3 C 158/2023

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Marcelou Součkovou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1 , Ph.D. sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 : Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 12 920,44 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 4 402 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 542,26 Kč a nadále běžícím ve výši 8,25 % ročně z částky 4 402 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni 8 518,44 Kč spolu s- kapitalizovaným obchodním úrokem ve výši 1 388,13 Kč a nadále běžícím ve výši28,14% ročně z částky 6 726,74 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, - kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 297,88 Kč a nadále běžícím ve výši 8,25 % ročně z částky 2 324,74 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domá zaplacení pohledávky v celkové výši 12 920,44 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že žalovaný uzavřel s její právní předchůdkyní, společností , právnická osoba, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) dne 26. 3. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , číslo, . Na základě této smlouvy poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, které žalovaný převzal v den uzavření smlouvy v hotovosti. Dále poukázala na to, že se žalovaný v souvislosti s poskytnutým úvěrem ve smlouvě zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně souhrnný poplatek ve výši 8 917 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnutého úvěru a poplatků se žalovaný ve smlouvě zavázal uhradit v hotovosti v 52 týdenních splátkách po 364 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 25. 3. 2022. Žalobkyně zdůraznila, že žalovaný nesplácel řádně a včas, poslední splátku uhradil dne 10. 6. 2021. Žalobkyně se domáhala po žalovaném z titulu nesplaceného úvěru úhrady částky 6 726,74 Kč na jistině, na dlužném poplatku 6 193,70 Kč, obchodního úroku kapitalizovaného ve výši 1 388,13 Kč a nadále běžícího ve výši 28,14% ročně z částky 6 726,74 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení kapitalizovaného ve výši 840,14 Kč a nadále běžícím ve výši 8,25 % ročně z částky 6 726,74 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení.Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní, došlo k postoupení pohledávek za žalovaným na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován dopisem ze dne 16. 12. 2022.Žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, ten však na dluh ničeho neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) oba účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda s tímto postupem souhlasí, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že souhlas byl dán. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný na výzvu nereagoval, soud věc rozhodl za souhlasu žalobkyně, aniž by nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Soud ve věci vycházel z obsahu listin založených ve spise, na základě nichž dospěl k následujícím závěrům o skutkovém stavu věci.

5. Žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , číslo, dne 26. 3. 2021, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 10 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem. Žalovaný se současně zavázal zaplatit souhrnný poplatek v souvislosti se zápůjčkou ve výši 8 917 Kč. Celkem se žalovaný zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku 18 917 Kč v 52 týdenních splátkách po 364 Kč. Nedílnou součástí smlouvy o spotřebitelském úvěru byly smluvní podmínky, uvedené na zadní straně formuláře (viz Smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 26. 3. 2021, včetně smluvních podmínek smlouvy o spotřebitelském úvěru). Z tabulky umoření soud zjistil, že žalovaný uhradil na předmětný úvěr celkem 5 598 Kč, kdy poslední platba byla ze strany žalovaného uhrazena dne 10. 6. 2021.

6. Z karty zákazníka zpracované pro žalovaného a žalovaným podepsanou dne 23. 3. 2021 má soud za prokázané, že žalobkyně vyžádala od žalovaného základní údaje o jeho osobě, bydlišti, zaměstnání, příjmech a výdajích. Jeho čistý měsíční příjem činí 27 221 Kč. Bydlí v nájmu, je svobodný a nemá na sobě závislou žádnou vyživovanou osobu. Jako běžné měsíční výdaje uvedl externí splátku ve výši 2 000 Kč. Jeho odhadované měsíční výdaje činily částku ve výši 4 000 Kč. K prokázání uvedených údajů měl předložit 2 výplatní pásky.

7. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022, včetně seznamu postoupených pohledávek, má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni pohledávky za žalovaným, a to s účinností ke dni 16. 12. 2022. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 16. 12. 2022, přičemž jeho odeslání má soud za prokázané z podacího lístku ze dne 13. 1. 2023.

8. Z výzvy k plnění ze dne 1. 6. 2023 a podacího lístku z téhož dne má soud za prokázané, že žalovaný byl před podání žaloby vyzván ke splněné své povinnosti.

9. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), dle něhož se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

11. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

12. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli „rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

14. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

15. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

16. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

17. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

19. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

20. Podle ustanovení § 1879 a § 1880 odst. 1 o.z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Podle § 1882 odst. 1 o. z. dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.

21. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je oprávněn pouze částečně, a to v rozsahu uvedeném ve výroku rozhodnutí, tj. částce 4 402 Kč, neboť žalobkyně nemá za žalovaným pohledávku, která by měla svůj právní základ ve smlouvě o spotřebitelském úvěru č. , číslo, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným.

