3 C 69/2023

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Marcelou Součkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 204 031,67 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 193 760 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 6 529,44 Kč a nadále běžícím ve výši 15 % ročně z částky 193 760 Kč od 1. 2. 2023 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 10 271,67 Kč spolu s -) kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 346,15 Kč a nadále běžícím ve výši 15 % ročně z částky 10 271,67 Kč od 1. 2. 2023 do zaplacení -) kapitalizovaným úrokem ve výši 38 060,79 Kč a nadále běžícím ve výši 15 % ročně z částky 199 957,07 Kč od 1. 2. 2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady řízení ve výši 33 884 Kč, a to k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], LL. M.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 204 031,67 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku rozsudku. Uvedla, že dne 31. 3. 2022 s žalovaným uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru, a to prostřednictvím svých internetových stránek. Poukázala na to, že žalovaný vyplnil požadované údaje a po automatizovaném schvalovacím procesu byla žádost žalovaného schválena. Žalobkyně tvrdila, že následně žalovanému zaslala podpisový SMS kód na telefonní číslo, které žalovaný uvedl ve své žádosti a na internetových stránkách se objevil návrh smlouvy. Smlouva byla dle názoru žalobkyně uzavřena po zadání podpisového SMS kódu žalovaným do aplikace žalobkyně a žalovanému zaslána na e-mailovou adresu, kterou žalovaný uvedl v žádosti. Zdůraznila, že žalovaný úvěr čerpal prostřednictvím kreditní karty v souladu s úvěrovými podmínkami, přičemž splatnost pravidelné měsíční splátky byla stanovena na 3,29 % z výše požadovaného úvěrového rámce vždy k 20. dni kalendářního měsíce. Žalovaný celkem načerpal částku ve výši 204 100 Kč a žalobkyni uhradil částku ve výši 10 340 Kč. Žalovaný na svůj dluh nehradil řádně a včas, a tak žalobkyně ke dni 27. 10. 2022 úvěr zesplatnila, o čemž byl žalovaný informován dopisem a současně vyzván k úhradě celého úvěru. Žalobkyně dále poukázala na to, že se žalovaný dostal do prodlení s úhradou dlužné částky, a proto požadovala po žalovaném vedle dlužné jistiny ve výši 199 957,07 Kč, poplatky za pojištění ve výši 2 344,60 Kč, náklady na vymáhání ve výši 730 Kč, vyúčtované smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 38 060,79 Kč a nadále běžící ve výši 15 % ročně z částky 199 957,07 Kč od 1. 2. 2023 do zaplacení a kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 6 875,59 Kč za období od 11. 11. 2022 do 31. 1. 2023 a nadále běžící ve výši 15 % ročně z částky 204 031,67 Kč od 1. 2. 2023 do zaplacení. Po zesplatnění úvěru žalovaný žalobkyni ničeho neuhradil, ačkoliv byl k tomu vyzván před podáním žaloby.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) oba účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalovaný se k výzvě nevyjádřil, soud věc rozhodl, se souhlasem žalobkyně uděleným v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu (když tento svůj souhlas k dotazu soudu obsaženému v usnesení čj. 3 C 69/2023-54 ze dne 16. 6. 2023 neodvolala), aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 31. 3. 2022, z přílohy č. 1 a z úvěrových podmínek soud zjistil, že žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] na základě níž se zavázala žalovanému poskytnout úvěrový limit ve výši 20 000 Kč se sazbou RPSN 31,73 %, a že žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky vrátit žalobkyni v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3,29 % z úvěrového rámce, tj. 659 Kč. Součástí úvěrové smlouvy je i označení bankovního účtu, na který měl být úvěr žalobkyní žalovanému poskytnut. Smlouva je podepsána tak, že u jména žalovaného je připojen kód„ [číslo]“ a u věřitele je pouze datum 31. 3. 2022 s připojeným vlastnoručním podpisem osoby označené jako Ing. [jméno] [příjmení]. Z dohledání informací o činnosti klienta z programu žalobkyně pro správu úvěrů má soud za prokázanou časovou souslednost mezi žádostí o úvěr, prověřením žádosti, odsouhlasením žádosti ze strany žalobkyně, oznámením o schválení úvěru žalovanému a následným zasláním SMS kódu žalovanému za účelem podpisu úvěrové smlouvy. Smlouva o úvěru, předložená soudu v elektronické podobě, je souborem ve formátu PDF, který byl dle údajů o vlastnostech dokumentu vytvořen dne 31. 3. 2022 v 15: 21:06 hodin. K dokumentu nejsou připojeny žádné elektronické podpisy. Z předsmluvních informací, které jsou součástí smlouvy, má soud za prokázané, že obsahují základní parametry poskytovaného úvěru.

