3 C 213/2022

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Marcelou Součkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 25 208 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do částky 7 009 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 009 Kč od 23. 7. 2022 do zaplacení; co do smluvní pokuty ve výši 1 392,77 Kč a co do úroku ve výši 51,13 % ročně z částky 13 901,82 Kč od 23. 7. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 85 766 Kč, zastavuje.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 15 414 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15 414 Kč od 23. 7. 2022 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 1 392,77 Kč, obchodní úrok ve výši 35 % ročně z částky 13 901,83 Kč od 23. 7. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 85 766 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 28. 12. 2022 domáhala zaplacení částky ve výši 25 208 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že jako společnost s povolením České národní banky poskytovat spotřebitelské úvěry uzavřela se žalovanou dne 17. 12. 2018 úvěrovou smlouvu [číslo] na základě které poskytla žalované spotřebitelský úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalobkyně vyplatila žalované úvěr dne 18. 12. 2018, a to na její účet. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr vrátit žalobkyni zpět spolu s efektivní úrokovou sazbou 129,75 % ročně, a to ve 48 měsíčních splátkách po 1 489 Kč, počínaje lednem 2019. Žalobkyně dále uvedla, že před poskytnutím úvěru žalované ověřila její schopnost úvěr splácet, a to na základě dokladů a informací získaných od žalované, z databází umožňujících posouzení její úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů. Dále tvrdila, že byla ověřena úvěrová historie žalované v databázích SOLUS a NRKI a dále na základě provedeného vnitřního scoringu – hodnocení klienta. Poukázala na to, že žalovaná ani její zaměstnavatel nebyli evidováni v insolvenčním rejstříku. Dále uvedla, že žalovaná dvakrát požádala o bezúplatný odklad splátek z důvodu pracovní neschopnosti, čemuž žalobkyně vyhověla. Po dobu odkladu těchto splátek (č. 13 a č. 27), konkrétně od 17. 1. 2020 do 16. 2. 2020 a následně od 17. 3. 2021 do 16. 4. 2021 neběžel sjednaný úrok za poskytnutý úvěr. Žalobkyně rovněž poukázala na to, že žalovaná dále využila ochranné doby podle zákona č. 177/2020 Sb., po dobu od 1. 5. 2020 do 31. 10. 2020 tak vzniklo žalobci právo na úrok za poskytnutý úvěr ve výši repo sazby vyhlášené ČNB zvýšené o 8 procentních bodů. Žalovaná však neplnila řádně podmínky smlouvy a ocitla se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru, v důsledku čehož došlo ke dni 21. 7. 2022 k automatickému zesplatnění úvěru. Dle tvrzení žalobkyně do tohoto data žalovaná uhradila celkem 32 splátek po 1 489 Kč. Žalobkyně proto požadovala po žalované 998 Kč sestávající ze dvou smluvních pokut ve výši á 499 Kč za prodlení s úhradou splátky č. 41 a 42 a náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované ve výši 3 800 Kč sestávající za každou z 19 splátek (č. 15, 23 – 26, 29 - 42) á 200 Kč, s níž se žalovaná ocitla v prodlení po dobu delší 15 dnů. Dále žalobkyně požadovala veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru ve výši 3 723,99 Kč a nezaplacenou jistinu ve výši 13 901,82 Kč, tj. celkem 17 625,81 Kč, které se staly součástí nové jistiny, kterou byla žalovaná povinna uhradit k datu zesplatnění úvěru, a zákonné úroky z prodlení z celé nové jistiny ve výši 13 901,82 Kč ode dne 23. 7. 2020 do zaplacení, a to v nominální roční úrokové sazbě 86,13 % p.a., maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 85 766 Kč. Žalobkyně dále požadovala smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou od dne 23. 7. 2022 do jejího zaplacení, vyjma ochranné doby od 1. 5. 2020 do 31. 10. 2020, tj. celkem ve výši 2 785,54 Kč. Žalobkyně uvedla, že před podáním žaloby zaslala žalované výzvu k dobrovolnému plnění, žalovaná na ni však nereagovala.

