3 C 37/2023

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Marcelou Součkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 11 871,11 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 9 399,74 Kč, a to spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 9 399,74 Kč od 10. 5. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 2 471,37 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 2 013,95 Kč od 10. 5. 2019 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 1 314,27 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení].

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 13. 10. 2022 domáhala zaplacení částky ve výši celkem 11 871,11 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně, společnost mBank S.A., organizační složka, [IČO] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela se žalovaným dne 8. 8. 2017 smlouvu o úvěru č. [číslo] [bankovní účet]. Uvedla, že žalovaný smlouvu podepsal prostřednictvím SMS zprávy, přičemž na základě této smlouvy byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 15 000 Kč na účet žalovaného, vedený u právní předchůdkyně žalobkyně. Dále žalobkyně poukázala na to, že se žalovaný zavázal vrátit tuto částku v 60 měsíčních splátkách po 317,97 Kč vždy k 17. dni v měsíci spolu se smluvním úrokem ve výši 9,9 % ročně a RPSN ve výši 10,37 % ročně. Žalobkyně tvrdila, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného. Dále uvedla, že proti žalovanému bylo poté dne 26. 3. 2019 zahájeno insolvenční řízení, a ke dni 9. 5. 2019 byl zjištěn jeho úpadek, čímž došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění úvěru. Právní předchůdkyně žalobkyně přihlásila do insolvenčního řízení svoji pohledávku za žalovaným ve výši 11 871,11 Kč. Přestože pohledávka byla v přihlášené výši zjištěna, nebylo na ni ničeho uhrazeno. Dne 2. 3. 2021 bylo oddlužení žalovaného zrušeno a insolvenční řízení bylo zastaveno. Smlouvou o postoupení pohledávek, včetně seznamu postoupených pohledávek, byla pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně postoupena žalobkyni, což bylo žalovanému předžalobní výzvou oznámeno. Žalobkyně proto požadovala zaplacení částky 11 871,11 Kč, představující jistinu úvěru ve výši 11 413,69 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok ke dni předcházejícímu úpadku žalovaného ve výši celkem 307,42 Kč a poplatky ve výši 150 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení. Přestože byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu před podáním žaloby, ničeho žalobkyni neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, na svou obranu netvrdil žádné rozhodné skutečnosti a nenavrhl provedení žádných právně relevantních důkazů.

3. První jednání se ve věci konalo dne 13. 7. 2023. Žalovanému bylo předvolání k jednání spolu se žalobou řádně doručeno do vlastních rukou ve smyslu ustanovení § 46a a § 49 o.s.ř. náhradním způsobem dne 29. 6. 2023, a to uplynutím desetidenní lhůty, po kterou pro něho byla zásilka uložena a připravena k vyzvednutí na poště. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil. Žalobkyně omluvila svoji účast na jednání ve svém vyjádření ze dne 29. 6. 2023, a proto bylo dle § 101 odst. 3 o.s.ř. jednáno v jejich nepřítomnosti, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Soud z předložených důkazů zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti:

5. Ze smlouvy o hotovostním úvěru„ mPůjčka PLUS“ č. [číslo] [bankovní účet] ze dne 8. 8. 2017, z Podmínek pro poskytování hotovostních úvěrů, včetně sazebníku poplatků, soud zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným měla být uzavřena smlouva, na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč bezhotovostním převodem na účet č. [bankovní účet]. Žalovaný se měl zavázat finanční prostředky vrátit v 60 měsíčních splátkách po 317,97 Kč, splatných vždy k 17. dni kalendářního měsíce. Uvedená smlouva, obchodní podmínky a ani Sazebník neobsahují vlastnoruční podpis žalovaného, ani elektronický podpis, ani jiné elektronické značky prokazující uzavření smluv žalovaným.

