3 C 94/2025

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Marcelou Součkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 28 698 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 19 244 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 28. 2. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 7 247 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 28. 2. 2025 do zaplacení, úroku ve výši 27,28 % ročně z částky 26 491 Kč od 28. 2. 2025 do 29. 5. 2025, úroku ve výši 12 % ročně z částky 26 491 Kč od 30. 5. 2025 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 564 Kč, částky 200 Kč, částky ve výši 998 Kč a částky ve výši 1 009 Kč, zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 1 010,68 Kč k rukám zástupce žalobkyně , Jméno advokáta, , a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 7. 4. 2025 domáhala zaplacení částky 28 698 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že s žalovanou uzavřela dne 25. 4. 2024 Smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě jí poskytla úvěr ve výši 30 000 Kč tak, že část poskytnutého úvěru ve výši 27 500 Kč poukázala dne 29. 4. 2024 na účet žalované, a částku 2 500 Kč z poskytnutého úvěru zaslala na účet zprostředkovatele úvěru. Dále uvedla, že se žalovaná zavázala vrátit jí úvěr včetně úroků, tj. celkem částku ve výši 46 000 Kč ve 40 měsíčních splátkách po 1 150 Kč splatných ke každému 20. dni v měsíci, počínaje dnem 20. 5. 2024. Žalobkyně tvrdila, že před uzavřením smlouvy se žalovanou řádně posoudila její schopnost úvěr splácet. Uvedla, že žalovaná neplnila řádně a včas svůj závazek, žalobkyně proto celý nesplacený úvěr zesplatnila ke dni 27. 2. 2025. K tomuto dni byla žalovaná podle žalobkyně v prodlení s úhradou neuhrazených dlužných splátek ve výši 3 245 Kč a dále s neuhrazenou jistinou ve výši 26 491 Kč a obchodní úroky naběhlé před zespaltněním úvěru v celkové výši 1 564 Kč. Žalobkyně dále požadovala po žalované zaplacení nákladů vynaložených za zaslání dvou upomínek vždy po 100 Kč, tj. 200 Kč, a dále smluvní pokutu naběhlou před zesplatněním úvěru v celkové částce 998 Kč, a to za prodlení žalované se splacením dvou řádných měsíčních splátek před splatností úvěru, když pokuta za prodlení s úhradou každé jednotlivé splátky činila 499 Kč. Dále žalobkyně uplatnila vůči žalované rovněž nárok na smluvní pokutu naběhlou po zesplatnění úvěru ve výši 0,1% denně z neuhrazeného zůstatku úvěru, tj. z částky 28 055 Kč, kterou kapitalizovala za období od 28. 2. 2025 do 4. 4. 2025 částkou 1 009 Kč. Žalovaná dluh neuhradila ani přes žalobkyní zaslanou předžalobní upomínku ze dne 27. 2. 2025.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud v souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) účastníky k vyjádření, zda s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí s tím, že pokud se písemně ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že jejich souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání je dán. Protože žalobkyně s navrženým postupem vyslovila souhlas a žalovaná na výzvu soudu nereagovala, rozhodl soud bez ve věci bez nařízení jednání.

4. Soud při rozhodnutí vycházel z listin založených žalobkyní do spisu, z nichž zjistil následující ve věci rozhodné skutečnosti:

5. Z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně ve spojení s úplným výpisem ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu má soud za prokázané, že žalobkyně je subjektem oprávněným poskytovat spotřebitelské úvěry ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

6. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 25. 4. 2024, formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, úvěrových podmínek a předpisu úhrad má soud za prokázané, že žalobkyně uzavřela se žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru prostřednictvím verifikační platby ve výši 1 Kč. Za žalobkyni byla smlouva podepsána jejím zástupcem , jméno FO, který byla označen jako pověřený pracovník společnosti , právnická osoba, označené jako „samostatný zprostředkovatel“. Podle smlouvy byl úvěr sjednán jako neúčelový. Celková výše spotřebitelského úvěru činila 27 500 Kč a 2 500 Kč provize sprostředkovatele, který se žalovaná zavázala splácet ve 40 měsíčních splátkách po 1 150 Kč, počínaje dnem 20. 5. 2024. Celkem měla žalovaná uhradit částku 46 000 Kč, a to s ohledem na to, že mezi stranami byla sjednána zápůjční úroková sazba 27,28 %. Úvěr měl být žalované poskytnut na její účet. Podle článku II. písm. b) Smlouvy byla částka 2 500 Kč poskytnuta žalované na účet zprostředkovatele, a to jako provize sjednaná mezi žalovanou a zprostředkovatelem. Žalovaná se dále ve smlouvě zavázala uhradit žalobkyni v případě prodlení s úhradou úvěru či jednotlivých splátek smluvní pokutu ve výši 499 Kč a výši 0,1% denně z dlužné částky, zákonný úrok z prodlení a rovněž náhradu účelně vynaložených nákladů. Součástí smlouvy byly rovněž údaje o žalované, a to - že je rozvedená, nemá vyživovací povinnost, bydlí v bytě v osobním vlastnictví, je zaměstnána u společnosti , právnická osoba, , s čistým měsíčním příjmem 25 922 Kč. Jako příjem domácnosti byla uvedena částka ve výši 25 922 Kč, výdaje na bydlení ve výši 8 900 Kč a výdaje na splátky dalších úvěrů nemá. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, má soud za prokázané, že žalovaná obdržela zákonem vymezené předsmluvní informace.

7. Podle formuláře Závazky spotřebitele a výdaje spotřebitele ze dne 25. 4. 2024 a Posouzení úvěruschopnosti zákazníka ze dne 29. 4. 2024 o jejích závazcích, výdajích, příjmech, ve spojení s výplatními lístky žalované za měsíce únor 2024, kdy její čistá mzda byla ve výši 25 405 Kč, a za měsíc březen 2024 byla její čistá mzda ve výši 26 580 Kč, s potvrzením o provedené platbě, ze kterých vyplývá, že žalovaná obdržela na svůj účet částky 25 405 Kč a 26 580 Kč od zaměstnavatele, s informací o pozemku, vyplývá, že žalovaná je svobodná, pobírá mzdu ve výši 25 992 Kč měsíčně, přičemž z této mzdy vynakládá částku 8 900 Kč na bydlení, bydlí ve vlastním bytě. Jiné výdaje uvedeny nebyly. Dále jsou zřejmé příjmy domácnosti, a to ve výši 25 922 Kč. Žalobkyně provedla vyhodnocení úvěruschopnosti žalované a výsledek zaznamenala do formuláře Posouzení úvěruschopnosti zákazníka ze dne 29. 4. 2024, když při posuzování úvěruschopnosti žalované vycházela z normativních nákladů na bydlení ve výši 8 932 Kč a životního minima žalované 4 860 Kč (viz životní a existenční minimum, výše normativních nákladů na bydlení). Podle výstupu z insolvenčního rejstříku a výpisu z Centrální evidence exekucí má soud za prokázané, že žalovaná neměla žádný záznam a podle výstupu z registru platebních informací ze dne 27. 4. 2024 nejsou evidovány žádné záznamy.

8. Z potvrzení o provedení transakce soud zjistil, že žalovaná dne 29. 4. 2024 zaslala žalobkyni na její účet částku ve výši 1 Kč.

9. Z potvrzení o provedení transakce soud zjistil, že žalobkyně vyplatila žalované na její účet částku ve výši 27 500 Kč dne 29. 4. 2024. Z potvrzení o provedení transakce rovněž ze dne 29. 4. 2024 vyplývá, že žalobkyně vyplatila na účet zprostředkovatele částku 2 500 Kč.

10. Z listiny nazvané Bonita smlouvy soud zjistil, že žalovaná celkově uhradila 8 255 Kč.

11. Z upomínky ze dne 26. 1. 2025 má soud za prokázané, že žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě dlužné částky.

12. Oznámením o zesplatnění - předžalobní výzvy ze dne 27. 2. 2025 byla žalovaná informována o zesplatnění úvěru, o důsledcích zesplatnění, výši dlužné částky a zároveň ji byla poskytnuta lhůta v délce 10 dní od odeslání výzvy k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.

13. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle něhož se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky.

14. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

17. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli „rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“18. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

19. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

20. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

21. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

22. Soud ve smyslu ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákona (dále jen „občanský zákoník“) přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

23. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

24. Podle § 1968 věta prvá o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále podle ustanovení § 1970 o. z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

25. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 19 244 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy, když soud má za to, že žalobkyně řádně neprověřila úvěruschopnost žalované. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě žalobkyně vycházela z čestného prohlášení týkající se závazků a výdajů žalované, negativních výpisů z insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí, jakož i ze dvou předložených výplatních lístků. Z tiskopisu posouzení úvěruschopnosti ze dne 29. 7. 2024 vyplývá, že příjmy žalované měly činit 25 992 Kč a výdaje měly činit 8 900 Kč. Žádné další výdaje v tiskopise uvedeny nebyly, a to ani náklady na běžný život - např. na mobilní telefon, přičemž z uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že žalovaná mobilní telefon vlastní. Žalovaná by tak měla k dispozici částku kolem 15 942 Kč, což by v případě splátky žalobkyně ve výši 1 150 Kč postačovalo, ovšem za předpokladu, že by takto uvedené výdaje byly reálné. Žalobkyně, přestože si ověřovala pravdivost údajů poskytnutých žalovanou nahlédnutím do centrální evidence exekucí a insolvenčního rejstříku, dále však již nezjišťovala, zda příjmy žalované postačují k uspokojení všech jejích nákladů. Žalobkyně za účelem zjištění jejích skutečných nákladů, které mimochodem nebyly vůbec uvedeny, vyjma nákladů na bydlení, měla vyzvat žalovanou minimálně k předložení výpisu z jejího účtu. Údaje poskytnuté žalovanou proto považuje soud za nevěrohodné. Z předložených důkazů tedy nevyplývá, co konkrétně tvořily výdaje žalované, tj. jaké skutečně hradí náklady na bydlení s ohledem na další případné platby na SIPO, a dále kolik žalovaná vynaloží na stravu, domácnost, dopravu, mobilní telefon apod. Z předložených důkazů proto vyplývá, že žalobkyně řádně neporovnávala příjmy a výdaje žalované ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.

26. Soud má tak za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalované splácet úvěr, a proto je uzavřená smlouva neplatná dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o. z.

27. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o. z., neboť měl za to, že § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13. 11. 1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21. 4. 2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16. 11. 2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

28. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované dne 29. 4. 2024 na její bankovní účet částku ve výši 27 500 Kč (dalších 2 500 Kč pak v rámci sjednávaného závazku na účet zprostředkovatele), a že žalovaná uhradila na svůj závazek celkem částku ve výši 8 255 Kč a verifikační platbu ve výši 1 Kč, jedná se na straně žalované o bezdůvodné obohacení ve výši 19 244 Kč, které je povinna vydat. Soud tak dospěl k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 19 244 Kč, a proto co do této částky žalobě vyhověl. Zároveň soud žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení z částky 19 244 Kč ode dne 28. 2. 2025, tj. ode dne následujícího po zesplatnění úvěru. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. v délce trvání 3 dnů, neboť pro plnění ve splátkách či stanovení lhůty odlišné neshledal podmínky (výrok I. tohoto rozsudku).

29. V ostatních částech pak soud žalobu zamítl z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy a tím i všech doprovodných ujednání včetně ujednání o výši poplatků za poskytnutí úvěru, o výši nákladů spojených s upomínáním a o smluvní pokutě, neboť na ně nevznikl žalobkyni nárok (výrok II. tohoto rozsudku).

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v částce 1 010,68 Kč, přičemž tato částka představuje 34,11 % z jejich celkové výše (poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyně). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 148 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 28 698 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí věci, předžalobní výzva a sepis podání k soudu) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč, neboť advokát osvědčil, že je plátcem DPH. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř. v trvání 3 dnů, ve smyslu § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaná povinna náhradu nákladů řízení uhradit k rukám advokáta, který žalobkyni v řízení zastupoval.