2. Žalovaná při jednání uvedla, že v průběhu trvání daného vztahu opakovaně žádala o odložení splátek, že dluhu vůči žalobkyni si je vědoma, ale má za to, že už zaplatila dost.

3. Soud z provedených důkazů učinil následující skutková zjištění.

4. Z úplného výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu vyplývá, že žalobkyně má povolení České národní banky poskytovat spotřebitelské úvěry.

5. Z Návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/ Smlouva o úvěru [číslo] kopie občanského průkazu soud zjistil, že žalovaná podepsala tento návrh dne 17. 12. 2018 a požádala jím o poskytnutí úvěru ve výši 20 000 Kč, s tím, že se zavázala žalobkyni vrátit částku 71 472 Kč ve 48 měsíčních splátkách po 1 489 Kč. Z návrhu na uzavření smlouvy, a to zčásti B), bod 1 dále vyplývá, že žalobkyně byla oprávněna požadovat po žalované doklady a informace nezbytné pro posouzení její úvěruschopnosti. Žalobkyně byla oprávněna provést ověření informací a dokladů poskytnutých žalovanou a další zjištění, které bude považovat za nezbytné k posouzení úvěruschopnosti žalované, a žalovaná jí k tomu podpisem smlouvy výslovně zmocnila. Návrh smlouvy byl žalobkyní akceptován dne 17. 12. 2018.

6. Oznámení o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru [číslo] bylo žalované zasláno na adresu uvedenou v návrhu úvěrové smlouvy dne 19. 12. 2018 spolu se splátkovým kalendářem a sdělením účtu pro úhradu splátek (viz oznámení o schválení úvěru, splátkový kalendář a dodejka, ze které vyplývá, že zásilka byla uložena dne 21. 12. 2018). Bezprostředně před vyhotovením návrhu úvěrové smlouvy byly žalované poskytnuty i informace o spotřebitelském úvěru (viz informace pro klienty poskytované zprostředkovatelem úvěru a předsmluvní formulář).

7. Z hodnocení klienta, tj. z údajů sdělených dne 17. 12. 2018 žalovanou žalobkyni pro účely posouzení její úvěruschopnosti, má soud za prokázané, že žalovaná uvedla, že je zaměstnána na dobu neurčitou, a její pravidelný čistý měsíční příjem činí 16 500 Kč. Jako její výdaje bylo v hodnocení klienta uvedeno životní minimum ve výši 3 410 Kč, dále náklady na bydlení ve výši 1 000 Kč, splátky [právnická osoba] [anonymizováno] ve výši 4 701 Kč a výdaje na 1 dítě žijící ve společné domácnosti ve výši 2 000 Kč, proto její celkové výdaje měly činit 11 111 Kč. S připočtením rezervy ve výši 1 000 Kč měly volné zdroje žalované činit 4 389 Kč. Z formuláře vyplývá, že žalovaná je svobodná, pečující o jedno dítě, bydlí u rodičů, je zaměstnána u [právnická osoba], sídlem [adresa], u žalobkyně měla další úvěr se splátkou 1 230 Kč měsíčně, nemá žádné spoření, výdaje na dopravu, záliby apod. Z formuláře nevyplývá, jaké konkrétní doklady byly před poskytnutím úvěru žalovanou poskytnuty, či po ní požadovány.

8. Z pracovní smlouvy ze dne 9. 3. 2007 a z dokladů o výplatě mzdy za měsíce říjen a listopad 2018, jakož i z částečných výpisů z účtu žalované ze dne 14. 11. 2018 a 13. 12. 2018 má soud za osvědčené, že žalovaná byla zaměstnána u téhož zaměstnavatele, jakého žalovaná uvedla při sjednání úvěru na dobu neurčitou a že výše příjmu žalované činila v říjnu 2018 částku 13 627 Kč a za listopad 2018 částku ve výši 15 021 Kč. Průměrná mzda žalované za uvedené dva měsíce tak činila pouze 14 342 Kč.

9. Podle výpisu záznamů z registru SOLUS a z ověření v registru NRKI žalobkyně provedla šetření v uvedených databázích, když zároveň v registru NRKI nebylo žalované přiděleno CBS skóre, jelikož byla její smlouva hodnocena jako špatná.

