3 C 63/2021

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 199 997,51 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 6 500 Kč, zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 170 912 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 15. 4. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba o zaplacení částky ve výši 29 085,51 Kč spolu s úrokem ve výši 11,9% ročně z částky 199 997,51 Kč od 22.8.2020 do zaplacení, se zamítá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 29 872,90 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právní zástupkyně žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], advokátky.

1. Žalobou doručenou soudu dne 2. 4. 2021 ve znění jejího doplnění se žalobkyně původně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 199 997,51 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěru. Žalobkyně uvedla, že žalovaný uzavřel s její právní předchůdkyní, společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] (dále jen„ banka“) dne 8.4.2019 smlouvu o úvěru Konsolidace a refinancování [číslo] za účelem konsolidace závazků žalovaného. Žalovaný se zavázal úvěr v celkové výši 201 412 Kč splatit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 800 Kč spolu s úrokem ve výši 11,90 % ročně a poplatky dle smlouvy a ceníku banky. Jelikož žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, právní předchůdkyně žalobkyně využila svého práva a v souladu s Produktovými podmínkami celý úvěr ke dni 23.3.2020 zesplatnila. Žalovaný na dluh uhradil pouze šest splátek v celkové výši 24 000 Kč, a to dne 24.8.2020 částku 5 000 Kč, dne 17.9.2020 částku 5 000 Kč, dne 19.10.2020 částku 5 000 Kč, dne 20.11.2020 částku 5 000 Kč, dne 28.12.2020 částku 2 000 Kč a dne 15.1.2021 částku 2 000 Kč Částku 22 237,38 Kč právní předchůdkyně žalobkyně započetla na kapitalizované úroky a poplatky a částku 1 762,62 Kč na úrok se sazbou 11,90 % ročně. Ohledně úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně přiměřeně ověřila schopnost žalovaného úvěr splácet s ohledem na typ nabízeného produktu, kdy žalovaný uvedl příjem ve výši 15 500 Kč, celkové závazky po konsolidaci byly 3 975 Kč a žalovaný neměl žádný negativní záznam v registrech, jeho kapacitu splácení tak považovala za dostatečnou. Právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24.4.2020 postoupila pohledávku za žalovaným [právnická osoba] a.s., která ji následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 7.5.2020 postoupila žalobkyni. Žalovaný dlužnou částku ani přes výzvu žalobkyni neuhradil. Jelikož žalovaný nereagoval ani na předžalobní upomínku, domáhá se žalobkyně úhrady své pohledávky soudní cestou.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Podáním doručeným soudu dne 27. 8. 2021 vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky 6 500 Kč s odůvodněním, že žalovaný po podání žaloby uhradil dne 20.4.2021 částku 2 500 Kč, dále dne 20.5.2021, 17.6.2021, 20.7.2021 a 13.8.2021 vždy částku 1 000 Kč. Uvedenou částku žalobkyně započetla na smluvní úrok ve výši 11,90% ročně v období od 14.5.2020 do 21.8.2020.

4. Podle ustanovení § 96 odst. 1 a 2 o. s. ř. může žalobce vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně vzala před prvním jednáním soudu žalobu zpět co do částky 6 500 Kč, soud v tomto rozsahu řízení zastavil, přičemž předmětem řízení nadále zůstala jistina ve výši 199 997,51 Kč spolu s úrokem ve výši 11,9% ročně z dlužné jistiny od 22.8.2020 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z dlužné jistiny od 15. 4. 2020 do zaplacení.

5. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud podle ustanovení § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) vyzval žalovaného, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda s tímto postupem souhlasí, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalovaný na výzvu nereagoval a žalobkyně vyjádřila svůj souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v žalobě, pročež soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

6. Soud ve věci vycházel z obsahu spisového materiálu, přičemž zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti:

7. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru Konsolidace a refinancování [číslo] ze dne 8.4.2019, Akceptace návrhu Smlouvy a Produktových podmínek pro osobní úvěry banky bylo zjištěno, že na základě této smlouvy se právní předchůdce žalobkyně společnost [právnická osoba], zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 201 412 Kč za účelem refinancování peněžitých závazků žalovaného (konsolidace), a to dluhu vůči bance ze spotřebního úvěru ze dne 2.1.2019 ve výši 20 200 Kč, dále dluhu [právnická osoba] ze spotřebního úvěru ze dne 25.1.2018 ve výši 161 012 Kč a dluhu [právnická osoba] ze spotřebního úvěru ze dne 11.9.2017 ve výši 20 200 Kč. Úvěr byl veden na úvěrovém účtu č. [bankovní účet]. Žalovaný se pak zavázal úvěr splatit spolu s úrokem sjednaným ve výši 11,9 % ročně v 84 pravidelných splátkách ve výši 3 800 Kč, splatných vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce, dále pojištění ve výši 255 Kč a uhradit jí sjednané poplatky, celkem částku 300 205 Kč. Dále v citované smlouvě bylo sjednáno oprávnění banky požadovat splacení celého zůstatku úvěru s příslušenstvím v případě prodlení žalovaného se splacením jedné splátky po dobu delší než 3 měsíce, anebo splacením více než dvou splátek v dohodnuté lhůtě. Z návrhu smlouvy rovněž vyplývá, že žalovaný uvedl, že je svobodný, vyučen, bydlí u rodičů a zaměstnán je jako manuální pracovník u společnosti [právnická osoba] s čistým měsíčním příjmem ve výši 15 500 Kč. Měsíční splátka jiných úvěrů byla uvedena ve výši 3 800 Kč a limit kontokorentů ve výši 5 000 Kč. Jiné údaje o příjmech a výdajích žalovaného návrh smlouvy neobsahoval. Dopisem ze dne 8. 4. 2019 banka potvrdila přijetí návrhu žalovaného.

