3 C 29/2024

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl soudkyní Mgr. Marcelou Součkovou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 zaplacení 34 064 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 26 649 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 25. 8. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 7 415 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 25. 8. 2023 do zaplacení, úroku ve výši 27,28 % ročně z částky 28 564 Kč od 25. 8. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 1 954,08 Kč k rukám zástupce žalobkyně , tituly před jménem, , jméno FO, , a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 3. 10. 2023, ve znění jejího doplnění, domáhala zaplacení částky 34 064 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že s žalovaným uzavřela dne 1. 2. 2023 Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , číslo, , na jejímž základě mu poskytla úvěr ve výši 30 000 Kč tak, že část poskytnutého úvěru ve výši 27 500 Kč poukázala dne 3. 2. 2023 na účet žalovaného, a částku 2 500 Kč z poskytnutého úvěru zaslala na účet zprostředkovatele úvěru. Dále uvedla, že se žalovaný zavázal vrátit jí úvěr včetně úroků ve výši 27,28 % ročně z poskytnutého úvěru, tj. celkem částku ve výši 46 000 Kč ve 40 měsíčních splátkách po 1 150 Kč splatných ke každému 20. dni v měsíci, počínaje dnem 20. 3. 2023. Žalobkyně tvrdila, že před uzavřením smlouvy se žalovaným řádně posoudila jeho schopnost úvěr splácet, a to podle informací sdělených žalovaným a dále lustrací v centrální evidencí exekucí, insolvenčním rejstříku, databázi nemovitostí, databázi registru CRIF – Registru platebních informací. Zdůraznila, že informace sdělené žalovaným si telefonicky ověřovala. Poukázala na to, že žalovaný neměl žádnou vyživovací povinnost a jeho průměrný měsíční příjem činil 25 000 Kč. Dále uvedla, že vycházela i ze zjištění, že žalovaný hradí úvěr ve výši 6 500 Kč, dále vycházela z nákladů na bydlení žalovaného ve výši 8 900 Kč, životního a existenčního minima, přičemž dospěla k závěru, že bonita žalovaného je dostačující. Uvedla, že žalovaný neplnil řádně a včas svůj závazek, když uhradil pouze tři splátky v měsíci březnu, dubnu a květnu 2023, celkem částku 3 351 Kč, žalobkyně proto celý nesplacený úvěr zesplatnila ke dni 24. 8. 2023. K tomuto dni byl žalovaný podle žalobkyně v prodlení s úhradou neuhrazených dlužných splátek ve výši 3 549 Kč a dále s neuhrazenou jistinou ve výši 27 027 Kč a obchodní úroky naběhlé před zespaltněním úvěru v celkové výši 2 012 Kč. Žalobkyně dále požadovala po žalovaném zaplacení nákladů vynaložených za zaslání tří upomínek vždy po 100 Kč, tj. 300 Kč, a dále smluvní pokutu naběhlou před zesplatněním úvěru v celkové částce 1 996 Kč, a to za prodlení žalovaného se splacením tří řádných měsíčních splátek před splatností úvěru, když pokuta za prodlení s úhradou každé jednotlivé splátky činila 499 Kč. Dále žalobkyně uplatnila vůči žalovanému rovněž nárok na smluvní pokutu naběhlou po zesplatnění úvěru ve výši 0,1% denně z neuhrazeného zůstatku úvěru, tj. z částky 30 576 Kč, kterou kapitalizovala za období od 25. 8. 2023 do 2. 10. 2023 částkou 1 192 Kč. Žalovaný dluh neuhradil ani přes žalobkyní zaslanou předžalobní upomínku ze dne 24. 8. 2023.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. účastníky k vyjádření, zda s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí s tím, že pokud se písemně ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že jejich souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání je dán. Protože žalobkyně s navrženým postupem vyslovila souhlas a žalovaný na výzvu soudu nereagoval, rozhodl soud bez ve věci bez nařízení jednání.

4. Soud při rozhodnutí vycházel z listin založených žalobkyní do spisu, z nichž zjistil následující ve věci rozhodné skutečnosti:

5. Z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně ve spojení s úplným výpisem ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu má soud za prokázané, že žalobkyně je subjektem oprávněným poskytovat spotřebitelské úvěry ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

6. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , číslo, ze dne 1. 2. 2023, formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a předpisu úhrad má soud za prokázané, že žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru prostřednictvím verifikační platby ve výši 1 Kč. Za žalobkyni byla smlouva podepsána jejím zástupcem , jméno FO, , který byl označen jako „samostatný zprostředkovatel“. Podle smlouvy byl úvěr sjednán jako neúčelový. Celková výše spotřebitelského úvěru činila 30 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v 40 měsíčních splátkách po 1 150 Kč, počínaje dnem 20. 3. 2023. Celkem měl žalovaný uhradit částku 46 000 Kč, a to s ohledem na to, že mezi stranami byla sjednána zápůjční úroková sazba 27,28 %. Úvěr měl být žalovanému poskytnut na jeho účet. Podle článku II. písm. b) Smlouvy byla částka 2 500 Kč poskytnuta žalovanému na účet zprostředkovatele, a to jako provize sjednaná mezi žalovaným a zprostředkovatelem. Žalovaný se dále ve smlouvě zavázal uhradit žalobkyni v případě prodlení s úhradou úvěru či jednotlivých splátek smluvní pokutu ve výši 499 Kč a výši 0,1% denně z dlužné částky, zákonný úrok z prodlení a rovněž náhradu účelně vynaložených nákladů. Součástí smlouvy byly rovněž údaje o žalovaném, tedy, že je svobodný, nemá vyživovací povinnost, bydlí v bytě v osobním vlastnictví, je zaměstnán u společnosti , právnická osoba, ., s čistým měsíčním příjmem 25 000 Kč. Jako příjem domácnosti byla uvedena částka ve výši 68 000 Kč, výdaje na bydlení ve výši 8 900 Kč a výdaje na splátky dalších úvěrů ve výši 6 500 K č. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, má soud za prokázané, že žalovaný obdržel zákonem vymezené předsmluvní informace.

7. Podle formuláře Závazky spotřebitele a výdaje spotřebitele ze dne 1. 2. 2023 a Posouzení úvěruschopnosti zákazníka ze dne 2. 2. 2023 o jeho závazcích, výdajích, příjmech, ve spojení s výplatními lístky žalovaného za měsíce prosinec 2022, kdy jeho čistá mzda byla ve výši 24 276 Kč, a za měsíc listopad 2022 byla jeho čistá mzda ve výši 26 285 Kč, je zřejmé, že žalovaný uvedl, že je svobodný, pobírá mzdu ve výši 25 000 Kč měsíčně, přičemž z této mzdy vynakládá částku 8 900 Kč na bydlení a částku 6 500 Kč na splátku úvěru. Jiné výdaje uvedeny nebyly. Žalovaný neuvedl počet osob ve společné domácnosti, ale uvedl, že příjmy domácnosti jsou ve výši 68 000 Kč. Žalobkyně provedla vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného a výsledek zaznamenala do formuláře Posouzení úvěruschopnosti zákazníka ze dne 2. 2 .2023, když při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z normativních nákladů na bydlení ve výši 8 932 Kč a životního minima žalovaného 4 860 Kč (viz životní a existenční minimum, výše normativních nákladů na bydlení). Podle výstupu z insolvenčního rejstříku a výpisu z Centrální evidence exekucí má soud za prokázané, že žalovaný neměl žádný záznam.

8. Z kopie občanského průkazu žalovaného č. , číslo, soud zjistil, že žalovaný je svobodný, trvalý pobyt má hlášen na adrese , adresa, , platnost tohoto průkazu je do 15. 8. 2026. Na tomto listu (čl. 26 spisu), kde je kopie OP je rovněž uvedeno: „souhlasím s kopií OP.“ a je připojen podpis.

9. Z potvrzení o provedení transakce soud zjistil, že žalobkyně vyplatila žalovanému na jeho účet částku ve výši 27 500 Kč dne 3. 2. 2023. Z potvrzení o provedení transakce rovněž ze dne 3. 2. 2023 vyplývá, že žalobkyně vyplatila na účet zprostředkovatele, pana , jméno FO, , částku 2 500 Kč.

10. Z potvrzení o provedení transakce soud zjistil, že žalovaný dne 2. 2. 2023 zaslal žalobkyni na její účet částku ve výši 1 Kč.

11. Z listiny nazvané Bonita smlouvy a tabulky umoření soud zjistil, že žalovaný uhradil řádně splátku v měsíci březnu 2023, dubnu 2023, částečně v červnu 2023 (celkově uhradil 3 351 Kč), a následně se dostal do prodlení s úhradou dalších splátek za měsíce červen, červenec a srpen 2023, a dále již na úvěr ničeho neuhradil.

12. Z upomínky ze dne 24. 8. 2023 má soud za prokázané, že žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky.

13. Oznámením o zesplatnění - předžalobní výzvy ze dne 24. 8. 2023 byl žalovaný informován o zesplatnění úvěru, o důsledcích zesplatnění, výši dlužné částky a zároveň mu byla poskytnuta lhůta v délce 10 dní od odeslání výzvy k úhradě dlužné částky před podáním žaloby. Odeslání výzvy žalovanému žalobkyně doložila poštovním podacím lístkem z téhož dne.

14. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle něhož se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky.

15. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

18. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli „rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“19. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

21. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

22. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

23. Soud ve smyslu ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákona (dále jen „občanský zákoník“) přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

24. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

25. Podle § 1968 věta prvá o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále podle ustanovení § 1970 o. z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

26. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 26 649 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy, když soud má za to, že žalobkyně řádně neprověřila úvěruschopnost žalovaného. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě žalobkyně vycházela z čestného prohlášení týkající se závazků a výdajů žalovaného, negativních výpisů z insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí, jakož i ze dvou předložených výplatních lístků. Z tiskopisu posouzení úvěruschopnosti ze dne 2. 2. 2023 vyplývá, že příjmy žalovaného měly činit 25 000 Kč. V čestném prohlášení týkající se závazků a výdajů pak žalovaný uvedl částku 8 900 Kč na bydlení a 6 500 na splátky úvěru. Žádné další výdaje v tiskopise uvedeny nebyly, a to ani náklady na běžný život - např. na mobilní telefon, přičemž z uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že žalovaný mobilní telefon vlastní. Žalovaný by tak měl k dispozici částku kolem 9 600 Kč, což by v případě splátky žalobkyně ve výši 1 150 Kč postačovalo, ovšem za předpokladu, že by takto uvedené výdaje byly reálné. Žalobkyně, přestože si ověřovala pravdivost údajů poskytnutých žalovaným nahlédnutím do centrální evidence exekucí a insolvenčního rejstříku, dále však již nezjišťovala, zda příjmy žalovaného postačují k uspokojení všech jeho nákladů. Žalobkyně za účelem zjištění jeho skutečných nákladů, které mimochodem nebyly vůbec uvedeny, vyjma blíže nespecifikovaných nákladů na bydlení, měla vyzvat žalovaného k předložení výpisu z jeho účtu za období předcházející poskytnutí úvěru, z něhož by bylo možné posoudit obvyklé hospodaření žalovaného s financemi. Již skutečnost, že smlouva o spotřebitelském úvěru byla uzavřena dne 2. 2. 2023 a tiskopis posouzení úvěruschopnosti je ze dne 2. 2. 2023, vyvolává pochybnosti o věrohodnosti posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Navíc v posouzení úvěruschopnosti žalovaného je uveden další příjem domácnosti tak, že celkový příjem domácnosti činí 68 000 Kč, který rovněž není blíže specifikován (a ani prověřován). Údaje poskytnuté žalovaným proto považuje soud za nevěrohodné. Z předložených důkazů tedy nevyplývá, co konkrétně tvořily výdaje žalovaného, tj. jaké skutečně hradí náklady na bydlení s ohledem na další případné platby na SIPO, a dále kolik žalovaný vynaloží na stravu, domácnost, dopravu, mobilní telefon apod. Z předložených důkazů proto vyplývá, že žalobkyně řádně neporovnávala příjmy a výdaje žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.

27. Soud má tak za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je uzavřená smlouva neplatná dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o. z.

28. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o. z., neboť měl za to, že § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13. 11. 1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21. 4. 2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16. 11. 2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

29. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému dne 3. 2. 2023 na jeho bankovní účet částku ve výši 27 500 Kč (dalších 2 500 Kč pak v rámci sjednávaného závazku na účet zprostředkovatele), a že žalovaný uhradil 3 splátky úvěru v celkové výši 3 3351 Kč, jedná se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení ve výši 26 649 Kč, které je povinen vydat. Soud tak dospěl k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 26 649 Kč, a proto co do této částky žalobě vyhověl. Zároveň soud žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení z částky 26 649 Kč ode dne 25. 8. 2023, tj. ode dne následujícího po zesplatnění úvěru. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. v délce trvání 3 dnů, neboť pro plnění ve splátkách či stanovení lhůty odlišné neshledal podmínky (výrok pod bodem I. tohoto rozsudku).

30. V ostatních částech pak soud žalobu zamítl z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy a tím i všech doprovodných ujednání včetně ujednání o výši poplatků za poskytnutí úvěru, o výši nákladů spojených s upomínáním a o smluvní pokutě (výrok pod bodem II. tohoto rozsudku).

31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 954,08 Kč, přičemž tato částka představuje 56 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 78 % a úspěchu žalované v rozsahu 22 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 363 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 34 064 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí věci, předžalobní výzva a sepis podání k soudu) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 800 Kč ve výši 378 Kč, neboť advokát osvědčil, že je plátcem DPH. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř. v trvání 3 dnů, ve smyslu § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen náhradu nákladů řízení uhradit k rukám advokáta, který žalobkyni v řízení zastupoval.