6. Průběh uzavření smlouvy se žalovaným žalobkyně doložila screenshoty historie položky [číslo] ze svého systému - odeslání SMS zprávy, údaje o závazcích klienta, zprávu CBCB a data BUDA z 8. 8. 2017, z nichž však nevyplývá, že by daná smlouva byla uzavřena právě žalovaným, ani to, že ji žalovaný podepsal právě ve znění předloženém soudu.

7. Z hodnocení klienta soud zjistil, že pracovník právní předchůdkyně žalobkyně z výpisu z účtu žalovaného ověřil, že měsíční příjem žalovaného činil 20 000 Kč, a současně stanovil životní výdaje žalovaného dle interního ekonomického modelu na částku ve výši 11 000 Kč. Dotazem do CCB/CBCD právní předchůdkyně žalobkyně zjistila, že žalovaný měl v době podání žádosti o úvěr u právní předchůdkyně žalobkyně úvěr se splátkou ve výši 317,97 Kč měsíčně.

8. Z informací o poskytnutých produktech, včetně harmonogramu soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně postupně poskytla žalovanému celkem 10 úvěrů v období od června 2017 do května 2018 s celkovou výší splátek 2 630,36 Kč měsíčně.

9. Historie úvěru ze dne 18. 4. 2019 potvrzuje, že žalovaný načerpal částku 15 000 Kč. Dále je z něj zřejmé, že žalovaný uhradil právní předchůdkyni žalobkyně částku ve výši celkem 5 600,26 Kč.

10. Z Přihlášky pohledávky ze dne 22. 5. 2019 do insolvenčního řízení vedeného proti žalovanému u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. [insolvenční spisová značka] soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně přihlásila do tohoto řízení předmětnou pohledávku. Z úřední činnosti soud zjistil, že Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. 2. 2021, č. j. [insolvenční spisová značka] zrušil oddlužení žalovaného, neboť tento řádně neplnil podmínky jemu povoleného oddlužení a ničeho nesplácel, a to ani na předmětnou pohledávku. Současně bylo insolvenční řízení vedené proti žalovanému zastaveno.

11. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 10. 11. 2020, včetně seznamu postoupených pohledávek, soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila svoji pohledávku za žalovaným včetně příslušenství na žalobkyni. Žalovanému bylo toto postoupení oznámeno včetně výše jeho závazku oznámením o postoupení pohledávky ze dne 25. 11. 2020 ve spojení s podacím archem ze dne 25. 11. 2020.

12. Předžalobní výzvou ze dne 19. 9. 2022 žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu v dodatečné lhůtě do 7 dnů ode dne odeslání předmětné výzvy. Tato výzva byla téhož dne odeslána žalovanému, jak je zřejmé z podacího archu ze dne 19. 9. 2022.

13. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř., vzal soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný měli uzavřít smlouvu o úvěru č. [číslo] [bankovní účet], která však nebyla žalovaným podepsána. Právní předchůdkyně žalobkyně však poskytla žalovanému dne 8. 8. 2017 částku ve výši 15 000 Kč. Žalovaný pak uhradil právní předchůdkyni žalobkyně částku ve výši 5 600,26 Kč; zbylou část dluhu nezaplatil ani na základě upomínky. Žalovanému bylo poté povoleno oddlužení, nicméně vzhledem k tomu, že neplnil podmínky oddlužení a ničeho nesplácel, bylo oddlužení zrušeno a insolvenční řízení zastaveno. Právní předchůdkyně žalobkyně v průběhu insolvenčního řízení žalovaného postoupila svoji pohledávku za žalovaným na žalobkyni, a toto postoupení bylo žalovanému oznámeno. Žalovaný dluh neuhradil ani na základě výzvy žalobkyně ze dne 19. 9. 2022 před podáním žaloby.

14. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 419 a § 1812 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy z toho, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným šlo o vztah ze spotřebitelské smlouvy, v důsledku čehož se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanoveným k ochraně spotřebitele nepřihlíží.

