4 C 122/2021

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Veronikou Sekerovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro: Kč 47.938 s přísl.

I. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni 39 475 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 44 475 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení, smluvní pokutou 8 463,62 Kč a obchodním úrokem ve výši 15 354,70 Kč a nadále běžícím ve výši 8,25 % ročně z částky 36 978,56 Kč od 14. 2. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za období od 21. 8. 2020 dosáhne částky 192 326 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 8.6.2021 domáhala zaplacení částky ve výši 47 938 Kč jako dlužného úvěru s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že, jako společnost s povolením České národní banky poskytovat spotřebitelské úvěry, uzavřela se žalovaným úvěrovou smlouvu číslo na základě níž poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 50 000 Kč. K vyplacení úvěru ze strany žalobkyně došlo dne 6.8.2019, a to na účet žalovaného. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit žalobkyni zpět spolu s úrokem 108,79 % ročně, a to v 48 měsíčních splátkách po 3 339 Kč, počínaje měsícem září 2019. Žalobkyně dále uvedla, že před poskytnutím úvěru žalovanému ověřila jeho schopnost úvěr splácet, a to ověřením jeho předchozí úvěrové historie v databázích SOLUS a NRKI a dále vnitřním skóringem – hodnocením klienta. Žalovaný však úvěr nesplácel řádně a včas, a žalobkyně proto přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 19.8.2020, neboť se žalovaný dostal do prodlení delšího než 65 dní se splátkou č. 10 splatnou k 15.6.2020. Ke dni zesplatnění vyčíslila žalobkyně dlužnou částku na 56 995,56 Kč. Žalovaná následně uhradil k rukám žalobkyně ještě částku 20 017 Kč, proto žalobkyně proto požadovala po žalovaném zaplacení částky ve výši 47 938 Kč představující dlužnou jistinu 36 978,56 Kč a dále částku ve výši 1 497 Kč sestávající ze tří smluvních pokut ve výši á 499 Kč za prodlení s úhradou splátky 3, 4 a 5 po dobu delší 30 dní. Žalobkyně rovněž požadovala uhradit náklady spojené s upomínáním ve výši 1 000 Kč, sestávající z částky 5 x 200 Kč za každou z 5 splátek č. 2, 3, 4, 5 a 6, s níž se žalovaný ocitl v prodlení po dobu delší 15 dní. Žalobkyně se rovněž domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1% denně z dlužné jistiny od 1.11.2020 do 13.1.2021 v kapitalizované výši 8 463,62 Kč a obchodního úroku ve výši 75,92 % z nesplacené jistiny a neuhrazeného obchodního úroku do dne zesplatnění ode dne následujícího po zesplatnění úvěru, tj. od 21.8.2020, avšak maximálně do doby, kdy úrok dosáhne částku 192 326 Kč. Žalobkyně požadovala uhradit i zákonný úrok z prodlení běžící od 21.8.2020 do zaplacení z částky 44 475 Kč (tj. z jistiny, obchodního úroku naběhlého do dne zesplatnění a smluvních pokut naběhlých do zesplatnění). Žalobkyně uvedla, že před podáním žaloby zaslala žalovanému výzvu k dobrovolnému plnění, žalovaný na ni nereagoval, a proto se obrátila na soud.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Žalovaný se k ústnímu jednání, k němuž byl podle ustanovení § 45 a § 49 o.s.ř. řádně obeslán, nedostavil, na svou obranu netvrdil žádné rozhodné skutečnosti a nenavrhl provedení žádných právně relevantních důkazů, proto bylo jednáno podle ustanovení § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti žalovaného.

4. Soud z provedených důkazů učinil následující skutková zjištění.

5. Z Návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/ Smlouva o úvěru soud zjistil, že uvedený návrh podepsal žalovaný dne 6.8.2019 (biometrickým podpisem) a požádal jím o poskytnutí úvěru ve výši 50 000 Kč, s tím, že se zavázal žalobkyni vrátit částku ve výši 160 272 Kč v 48 měsíčních splátkách po 3 339 Kč. Návrh smlouvy byl ze strany žalobkyně akceptován dne 6.8.2019 (a to biometrickým podpisem). Oznámení o schválení úvěru (akceptace návrhu) bylo žalovanému zasláno na adresu uvedenou v návrhu úvěrové smlouvy dne 7.8.2019 spolu se splátkovým kalendářem a sdělením účtu pro úhradu splátek (viz oznámení ze dne 7.8.2019 a doručenka ze dne 25.8.2019). Bezprostředně před vyhotovením návrhu úvěrové smlouvy byl vyhotoven i Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru (viz. Předsmluvní formulář z 6.8.2019, včetně Prohlášení klientů – informace pro klienty poskytované zprostředkovatelem úvěru).

