3 C 98/2023

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Marcelou Součkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 19 508 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 14 100 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 9. 12. 2022 do zaplacení.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 5 408 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 18 353 Kč od 8. 3. 2022 do 8. 12. 2022 a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 4 253 Kč do 9. 12. 2022 do zaplacení se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 1 003,49 Kč, a to k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení].

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 28. 3. 2023 domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši celkem 19 508 Kč s příslušenstvím, tj. požadovala jistinu ve výši 14 100 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 3 810 Kč, poplatek za službu„ Klidné spaní“ ve výši 220 Kč, poplatek za službu„ Informační SMS servis“ ve výši 58 Kč a poplatek za službu„ Presto“ ve výši 165 Kč, jakož i účelně vynaložené náklady ve výši 1 155 Kč. Žalobkyně tento svůj nárok odůvodnila tím, že uzavřela se žalovaným dne 8. 1. 2022 smlouvu o úvěru [číslo] to distančním způsobem na adrese [webová adresa], na základě které poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše 14 100 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky žalobkyni vrátit spolu s příslušenstvím a zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru a další poplatky za objednané volitelné služby podle Sazebníku. Nedílnou součástí smlouvy byl mimo jiné Sazebník a Všeobecné obchodní podmínky. Žalovaný požádal o poskytnutí úvěru prostřednictvím internetové stránky [webová adresa] vyplněním žádosti o poskytnutí úvěru a poskytl údaje, na základě kterých žalobkyně posoudila jeho úvěruschopnost. Žalobkyně uvedla, že tak učinila podle interní metodiky schválené ČNB a dle zákona o spotřebitelském úvěru. Poukázala na to, že smlouva byla se žalovaným uzavřena elektronicky prostřednictvím jejího klientského profilu (tj. klientského profilu žalobkyně), do kterého se žalovaný přihlásil pomocí dvou faktorového ověření. Nejprve byl žalovanému zpřístupněn v prostoru klientského profilu formulář SECCI (Standard European Consumer Credit Information, tj. standardní předsmluvní informace o spotřebitelském úvěru), který odsouhlasil a poté návrh smlouvy o spotřebitelském úvěru, který žalovaný odsouhlasil kliknutím na opt-in volbu„ Podepisuji“. Smlouva o spotřebitelském úvěru a formulář SECCI byly žalovanému automaticky zaslány na jím uvedenou e-mailovou adresu. Žalobkyně zdůraznila, že poskytla žalovanému peněžní prostředky dne 8. 1. 2022 ve výši celkem 14 100 Kč převodem na bankovní účet č. [bankovní účet]. Poukázala rovněž na to, že si žalovaný při sjednávání smlouvy zvolil volitelnou službu“ Presto” za poplatek ve výši 165 Kč, volitelnou službu„ Klidné spaní“ za poplatek ve výši 220 Kč, volitelnou službu„ Informační SMS servis“ za poplatek ve výši 58 Kč a dvakrát požádal o odklad splatnosti úvěru celkově o 28 dní. Splatnost úvěru tak nastala 7. 3. 2022. Žalovaný neuhradil žalobkyni ničeho, přestože byl o zaplacení upomenuta.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) oba účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že souhlas byl dán. Žalovaný ani žalobkyně se k výzvě nevyjádřili, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení věci:

5. Soud ze smlouvy o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním, souhlasu se zpracováním osobních údajů, informací o žalobkyni, informací o spotřebitelském úvěru, sazebníku a všeobecných obchodních podmínek zjistil, že mezi účastníky měla být uzavřena smlouva, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky do výše 14 100 Kč bez určení účelu jejich použití. Úvěr měl být splacen spolu s úrokem ve výši 0% jednou splátkou ve výši 18 214 Kč s RPSN při čerpání celého limitu ve výši 1 735,82 % Smlouva, ani ostatní dokumenty nebyly žalovaným podepsány, na smlouvě je připojen podpis za žalobkyni. Za žalovaným bylo uvedeno označení„ dlužník“ a připojen prostý text„ Podepisuji SMS kódem [číslo] dne 2022 -01-08“.

6. Podle textu PDF listiny označené jako„ Autorizace ověření totožnosti“ měla být totožnost žalovaného ověřena a autorizována prostřednictvím přímého náhledu na bankovní účet (AISP) dne 8. 1. 2022 s protiúčtem [celé jméno žalovaného], č. [bankovní účet].

7. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti žalovaného vyplývá, že mělo být provedeno 8. 1. 2022. Žalovaný v něm měl uvést, že ve společně hospodařící domácnosti bydlí 4 osoby, z nichž dvě neměly žádný příjem. Výše pravidelných měsíčních výdajů žalovaného na půjčky měla činit částku ve výši 8 000 Kč, měsíční výdaje na bydlení částku ve výši 0 Kč, další nezbytné výdaje částku ve výši 0 Kč a ostatní zbytné výdaje částku ve výši 0 Kč. Žádné další výdaje žalovaného nebyly v dokumentu uvedeny. Žalovaný měl uvést, že jeho čistý měsíční příjem je 37 500 Kč s tím, že žalobkyně měla ověřit, že jeho výše je 22 900 Kč (viz dokument označený jako identifikované příjmy). Vypočítané minimální výdaje měly činit 7 375 Kč a žalobkyně uzavřela, že žalovaný je úvěruschopný.

8. V dokumentu označeném jako identifikované příjmy je obecně uvedeno, že žalobkyně ověřila čistý měsíční příjem žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací.

9. V obecných principech posuzování úvěruschopnosti pak žalobkyně obecně uvedla, jakým způsobem postupuje při zkoumání úvěruschopnosti svých klientů.

10. Přehledy bankovních transakcí žalobkyně potvrzují, že žalovanému byla vyplacena dne 8. 1. 2022 částka ve výši 14 100 Kč, a to na bankovní účet č. [bankovní účet], jež uvedl ve smlouvě. Ze sdělení [právnická osoba] ze dne 15. 8. 2023 má soud za prokázané, že majitelem bankovního účtu č. [bankovní účet] je právě žalovaný a že na tento byla dne 8. 1. 2022 evidována příchozí platba ve výši 14 100 Kč z bankovního účtu žalobkyně.

11. Z kopie občanského průkazu žalovaného soud zjistil, že žalobkyně měla k dispozici kopii občanského průkazu žalovaného.

12. Z předloženého výpisu z bankovního účtu vedeného pro žalovaného za období od 13. 8. 2020 do 14. 4. 2021 vyplývá, že v tomto období žalovaný posílal finanční prostředky ve výši 1 000 Kč měsíčně na blíže nespecifikovaný spořící účet, že za období od prosince 2020 do března 2021 jeho průměrný čistý měsíční příjem činil 34 043 Kč, že v období od ledna 2021 do dubna 2021 bylo na účet žalovaného poskytnuto celkem 12 úvěru od jiného poskytovatele než od žalobkyně a že žalovaný využívá pravidelně služeb sázkových kanceláří, např. za období od ledna 2021 do dubna 2021 jich využil celkem 272 x, tj. v průměru 68 x za jeden měsíc.

13. Výzvou ze dne 30. 11. 2022 žalobkyně upozornila žalovaného na jeho prodlení s vrácením finančních prostředků a vyzvala ho k jejich vrácení do tří dnů. Výzva byla žalovanému odeslána 30. 11. 2022, jak potvrzuje podací lístek.

14. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř., vzal soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaný měli uzavřít smlouvu o úvěru, na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr do výše 14 100 Kč a žalovaný se měl zavázat peněžní prostředky společně s úrokem vrátit spolu s dalšími poplatky v částce 18 214 Kč. Žalobkyně poskytla žalovanému dne 8. 1. 2022 částku 14 100 Kč na jeho účet. Vzhledem k tomu, že žalovaný na tuto částku neuhradil žalobkyni ničeho, vyzvala ho žalobkyně k úhradě dluhu.

15. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 419 a § 1812 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy z toho, že mezi žalobkyní a žalovaným jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, v důsledku čehož se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanoveným k ochraně spotřebitele nepřihlíží.

16. Podle § 562 odst. 1 zákona o.z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Dle odst. 2 téhož ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

17. Podle § 561 odst. 1 o.z. se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

18. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

20. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

21. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSU“) vyžaduje smlouva o spotřebitelském úvěru písemnou formu, kdy nesplnění písemné formy má za následek neuzavření smlouvy.

22. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické komunikace lze k podepisování elektronickým podpisem použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

23. Podle § 6 odst. 2 téhož zákona se uznávaným elektronickým podpisem rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. Zákon však nezná definici zaručeného podpisu.

24. Podle článku 3 bodu 9 až 12 Nařízení 910/2014 (dále jen„ eIDAS) se„ podepisující osobou“ rozumí fyzická osoba, která vytváří elektronický podpis; "elektronickým podpisem" data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání; "zaručeným elektronickým podpisem" elektronický podpis, který splňuje požadavky stanovené v článku 26; a "kvalifikovaným elektronickým podpisem" zaručený elektronický podpis, který je vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů a který je založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy.