10. Z dokladu o vyplacení úvěru ze dne 18. 12. 2018 má soud za prokázané, že žalobkyně eviduje odeslání částky 20 000 Kč pod variabilním symbolem shodným s číslem úvěrové smlouvy na účet shodný s účtem žalované, uvedeným v návrhu úvěrové smlouvy.

11. Z karty klienta vyplývá, že žalobkyně vedla evidenci úvěru poskytnutého žalované, a že na této kartě mimo jiné vedla záznamy o provedených platbách žalované na úvěr. Z evidence pak vyplývá, že žalovaná uhradila na poskytnutý úvěr celkem částku 47 648 Kč.

12. Z oznámení o využití ochranné doby ze dne 20. 4. 2020 spolu se sdělením žalobkyně ze dne 19. 5. 2020 s upraveným splátkovým kalendářem, soud zjistil, že žalovaná využila ochrannou dobu dle zákona č. 177/2000 Sb., o některých opatřeních v oblasti splácení úvěrů v souvislosti s pandemií COVID-19 z důvodu negativního ekonomického dopadu pandemie COVID -19, a to ode dne 1. 5. 2020 do 31. 10. 2020. Po tuto dobu byla úroková sazba úvěru snížená na výši repo sazby ČNB zvýšené o 8 procentních bodů.

13. Ze žádosti o úpravu splátkového kalendáře žalované ze dne 17. 1. 2020 a ze dne 17. 3. 2020 spolu s dopisy žalobkyně ze dne 22. 1. 2020 a 1. 4. 2021 a upravenými splátkovými kalendáři ze dne 22. 1. 2020 a 1. 4. 2021 má soud za prokázané, že došlo k odkladu splátek č. 13 a 27.

14. Z výzev k zaplacení ze dne 17. 6. 2022, 18. 7. 2022 a 30. 10. 2020 vyplývá, že žalobkyně zaslala žalované výzvy s upozorněním na prodlení s úhradou konkrétních splátek úvěru, s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru, včetně uplatnění nároku na poplatky za výzvu k úhradě dlužných splátek.

15. Oznámením ze dne 21. 7. 2022 žalobkyně informovala žalovanou o zesplatnění úvěru a vyzvala ji k úhradě celého dluhu.

16. Z předžalobní výzvy ze dne 7. 12. 2022 spolu s plnou mocí a podacím archem má soud za prokázané, že žalobkyně zaslala před podáním žaloby žalované předžalobní výzvu a oznámila jí, že ke dni 21. 7. 2022 došlo k zesplatnění celého úvěru. Žalobkyně současně vyzvala žalovanou k okamžitému zaplacení jejích závazků vyplývajících ze smlouvy o úvěru.

17. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř., vzal soud za prokázané, že žalovaná podala u žalobkyně návrh smlouvy o úvěru, jejímž předmětem bylo poskytnutí finančních prostředků ve výši 20 000 Kč, který žalobkyně odsouhlasila. Žalobkyně následně vyplatila žalované na dohodnutý účet částku 20 000 Kč. Žalovaná úvěr postupně splácela, a žalobkyni uhradila za dobu od ledna 2019 do dubna 2022 celkem 47 648 Kč. Žalobkyně poté s odkazem na prodlení žalované se splátkami zesplatnila celý úvěr a vyzvala žalovanou k jeho zaplacení.

18. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle něhož se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z., úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

19. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o.z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Podle § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

21. Soud na posuzovaný případ aplikoval rovněž § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také„ Zosú“), podle nějž poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

