3 C 4/2025

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Marcelou Součkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované 52 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 50 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 14. 9. 2024 do zaplacení.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 2 000 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 663,61 Kč za dobu od 3. 6. 2024 do 3. 9. 2024, s úrokem ve výši 13,49 % ročně z částky 50 000 Kč od 4. 9. 2024 do 29. 9. 2024, s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 50 000 Kč od 30. 9. 2024 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 2 473,91 Kč.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 11. 10. 2024 domáhala zaplacení částky ve výši 52 000 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že dne 3. 6. 2024 uzavřela se žalovanou Smlouvu o hotovostním úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla žalované částku ve výši 50 000 Kč. Poukázala na to, že nedílnou součástí smlouvy byly Úvěrové podmínky. Zdůraznila, že před uzavřením smlouvy se žalovanou byla řádně zkoumána její úvěruschopnost. Dále tvrdila, že se jí žalovaná zavázala poskytnutou částku v pravidelných splátkách po 2 628 Kč měsíčně, včetně pojištění a sjednaného úroku ve výši 13,49 % ročně, vždy k 1. dni v měsíci počínaje dnem 1. 7. 2024. Žalobkyně dále uvedla, že mezi účastníky smlouvy byl sjednán poplatek za zprostředkování úvěru ve výši 1 000 Kč. Žalobkyně ohledně svého nároku argumentovala tím, že žalovaná nehradila splátky od 1. 7. 2024, přičemž mezi účastníky byla sjednána pro případ prodlení s placením žalované smluvní pokuta a úhrada účelně vynaložených nákladů na vymáhání ve výši 500 Kč za každou jednotlivou opožděnou splátku či platbu. Zdůraznila, že byla podle článku 5. Smlouvy ve spojení s bodem 6.

2. Úvěrových podmínek oprávněna v případě prodlení žalované se splacením celý úvěr zesplatnit a požadovat uhrazení celé dlužné částky najednou. Žalobkyně dále uvedla, že z důvodu, že se žalovaná dostala do opakovaného prodlení se splácením využila svého práva a úvěr zesplatnila ke dni 4. 9. 2024. K tomuto dni podle žalobkyně činil dluh žalované na jistině 50 000 Kč, na nesplaceném smluvním úroku z úvěru 1 663,61 Kč (kapitalizovaný ode dne poslední zaplacené splátky, tj. od 3. 6. 2024 do dne předcházejícího zesplatnění, tj. do 3. 9. 2024), na smluvní pokutě 1 000 Kč, a na poplatku za sjednání úvěru 1 000 Kč. Přestože byla žalovaná o zaplacení upomenuta, ničeho žalobkyni neuhradila.

2. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) oba účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Jelikož účastníci na výzvu nereagovali, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení věci:

4. Ze Smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 3. 6. 2024, Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, Úvěrových podmínek, Potvrzení o podpisu smlouvy a Splátkového kalendáře soud zjistil, že žalobkyně uzavřela se žalovanou smlouvu, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout bezúčelový úvěr ve výši 50 000 Kč. Tento úvěr měl být čerpán převodem na běžný účet. Žalovaná se zavázala splácet tento úvěr v 22 měsíčních splátkách po 2 628 Kč, vždy ke každému 1. dni v měsíci. První splátka byla splatná dne 1. 7. 2024, poslední dne 1. 4. 2026. Mezi účastníky byla sjednána úroková sazba ve výši 13,49 % ročně a poplatek za zprostředkování úvěru ve výši 1 000 Kč. Žalovaná měla celkem uhradit 57 802,8 Kč. V případě prodlení se splácením úvěru byla žalovaná povinna zaplatit smluvní pokutu ve výši 500 Kč a úrok z prodlení v zákonné výši. Žalovaná ve smlouvě prohlásila, že disponuje dostatečnými finančními zdroji k uhrazení svých závazků včetně závazků vyplývajících z uzavřené smlouvy. Žalovaná na dluh neuhradila ničeho.

5. Soudu byla předložena smlouva o hotovostním úvěru ze dne 3. 6. 2024, k níž není připojen žádný elektronický podpis. Vlastní text smlouvy obsahuje v místě podpisu žalobkyně otisk vlastnoručního podpisu ředitele péče o klienty (společnosti , právnická osoba, .) V místě podpisu žalované je uvedeno datum 3. 6. 2024 s poznámkou „Váš podpis smlouvy: SMS kód , hodnota, “ a uvedení jména a příjmení žalované.

6. Z potvrzení o prověření úvěruschopnosti, úvěrové zprávy vyplývá, že žalovaná je vdaná, bydlí u rodičů a její čistý měsíční příjem činí 11 050 Kč (z rodičovského příspěvku), má 1 vyživovací povinnost. Celkové výdaje domácnosti měly představovat částku 3 000 Kč včetně splátek úvěrů a příjmy ostatních členů domácnosti činily 35 000 Kč. Žalobkyně si tyto údaje měla ověřit z dokladu o příjmu, podle kterého měl její příjem podle žalobkyně činit 9 720 Kč. Žalobkyně dále provedla ověření žalované v Bankovním a Nebankovním registru klientských informací, insolvenčním rejstříku i SOLUS. Podle úvěrové zprávy měla žalovaná jeden ukončený hypoteční úvěr a jednu žádost o spotřebitelský úvěr.