6. Z dokladu o vyplacení úvěru ze dne 6.8.2019 má soud za prokázané, že žalobkyně odeslala žalovanému částku ve výši 50 000 Kč, a to na účet vedený právnická osoba na jméno žalovaného.

7. Z kopie občanského průkazu žalovaného má soud za prokázané, že žalobkyně měla prokázánu totožnost žalovaného a z hlavičky výpisu z bankovního účtu vedeného právnická osoba má soud za prokázané, že na jméno žalovaného je u této banky veden účet, na nějž byla poskytnuto částka úvěru.

8. Z listiny Hodnocení klienta, má soud za prokázané, že žalovaný podepsal vyplněný formulář žalobkyně, v němž jsou uvedeny příjmy a výdaje žalovaného. Konkrétně je uveden příjem žalovaného ze zaměstnání a OSVČ v celkové výši 16 160 Kč měsíčně, a dále výdaje na živobytí žalovaného ve výši 3 410 Kč (s poznámkou životné minimum), náklady na bydlení – forma u rodičů 1 000 Kč, tedy celkové výdaje 4 410 Kč, když mu při uvedených příjmech a výdajích mělo zbývat 10 750 Kč měsíčně. Z formuláře vyplývá, že žalovaný nemá žít s dalšími členy domácnosti, nemá žádné spoření, jiné úvěry, výdaje na dopravu, výdaje na záliby apod. Rodinný stav je uveden ženatý. Zda má žalovaný nějaké vyživovací povinnosti z formuláře nevyplývá. Z formuláře rovněž nevyplývá, jaké konkrétní doklady byly před poskytnutím úvěru žalovaným poskytnuty, či po něm požadovány.

9. Z kopie daňového přiznání žalovaného za rok 2018 má soud za prokázané, že žalovaný podniká jako truhlář a vede daňovou evidenci. V roce 2018 přiznal příjmy ve výši 506 750 Kč a skutečné výdaje ve výši 312 827 Kč. Účetní zisk před zdaněním činil 193 923 Kč, což odpovídá částce 16 160 Kč měsíčně. Z uvedené částky byl žalovaný povinen uhradit daň z příjmu ve výši 4 245 Kč.

10. Z výpisu záznamů z registru SOLUS ze dne 6.8.2019 soud zjistil, že žalovaná učinila dotaz na uvedenou evidenci s výsledkem, že u žalovaného nebyla evidována dlužná částka po splatnosti.

11. Z informace z nebankovního registru klientských informaci (NRKI) ze dne 30.7.2019 soud zjistil, že žalovaný byl hodnocen jako klient I. kategorie (nejnižší kategorie), tj. jako klient s vyšším rizikem, úvěr je výrazněji limitován výší vyplacené částky, popřípadě zamítán., avšak, že jeho smlouva je hodnocena jako špatná.

12. Z karty klienta – bilance má soud za prokázané, že žalobkyně vedla evidenci úvěru poskytnutého žalovanému, včetně záznamů o provedených platbách žalovaného, a že u žalovaného eviduje úhradu na úvěrovou smlouvu v celkové výši 50 068 Kč s poslední platbou dne 12.1.2021.

13. Z výzev k zaplacení ze dne 16.12.2019, 15.1.2020, 17.2.2020, 16.7.2020 a 17.8.2020 vyplývá, že žalobkyně vyhotovila pro žalovaného výzvy s upozorněním na prodlení s úhradou konkrétních splátek úvěru, s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru, včetně uplatnění nároku na poplatky za odeslání výzvy k úhradě dlužných splátek. Doklad o odeslání upomínek či jejich doručení soudu nebyl předložen.

14. Z oznámení ze dne 19.8.2020 vyplývá, že žalobkyně vyhotovila oznámení o zesplatnění úvěru pro žalovaného a vyzvala ho k úhradě částky ve výši 59 492 Kč, avšak z výzvy ani jiného důkazu předloženého žalobkyní nevyplývá, že by bylo oznámení odesláno či doručeno žalovanému.

15. Z předžalobní výzvy ze dne 19.5.2021 ve spojení s podacím archem ze dne 19.5.2021 má soud za prokázané, že žalobkyně zaslala před podáním žaloby žalovanému předžalobní výzvu.

16. Na základě provedených shora uvedených důkazů má soud za zjištěné, že žalovaný učinil žalobkyni dne 6.8.2019 návrh na uzavření úvěrové smlouvy číslo že tento návrh byl žalobkyní akceptován. Dále má soud za prokázané, že žalobkyně odeslala dne 6.8.2019 na účet žalovaného částku 50 000 Kč.

17. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“). Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

18. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

19. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

20. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění ke dni uzavření smlouvy. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ 21. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

22. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

23. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

24. Podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

25. Soud ve smyslu ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákona (dále jen „o. z.“) přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

26. Z ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

27. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

28. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně není po právu, neboť žalobkyně nemá za žalovaným pohledávku, která by měla svůj právní základ v úvěrové smlouvě číslo uzavřené mezi účastníky, neboť má uvedenou smlouvu pro rozpor se zákonem za neplatnou.

29. Provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by žalobkyně splnila svoji zákonnou předsmluvní povinnost řádně zkoumat a prověřit úvěruschopnost spotřebitele. Z provedených důkazů vyplývá, že žalobkyně prověřila příjmovou stránku domácnosti žalovaného, byť i zde nedůsledně. Z dokladů předložených žalobkyní vyplývá, že příjem žalovaného měl činit 16 160 Kč, avšak tato částka odpovídá průměrnému hrubém příjmu žalovaného z daňového přiznání. Od této částky je třeba odečíst ještě i skutečně uhrazenou daň, tedy příjem žalovaného činil 15 806 Kč. Z této částky vznikla žalovanému zákonná povinnost k úhradě zdravotního a sociálního pojištění, které nejsou daňovým nákladem, když minimální zálohy byly pro rok 2019 stanoveny ve výši 2 388 Kč na sociálním pojištění a 2 208 Kč na zdravotním pojištění. Příjem žalovaného tak dle předloženého daňového přiznání nemohl činit více než 11 210, 50 Kč měsíčně. Pokud jde o výdaje, spokojila se již pouze s tvrzeními uvedenými v Hodnocení klienta podepsanými žalovaným (přičemž z provedeného dokazování ani nevyplynulo, jakým způsobem a kým byl formulář – Hodnocení klienta – vyplněn). Výši výdajů jeho domácnosti si žalobkyně žádným způsoben neověřovala, a to přesto, že např. výdaje na bydlení žalovaného uvedené v hodnocení činily pouze 1 000 Kč měsíčně, což je částka, i pokud by bydlel i u rodičů, nepravděpodobná (i pokud by přispíval pouze na spotřebu energií, odvoz odpadu, náklady na vodu a otop, činí s vysokou pravděpodobností za dvě osoby – je ženatý - částku vyšší než 1 000 Kč měsíčně). Nelze ani přehlédnout, že žalovaný byl v době sjednání úvěru 49 letý muž, tedy že jeho rodiče byly s vysokou mírou pravděpodobnosti cca 10 let v důchodovém věku, a tedy lze oprávněně předpokládat, že náklady spojené s bydlením a jeho údržbou půjdou spíše za žalovaným jako ekonomicky činnou osobou než rodiči jako důchodci. Z uvedeného je zjevné, že i při základní opatrnosti muselo být žalobkyni zřejmé, že uváděné výdaje na bydlení velmi pravděpodobně neodpovídají skutečnosti, a že je tak povinna ověřit pravdivost takového údaje. Obdobně platí i ohledně částky na výživu samotného žalovaného. Z provedených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně jakkoliv výdaje žalovaného podrobila kritickému posouzení. Životní minimum není částka, s níž by bylo možné dlouhodobě vystačit, i pokud by stačila na jídlo, nelze předpokládat, že by žalovaný v následujících 4 letech nepotřeboval žádné výdaje na ošacení, léky, na kulturu, sport, zábavu. Jaké prostředky vynakládá na telefon či internet rovněž nebylo zjišťováno (existence telefonu žalovaného a jeho přístup na internet vyplývá ze samotných osobních údajů žalovaného uvedených na smlouvě, na níž uvádí svůj telefon i emailovou adresu). Lze tak uzavřít, že částka 7 871 Kč měsíčně (příjem žalovaného 11 210 Kč – splátka úvěru 3 339 Kč) na veškerou spotřebu žalovaného a jeho manželky, včetně nákladů na bydlení, jídlo, ošacení dopravu atd., tj. 262 Kč na den, budí oprávněné pochybnosti o tom, že žalovaný bude schopen dlouhodobě dlužnou částku hradit. Ostatně žalovaný se octnul v prodlení již s úhradou první splátky a včas uhradil pouze jedinou splátku.

30. Je pravdou, že žalobkyně před poskytnutím úvěru provedla šetření týkající se úvěrové angažovanosti a platební historie žalovaného. Jak žalobkyně vyhodnotila výsledky dotazů, tedy že v případě odpovědi z NRKI měla být smlouva hodnocena špatně, není z předložených důkazů zjevné.