22. Z předložených důkazů nevyplynulo, že by právní předchůdkyně žalobkyně splnila svoji zákonnou předsmluvní povinnost řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost spotřebitele. Soud vyzval žalobkyni usnesením č.j. 3 C 158/2023 – 9 ze dne 11. 10. 2023, aby doplnila svá skutková tvrzení a navrhla důkazy k prokázání své povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru. K tomu žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost zkoumala její právní předchůdkyně na základě údajů a podkladů, které obdržela od žalovaného. Uvedla, že s ohledem na prohlášení žalovaného obsažené ve smlouvě, tj. že jím uvedené údaje jsou pravdivé a úplné, neměla důvod blíže jím uvedené údaje ověřovat. Poukazovala na zákonnou povinnost žalovaného ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 a 7 o.z. jednat v právním styku poctivě, a že se má za to, že kdo jednal v právním styku, jednal poctivě. K prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně navrhla k důkazu výlučně kartu zákazníka podepsanou žalovaným. Z této karty zákazníka má soud za prokázané, že žalovaný sdělil nějaké údaje, na základě nichž mohla být prověřena úvěruschopnost žalovaného, avšak z žádného ze soudu doložených důkazů nevyplynulo, jak s uvedenými údaji bylo konkrétně pracováno, ani v jakém rozsahu tyto údaje byly ověřeny, a to ať již jde o příjmy či o výdaje žalovaného nebo jeho jiné závazky, či zda bylo provedeno šetření v insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí, popřípadě dalších rejstřících klientských informací. K ověření údajů poskytnutých žalovaným byla právní předchůdkyně žalobkyně povinna nejen na základě shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, ale i jako řádný správce svého majetku za situace, kdy některé údaje poskytnuté žalovaným budí minimálně oprávněnou pochybnost o své správnosti.

23. Žalobkyně sice tvrdí, že u žalovaného byla ověřena výše jeho příjmu z výplatních pásek (viz. Karta zákazníka), avšak soudu tyto nedoložila. Z karty zákazníka vyplývá, že odhadované měsíční náklady žalovaného činily 6 000 Kč měsíčně, uvedené náklady nebyly ověřeny žádnými dokumenty. Nelze rovněž přehlédnout, že žalovaný si nejprve zažádal o úvěr ve výši 20 000 Kč, avšak byl mu poskytnut úvěr pouze ve výši 10 000 Kč. Již všechny tyto shora uvedené informace tak měly vést právní předchůdkyni žalobkyně k obezřetnosti, neboť uvedené údaje zjevně budí obavu o své správnosti. Nelze ani přehlédnout, že karta zákazníka i smlouva o úvěru byly vyplněny ručně a lze tak mít pochybnost o tom, kde k jejich vyplnění došlo a kdo a s jakou odborností úvěruschopnost, resp. tyto údaje, zkoumal. Z uvedeného je tak zjevné, že u žalovaného i bez dalšího přezkoumání jím uvedených údajů, lze mít za to, že jsou u něho dány oprávněné obavy z toho, že nebude schopen úvěr řádně splácet. Lze tak uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím zápůjčky dostatečně a s odbornou péčí nezkoumala úvěruschopnost žalovaného, respektive, že žalobkyně neprokázala, že by byla úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím zápůjčky dostatečně a s odbornou péčí posouzena. Tedy ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelských úvěrech ve spojení s ustanovením § 588 o.z. je smlouva o zápůjčce neplatná.

24. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy o zápůjčce přihlédl jednak z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouhé relativní neplatnosti smlouvy o zápůjčce za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C-679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o zápůjčku je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

25. Za situace, kdy je smlouva neplatná, může se žalobkyně po žalovaném domáhat úhrady finanční částky, kterou mu prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. Soud má za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému dne 26. 3. 2021 v hotovosti částku 10 000 Kč. Žalovaný na tento úvěr před podáním žaloby uhradil celkem 5 598 Kč, tedy na žalobkyni mohlo přejít pouze právo na úhradu bezdůvodného obohacení ve výši 4 402 Kč včetně nároku na úhradu zákonného úroku z prodlení kapitalizovaného ve výši 542,26 Kč (za dobu ode dne splatnosti úvěru, neboť si žalovaný musel být vědom toho, že nejpozději k tomuto dni je povinen vrátit poskytnuté prostředky právní předchůdkyni žalobkyně do dne postoupení pohledávky) a nadále běžícího ve výši 8,25 % ročně z částky 4 402 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení. Lhůta k plnění byla stanovena ve smyslu § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř. v trvání 3 dnů, neboť pro stanovení lhůty odlišné či plnění ve splátkách neshledal soud důvody (výrok I.).

26. Protože nebylo prokázáno, že došlo k platnému uzavření shora uvedené smlouvy, soud ve zbývajícím rozsahu (tj. v rozsahu souhrnných poplatků a obchodního úroku a k nim požadovaného úroku z prodlení) žalobu zamítl, neboť v tomto rozsahu není nárok žalobkyně po právu (výrok II.).

27. Výrokem III. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, a to podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tj. podle úspěchu, resp. neúspěchu ve věci. Žalovanému, který byl ve sporu úspěšnější, a náležela by mu tak poměrná část úhrady nákladů řízení, však žádné náklady v souvislosti s tímto řízení nevznikly, proto soud náhradu nákladů nepřiznal žádnému z účastníků.