5. Z dodatku k úvěrové smlouvě ze dne 23. 5. 2022 vyplývá, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 23. 5. 2022 dodatek k úvěrové smlouvě [číslo] kterým byl navýšen úvěrový limit na částku 200 000 Kč, přičemž výše minimální měsíční splátky se změnila na částku 6 586 Kč. Dodatek je podepsán tak, že u jména žalovaného je připojen kód„ [číslo]“ a u věřitele je připojen vlastnoruční podpis osoby označené jako Ing. [jméno] [příjmení]. Dodatek, předložený soudu v elektronické podobě, je souborem ve formátu PDF, který byl dle údajů o vlastnostech dokumentu vytvořen dne 23. 5. 2022 a upravený dne 30. 5. 2023 v 14:5 8:05 hodin. K dokumentu nejsou připojeny žádné elektronické podpisy.

6. Z kopie občanského průkazu a z kopie evropského průkazu zdravotního pojištění žalovaného má soud za prokázané, že žalobkyně měla k dispozici kopii občanského průkazu a kopii evropského průkazu zdravotního pojištění žalovaného. Z kopie záhlaví výpisu z bankovního účtu vedeného [právnická osoba] na jméno žalovaného má soud za prokázané, že tato vedla pro žalovaného běžný účet, přičemž jde o účet označený v bodu Potvrzení transakce smlouvy o úvěru jako účet žalovaného, na nějž měly být poukázány žalovanému finanční prostředky plynoucí z úvěru. Spojením obou informací pak na straně žalobkyně došlo ke ztotožnění osoby žalovaného, jako smluvní strany smlouvy o úvěru, a ověření jeho osobních údajů, které se shodují s údaji uvedenými na smlouvě a v žalobě.

7. Z výpisu z bankovního účtu žalovaného za období od 1. 3. 2022 do 31. 3. 2022 soud zjistil, že čistý příjem žalovaného za měsíc únor 2022 činil částku ve výši 22 779 Kč, že dne 21. 3. 2022 mu byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 6 000 Kč od žalobkyně s poznámkou„ poskytnutí půjčky [číslo]“, že počáteční zůstatek na bankovním účtu žalovaného činil - 93,75 Kč a konečný 7,37 Kč.

8. Z úvěrové zprávy vygenerované pro osobu žalovaného vyplývá, že u žalovaného jsou evidovány dva ukončené osobní úvěry a že mu jedna žádost o kontokorentní úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 5 000 Kč byla v lednu 2022 zamítnuta.