22. Podle § 87 odst. 1 Zosú poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

23. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

24. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba není důvodná, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 Zosú je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však i přes písemnou výzvu soudu učiněnou žalobkyni z předložených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně dostatečným způsobem posuzovala bonitu žalované úvěr splácet. V tomto směru sice nelze klást žalobkyni k tíži, jestliže primárně vycházela z údajů poskytnutých samotnou žalovanou, avšak pokud tyto údaje již samy o sobě, ve svém souhrnu vyvolávají důvodné pochybnosti o schopnosti žadatele úvěr splácet, je poskytnutí úvěru projevem nedostačené pečlivosti poskytovatele. Rovněž tak je třeba v tomto směru klást poskytovateli úvěru k tíži, pokud žadatelem sdělené údaje vyvolávají důvodné pochybnosti o své správnosti, přičemž poskytovatel úvěru nepřistoupí k ověření těchto údajů z jiných zdrojů. Za situace, kdy z obsahu formuláře„ Hodnocení klienta“ vyplývá, že žalovaná uvedla, že její měsíční výdaje na bydlení představují částku ve výši pouze 1 000 Kč, bylo na místě takto zřejmě podhodnocenou výdajovou stánku hospodaření žalované prověřit, bez ohledu na to, že byla žalobkyní do výdajové stránky započtena paušální částka odpovídající životnímu minimu ve výši 3 410 Kč, jelikož žalovanou přiznávaná částka odpovídala zcela nereálné platbě za bydlení. Takovýto postup se jeví jako neodpovědný i vzhledem k tomu, že žalovaná uvedla, že její průměrný čistý měsíční příjem je 16 500 Kč měsíčně, ačkoliv již žalobkyně z výplatních pásek žalované mohla ověřit, že průměrný měsíční příjem žalované byl 14 342 Kč. Nadto za situace, kdy žalovaná měla bydlet sama u rodičů a vyživovat jedno dítě. Z uvedeného je tak zřejmé, že se žalobkyně nezabývala tím, co konkrétně tvoří výdaje žalované, kolik činí skutečně její náklady na bydlení a na inkaso, na stravu a na výživu jejího dítěte, a od žalované žádné doklady v tomto směru nežádala, ačkoliv podle samotného návrhu na uzavření smlouvy byla žalobkyně oprávněna provést ověření informací a dokladů poskytnutých žalovanou k posouzení její úvěruschopnosti, a byla k tomu i žalovanou zmocněna. Žalobkyně tak řádně neporovnávala příjmy a výdaje žalované ve smyslu § 86 odst. 2 Zosú. Soudu je pak z jeho úřední činnosti známo, že žalobkyně poskytla v období let 2017 – 2018 nejméně 4 úvěry, které taktéž nebyly ze strany žalované řádně spláceny, a žalobkyně se jejich úhrady domáhala v soudním řízení u zdejšího soudu.

25. Soud má tak za to, že tedy nebyla dostatečně prověřena úvěruschopnost žalované splácet úvěr před uzavřením smlouvy, a proto je uvedená smlouva neplatná dle § 87 odst. 1 Zosú ve spojení s § 588 o.z.

26. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smluv přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

27. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

28. S ohledem na podání žalobkyně ze dne 20. 3. 2023, kterým žalobkyně vzala žalobu co do částky 7 009 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 009 Kč od 23. 7. 2022 do zaplacení; co do smluvní pokuty ve výši 1 392,77 Kč a co do úroku ve výši 51,13 % ročně z částky 13 901,82 Kč od 23. 7. 2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 85 766 Kč, zpět a jelikož žalovaná se zpětvzetím žaloby vyslovila souhlas, respektive se ve stanové lhůtě nevyjádřila, tak soud výrokem I. rozsudku podle ustanovení § 96 odst. 2 o. s. ř. řízení v této části zastavil.

29. Vzhledem k tomu, že v řízení bylo prokázáno, že nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, a zároveň, že žalovaná již před podáním žaloby žalobkyni zaplatila 47 648 Kč, tedy částku převyšující poskytnutou výši úvěru od žalobkyně ve výši 20 000 Kč, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl v celém rozsahu, jelikož nevzniklo na straně žalované ani bezdůvodné obohacení (výrok II. rozsudku).

30. Výrok III. rozsudku o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná měla ve věci plný úspěch a příslušela by jí náhrada účelně vynaložených nákladů řízení v plné výši. Žalované však žádné náklady řízení nevznikly, respektive jejich náhradu nepožadovala. Proto soud rozhodl, že žádný z účastníku nemá nárok na náhradu nákladů řízení.