15. Podle § 562 odst. 1 zákona o.z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Dle odst. 2 téhož ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

16. Podle § 561 odst. 1 o.z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

17. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. Z § 2991 odst. 1 o.z. vyplývá, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

19. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

20. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z.s.ú.“) vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu, kdy nesplnění písemné formy má za následek neuzavření smlouvy.

21. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

22. Podle § 6 odst. 2 téhož zákona se uznávaným elektronickým podpisem rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. Zákon však nezná definici zaručeného podpisu.

23. Podle článku 3 bodu 9 až 12 Nařízení 910/2014 (dále jen„ eIDAS) se„ podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; "elektronickým podpisem" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; "zaručeným elektronickým podpisem" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a "kvalifikovaným elektronickým podpisem" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy.

24. Podle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Přičemž kvalifikovaný elektronický podpis, založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě, má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

25. Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

26. Podle § 86 odst. 1 z.s.ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

27. Podle § 87 odst. 1 z.s.ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

28. Podle § 1968 věta prvá o.z., platí, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

29. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 9 399,74 Kč, neboť mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným nedošlo k platnému uzavření smlouvy.

30. K platnosti písemné smlouvy, (jejíž existenci žalobkyně tvrdí, a kterou předložila soudu), je ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 o.z. třeba, aby k ní účastníci připojili své popisy. Elektronický podpis, jenž je postaven na roveň podpisu vlastnoručního, je ve smyslu přímo použitelného nařízení eIDAS pouze kvalifikovaný elektronický podpis (tj. podpisem vytvořeným kvalifikovaným prostředkem = v české terminologii rovněž označovaný jako„ kvalifikovaný elektronický podpis“). Ve smyslu článku 26 eIDAS lze za podpis, jenž důvěryhodně identifikuje osobu podepisující označit rovněž zaručený elektronický podpis (= v české terminologii označovaný„ zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis“), jenž je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje její jednoznačnou identifikaci, je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů a je k podepisovanému dokumentu připojen tak, že je možné zjistit jakoukoliv následující změnu dat. Tedy takový podpis, který je v terminologii zákona č. č. 297/2016 Sb., podřazen pod termín uznávaný elektronický podpis. Jiné podpisy nelze bez dalšího považovat za podpisy postavené na roveň vlastnoručního podpisu, resp. podpisy důvěryhodně identifikující podepisující osobu. Má-li být elektronický podpis uznán za podpis konkrétní osoby, musí být prokázáno, že splňuje všechny podmínky stanovené v článku 26 eIDAS.

31. Samotná úvěrová smlouva v elektronické podobě – tj. soudu předložený PDF dokument - neobsahuje žádné záznamy o tom, že by k němu byl připojen podpis žalovaného (tj. data v elektronické podobě, která by byla připojena k jiným datům – smlouvě), tj. žádné záznamy o tom, že by elektronická smlouva obsahovala kvalifikovaný či uznávaný elektronický podpis žalovaného a ani údaje o připojení jakýchkoliv dalších dat ke smlouvě, jež by mohly být považovány za podpis. Žalobkyně tak neprokázala, že soudu předložená smlouva je shodná se smlouvou, která měla být zaslána žalovanému a měla jím být odsouhlasena tvrzenou SMS zprávou. Naopak bylo prokázáno, že soudu předložená úvěrová smlouvy nebyla podepsána právě žalovaným. Soud tak nemá za prokázaný obsah úvěrové smlouvy, kterou měli právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřít, tedy obsah smluvních podmínek, za nichž byly žalovanému peněžní prostředky poskytnuty. Nelze ani přehlédnout, že z přehledu odeslaných SMS zpráv není možné ověřit, které konkrétní dokumenty měly být touto zprávou skutečně odsouhlaseny. Soud tak uzavírá, že smlouva o úvěru nebyla mezi účastníky platně uzavřena.

