3 C 150/2025

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Marcelou Součkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 363 435 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 338 992 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 17 943,35 Kč za dobu od 25. 2. 2025 do 4. 8. 2025 a s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 338 992 Kč od 5. 8. 2025 do zaplacení.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 24 443 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 25 268,18 Kč za dobu od 11. 2. 2025 do 4. 8. 2025, úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 358 681 Kč za dobu od 5. 8. 2025 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 128,45 Kč od 25. 2. 2025 do 4. 8. 2025 a úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 21 319 Kč od 5. 8. 2025 do zaplacení se zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady řízení ve výši 56 104,30 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, , Jméno advokáta, , advokáta.

1. Žalobou podanou u soudu dne 15. 8. 2025, ve znění jejího doplnění, se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 363 435 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že dne 25. 9. 2024 účastníci uzavřeli úvěrovou smlouvu č. , hodnota, , na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 360 000 Kč za účelem nákupu zboží u prodejce s tím, že žalobkyně částku poukázala přímo na účet prodejce. Roční úroková sazba byla stanovena na 16,658374 % dle bodu 4. smlouvy. Žalovaný se zavázal úvěr uhradit ve 48 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 10 304 Kč, kdy poslední splátka byla splatná 21. 9. 2028. Celkem se žalovaný zavázal uhradit žalobkyni 494 592 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly úvěrové podmínky. Žalobkyně tvrdila, že před uzavřením smlouvy řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě informací získaných od žalovaného a kontrolou v registru SOLUS, ISIR, NRKI a v exekučním rejstříku. Žalovaný však porušil svoji povinnost řádně a včas úvěr splácet, v důsledku prodlení žalovaného proto žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 10. 2. 2025, o čemž žalovaného informovala a současně ho vyzvala k zaplacení dluhu. Do dne zesplatnění žalovaný uhradil pouze 10 304 Kč. Ke dni zesplatnění činil dluh 374 009 Kč sestávajíce z dlužných splátek ve výši 30 912 Kč, nesplacené jistiny ve výši 337 573 Kč, úrokového vyrovnání ve výši 3 124 Kč, smluvních sankcí ve výši 1 500 Kč a nákladů na vymáhání ve výši 900 Kč. Po zesplatnění žalovaný na dluh uhradil ještě částku 10 704 Kč. Žalovaný zbývající dlužnou částku nezaplatil, přestože byl o zaplacení upomenut. Žalobkyně proto požadovala po žalovaném celkem částku ve výši 363 435 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 25 268,18 Kč za dobu od 11. 2. 2025 do 4. 8. 2025, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 19 071,80 Kč od 25. 2. 2025 do 4. 8. 2025, jakož i úrok ve výši 12,75 % ročně z částky 358 681 Kč od 5. 8. 2025 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky 360 311 Kč od 5. 8. 2025 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. K ústnímu jednání konaném dne 28.4.2026, k němuž byl žalovaný řádně obeslán, se bez omluvy nedostavil, proto soud věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti ve smyslu § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“).

4. Soud ve věci provedl dokazování, přičemž zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti:

5. Z Úvěrové smlouvy č. , hodnota, ze dne 25. 9. 2024 včetně splátkového kalendáře, Úvěrových podmínek žalobkyně platných od 1. 7. 2022 a Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru zjistil, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 360 000 Kč za účelem nákupu zboží, a to motorového vozidla tov. zn. Ford Transit 2,2 TDCi BUS, 2016 (cena zboží 400 000 Kč, žalovaným uhrazeno v hotovosti 40 000 Kč) s tím, že takto poskytnuté finanční prostředky žalobkyně poukázala přímo na účet prodejce společnosti , právnická osoba, , IČO , IČO, se sídlem , adresa, . Žalovaný se zavázal úvěr splatit v 48 splátkách po 10 304 Kč s úrokem ve výši 16,658374 % ročně. Splatnost první splátky byla dne 21. 10. 2024, poslední splátky dne 21. 9. 2028. Celková částka, kterou měl žalovaný žalobkyni uhradit činila 494 592 Kč. Mezi stranami nebylo sjednáno žádné pojištění. Pro případ prodlení byl žalovaný povinen uhradit náklady na upomínky, smluvní pokutu a úrok z prodlení.