8. Všeobecné obchodní podmínky a Ceník produktů a služeb právní předchůdkyně žalobkyně, které jsou nedílnou součástí smlouvy, pak stanoví pro případ prodlení klienta se splacením jakéhokoliv peněžitého závazku vůči němu požadovat z nezaplacené částky úroky z prodlení a poplatky spojené s vedením účtu a vymáháním dlužné pohledávky.

9. Z interního dokumentu právní předchůdkyně žalobkyně vyplývá, že u žalovaného nebyla nalezena žádná negativní informace k žalovanému.

10. Z výpisu k úvěrovému účtu č. [bankovní účet] ke dni 20.3.2020 bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], dne 10.4.2019 převedla na příslušné bankovní účty určené k úhradě konsolidovaných závazků žalovaného částku v celkové výši 201 412 Kč. Po celou dobu trvání smluvního vztahu pak žalovaný splácel úvěr nepravidelně. Z výpisu dále vyplývá, že žalovanému byly účtovány úroky, poplatky za pojištění ve výši 255 Kč a poplatky za upomínku ve výši 500 Kč.

11. Z prohlášení o okamžité splatnosti ze dne 23. 3. 2020 je zřejmé, že žalovaný nehradil splátky úvěru řádně a včas, v důsledku čehož žalobkyně přistoupila k jeho zesplatnění, což bylo žalovanému oznámeno a žalovaný byl vyzván k vrácení poskytnutých finančních prostředků a zaplacení dalších s tím souvisejících plateb.

12. Z Rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29.8.2018 a smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 4. 2020 včetně seznamu postoupených pohledávek, soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba], jakožto postupitel postoupila předmětnou pohledávku za žalovaným spolu s příslušenstvím na [právnická osoba] a.s., o čemž byl žalovaný vyrozuměn dopisem ze dne 11.8.2020. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 5. 2020 včetně seznamu postoupených pohledávek pak byla pohledávka za žalovaným [právnická osoba] a.s. následně postoupena na žalobkyni. Žalovaný byl rovněž o postoupení pohledávky vyrozuměn dopisem ze dne 19. 8. 2020 s tím, že odeslání písemnosti je doloženo seznamem odeslaných oznámení.

13. Z předžalobní upomínky ze dne 21.8.2020 pak považuje soud za prokázané, že žalovaný byl žalobkyní opětovně vyzván k úhradě dlužné částky s upozorněním na případné vymáhání pohledávky soudní cestou. Odeslání této písemnosti je dokládáno seznamem odeslaných předžalobních výzev.

14. Z jiných než shora uvedených důkazů soud nevycházel, neboť nebyly ve věci rozhodné.

15. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř., vzal soud za prokázaný následující skutkový stav, podle něhož právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], a žalovaný platně uzavřeli přijetím návrhu žalovaného bankou dne 8.4.2019 smlouvu o Konsolidaci a refinancování [číslo] na jejímž základě žalovaný čerpal dne 10.4.2019 bankou poskytnutý úvěr v celkové výši 201 412 Kč, účelově určený na konsolidaci svých dříve přijatých závazků vůči právní předchůdkyni žalobkyně a [právnická osoba] Takto čerpané prostředky se pak žalovaný zavázal splácet spolu se sjednaným 11,9 % ročním úrokem v pravidelných 84 měsíčních splátkách po 3 800 Kč. Jelikož však této své smluvně převzaté povinnosti nedostál, neboť splátky řádně a včas nehradil, dostal se do prodlení s úhradou svého závazku, právní předchůdkyně žalobkyně byla proto oprávněna v souladu s úvěrovou smlouvou a produktovými podmínkami prohlásit dne 23.3.2020 tuto svou pohledávku za žalovaným za okamžitě splatnou a vyzvala jej k okamžitému vrácení finančních prostředků. Následně do práv původního věřitele za žalovaným vstoupila na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22.4.2020 [právnická osoba], a.s., která ji postoupila žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 7.5.2020 a žalovaný byl o postoupení pohledávky vždy vyrozuměn písemnou cestou. Dle tvrzení žalobkyně uhradil žalovaný před podáním žaloby ještě 6 splátek v období od srpna 2020 do ledna 2021, celkem částku ve výši 24 000 Kč, a po podání žaloby pak částku celkem 6 500 Kč. Žalobkyně pak vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky. Žalovaný ani na tuto výzvu nereagoval, a je tedy se splněním tohoto svého peněžitého závazku v prodlení.

16. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle něhož se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

17. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o.z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. Podle § 1982 odst. 1 o.z. dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh. Podle § 1987 odst. 1 o.z. jsou k započtení způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem.

19. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

20. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

21. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

22. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970 o.z., podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

23. Podle § 1879 a násl. o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

24. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 170 912 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy ze dne 8. 4. 2019. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však i přes výzvu soudu učiněnou žalobkyni z předložených důkazů nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádně posuzovala bonitu žalovaného úvěr splácet. Žalovaný v návrhu na uzavření smlouvy ze dne 8. 4. 2019 uvedl, že je svobodný, vyučen, bydlel u rodičů a zaměstnán byl jako manuální pracovník u společnosti [právnická osoba] s čistým měsíčním příjmem ve výši 15 500 Kč. Měsíční splátka jiných úvěrů byla uvedena ve výši 3 800 Kč a limit kontokorentů ve výši 5 000 Kč. Jiné údaje o příjmech a výdajích žalovaného návrh smlouvy neobsahoval. Dle názoru soudu žalovaný podle uvedených údajů disponoval velmi nízkým příjmem potřebným ke splácení tak vysokého úvěru. Ze smlouvy je patrné, že žalovaný ve velmi krátkém časovém úseku uzavíral spotřební úvěry, které nebyl schopen splácet. Je s podivem, že právní předchůdkyně žalobkyně vyhodnotila finanční situaci žalovaného na základě poskytnutých údajů jako dostatečnou a úvěr mu poskytla. Při tak nízkém příjmu bylo lze předpokládat, že žalovaný nebude schopen pravidelně splácet svůj závazek. Žalobkyně pak rovněž i přes výzvu soudu ze dne 23. 8. 2021 k doložení důkazů k prokázání úvěruschopnosti žalovaného tyto nedoložila s odůvodněním, že nezná konkrétní okolnosti uzavření smlouvy a tudíž jimi nedisponuje. Soud tak nemohl posoudit, zda solventnost žalovaného byla opravdu dostačující. Z předložených důkazů vyplývá, že tedy právní předchůdkyně žalobkyně řádně neporovnávala příjmy a výdaje žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, a z tohoto důvodu soud posoudil úvěrovou smlouvu jako neplatnou dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelských úvěrech ve spojení s ustanovením § 588 OZ.

25. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 OZ, neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C -679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ 26. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že původní věřitel poskytl žalovanému částku ve výši 201 412 Kč, a že žalovaný zaplatil před podáním žaloby 24 000 Kč, po podání žaloby 6 500 Kč, celkem 30 500 Kč, jedná se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení ve výši 170 912 Kč, které je povinen vydat (201 412 Kč – 30 500 Kč). Protože původní věřitel, společnost [právnická osoba], postoupila svoji pohledávku za žalovaným nejprve na [právnická osoba] a.s., která ji následně postoupila na žalobkyni dle § 1879 a násl. o. z., a toto postoupení bylo žalovanému řádně oznámeno ve smyslu § 1882 o. z., dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 170 912 Kč, a proto co do této částky žalobě vyhověl (výrok II. rozsudku), ve zbylé části ji jako nedůvodnou zamítl (výrok III. rozsudku).

27. Vzhledem k tomu, že žalovaný je v prodlení s úhradou, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z dlužné částky 170 912 Kč ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 10 % ročně z této částky. Soud tento úrok z prodlení přiznal žalobkyni 15.4.2020, neboť z předložených důkazů vyplývá, že žalovaný byl poprvé vyzván k vrácení poskytnutých finančních prostředků výzvou ze dne 23.3.2020. Soud proto rozhodl, jak ve výroku II. rozsudku uvedeno.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že podle poměru úspěchu ve věci přiznal úspěšnější žalobkyni, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 29 872,90 Kč, přičemž tato částka představuje 70,92 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 85,46 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 14,54 %). Částečné zpětvzetí žaloby nemá na úspěch vliv, neboť částka 6 500 Kč se týkala příslušenství pohledávky. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 8 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem v částce 27 300 Kč představujícím odměnu advokáta stanovenou dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty 199 997,51 Kč podle § 11 odst. 1, písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za 3 úkony po 9 100 Kč (převzetí a příprava věci, předžalobní výzva, sepis žaloby), a 3 paušální náhrady po 300 Kč podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ve výši 5 922 Kč, neboť právní zástupce žalobkyně doložil, že je plátcem DPH. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce trvání 3 dnů (výrok IV.).