38 C 100/2025

Plný text

Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudkyní Mgr. Kristýnou Stachovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 67.442,98 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se zastavuje co do zaplacení částky ve výši 9.000 Kč spolu s 14,75 % p. a. úrokem z částky 9.000 Kč ode dne 7.10.2025 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % p. a. z částky 9.000 Kč ode dne 07.10.2025 do zaplacení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 50.291 Kč se zákonným úrokem z prodlení výši 14,75 % p. a. z částky 50.291 Kč ode dne 01.03.2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba se zamítá co do zaplacení částky ve výši 8.151,98 Kč spolu s 14,75% p. a. úrokem z částky 63.493,16Kč ode dne 01.03.2024 do 04.04.2024, s 14,75% p. a. úrokem z částky 62.820,76Kč ode dne 05.04.2024 do 06.10.2025, s 14,75%p.a. úrokem z částky 53.820,76Kč ode dne 07.10.2025 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení z částky 13.202,16 Kč ode dne 01.03.2024 do 04.04.2024 ve výši 14,75% p. a., se zákonným úrokem z prodlení z částky 12.529,76 Kč ode dne 05.04.2024 do 06.10.2025 výši 14,75 % p. a., se zákonným úrokem z prodlení z částky 3.529,76 Kč ode dne 07.10.2025 do zaplacení výši 14,75 % p. a.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1.672 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Bruntále dne 19. 2. 2025 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 67.442,98 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené dne , datum, mezi právním předchůdcem žalobkyně společností , právnická osoba, . a žalovaným. Žalobkyně požadovala uhradit jistinu 63.493,16 Kč, úrok 4.602,22 Kč a poplatky 1.118,60 Kč a plynoucí obchodní úrok a zákonný úrok z prodlení. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný celkem čerpal 208.997 Kč a zaplatil celkem 158.706 Kč. Co se týká prověření úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce provedl prověření na základě doložených výpisů z účtu žalovaného a na základě deklarovaného příjmu žalovaného, který uvedl příjem 27.000 Kč. Dále byl žalovaný prověřen ve veřejných a interních registrech. Co se týká výdajové stránky, bylo vycházeno s žalovaným uvedeného údaje 10.000 Kč a předchůdce žalobkyně stanovil životní výdaje žalovaného po zohlednění jeho situace podle svého interního ekonomického modelu. Byl zjištěn úvěr žalovaného stávající se splátkou 3.430 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Proti uplatněnému nároku nevznesl žádné námitky.

3. Žalobkyně vzala podáním ze dne 8. 10. 2025 žalobu částečně zpět a soud rozhodl o tomto zpětvzetí ve výroku I. toho rozsudku, když řízení v rozsahu návrhu částečně zastavil. Žaloba byla částečně vzata zpět s ohledem na to, že žalovaný dne 6. 10. 2025 zaplatil částku 9.000 Kč a žalobkyně tuto částku započetla na jistinu dluhu. O částečném zastavení řízení rozhodl soud v souladu s § 96 občanského soudní řádu. Zavinění zastavení řízení bylo shledáno dle § 146 odst. 2 věta druhá občanského soudního řádu na straně žalovaného, když žaloba byla částečně vzata zpět pro chování žalovaného.

4. Po provedeném dokazování zjistil soud skutkový stav věci a má za prokázané, že žalobkyně je ve věci aktivně legitimována, když předložila soudu smlouvu o postoupení portfolia pohledávek právního předchůdce včetně notářského zápisu i s danou přílohou. Bylo prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne , datum, uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, . Žalovaný je ve smlouvě identifikován jako fyzická osoba spotřebitel. Byl poskytnut revolvingový úvěr s maximálním rámcem ve výši 500.000 Kč. Roční úroková sazba 22,68 %, aktuální úvěrový rámek ke dni podpisu smlouvy 60.000 Kč, doba trvání úvěru neurčitá. U žalovaného je uvedeno zaměstnání: pracovníci ve službách a k prodeji, zaměstnavatel , právnická osoba, se sídlem v , adresa, , pracuje od 1/2011, čistý měsíční příjem 27.000 Kč, celkový příjem domácnosti 45.000 Kč, celkové náklady domácnosti 10.000 Kč, finanční závazky 1.700 Kč (žádost/smlouva o revolvingovém úvěru). V úvěrové smlouvě bylo dohodnuto splácení úvěru spolu s úrokovou sazbou ve výši 22,68 % ročně, v měsíčních splátkách ve výši 5 % z aktuálně čerpané dlužné částky počínaje měsícem lednem roku 2022 a placení vyúčtovaných poplatků a za pojištění pro případ nemožnosti splácení částku ve výši 7,99 % z měsíční splátky úvěru (viz. úvěrová smlouva). Výzvu ze dne 2. 3. 2024 vyzvala žalobkyně žalovaného k splacení celého dluhu, když pohledávka nebyla ve stanoveném termínu uhrazena a k 29. 2. 2024 nabyla účinnost odstoupení od smlouvy a celá zbývající částka je splatná ke dni 29. 2. 2024 (výzva a podací arch z 5. 3. 2024). Žalovaný byl dále vyzván k úhradě dlužné částky před podáním žaloby předžalobní výzvou (viz. předžalobní výzva ze 4. 11. 2024). Žalovaný čerpal částku celkem ve výši 208.997 Kč a zaplatil celkem 158.706 Kč (výpisy z účtu žalovaného, předpis transakcí).

