3 C 65/2023

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Marcelou Součkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 43 722,57 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 16 536 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení za období od 4. 3. 2022 do 13. 2. 2023 ve výši 1 847,16 Kč a nadále běžícím ve výši 11,75 % ročně z částky 16 536 Kč od 14. 2. 2023 do zaplacení.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 27 186,57 Kč spolu s -) kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení za období od 4. 3. 2022 do 13. 2. 2023 ve výši 3 306,32 Kč a nadále běžícím ve výši 11,75 % ročně z částky 27 186,57 Kč od 14. 2. 2023 do zaplacení, -) kapitalizovaným úrokem ve výši 9 363,24 Kč a nadále běžícím ve výši 8,5 % ročně z částky 42 992,57 Kč od 14. 2. 2023 do zaplacení, <b>se zamítá.</b>

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 43 722,57 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výrocích rozsudku. Uvedla, že dne 30. 10. 2019 s žalovaným uzavřela za pomoci prostředků komunikace na dálku úvěrovou smlouvu [číslo]. Na základě úvěrové smlouvy byl žalovaný oprávněn čerpat revolvingový úvěr, a to prostřednictvím kreditní karty. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr řádně a včas splácet v pravidelných měsíčních splátkách, kdy výše pravidelné měsíční splátky byla stanovena na 4 % z aktuální dlužné částky se splatností vždy k 20. dni kalendářního měsíce. V průběhu trvání úvěr pak žalovaný načerpal celkem 87 487 Kč a žalobkyni na poskytnutý úvěr uhradil celkem částku ve výši 70 951 Kč. Vzhledem k tomu, že se žalovaný dostal do prodlení s úhradou dlužné částky, žalobkyně úvěr ke dni 17. 2. 2022 zesplatnila a současně vyzvala žalovaného k zaplacení celého úvěru. Žalobkyně tak požadovala po žalovaném částku ve výši 42 992,57 Kč jako nesplacenou jistinu, částku ve výši 230 Kč jako náklady na vymáhání a částku ve výši 500 Kč na smluvních pokutách. Žalovaný žalobkyni již pak ničeho neuhradil, ačkoliv byl k tomu před podáním žaloby vyzván.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. První jednání se ve věci konalo dne 28. 11. 2023. Žalovanému bylo předvolání k jednání spolu se žalobou řádně doručeno do vlastních rukou ve smyslu ustanovení § 46a a § 49 o.s.ř. dne 10. 11. 2023. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, a proto bylo dle § 101 odst. 3 o.s.ř. jednáno v jeho nepřítomnosti, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Soud z žalobkyní předložených listin provedl následující skutková zjištění.

5. Ze smlouvy o úvěru s opakovaným čerpáním [číslo] ze dne 30. 10. 2019 a úvěrových podmínek soud zjistil, že žalobkyně s žalovaným uzavřela dne 30. 10. 2019 Smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] s výší úvěrového rámce 20 000 Kč, a to s výší měsíční splátky 4 % z dlužné částky, kdy celková splatná částka činila 23 555 Kč v případě vyčerpání celého rámce. V úvěrové smlouvě žalovaný uvedl, že jeho čistý měsíční příjem je 24 000 Kč, že příjem ostatních členů domácnosti činí celkem 9 000 Kč, že je zaměstnaný od února roku 2016, že bydlí ve vlastním bytě/domě, že je ženatý a že má dvě děti, kdy však tato tvrzení ničím žalobkyni nepodložil.

6. Z potvrzení o provedení ověření bonity klienta – odd. rizik pro osobu žalovaného ze dne 13. 2. 2022 vyplývá, že výše příjmu žalovaného měla činit 24 000 Kč, výše příjmů dalších členů domácnosti částku 9 000 Kč a splátky jiným společnostem měly činit 8 000 Kč měsíčně. Žalobkyně pak dne 30. 10. 2019 měla provést lustraci žalovaného v registru NRKI, ISIR a CEE.

7. Z výpisu z registru NRKI vygenerovaného na jméno žalovaného soud zjistil, že na jméno žalovaného bylo evidováno celkem sedm existujících kontraktů, že dvě jeho žádosti o úvěr byly odmítnuty a že dvě jeho žádosti byly odvolány. Co se týče sedmi existujících kontraktů, tak se jednalo o jeden kontokorentní úvěr s rámcem 21 000 Kč (vyčerpaný v částce 15 728 Kč), o jednu nevyužitou kreditní kartu s úvěrovým rámcem 40 000 Kč, o jednu kreditní kartu s úvěrovým rámcem 15 000 Kč se sumou zbývajících splátek ve výši 5 848 Kč, o jeden osobní úvěr s datem ukončení 20. 5. 2021 ve výši 150 000 Kč se zůstatkem jistiny 79 007 Kč a se splátkou 4 208 Kč měsíčně (zbývající počet splátek: 20), o jeden osobní úvěr s datem ukončení 15. 2. 2022 se zůstatkem jistiny 38 917 Kč a se splátkou 1 527 Kč měsíčně (zbývající počet splátek: 29), o jeden spotřební úvěr s datem ukončení 17. 3. 2021 se zůstatkem jistiny 13 500 Kč a se splátkou 750 Kč měsíčně (zbývající počet splátek: 18) a o jeden spotřební úvěr s datem ukončení 30. 10. 2019 se zůstatkem jistiny 1 915 Kč a celkem jednou zbývající splátkou. Celkem tak měl hradit žalovaný na poskytnuté úvěry částku ve výši 8 434 Kč. Z předloženého výpisu z registru NRKI však nevyplývá, jakým způsobem na základě této informace vyhodnotila žalobkyně úvěruschopnost žalovaného.

8. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad vedené žalobkyní a z tvrzení žalobkyně v návrhu soud zjistil, že žalovaný čerpal z úvěrového rámce částku ve výši 87 487 Kč, a že uhradil částku 70 951 Kč.

9. Z výzvy k zaplacení celého úvěru ze dne 17. 2. 2022, včetně podacího archu ze dne 18. 2. 2022, soud zjistil, že žalobkyně úvěr ke dni 17. 2. 2022 zesplatnila a současně že vyzvala žalovaného k úhradě celého úvěru, tj. částky ve výši 63 045,17 Kč, nejpozději do 14 dnů od doručení výzvy.

10. Z předžalobní výzvy k plnění ze dne 6. 10. 2022, včetně podacího archu ze dne 6. 10. 2022, má soud za prokázané, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.

11. Z uvedených listin má soud za prokázaný skutkový stav, na základě něhož žalovaný načerpal postupně z úvěrového rámce, poskytnutého žalobkyní, částku ve výši 87 487 Kč, a že na úvěrový rámec žalobkyni uhradil celkem částku ve výši 70 951 Kč.

12. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“). Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

14. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

15. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

18. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

19. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

20. Soud ve smyslu ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákona (dále jen „o. z.“) přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

21. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. vyplývá, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

22. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

23. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je oprávněn pouze v rozsahu 16 536 Kč, neboť žalobkyně nemá za žalovaným pohledávku, která by měla svůj právní základ v úvěrové smlouvě [číslo] uzavřené mezi účastníky.

24. Provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by žalobkyně splnila svoji zákonnou předsmluvní povinnost řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost spotřebitele. K prokázání své povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalovaného žalobkyně výslovně navrhla výpis z registru NRKI a potvrzení o provedení ověření bonity klienta. Z úvěrové smlouvy a z potvrzení o provedení ověření bonity klienta má pak soud za prokázané, že žalovaný sdělil žalobkyni nějaké údaje, na základě nichž mohla žalobkyně prověřit úvěruschopnost žalovaného, avšak z žádného ze soudu doložených důkazů nevyplynulo, jak s uvedenými údaji žalobkyně pracovala, ani v jakém rozsahu tyto údaje žalobkyně ověřila, a to ať již jde o příjmy či o výdaje žalovaného nebo jeho jiné závazky, či zda provedla šetření v evidencích klientských informací (SOLUS apod.). Jakým způsobem pak žalobkyně z výpisu z registru NRKI při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vyhodnotila, že žalovaný má celkem sedm existujících kontraktů s celkovou výší měsíčních splátek po 8 434 Kč, není soudu zcela zřejmé. Ověření údajů poskytnutých žalovaným byla žalobkyně povinna nejen na základě shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, ale i jaké řádný správce svého majetku.

25. Žalobkyně je povinna ve smyslu ustanovení § 75 ve spojení s § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péči přezkoumat příjmy i výdaje žalovaného a dbát přitom na její zájmy, tj. i na zájem být reálně schopen přebíraný závazek řádně a včas splácet. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k ověření bonity klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí „ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. Řádné splnění zákonné povinnosti zkoumat úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru však žalobkyně předloženými důkazy neprokázala.

26. Za této situace dospěl soud k závěru, že Smlouva o úvěru s opakovaným čerpáním ze dne 30. 10. 2019 je ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a ustanovení § 588 občanského zákoníku neplatná.

27. K otázce, zda neplatnost smlouvy pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele při uzavření úvěrové smlouvy způsobuje neplatnost absolutní, jíž soud zkoumá z úřední povinnosti nebo pouze neplatnost relativní, jíž soud zkoumá pouze k námitce žalovaného, soud výslovně odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci OPR-Finance C -679/18 ze dne 5. 3. 2020. Dle tohoto rozhodnutí musí být„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Soudní dvůr tak jednoznačně vyložil, že aplikace směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES musí být národními státy provedena tak, aby porušení článku 8 a 23 bylo sankcionováno vždy absolutní neplatností úvěrové smlouvy, tedy neplatností, k níž se přihlíží z úřední povinnosti.

28. Tedy zjistí-li soud při své rozhodovací činnosti, že vnitrostátní právní úprava je v rozporu se směrnicí Evropského společenství, má soud sám rozhodnout o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropského společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem), když tento postup soudu byl připuštěna již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34. a 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu). Když citovaným usnesením byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 7. 2010.

29. Za situace, kdy je úvěrová smlouva neplatná, může se žalobkyně po žalovaném domáhat úhrady finanční částky, kterou mu prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o.z. Soud má za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěrový rámec, který žalovaný postupně vyčerpal v částce 87 487 Kč a který je povinen vrátit žalobkyni na její výzvu. Vzhledem k tomu, že žalovaný do dnešního dne žalobkyni uhradil pouze částku 70 951 Kč, je nárok žalobkyně v rozsahu částky 16 536 Kč oprávněný, včetně nároku na úhradu zákonného úroku z prodlení kapitalizovaného ve výši 1 847,16 Kč za dobu od 4. 3. 2022 do 13. 2. 2023 a nadále běžícího ve výši 11,75 % ročně z částky 16 536 Kč od 14. 2. 2023 do zaplacení. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř. v trvání 3 dnů, neboť pro stanovení lhůty odlišné či plnění ve splátkách neshledal důvody (výrok I.).

30. Protože nebylo prokázáno, že došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, soud ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II.).

31. Výrokem III. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, a to podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tj. podle úspěchu ve věci. Žalovanému, který byl ve sporu úspěšnější, však žádné náklady v tomto řízení nevznikly, proto soud náhradu nákladů nepřiznal žádnému z účastníků.