9. Z potvrzeních o provedení tuzemské odchozí úhrady vytvořených dne 30. 5. 2023 má soud za prokázané, že na účet žalovaného, shodný s tím, jež žalovaný uvedl v úvěrové smlouvě, byly postupně poukázány finanční prostředky: dne 4. 4. 2022 částka 20 000 Kč, dne 8. 4. 2022 částka 15 000 Kč, dne 12. 4. 2022 částka 25 000 Kč, dne 19. 4. 2022 částka 17 000 Kč, dne 25. 4. 2022 částka 15 000 Kč, dne 26. 4. 2022 částka 14 000 Kč, dne 2. 5. 2022 částka 8 000 Kč, dne 3. 5. 2022 částka 5 000 Kč, dne 4. 5. 2022 částka 9 300 Kč, dne 6. 5. 2022 částka 5 000 Kč, dne 9. 5. 2022 částka 3 000 Kč, dne 11. 5. 2022 částka 14 000 Kč, dne 12. 5. 2022 částka 15 000 Kč, dne 16. 5. 2022 částka 3 800 Kč, dne 17. 5. 2022 částka 15 000 Kč, dne 19. 5. 2022 částka 9 000 Kč, dne 23. 5. 2022 částka 9 000 Kč a dne 29. 6. 2022 částka 2 000 Kč, tj. celkem částka ve výši 204 100 Kč. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad pak soud zjistil, že žalobkyně eviduje úhradu na poskytnutý úvěr ve výši 10 340 Kč.

10. Z otisku obrazovky počítače s údaji vztahujícími se k úvěru žalovaného evidovaným žalobkyní v jejím počítačovém programu pro správu úvěrů má soud za prokázané, že žalobkyně před poskytnutím úvěru prověřila osobu žalovaného v evidenci insolvenčních řízení, NRKI, CEE a SOLUS. Dále, že od žalovaného obdržela za účelem ověření úvěruschopnosti údaj o jeho příjmu (29 000 Kč), počtu dětí (žádné) a výši splátek jiným společnostem (16 500 Kč).

11. Z výzvy ke splacení celého úvěru ze dne 27. 10. 2022 a podacího archu ze dne 31. 10. 2022 má soud za prokázané, že žalobkyně ke dni 27. 10. 2022 zesplatnila úvěr a zároveň vyzvala žalovaného k zaplacení celého úvěru.

12. Z předžalobní výzvy ze dne 24. 11. 2022, včetně podacího archu ze dne 25. 11. 2022, vyplývá, že žalovaný byla vyzván k uhrazení svého dluhu před podáním žaloby.

13. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř., vzal soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaný měli uzavřít smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] která však nebyla žalovaným podepsána. Žalobkyně však poskytla postupně v období od dubna do června 2022 žalovanému finanční prostředky v celkové výši 204 100 Kč na jeho bankovní účet. Žalovaný pak uhradil žalobkyni částku ve výši 10 340 Kč. Po zesplatnění úvěru žalovaný na svůj dluh neuhradil žalobkyni již ničeho, a to ani na základě výzvy žalobkyně ze dne 24. 11. 2022 před podáním žaloby.

14. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 419 a § 1812 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy z toho, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným šlo o vztah ze spotřebitelské smlouvy, v důsledku čehož se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanoveným k ochraně spotřebitele nepřihlíží.

15. Podle § 562 odst. 1 zákona o.z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Dle odst. 2 téhož ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

16. Podle § 561 odst. 1 o.z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

17. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. Z § 2991 odst. 1 o.z. vyplývá, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

19. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

20. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ z.s.ú.“) vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu, kdy nesplnění písemné formy má za následek neuzavření smlouvy.

21. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

22. Podle § 6 odst. 2 téhož zákona se uznávaným elektronickým podpisem rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. Zákon však nezná definici zaručeného podpisu.

23. Podle článku 3 bodu 9 až 12 Nařízení 910/2014 (dále jen„ eIDAS) se„ podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; "elektronickým podpisem" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; "zaručeným elektronickým podpisem" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a "kvalifikovaným elektronickým podpisem" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy.

24. Podle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Přičemž kvalifikovaný elektronický podpis, založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě, má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

25. Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

26. Podle § 86 odst. 1 z.s.ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

27. Podle § 75 z. s. ú. je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

28. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“.

