je adresa ohlašovny.

7. Z úvěrové karty a úvěrové zprávy soud zjistil, že žalobkyně prostřednictvím této zprávy zkoumala úvěruschopnost žalovaného. V kartě bylo uvedeno, že žalovaný je rozvedený, nemá vyživovací povinnost a bydlí v nájmu. Příjem z důchodového pojištění uvedl ve výši 17 700 Kč, příjem ostatních členů domácnosti 0 Kč a výdaje byly uvedeny v částce 11 500 Kč. Trvalý pobyt uvedl na adrese , adresa, , což je adresa obecního úřadu. Podle úvěrové zprávy měl žalovaný jeden existující splátkový úvěr a jeden odvolaný. Jednalo se o osobní úvěr s datem uzavření 25. 9. 2023 a dobou splatnosti 10. 9. 2025. Žalovanému zbývalo uhradit 24 480 Kč při měsíční splátce 1 020 Kč.

8. Metodikou posouzení úvěruschopnosti žalobkyně doložila postup zjišťování bonity žalovaného.

9. Z opisu výpisu proplacení smlouvy č. , hodnota, má soud za prokázané, že žalobkyně převedla na účet prodejce č. , č. účtu, dne 7. 12. 2023 částku 9 583 Kč.

10. Výpis čerpání splátek a úhrad prokazuje, že žalovaný načerpal u žalobkyně dne 13. 11. 2023 částku 9 583 Kč. Z tohoto výpisu je dále zřejmé, že žalovaný neuhradil ani jednu splátku.

11. Žalobkyně výzvou ze dne 28. 3. 2024 vyzvala žalovaného k zaplacení celého úvěru čerpaného na základě úvěrové smlouvy č. , hodnota, a stanovila mu k zaplacení lhůtu 14 dnů od sepsání dopisu. Odeslání výzvy žalobkyně doložila podacím archem ze dne 2. 4. 2024.

12. Předžalobní výzvou ze dne 4. 6. 2025 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dluhu v dodatečné lhůtě do 11. 6. 2025 s možností úhrady ve splátkách. Tato výzva byla zaslána žalovanému, jak je zřejmé z podacího archu ze dne 5. 6. 2025.

13. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř., vzal soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaný měli uzavřít smlouvu o úvěru, na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout spotřebitelský úvěr ve výši 9 583 Kč za účelem financování předmětu koupě - bílé techniky, prostřednictvím jeho zprostředkovatele a žalovaný se měl zavázat peněžní prostředky společně s poplatky a úrokem žalobkyni vrátit v pravidelných splátkách. Vzhledem k tomu, že žalovaný peněžní prostředky řádně a včas nevrátil, vyzvala žalobkyně žalovaného výzvou ze dne 28. 3. 2024 k úhradě dluhu nejpozději do 14 dnů od sepsání výzvy. Žalovaný na dluh žalobkyni neuhradil ničeho, a to ani na základě zaslané předžalobní výzvy, a je tedy se splněním tohoto svého peněžitého závazku v prodlení.

14. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 419 a § 1812 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy z toho, že mezi žalobkyní a žalovaným jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, v důsledku čehož se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanoveným k ochraně spotřebitele nepřihlíží.

15. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

17. Podle § 2395 o .z. se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje18. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Podle § 1968 věta prvá o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

21. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 9 583 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

22. V daném případě nebylo prokázáno, že by žalobkyně řádně posuzovala bonitu žalovaného úvěr splácet. Žalovaný ve smlouvě a kartě klienta uvedl, že je rozvedený, nemá žádnou vyživovací povinnost, bydlí v podnájmu a je důchodce s tím, že jeho čistý měsíční příjem činí 17 700 Kč. Měsíční výdaje žalovaného měly činit 11 500 Kč, z toho výdaje na bydlení 8 500 Kč. Žalovaný neuvedl žádnou další měsíční splátku. Žalobkyně ohledně prokázání schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr odkázala na pravdivost údajů tvrzených a signovaných žalovaným a na kontrolu externích registrů. Jiné údaje žalobkyně nezjišťovala a jejich pravdivost neověřovala. Pochybnosti o řádném zkoumání bonity žalovaného soud spatřuje v nijak nedoloženém příjmu žalovaného a ve výši měsíčních výdajů. Žalobkyně si nevyžádala žádné doklady, které by tyto skutečnosti potvrzovaly, a z nichž by mohla blíže posoudit skutečné majetkové poměry žalovaného, např. důchodový výměr a výpis z účtu žalovaného alespoň za dva měsíce předcházející datu, kdy měla být smlouva uzavřena. Z předložených důkazů rovněž nevyplývá, co konkrétně tvořily výdaje žalovaného, tedy jaké skutečně hradí náklady na bydlení, jaké byly jeho platby na SIPO, kolik vynaložil na stravu, domácnost, event. léky. Podle úvěrové zprávy žalovaný splácel dříve poskytnutý úvěr, ačkoli v kartě klienta žádný jiný finanční závazek neuvedl. Žalobkyně tedy nikterak neprověřovala, resp. soudu nepředložila žádný důkaz o tom, zda příjem žalovaného činí skutečně 17 700 Kč měsíčně, například pouhým výpisem z účtu. Žalobkyně tak řádně neporovnávala příjmy a výdaje žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 ZSÚ, a tedy nebyla dostatečně prověřena úvěruschopnost žalovaného splácet úvěr před uzavřením smlouvy. Z tohoto důvodu soud dospěl k závěru, že výše uvedená smlouva je neplatná dle § 87 odst. 1 ZSÚ ve spojení s ustanovením § 588 o. z.

23. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o. z., neboť měl za to, že § 86 a 87 ZSÚ je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhodl rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

24. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR [číslo] s. 757), dle něhož „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

25. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 9 583 Kč a že žalovaný na dluh žalobkyni ničeho neuhradil, jedná se na jeho straně o bezdůvodné obohacení ve výši 9 583 Kč, kterou je ve smyslu § 2991 o. z. povinen vydat. S návrhem žalobkyně umožnit žalovanému uhradit dluh ve splátkách se soud neztotožnil, a to již s ohledem na tvrzení žalobkyně, že žalovaný není kontaktní a nelze předpokládat, že si žalovaný bude přebírat soudní písemnosti. Úhrada dluhu ve splátkách tak není dle názoru soudu účelná (výrok I.).

26. Vzhledem k tomu, že žalovaný je v prodlení s úhradou částky 9 583 Kč, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z této částky ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 14,75 % ročně za období od 12. 4. 2024 (tj. den následující po prvním dni prodlení žalovaného po uplynutí 14 denní lhůty stanovené ve výzvě ze dne 28. 3. 2024) do 21. 7. 2025 v kapitalizované výši 1 804,62 Kč a dále od 22. 7. 2025 až do zaplacení. Soud proto žalobě z části vyhověl, jak ve výroku I. rozsudku uvedeno a ve zbytku pak žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

27. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle ustanovení § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., neboť neshledal podmínky pro její prodloužení ani pro uložení peněžitého plnění ve splátkách.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 152 Kč (po zaokrouhlení), přičemž tato částka představuje 82,3 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 91,15 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 8,85 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 10 513 Kč sestávající z částky 1 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 6 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč, neboť advokát osvědčil, že je plátcem DPH. Třídenní lhůta k plnění ve výroku III. pak byla rovněž stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., ve smyslu § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokáta, který žalobkyni v řízení zastupoval.