32. Soud doplňuje, že i pokud by měl existenci úvěrové smlouvy za prokázanou (což nemá), tak provedenými důkazy nebylo rovněž prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně splnila svoji zákonnou předsmluvní povinnost řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele ve smyslu § 86 odst. 1 z.s.ú. V tomto směru sice nelze klást právní předchůdkyni žalobkyni k tíži, jestliže primárně vycházela z údajů poskytnutých samotným žalovaným. Pokud však tyto údaje již samy o sobě, ve svém souhrnu vyvolávají důvodné pochybnosti o schopnosti žadatele úvěr splácet, je poskytnutí úvěru projevem nedostačené pečlivosti poskytovatele. Rovněž tak je třeba v tomto směru klást poskytovateli úvěru k tíži, pokud žadatelem sdělené údaje vyvolávají důvodné pochybnosti o své správnosti, přičemž poskytovatel úvěru nepřistoupí k ověření těchto údajů z jiných zdrojů. V žádosti o poskytnutí úvěru měl žalovaný uvést, že jeho měsíční výdaje činí 11 000 Kč a měsíční příjem byl 20 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně se však nezabývala tím, co konkrétně tvoří výdaje žalovaného, kolik činí skutečně jeho náklady na bydlení, na inkaso a na stravu, a od žalovaného žádné doklady v tomto směru nežádala, obdobně neprověřovala ani žalovaným tvrzenou výši příjmu, nežádala např. pracovní smlouvu či výpis z účtu žalovaného alespoň za dva měsíce předcházející datu, kdy měla být smlouva uzavřena. Právní předchůdkyně žalobkyně tak řádně neporovnávala příjmy a výdaje žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 z.s.ú.

33. V dané věci, jak bylo popsáno výše, právní předchůdkyně žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít.

34. Soud má proto za to, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy, a i z tohoto důvodu smlouvu posoudil jako neplatnou dle § 87 odst. 1 z.s.ú. ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

35. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smluv přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o. z., neboť měl za to, že § 86 a 87 z.s.ú. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

36. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

37. Soud má však za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně zaslala na účet žalovaného, vedený u ní, částku ve výši 15 000 Kč, a proto se jedná na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat podle 2991 odst. 1 o.z. Žalovaný na tento dluh uhradil právní předchůdkyni žalobkyně částku 5 600,26 Kč, a proto zbylá částka činí 9 399,74 Kč (15 000 Kč mínus 5 600,26 Kč). Právní předchůdkyně žalobkyně následně postoupila svoji pohledávku za žalovaným na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. Žalobkyně je tak ve věci aktivně věcně legitimována. Soud proto dospěl závěru, že žaloba je důvodná co do částky 9 399,74 Kč, kdy vedle dlužného bezdůvodného obohacení žalobkyni přiznal nárok na zákonný úrok z prodlení z částky 9 399,74 Kč za dobu od 10. 5. 2019 do zaplacení. Soud proto rozhodl, jak ve výroku I. rozsudku uvedeno a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl, neboť žádné další nároky z bezdůvodného obohacení žalobkyni nevznikly (výrok II. rozsudku). Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o.s.ř. v trvání 3 dnů, neboť pro stanovení lhůty odlišné či plnění ve splátkách neshledal podmínky.

38. Výrokem III. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, a to podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení částečně úspěšná, nárok na poměrnou náhradu nákladů řízení v rozdílu úspěchu a neúspěchu ve věci, v částce 1 314,27 Kč. Tato částka představuje 58,36 % z jejich celkové výše, tj. z částky 2 252 Kč, sestávající se ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 11 871,11 Kč sestávající se z 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč, která patří k nákladům podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř., když dle předloženého osvědčení je zástupce žalobkyně registrován jako plátce daně. Jejich zaplacení soud žalovanému uložil ve lhůtě podle § 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř., v trvání 3 dnů, a to k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta podle § 149 odst. 1 o. s. ř.