29. Podle § 87 odst. 1 z.s.ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

30. Podle § 78 z. s. ú. je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

31. Podle § 87 odst. 2 z. s. ú. je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

32. Podle § 87 odst. 3 z. s. ú. změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

33. Podle § 1968 věta prvá o.z., platí, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

34. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 193 760 Kč, neboť mezi žalobkyní a žalovaným nedošlo k platnému uzavření smlouvy.

35. K platnosti písemné smlouvy, (jejíž existenci žalobkyně tvrdí, a kterou předložila soudu), je ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 o.z. třeba, aby k ní účastníci připojili své popisy. Elektronický podpis, jenž je postaven na roveň podpisu vlastnoručního, je ve smyslu přímo použitelného nařízení eIDAS pouze kvalifikovaný elektronický podpis (tj. podpisem vytvořeným kvalifikovaným prostředkem = v české terminologii rovněž označovaný jako„ kvalifikovaný elektronický podpis“). Ve smyslu článku 26 eIDAS lze za podpis, jenž důvěryhodně identifikuje osobu podepisující označit rovněž zaručený elektronický podpis (= v české terminologii označovaný„ zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis“), jenž je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje její jednoznačnou identifikaci, je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů a je k podepisovanému dokumentu připojen tak, že je možné zjistit jakoukoliv následující změnu dat. Tedy takový podpis, který je v terminologii zákona č. č. 297/2016 Sb., podřazen pod termín uznávaný elektronický podpis. Jiné podpisy nelze bez dalšího považovat za podpisy postavené na roveň vlastnoručního podpisu, resp. podpisy důvěryhodně identifikující podepisující osobu. Má-li být elektronický podpis uznán za podpis konkrétní osoby, musí být prokázáno, že splňuje všechny podmínky stanovené v článku 26 eIDAS.

36. Samotná úvěrová smlouva v elektronické podobě – tj. soudu předložený PDF dokument - neobsahuje žádné záznamy o tom, že by k němu byl připojen podpis žalovaného (tj. data v elektronické podobě, která by byla připojena k jiným datům – smlouvě), tj. žádné záznamy o tom, že by elektronická smlouva obsahovala kvalifikovaný či uznávaný elektronický podpis žalovaného a ani údaje o připojení jakýchkoliv dalších dat ke smlouvě, jež by mohly být považovány za podpis. Žalobkyně tak neprokázala, že soudu předložená smlouva je shodná se smlouvou, která měla být zaslána žalovanému a měla jím být odsouhlasena tvrzenou SMS zprávou. Naopak bylo prokázáno, že soudu předložená úvěrová smlouvy nebyla podepsána právě žalovaným. Soud tak nemá za prokázaný obsah úvěrové smlouvy, kterou měli žalobkyně a žalovaný uzavřít, tedy obsah smluvních podmínek, za nichž byly žalovanému peněžní prostředky poskytnuty. Nelze ani přehlédnout, že z přehledu odeslaných SMS zpráv není možné ověřit, které konkrétní dokumenty měly být touto zprávou skutečně odsouhlaseny.