7. Z oznámení o přiznání dávky státní sociální podpory ze dne 8. 3. 2024 vyplynulo, že pro dítě , jméno FO, , nar. , datum, , byl přiznán rodičovský příspěvek ve výši 9 720 Kč, a to od , datum, .

8. Podle výpisu z účtu žalované č. , č. účtu, za období od 1. 3. 2024 do 3. 6. 2024, kterým žalobkyně ověřovala její úvěruschopnost je patrné, že žalovaná obdržela částky poukazované od fyzické osoby, , jméno FO, . Žalovaná poskytnuté finanční prostředky převážně spotřebovala, disponibilní zůstatek činil 8 Kč.

9. Z potvrzení o vyplacení částky je zřejmé, že žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky ve výši 50 000 Kč dne 3. 6. 2024 na účet č. , č. účtu, , VS , var. symbol, .

10. Výzvou ze dne 4. 9. 2024 žalobkyně upozornila žalovanou na její prodlení se splácením úvěru, úvěr zesplatnila a žalovanou vyzvala k zaplacení dluhu ve výši celkem 53 663,61 Kč nejpozději do 13. 9. 2024.

11. Z kopie občanského a řidičského průkazu soud zjistil, že žalobkyně ověřila totožnost žalované.

12. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. vzal soud za prokázaný následující skutkový stav: žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky ve výši 50 000 Kč na její běžný účet č. , č. účtu, ve formě úvěru. Žalovaná se zavázala tuto částku žalobkyni vrátit společně se sjednaným úrokem a poplatkem za zprostředkování úvěru v měsíčních splátkách po 2 628 Kč splatných vždy ke každému 1. dni v měsíci. Žalovaná na dluh neuhradila ničeho. Protože se žalovaná dostala do prodlení se splácením, žalobkyně úvěr zesplatnila a žalovanou vyzvala k zaplacení 53 663,61 Kč nejpozději do 13. 9. 2024. Žalovaná však již ničeho žalobkyni nezaplatila.

13. Podle § 561 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“) se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

14. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

15. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

16. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSU“) vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu, kdy nesplnění písemné formy má za následek neuzavření smlouvy.

18. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

19. Podle § 6 odst. 2 téhož zákona se uznávaným elektronickým podpisem rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. Zákon však nezná definici zaručeného podpisu.

20. Podle článku 3 bodu 9 až 12 Nařízení 910/2014/ES (dále jen „eIDAS) se „podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; "elektronickým podpisem" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; "zaručeným elektronickým podpisem" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a "kvalifikovaným elektronickým podpisem" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy.

21. Podle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Přičemž kvalifikovaný elektronický podpis, založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě, má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

22. Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky: musí být: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

23. Ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 o.z. je k platnosti smlouvy třeba, aby k ní žalovaný připojil svůj podpis. Elektronický podpis, jenž je postaven na roveň podpisu vlastnoručního, je ve smyslu přímo použitelného nařízení eIDAS pouze kvalifikovaný elektronický podpis (tj. podpisem vytvořeným kvalifikovaným prostředkem = v české terminologii rovněž označovaný jako „kvalifikovaný elektronický podpis“). Ve smyslu článku 26 eIDAS lze za podpis, jenž důvěryhodně identifikuje osobu podepisující označit i zaručený elektronický podpis (= v českém terminologii označovaný „zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis“), jenž je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje její jednoznačnou identifikaci, je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů a je k podepisovanému dokumentu připojen tak, že je možné zjistit jakoukoliv následující změnu dat. Tedy takový podpis, který je v terminologii zákona č. č. 297/2016 Sb., podřazen pod termín uznávaný elektronický podpis. Jiné podpisy nelze bez dalšího považovat za podpisy postavené na roveň vlastnoručního podpisu, resp. podpisy důvěryhodně identifikující podepisující osobu. Má-li být elektronický podpis uznán za podpis konkrétní osoby, musí být prokázáno, že splňuje všechny podmínky stanovené v článku 26 eIDAS.

24. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

25. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

26. Podle § 1968 věta prvá o.z., podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970 o.z., podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

27. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 50 000 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy.

28. Žalobkyně v žalobě uvedla, že se žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru. Z předložených důkazů však soud nemá za prokázané, že by žalovaná smlouvu skutečně uzavřela, neboť na místě podpisu žalované je uveden SMS kód , hodnota, . Smlouva neobsahuje žádné záznamy o tom, že by k ní byly připojeny podpisy (tj. data v elektronické podobě, která by byla připojena k jiným datům – smlouvě), tj. žádné záznamy o tom, že by elektronická smlouva obsahovala kvalifikovaný či uznávaný elektronický podpis žalované a ani údaje o připojení jakýchkoliv dalších dat ke smlouvě, jež by mohly být považovány za podpis. Rovněž nebylo prokázáno, že by žalovaná předmětnou smlouvu podepsala právě v uvedené datum 3. 6. 2024, a ve znění předloženém soudu. Soud tak nemá za prokázané, že by úvěrová smlouva byla uzavírána právě se žalovanou, a že i pokud by byla uzavírána s žalovanou, že tato ji uzavřela právě s tímto obsahem, tedy, že mezi žalobkyní a žalovanou vznikl úvěrový vztah.