6. Podle Matričního listu klienta k požadavku na uzavření úvěrové smlouvy ze dne 25. 9. 2024 a potvrzení o provedení ověření bonity klienta žalovaný vedle svých identifikačních údajů uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů, má základní vzdělání, pracuje u zaměstnavatele , právnická osoba, , se sídlem v , adresa, jako řadový nebo vedoucí pracovník, jeho čistý měsíční příjem činí 35 000 Kč a příjem ostatních členů domácnosti 65 000 Kč. Žalovaný dále uvedl, že nemá žádnou vyživovací povinnost, měsíční výdaje na bydlení má ve výši 3 000 Kč a na domácnost ve výši 5 000 Kč. Na základě uvedených údajů žalobkyně po započtení životního minima, normativních nákladů na bydlení a výše splátky provedla výpočet zbývajícího měsíčního limitu splátek, který stanovila na klienta částkou 20 726 Kč a částkou 74 744 Kč na domácnost.

7. Podle potvrzení o výši příjmu ze dne 24. 9. 2024 a výplatních pásek za měsíc červen až srpen 2024 byl žalovaný zaměstnán od ledna 2024 na pozici dělník, pomocná síla na dobu neurčitou u společnosti , právnická osoba, Jeho čistá průměrná mzda činila 35 600 Kč. Podle výplatních pásek žalovaný obdržel mzdu v hotovosti.

8. Žalobkyně předložila printscreen ze systémů kontrol, z něhož vyplývá, že žalovaný neměl záznam v registru SOLUS, ISIR, neměl žádnou exekuci, v registru NRKI procházel se záznamem mírně negativní.

9. Opis výpisu proplacení smlouvy prokazuje, že dne 26. 9. 2024 poukázala žalobkyně na účet prodejce č. , č. účtu, , společnosti , právnická osoba, , částku ve výši 360 000 Kč.

10. Výpis čerpání splátek a úhrad ve spojení s přehledem splácení – Saldokonto úvěrové smlouvy č. , hodnota, ke dni 10. 2. 2025 a 4. 8. 2025 prokazuje, že žalovaný uhradil dne 4. 11. 2024 částku 10 304 Kč, a že ke dni 10. 2. 2025 byl úvěr zesplatněn. Po zesplatnění žalovaný uhradil ještě jednu splátku, as to dne 14. 2. 2025 ve výši 10 704 Kč. Celkem žalovaný na dluh uhradil 21 008 Kč.

11. Žalobkyně výzvou k zaplacení celého úvěru – zesplatnění ze dne 10. 2. 2025 vyzvala žalovaného k zaplacení celého úvěru čerpaného na základě úvěrové smlouvy č. , hodnota, a stanovila mu k zaplacení lhůtu 14 dnů od sepsání dopisu, tedy do 24. 2. 2025. Součástí výzvy byla kalkulace finančního vyrovnání. Odeslání výzvy žalobkyně doložila podacím archem ze dne 11. 2. 2025.

12. Předžalobní výzvou ze dne 18. 7. 2025 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dluhu v dodatečné lhůtě nejpozději do 25. 7. 2025. Tato výzva byla zaslána žalovanému, jak je zřejmé z podacího archu ze dne 21. 7. 2025.

13. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř., vzal soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaný měli uzavřít smlouvu o úvěru, na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout spotřebitelský úvěr ve výši 360 000 Kč za účelem financování předmětu koupě, zde motorového vozidla tov. zn. Ford Transit 2,2 TDCi BUS, 2016, prostřednictvím jeho zprostředkovatele a žalovaný se měl zavázat peněžní prostředky společně s poplatky a úrokem žalobkyni vrátit v pravidelných splátkách. Vzhledem k tomu, že žalovaný peněžní prostředky řádně a včas nevrátil, (uhradil pouze jednu splátku), vyzvala žalobkyně žalovaného výzvou ze dne 10. 2. 2025 k úhradě dluhu nejpozději do 14 dnů od sepsání výzvy. Po zesplatnění žalovaný ještě částečně plnil, na dluh uhradil celkem 21 008 Kč. Následně již neuhradil ničeho, a to ani na základě zaslané předžalobní výzvy, a je tedy se splněním tohoto svého peněžitého závazku v prodlení.

14. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 419 a § 1812 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy z toho, že mezi žalobkyní a žalovaným jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, v důsledku čehož se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanoveným k ochraně spotřebitele nepřihlíží.

15. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

16. Podle § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSÚ“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

17. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. Podle § 75 ZSÚ je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 ZSÚ poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

19. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli „rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“.

20. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Podle § 78 ZSÚ je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

22. Podle § 87 odst. 2 ZSÚ je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

23. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

24. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

25. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

26. Podle § 1968 věta prvá o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

27. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 338 992 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

28. V daném případě však nebylo prokázáno, že by žalobkyně řádně posuzovala bonitu žalovaného úvěr splácet. Soud předně uvádí, že žalovaný uzavřel úvěrovou smlouvu ve věku 18 let, zavazující jej k úhradě celkové částky 494 592 Kč ve 48 měsíčních splátkách po 10 304 Kč do 21. 9. 2028. Při podpisu smlouvy žalovaný uhradil 40 000 Kč v hotovosti, tedy více, než činila jeho měsíční mzda. Tato základní východiska odpovídají listinným důkazům a nejsou mezi účastníky sporná. Soud konstatuje, že podle matričního listu klienta a potvrzení o ověření bonity žalovaný uvedl, že je svobodný, bydlí u rodičů, má základní vzdělání a pracuje u společnosti , právnická osoba, , kdy současně deklaroval čistý měsíční příjem 35 000 Kč a příjem domácnosti 65 000 Kč. Soud zdůrazňuje, že žalovaný byl u tohoto zaměstnavatele zaměstnán teprve od ledna 2024, tedy necelých devět měsíců před sjednáním úvěru, a jeho pracovní historie proto vykazuje minimální délku a stabilitu. Věk 18 let v kombinaci s krátkou dobou pracovního poměru představují objektivní rizikový faktor z hlediska dlouhodobé splátkové schopnosti. Z výplatních pásek a potvrzení o příjmu vyplývá, že mzda žalovaného byla vyplácena v hotovosti. Soud zdůrazňuje, že žalobkyně nepředložila bankovní výpisy žalovaného, a z provedeného dokazování neplyne, že by žalovaný vedl běžný účet, z něhož by bylo možné ověřit skutečnou strukturu a výši jeho životních výdajů, pravidelnost plateb či reálné hospodaření. V situaci hotovostní výplaty mzdy a absence bankovní historie bylo na místě zvlášť obezřetné ověřování výdajové stránky, k tomu však z předložených důkazů nedošlo. Žalovaný deklaroval měsíční výdaje 3 000 Kč na bydlení a 5 000 Kč na domácnost, tyto částky nebyly žádnými objektivními podklady doloženy ani verifikovány, jako např. v případě bydlení u rodičů čestným prohlášením, účty za energie, pravidelnými platbami apod., žalobkyně je přejala toliko formálně. Totéž platí o tvrzeném příjmu domácnosti 65 000 Kč, který nebyl specifikován (kdo jej pobírá, z jakého titulu, s jakou stabilitou) ani fakticky ověřen, jde proto o neprokázaný údaj, na nějž nelze bez dalšího stavět výsledek testu úvěruschopnosti. Žalobkyně stanovila „zbývající měsíční limit splátek“ ve výši 20 726 Kč na žalovaného a 74 744 Kč na domácnost, přičemž tento výpočet vychází převážně z neověřených tvrzení žalovaného, zejména o výdajích a příjmu domácnosti a nikoli z reálných dat o výdajích a platebních zvyklostech. Při sjednané měsíční splátce 10 304 Kč a deklarovaném osobním příjmu 35 000 Kč je přitom zřejmé, že tvrzená výdajová rezerva je extrémně citlivá na jakoukoli změnu (výpadek či snížení příjmu, nárůst životních nákladů), což v kontextu věku 18 let a krátké pracovní historie zvyšuje riziko budoucí platební neschopnosti. Přestože z interních prověrek žalobkyně plyne, že žalovaný neměl záznam v registrech SOLUS a ISIR, nebyla zjištěna exekuce a v NRKI byl evidován mírně negativní záznam, soud zdůrazňuje, že i „čisté“ registry samy o sobě nenahrazují povinnost věřitele odpovědně a individuálně posoudit schopnost spotřebitele splácet, včetně ověření skutečných výdajů a stability příjmů, zde zvláště s ohledem na věk 18 let a krátkou dobu zaměstnání, o čemž svědčí ostatně i skutečnost, že žalovaný uhradil pouze první splátku a další jedinou platbu až po zesplatnění úvěru. Soud uzavírá, že žalobkyně neprokázala, že posoudila úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Opominula věk žalovaného, krátké trvání pracovního poměru, hotovostní způsob výplaty mzdy a absence bankovních výpisů, jež znemožnila ověření reálných měsíčních výdajů. Posouzení bylo formální, založené na neověřených tvrzeních o výdajích a příjmu domácnosti, a neodráželo reálné riziko nesplácení po celou dobu trvání závazku do roku 2028.

29. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o. z., neboť měl za to, že § 86 a 87 ZSÚ je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhodl rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

30. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR [číslo] s. 757), dle něhož „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

31. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 360 000 Kč a že žalovaný na dluh žalobkyni uhradil částku 21 008 Kč, jedná se na jeho straně o bezdůvodné obohacení v částce 338 992 Kč, kterou je ve smyslu § 2991 o. z. povinen vydat (výrok I. rozsudek).

32. Vzhledem k tomu, že žalovaný je v prodlení s úhradou částky 338 992 Kč, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z této částky ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 12 % ročně za období od 25. 2. 2025 (tj. den následující po prvním dni prodlení žalovaného po uplynutí 14 denní lhůty stanovené ve výzvě ze dne 10. 2. 2025) do 4. 8. 2025 v kapitalizované výši 17 943,35 Kč a dále od 5. 8. 2025 až do zaplacení. Soud proto žalobě z části vyhověl, jak ve výroku I. rozsudku uvedeno a ve zbytku pak žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II. rozsudku). Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř. v délce trvání 3 dnů, neboť pro stanovení lhůty odlišné či plnění ve splátkách neshledal podmínky.

33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 56 104,30 Kč (po zaokrouhlení), přičemž tato částka představuje 86,6 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 93,3 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 6,7 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 14 538 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 bod. 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 363 435 Kč sestávající z částky 9 780 Kč za každý ze 4 úkonů právní služby (převzetí a příprava, podání návrhu, předžalobní upomínka, účast na jednání dne 28. 4. 2026) včetně 4 paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. Dále náklady řízení sestávají z náhrady za promeškaný čas za 2 půlhodiny po 150 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3, a z náhrady cestovních výdajů dle § 13 odst. 1 a 5 v celkové výši 306,92 Kč za cestu , adresa, a zpět, celkem 40 km (cesta osobním automobilem tov. zn. Volkswagen Passat, se spotřebou 5,2 l na 100 km při průměrné ceně pohonných hmot 34,10 Kč/l se sazbou základní náhrady 5,90 Kč za km podle vyhlášky č. 573/2025 Sb.); to vše (kromě soudního poplatku) zvýšeno o 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 8 720,66 Kč, která patří k nákladům řízení podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř., neboť zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty.

34. Zaplacení náhrady nákladů řízení soud žalovanému uložil v třídenní lhůtě podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta podle § 149 odst. 1 o. s. ř. (výrok pod bodem III. tohoto rozsudku).