37. Soud doplňuje, že i pokud by měl existenci úvěrové smlouvy za prokázanou, tak provedenými důkazy nebylo rovněž prokázáno, že by žalobkyně splnila svoji zákonnou předsmluvní povinnost řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele ve smyslu § 86 odst. 1 z.s.ú., kdy z předložených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně dostatečným způsobem posuzovala bonitu žalovaného úvěr splácet. V tomto směru sice nelze klást žalobkyni k tíži, jestliže primárně vycházela z údajů poskytnutých samotným žalovaným. Pokud však tyto údaje již samy o sobě, ve svém souhrnu vyvolávají důvodné pochybnosti o schopnosti žadatele úvěr splácet, je poskytnutí úvěru projevem nedostačené pečlivosti poskytovatele. Rovněž tak je třeba v tomto směru klást poskytovateli úvěru k tíži, pokud žadatelem sdělené údaje vyvolávají důvodné pochybnosti o své správnosti, přičemž poskytovatel úvěru nepřistoupí k ověření těchto údajů z jiných zdrojů. V žádosti o poskytnutí úvěru měl žalovaný uvést, že jeho měsíční splátky dalších úvěrů činí 16 500 Kč, kdy jiné další výdaje neuvedl (např. náklady na bydlení, na dopravu, na osobní potřeby, na jídlo), a jeho měsíční příjem byl 29 000 Kč. Žalobkyně se však nezabývala tím, co konkrétně tvoří výdaje žalovaného, kolik činí skutečně jeho náklady na bydlení, na inkaso a na stravu, a od žalovaného žádné doklady v tomto směru nežádala, obdobně neprověřovala ani žalovaným tvrzenou výši příjmu, nežádala např. pracovní smlouvu či výpisy z účtu žalovaného alespoň za dva měsíce předcházející datu, kdy měla být smlouva uzavřena. Jakým způsobem pak vyhodnotila, že žalovaný uvedl výši příjmu 29 000 Kč, ale za měsíc únor 2022 jeho čistý příjem činil částku ve výši 22 779 Kč, není soudu zřejmé. Soudu není rovněž zcela jasné, jakým způsobem byla prověřena úvěruschopnost žalovaného při uzavírání dodatku, na jehož základě byl žalovanému navýšen revolvingový limit na 200 000 Kč, když původně prověřovala jeho úvěruschopnost ve spojitosti s úvěrovým limitem ve výši 20 000 Kč, tj. limit byl navýšen o 180 000 Kč. Žalobkyně tak řádně neporovnávala příjmy a výdaje žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 z.s.ú.

38. V předmětné věci, jak bylo popsáno výše, žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít.

39. Soud má proto za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy, a i z tohoto důvodu smlouvu posoudil jako neplatnou dle § 87 odst. 1 z.s.ú. ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

40. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smluv přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o. z., neboť měl za to, že § 86 a 87 z.s.ú. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

41. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

42. Soud má však za prokázané, že žalobkyně zaslala na účet žalovaného postupně finanční prostředky v celkové výši 204 100 Kč, a proto se jedná na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat podle 2991 odst. 1 o.z. Žalovaný na tento dluh uhradil žalobkyni částku 10 340 Kč, a proto nedoplatek činí 193 760 Kč (204 100 Kč mínus 10 340 Kč). Soud tedy dospěl závěru, že žaloba je důvodná co do částky 193 760 Kč, kdy vedle dlužného bezdůvodného obohacení žalobkyni přiznal rovněž nárok na zákonný úrok z prodlení kapitalizovaný ve výši 6 529,44 Kč a nadále běžící ve výši 15 % ročně z částky 193 760 Kč za dobu od 1. 2. 2023 do zaplacení. Soud proto rozhodl, jak ve výroku I. rozsudku uvedeno, a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl, neboť na tato plnění žalobkyni nárok nevznikl (výrok II. rozsudku). Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o.s.ř. v trvání 3 dnů, neboť pro stanovení lhůty odlišné či plnění ve splátkách neshledal soud důvody.

43. Výrokem III. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, a to podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení částečně úspěšná, nárok na poměrnou náhradu nákladů řízení v částce 33 884 Kč, přičemž tato částka představuje 79,86 % z jejich celkové výše, tj. 42 429,20 Kč (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 89,93 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 10,07 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 8 162 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 bod. 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 204 031,67 Kč sestávající z částky 9 140 Kč za každý ze 3 úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně 3 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z výše uvedených částek (kromě soudního poplatku) ve výši 5 947,20 Kč, když dle předloženého osvědčení je zástupce žalobkyně registrován jako plátce daně. Jejich zaplacení soud žalovanému uložil ve lhůtě podle § 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř. v délce trvání 3 dnů, a to k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta podle § 149 odst. 1 o. s. ř..