38 C 160/2021

Plný text

Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudkyní Mgr. Silvií Hodaňovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o 10.465 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba žalobkyně na zaplacení částky 10.465 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 5.000 Kč od [datum] do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1.205,25 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 434 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zaplacení částky 103465 Kč, a to jako úvěru ve výši 20.000 Kč, který měl žalovaný vrátit ve výši 33.800 Kč a uhradil pouze 28.800 Kč. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Provedeným dokazováním zjistil soud následující skutkový stav věci. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru, kterou žalobkyně poskytla žalovanému v hotovosti částku 20.000 Kč, a žalovaný se zavázal zaplatit poplatek ve výši 14.400 Kč. Celková částka činí 34.400 Kč a byla splatná ve 13 měsíčních splátkách po 2.600 Kč. Dále se dohodli na smluvní pokutě ve výši 0,2 % denně z dlužné částky (viz smlouva o úvěru). Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru podle § 497 a následující obchodního zákoníku. Souhrnný poplatek jako takový nelze podrobit přezkumu přiměřenosti ve smyslu § 56 odst. 1 občanského zákoníku, když v tomto směru se lze opřít o judikaturní závěr Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. III ÚS 3725/13 nebo o stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum] sp. zn. CPJN 203/2013. Je zřejmé, že poplatky za inkaso a administrativní činnost se odvíjí od výše půjčené částky, ne od výše skutečných nákladů za inkaso týdenní splátky, neboť ta by byla shodná při jakékoliv výši půjčené částky a odvíjela by se spíše od místa bydliště dlužníka a nákladů na dopravu do tohoto místa než od výše půjčené částky. Za této situace předchůdkyně žalobkyně z pozice ekonomicky silnějšího subjektu využila svého postavení a vzhledem k tomu, že si byla vědoma nemožnosti aplikace § 56 odst. 1 ve spojení s § 55 odst. 2 občanského zákoníku, tedy právní úpravy přijaté na ochranu spotřebitele, eliminovala i užití korektivu dobrých mravů pokud se jedná o poplatek, jak bylo výše řečeno. Žalobkyně a její předchůdkyně mají za to, že poplatek nelze přezkoumávat z hlediska přiměřenosti, využívajíc svého postavení a postavení spotřebitele tak obešly ustanovení občanského zákoníku, aby nemohlo dojít k přezkoumání výše souhrnného poplatku. Je přitom zřejmé, že souhrnný poplatek se odvíjí od výše půjčené částky, nikoliv od skutečných nákladů na inkaso a je tak jakýmsi úrokem za poskytnuté peněžní prostředky, a to skrytým zcela spotřebiteli. Soud proto právní úkon, tedy smlouvu o půjčce, hodnotí jako absolutně neplatnou podle § 39 občanského zákoníku pro obcházení zákona. Pokud jde o oddělitelnost části smlouvy od ostatního obsahu, soud se domnívá s ohledem na povahu právního úkonu, jeho obsah a okolnosti uzavření nelze oddělit část souhrnného poplatku od samotné zbývající části smlouvy o úvěru. Soud v tomto směru ohledně oddělitelnosti části právního úkonu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci 3 Cdo 1248/96, dále 21 Cdo 2636/2008 a nález Ústavního soudu

I. ÚS 4036/05, kdy všechna tato rozhodnutí mají za to, že neoddělitelnost části právního úkonu musí být chápána ve smyslu obsahovém, nikoliv reálné oddělitelnosti a musí respektovat vůli účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon sledovala. Vzhledem k tomu, že žalobkyně je právnickou osobou, která byla založena za účelem generování zisku s předmětem podnikání finančnictví, uzavírá tato společnost smlouvy o úvěru se spotřebiteli z důvodu získání zisku a je tedy zřejmé, že by bez položky souhrnného poplatku smlouvy neuzavřela. Neplatnou je tedy celá smlouva o úvěru, nikoliv pouze část týkající se souhrnného poplatku. Vzhledem k tomu, že smlouva o půjčce je absolutně neplatná pro obcházení zákona podle § 39 občanského zákoníku, a to v celém rozsahu, má žalobkyně nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 457 občanského zákoníku, kdy v případě neplatné smlouvy jsou povinni účastníci této smlouvy si vrátit vzájemná plnění. Na soudu tedy bylo, aby tato plnění zúčtoval. Soud z úřední povinnosti zúčtoval bezdůvodné obohacení na straně účastníků a dospěl k závěru, že byla žalovanému poskytnuta hotovost ve výši 20.000 Kč, přičemž žalovaný uhradil žalobkyni částku 28.800 Kč a soud proto nároky žalobkyně jako neplatné zamítl. Pokud jde o nárok na náhradu nákladů řízení, pak dle poměru úspěchu a neúspěchu v dané věci podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu by právo na náhradu nákladů řízení měl žalovaný, kterému však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.