29. I pokud by měl soud existenci úvěrové smlouvy za prokázanou, nebylo v řízení prokázáno, že ze strany žalobkyně došlo k řádnému prověření úvěruschopnosti žalované, což by mělo v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 ZSÚ ve spojení s ustanovením § 588 o. z. za následek absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Žalobkyně prověřila příjmovou stránku žalované pouze na základě jí uvedených údajů a výpisem z jejího běžného účtu. Žalobkyně dále tvrdila, že tyto údaje prověřovala doplňkovou kontrolou v bankovních i nebankovních registrech, ale tato svá tvrzení nedoložila. Žalobkyně argumentovala tím, že v případě žalované neměla důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet, proto jí ho poskytla. Z oznámení o přiznání dávky státní sociální podpory bylo zjištěno, že příjem žalované činil toliko 9 720 Kč (rodičovský příspěvek), dále uvedla, že celkové příjmy domácnosti jsou 35 000 Kč a uvedla, že bydlí u rodičů/rodinných příslušníků. K prokázání ověření úvěruschopnosti žalované žalobkyně předložila výpis z účtu žalované za období od 1. 3. 2024 do 3. 6. 2024, ze kterých však vyplývá, že žalovaná nepobírala žádnou mzdu, na účet byla v tomto období 2x připsána platba od , jméno FO, (ve výši 5 000 Kč, a ve výši 1 302 Kč). Příjem žalované, která byla na rodičovské dovolené, činil pouze rodičovský příspěvek ve výši 9 720 Kč, který jí v uvedeném období na účet zasílán nebyl. Nebylo nikterak prokázáno, že měsíční příjem dalších členů domácnosti činí 35 000 Kč. Žalobkyně neprokázala, že se zabývala skutečnými výdaji žalované, a že řádným způsobem porovnala výdaje a (tvrzené) příjmy žalované ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně dále uvedla, že žalované zůstává měsíčně k dispozici částka ve výši 3 725 Kč, na základě čehož žalobkyně vyhodnotila, že žalovaná bude schopna řádně hradit měsíční splátku ve výši 2 628 Kč. Soud tento názor nesdílí, neboť za situace, kdy žalované zbývá pouze částka 1 097 Kč měsíčně jen těžko si lze představit, že bude schopná hradit uvedené splátky.

30. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlížel z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o. z., neboť měl za to, že § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

31. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR [číslo] s. 757), dle něhož „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

32. Soud má proto za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalované před uzavřením úvěrové smlouvy, a i z tohoto důvodu smlouvu posoudil jako neplatnou dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o. z.

33. Za situace, kdy je smlouva o úvěru neplatná, ať již z důvodu, že nebyla uzavřena, či nebyla náležitě zkoumána úvěryschopnost žalované, může se žalobkyně po žalované domáhat úhrady finanční částky, kterou jí prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalované vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. Soud má za prokázané, že žalobkyně poskytla žalované 50 000 Kč, kdy žalovaná neuhradila na svůj dluh ničeho, a proto co do této částky žalobě vyhověl, neboť v této výši se žalovaná bezdůvodně obohatila a toto obohacení je tak povinna žalobkyni vydat (výrok I.). Ve zbylé části nároku (včetně příslušenství) soud žalobkyni nevyhověl, neboť v této části (nárok související a odvíjející se od neplatné smlouvy) jako nedůvodný zamítl (výrok II.).

34. Soud přiznal žalobkyni rovněž úrok z prodlení podle § 1970 o. z., za dobu prodlení od 14. 9. 2024. K tomuto datu činila sazba úroku z prodlení 12,75 % ročně. Soud proto přiznal úrok z prodlení žalobkyni od 14. 9. 2024 do zaplacení z částky 50 000 Kč (výrok I. rozsudku) a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II. rozsudku).

35. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř. v délce trvání 3 dnů, neboť pro stanovení lhůty odlišné či plnění ve splátkách neshledal podmínky.

36. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití § 151 odst. 1 o. s. ř tak, že žalobkyni, jež byla v řízení částečně úspěšná, přiznal nárok na náhradu nákladů řízení v poměrné části úspěchu vůči v celkové výši 2 473,91 Kč. Náklady žalobkyně v plné výši se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 2 080 Kč a paušální náhrady nezastoupeného účastníka dle vyhlášky č. 254/2015 Sb., celkem za dva úkony po 300 Kč (podání žaloby, předžalobní výzva), přičemž její zaplacení soud žalované uložil ve lhůtě podle § 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o.s.ř. opět v trvání 3 dnů (výrok pod bodem III. tohoto rozsudku).