25. Podle článku 25 eIDAS nesmějí být elektronickému podpisu upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Přičemž kvalifikovaný elektronický podpis, založený na kvalifikovaném certifikátu vydaném v jednom členském státě, má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

26. Podle článku 26 eIDAS musí zaručený elektronický podpis splňovat tyto požadavky: musí být: a) je jednoznačně spojen s podepisující osobou; b) umožňuje identifikaci podepisující osoby; c) je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů, která podepisující osoba může s vysokou úrovní důvěry použít pod svou výhradní kontrolou; a d) je k datům, která jsou tímto podpisem podepsána, připojen takovým způsobem, že je možné zjistit jakoukoliv následnou změnu dat.

27. Ve smyslu ustanovení § 561 odst. 1 o.z. je k platnosti smlouvy třeba, aby k ní žalovaný připojil svůj podpis. Elektronický podpis, jenž je postaven na roveň podpisu vlastnoručního, je ve smyslu přímo použitelného nařízení eIDAS pouze kvalifikovaný elektronický podpis (tj. podpisem vytvořeným kvalifikovaným prostředkem = v české terminologii rovněž označovaný jako„ kvalifikovaný elektronický podpis“). Ve smyslu článku 26 eIDAS lze za podpis, jenž důvěryhodně identifikuje osobu podepisující označit i zaručený elektronický podpis (= v českém terminologii označovaný„ zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis“), jenž je jednoznačně spojen s podepisující osobou, umožňuje její jednoznačnou identifikaci, je vytvořen pomocí dat pro vytváření elektronických podpisů a je k podepisovanému dokumentu připojen tak, že je možné zjistit jakoukoliv následující změnu dat. Tedy takový podpis, který je v terminologii zákona č. č. 297/2016 Sb., podřazen pod termín uznávaný elektronický podpis. Jiné podpisy nelze bez dalšího považovat za podpisy postavené na roveň vlastnoručního podpisu, resp. podpisy důvěryhodně identifikující podepisující osobu. Má-li být elektronický podpis uznán za podpis konkrétní osoby, musí být prokázáno, že splňuje všechny podmínky stanovené v článku 26 eIDAS.

28. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

29. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

30. Podle § 1968 věta prvá o.z., platí, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle ust. § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

31. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 14 100 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy.

32. Žalobkyně v žalobě uvedla, že se žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru. Z předložených důkazů však soud nemá za prokázané, že by žalovaný smlouvu skutečně uzavřel, neboť na místě podpisu žalovaného je pouze text„ Podepisuji SMS kódem [číslo] dne 2022 -01-08“. Byť žalobkyně předložila k důkazu PDF listinu označenou jako„ Autorizace ověření totožnosti“, kdy měla být totožnost žalovaného ověřena a autorizována prostřednictvím přímého náhledu na bankovní účet žalovaného, pak tento soudu předložený PDF dokument, stejně jako samotná smlouva neobsahuje žádné záznamy o tom, že by k nim byly připojeny podpisy (tj. data v elektronické podobě, která by byla připojena k jiným datům – smlouvě), tj. žádné záznamy o tom, že by elektronická smlouva obsahovala kvalifikovaný či uznávaný elektronický podpis žalovaného a ani údaje o připojení jakýchkoliv dalších dat ke smlouvě, jež by mohly být považovány za podpis. Ze smlouvy ani nevyplývá, kdy a jak k ní byl připojen text„ Podepisuji SMS kódem [číslo] dne 2022 -01-08“, a z čeho lze dovodit, že se jedná o podpis žalovaného. Rovněž nebylo prokázáno, že by žalovaný předmětnou smlouvu podepsal právě v uvedené datum 8. 1. 2022, a ve znění předloženém soudu. Soud tak nemá za prokázané, že by úvěrová smlouva byla uzavírána právě se žalovaným, a že i pokud by byla uzavírána s žalovaným, že tento ji uzavřel právě s tímto obsahem, tedy, že mezi žalobkyní a žalovaným vznikl úvěrový vztah.