31. Za této situace byla žalobkyně povinna ve smyslu ustanovení § 75 ve spojení s § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péči přezkoumat nejen příjmy žalovaného, ale zejména jeho výdaje (např. i tím že by si vyžádala výpisy z účtu žalovaného, doložením inkasa, nákladů na bydlení a dalších pravidelných výdajů) a dbát přitom na jeho zájmy, tj. i na zájem být reálně schopen přebíraný závazek řádně a včas splácet. K takovému přezkoumání však nedošlo. Soud v této souvislosti poukazuje i na to, že je mu z jeho úřední činnosti známo, že většina žalobkyní soudu předkládaných listin - Hodnocení klienta – obsahuje shodné náklady na živobytí i bydlení, přestože jde o zcela odlišné zájemce o úvěr, což samo o sobě vzbuzuje pochybnost o tom, kdo a na základě jakých informací přehled vyplňuje.

32. V souzené věci, jak bylo popsáno výše, žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila. Jak bylo soudem zjištěno, žalobkyně si od žalovaného vyžádala informace a doklady týkající se pouze jeho příjmů (které navíc chybně vyhodnotila), nicméně podstatné výdaje žalovaného nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít.

33. Za této situace soud dospěl k závěru, že Smlouva o úvěru je ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a ustanovení § 588 občanského zákoníku neplatná. Žalobkyně pak i přes poučení ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. ohledně prokázání dostatečného posouzení úvěruschopnosti žalovaného v tomto směru nic nedoplnila.

34. Pokud jde o argumentaci žalobkyně vztahující se k výkladu ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalované může zakládat pouze neplatnost relativní, která musí být žalovanou aktivně v řízení namítnuta, soud uvádí následující. Žalobkyni je z řízení, která vede s různými dlužníky, známa poměrně rozsáhlá judikatura ústavního soudu, převzatá i soudem nejvyšším a následně soudy obecnými, dle níž je nedostatečné posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr sankcionováno právě a jen absolutní neplatností celé úvěrové smlouvy např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.2.2019 sp.zn. III.ÚS 4129/18 (jež se týkalo přímo žalobkyně), jehož závěry dopadají i na výklad ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru s účinností od 1.12.2016, neboť na jeho východiscích se nic nezměnilo, jak ostatně konstatuje i Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí z 25.7.2018 sp.zn. 33 Cdo 2178/2018. Tento právní názor vyjádřený nadřízenými soudy našel svůj odraz i v rozhodovací praxi Krajského soudu v Praze např. rozhodnutí ze dne 4.3.2020 sp.zn. 21 Co 279/2019 či ze dne 12.12.2019 sp.zn. 27 Co 221/2019, která byla vydána ve sporech žalobkyně s jinými úvěrovanými.

35. Soud dále výslovně odkazuje na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci OPR-Finance C -679/18 ze dne 5.3.2020, který uzavřel, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Soudní dvůr tak jednoznačně vyložil, že aplikace směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES musí být národními státy provedena tak, aby porušení článku 8 a 23 bylo sankcionováno vždy absolutní neplatností úvěrové smlouvy, tedy neplatností, k níž se přihlíží z úřední povinnosti.

36. Tedy zjistí-li soud při své rozhodovací činnosti, že vnitrostátní právní úprava je v rozporu se směrnicí Evropského společenství, má soud sám rozhodnout o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropského společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem), když tento postup soudu byl připuštěna již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34. a 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu). Když citovaným usnesením byla řešena právě otázka relativní neplatnosti, a to v § 55 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění do 31.7.2010.

37. Za situace, kdy je úvěrová smlouva pro rozpor se zákonem neplatná, může se žalobkyně po žalovaném domáhat úhrady finanční částky, kterou mu prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o.z., tedy úhrady částky 50 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný před podáním žaloby uhradil žalobkyni 50 068 Kč, uhradil bezdůvodné obohacení v celé výši již před podáním žaloby. Žalobkyně v řízení neprokázala, že by žalovaného vyzvala k vrácení částky (neboť doložila pouze oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 19.8.2020, nikoliv však, že by tato výzva byla doručena či alespoň prokazatelně odeslána žalovanému). Za této situace soud vyšel z toho, že výzva k úhradě dlužné částky byla žalovanému doručena až v předžalobní výzvě ze dne 19.5.2021 (odeslané týž den), žalovaný uhradil poslední platbu žalované dne 12.1.2021, tedy se nedostal do prodlení s úhradou bezdůvodného obohacení, neboť ke dni odeslání výzvy již toto v celé výši uhradil a žalobkyni nenáleží ani úrok z prodlení. Soud proto celý žalobní nárok zamítl. (výrok I.).

38. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, a to podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tj. podle poměru úspěchu účastníků ve věci. Ve věci byl úspěšnějším účastníkem žalovaný, kterému však žádné náklady nevznikly. Soud proto náhradu nákladů žádnému z účastníků nepřiznal. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Berouně. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.