5. Po právní stránce posoudil soud uzavřenou smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku, kdy smlouva byla uzavřena ve formě spotřebitelského úvěru, tedy mezi žalobkyní – podnikatelem v oblasti finančních služeb a žalovaným jako spotřebitelem. Vztah účastníků je proto nutné posoudit podle zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, když předmětem bylo poskytnutí finančních prostředků za úrok, což vyplývá z textu samotné úvěrové smlouvy.

6. Podle § 86 odst. 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen zákona o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

7. V principu odpovědného úvěrování, potažmo ochrany spotřebitele, před neúměrným zadlužováním a zároveň ochrany věřitele před nedobytností pohledávky navazuje zákon o spotřebitelském úvěru na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016 zejména na novelu zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., také při výkladu ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se pak musí prosadit závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 (zejména bod 26), podle nichž se má s odbornou péčí na mysli vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Za součást odborné péče poskytovatele úvěru je tak možno považovat jen takovou obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr (žalovanou), nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu aktivní a pasivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zajištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě, pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat (srovnej rozsudek KS v Ostravě č. j. 15 Co 300/2019-103 ze dne 5. 11. 2019).

8. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobkyně, jakožto profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel spotřebitelských úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, jak vyplývá ze samotných tvrzení uvedených žalobkyní. V předložené dokumentaci chybí údaje k příjmům a výdajům žalovaného. Není uvedeno, zda se u žalovaného jedná o pracovní poměr na dobu neurčitou, případně na jaké období. Prověření mzdy žalovaného provedeno nebylo, z předložených výpisů z účtu nevyplývá (za období předcházející poskytnutí úvěru). Předchůdkyně žalobkyně se dostatečně nezabývala výdajovou a ani příjmovou stránkou poměrů žalovaného, když nezjišťovala, jaké má žalovaný náklady na dopravu do zaměstnání, zdravotní stav, záliby. Údaje poskytnuté žalovaným neprověřila. Tím, že právní předchůdkyně žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a neprověřila otázku příjmů a výdajů žalovaného, nesplnila nároky požadované v souvislosti s odbornou péčí poskytovatele úvěru, aniž by na tomto závěru mohlo cokoli změnit to, že provedla lustraci žalovaného ve veřejných registrech, neboť není možné učinit závěr, že pokud žalovaný v těchto registrech nebyl vedena, neznamená to automaticky, že je schopen úvěr splácet.

9. Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti právního jednání přihlíží i bez návrhu, je-li v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání [v tomto je možno se opřít i o závěry občanskoprávní teorie – Lavický, P. a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář.

1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2084]. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli (jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti) pozitivním zásahem ze strany soudu. Tomu zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240-244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení – ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C 243/08, EU:C2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C-277/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vtáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). Stejný závěr pak vyplývá z aktuálního stanoviska generální advokátky , jméno FO, ve věci C-616/18 Cofidis SA proti YU, ZT a ve věci C-679/18, OPR. – Finance s. r. o. proti GK, v němž generální advokátka k žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě, ve smyslu výkladu článku 8 Směrnice 2008/4//ES, o spotřebitelském úvěru, navrhla soudnímu dvoru EU, aby na předběžnou otázku, zda se musí spotřebitel porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost na své straně při uzavření smlouvy o úvěru dovolovat neplatnosti smlouvy, či zda k porušení této povinnosti přihlíží vnitrostátní soud z úřední povinnosti, navrhla stanovisko, podle jehož obsahu v případě, že vnitrostátní zjistí z úřední povinnosti porušení článku 8 Směrnice 2008/48/ES, musí s výhradou případné opačné vůle spotřebitele vyvodit všechny důsledky, které podle vnitrostátního práva z tohoto zjištění plynou, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, a to případně bez přihlédnutí k uplynutí prekluzivní lhůty, jsou-li sankce ustanovené tímto právem účinné, odrazující a přiměřené.

10. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z. přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Proto soud dovodil absolutní neplatnost dané úvěrové smlouvy.

11. S ohledem na neplatnost smlouvy o úvěru jsou si pak strany neplatné smlouvy povinny vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek. Další uplatněné nároky žalobkyni z neplatné smlouvy nevznikly.

12. S ohledem na výše uvedené pak soud vyhověl žalobě co do poskytnuté částky ve výši 208.997 Kč poníženou o žalovaným provedené úhrady ve výši 158.706 Kč, když na straně žalovaného vzniklo na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení v této výši vypočtené soudem v částce 50.291 Kč. Další uplatněné nároky žalobkyní jsou nedůvodné a s ohledem na výše uvedené, byly soudem zamítnuty. Současně přiznal soud žalobkyni právo na uplatněné zákonné úroky z prodlení z přiznané jistiny, a to v souladu s ustanovením § 1970 o. z., a nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Splatnost závazku byla dovozena dle zesplatňovací výzvy ze dne 2. 3. 2025.

13. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu a zjišťoval úspěch účastníků ve věci a za tímto účelem kapitalizoval veškeré příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku. Žalobkyně měla úspěch ve výši 73,24 % a žalovaný ve výši 26,76 %. Výslednému úspěchu žalobkyně v míře 46,48 % pak odpovídá přiznaná část náhrady nákladů řízení ve výši 1.672 Kč (bylo počítáno se zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2.698 Kč a dále paušální náhrada pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve výši 3 x 300 Kč (podání žaloby, písemná výzva, částečné zpětvzetí žaloby ze dne 8. 10. 2025).