33. Na okraj soud uvádí, že i pokud by měl existenci úvěrové smlouvy za prokázanou, žalobkyně dle přesvědčení soudu nedostatečně vyhodnotila schopnost žalovaného poskytnutý úvěr řádně splácet. Ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 ZSU je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však žalobkyně řádně neposoudila bonitu žalovaného úvěr splácet. Podle výpisu o posouzení úvěruschopnosti měly v domácnosti žalovaného bydlet čtyři osoby, z nichž pouze dvě měly pracovat. Jakým způsobem žalobkyně posoudila výdajovou stránku žalovaného za situace, kdy za období od ledna 2021 do dubna 2021 mu bylo poskytnuto celkem 12 úvěrů od jiného poskytovatele než od žalobkyně a kdy žalovaný prokazatelně využil celkem 272krát služeb sázkových kanceláří, není soudu zcela zřejmé. Co se týká předložených výpisů z bankovního účtu žalovaného, pak soud podotýká, že ty nejblíže datované ke dni poskytnutí úvěru, tj. 8. 1. 2022, pocházely z období od ledna do dubna 2021, soud tak nemá za prokázané, že by žalobkyně řádně posoudila výdaje a příjmy žalovaného za období nejméně půl roku před poskytnutím úvěru. Jakým způsobem pak žalobkyně vyhodnotila při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, že má žalovaný dvě nezletilé nezajištěné děti, není zřejmé. Jak bylo při zkoumání úvěruschopnosti zohledněno, že žalovaný tvrdil, že měl v době poskytnutí úvěru splátky na jiné úvěry v celkové výši 8 000 Kč, není jasné. Soud nemá rovněž za to, že by žalobkyně nijak ověřovala výdaje žalovaného na bydlení, jeho další nezbytné i zbytné výdaje, včetně úhrady energií spojených s bydlením, výdajů na stravu, oblečení a další výdaje tří osob, s nimiž žalovaný sdílel společnou domácnost, a to především za situace, kdy nejméně dvě osoby jsou bez výdělku, tj. finančně závislé na žalovaném.

34. Z uvedeného je proto zřejmé, že žalobkyně řádně neporovnala příjmy a výdaje žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, a nebylo tak zřejmé, zda žalovaný měl dostatek finančních prostředků na splácení úvěru.

35. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlížel z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/ EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

36. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

37. Soud má proto za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy, a i z tohoto důvodu smlouvu posoudil jako neplatnou dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

38. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 14 100 Kč převodem na jeho bankovní účet a že žalovaný jí neuhradil na svůj dluh ničeho, jedná se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení ve výši 14 100 Kč, které je ve smyslu § 2991 o.z. povinen vydat. Soud proto rozhodl, jak ve výroku I. rozsudku uvedeno.

39. Soud přiznal žalobkyni rovněž úrok z prodlení podle § 1970 o.z., nicméně až za dobu prodlení od 9. 12. 2022, neboť z předložených důkazů vyplývá, že žalovaný byl poprvé vyzván k vydání bezdůvodného obohacení upomínkou ze dne 30. 11. 2022, v níž mu byla stanovena lhůta k zaplacení 3 dny. Výzva byla žalovanému odeslána téhož dne a s ohledem na § 573 o.z. má soud za to, že zásilka byla žalovanému doručena 5. 12. 2022 Lhůta k plnění tak žalovanému uplynula dnem 8. 12. 2022 (5. 12. 2022 + 3 dny) a ode dne následujícího je žalovaný v prodlení. Výši úroku z prodlení soud přiznal žalobkyni ve výši podle dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud proto přiznal úrok z prodlení žalobkyni v zákonné výši od 9. 12. 2022 do zaplacení z částky 14 100 Kč (výrok I. rozsudku) a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II. rozsudku).

40. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce trvání 3 dnů, neboť pro stanovení lhůty odlišné či plnění ve splátkách neshledal soud důvody.

41. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tj podle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení částečně úspěšná, nárok na poměrnou náhradu nákladů řízení v částce 1 003,49 Kč, přičemž tato částka představuje 44,56 % z jejich celkové výše. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby (převzetí a příprava žaloby, předžalobní upomínka, sepis žaloby) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t., a 21% DPH ve výši 252 Kč, celkem tak 2 252 Kč (dle § 137 odst. 3 o.s.ř). Celkem tak žalobkyni při 44,56 % (poměr úspěchu a neúspěchu) z této částky náleží odměna ve výši 1 003,49 Kč, a soud proto rozhodl, jak ve výroku III. rozsudku uvedeno.

42. Zaplacení náhrady nákladů řízení soud žalovanému uložil v třídenní lhůtě podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta podle § 149 odst. 1 o. s. ř. (výrok pod bodem III. tohoto rozsudku).