4 C 129/2025

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Sandrou Zemanovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného , adresa o zaplacení 17 924,87 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 348,13 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 4 348,13 Kč od 14. 3. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 13 555,16 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 12,75% ročně z částky 8 304,13 Kč od 8. 11. 2024 do 13. 3. 2025 a ve výši 12,75% ročně z částky 3 956 Kč od 14. 3. 2025 do zaplacení a dále co do částky 21,58 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 17 924,87 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že s žalovaným uzavřela dne 28. 5. 2024 smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , a to distančním způsobem na adrese , www stránky, , na základě které poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr jiný než na bydlení až do výše 44 800 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky žalobkyni vrátit spolu s příslušenstvím a zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru a další poplatky za objednané volitelné služby, přičemž první splátka byla splatná dne 27. 6. 2024 a konec kreditového rámce měl nastat dne 19. 11. 2025. Nedílnou součástí smlouvy byly mimo jiné Všeobecné obchodní podmínky, Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, Informace pro spotřebitele a Předpis denních splátek. Žalovaný požádal o poskytnutí úvěru prostřednictvím internetové stránky , www stránky, vyplněním žádosti o poskytnutí úvěru a poskytl údaje, na základě kterých žalobkyně posoudila jeho úvěruschopnost. Žalobkyně tak učinila podle interní metodiky schválené ČNB a dle zákona o spotřebitelském úvěru. Smlouva byla se žalovaným uzavřena elektronicky prostřednictvím klientského profilu žalobkyně, do kterého se žalovaný přihlásil pomocí dvou faktorového ověření. Nejprve byl žalovanému zpřístupněn v prostoru klientského profilu formulář SECCI (Standard European Consumer Credit Information, tj. standardní předsmluvní informace o spotřebitelském úvěru), který odsouhlasil a poté návrh smlouvy o spotřebitelském úvěru, který žalovaný odsouhlasil kliknutím na opt-in volbu „Podepisuji“. Smlouva o spotřebitelském úvěru a formulář SECCI byl žalovanému automaticky zaslán na jím uvedenou e-mailovou adresu. Žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky platbou dne 28. 5. 2024 v částce 8 000 Kč převodem na bankovní účet č. , č. účtu, . Dle tvrzení žalobkyně žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil celkově částku ve výši 3 651,87 Kč, a to dne 24. 7. 2024 částku ve výši 2 172 Kč a dne 1. 8. 2024 částku ve výši 1 479,87 Kč. Splatnost úvěru nastala 7. 11. 2024. Vedle shora uvedených částek žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky, ta však na dluh již ničeho neuhradila.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) žalovaného vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalobkyně s rozhodnutím na základě listin souhlasila již v podaném žalobním návrhu a žalovaný na výzvu soudu žádným způsobem nereagoval. Soud proto věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

4. Soud ve věci vycházel z obsahu listin založených ve spise, na základě nichž dospěl k závěru o skutkovém stavu věci:

5. Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , informací pro spotřebitele a všeobecných obchodních podmínek bylo soudem zjištěno, že dne 28. 5. 2024 měla být uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, s postupným čerpáním, na základě které se měla žalobkyně zavázat poskytnout žalovanému finanční prostředky do výše 44 800 Kč bez určení účelu jejich použití. Úvěr měl být splacen spolu s úrokem ve výši 1,016 %, s RPSN při čerpání celého limitu ve výši 2 072,10 %. Datum splatnosti první denní splátky byl dne 27. 6. 2024 a datum splatnosti celého úvěru dne 19. 11. 2025. Smlouva, ani ostatní dokumenty nebyly žalovaným podepsány, na smlouvě je připojen podpis za žalobkyni. Za žalovaného bylo uvedeno označení „klient“ a připojen prostý text „Já, , Jméno žalovaného, , rodné číslo , RČ, potvrzuji, že jsem Smlouvu přečetl a s jejím obsahem souhlasím. Tímto podepisuji dne 28. 5. 2024.“6. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti žalovaného, dokumentu označeného jako identifikované příjmy, autorizace ověření totožnosti a výpisu z běžného účtu žalovaného bylo soudem zjištěno, že podle textu PDF listiny označené jako „Autorizace ověření totožnosti“ měla být totožnost žalovaného ověřena prostřednictvím služby BankID dne 28. 5. 2024 s protiúčtem , Jméno žalovaného, , č. , č. účtu, . Posouzení úvěruschopnosti žalovaného mělo být provedeno dne 28. 5. 2024. Žalovaný měl uvést, že celkový počet členů ve společně hospodařící domácnosti jsou 4 členové, z toho 2 členové s příjmem. Výše pravidelných měsíčních výdajů žalovaného na půjčky měla činit 0 Kč a měsíční výdaje na bydlení 6 000 Kč. Ostatní zbytné výdaje měly činit 6 000 Kč. Výše žalobkyní ověřeného čistého měsíčního příjmu měla činit 76 259 Kč. Výše čistého měsíčního příjmu uvedeného žalovaným měla činit 23 000 Kč. Vypočítané minimální výdaje měly činit 9 155 Kč a disponibilní příjem měl činit 13 800 Kč a žalobkyně uzavřela, že žalovaný je úvěruschopný. Žalobkyně ověřila čistý měsíční příjem žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, kdy příjem žalovaného byl doložen prostřednictvím bankovního výpisu, který obsahoval příjmové transakce.

7. Z přehledu bankovních transakcí vyplacených žalovanému a přípisu od , právnická osoba, . ze dne 28. 5. 2025 bylo soudem zjištěno, že žalobkyně žalovanému dne 28. 5. 2024 poskytla bankovním převodem částku ve výši 8 000 Kč, a to na účet č. , č. účtu, .

8. Z výpisu z účtu žalovaného bylo zjištěno, že jeho měsíční čistý příjem činil v průměru 26 000 Kč. Za měsíc květen 2024 byly příjmy žalovaného ve výši 48 000 Kč, avšak 26 Kč z toho byly poskytnuté úvěry, žalovaný v daném měsíci uhradil splátky úvěru ve výši 6 200 Kč, dále uhradil 4 000 Kč na alimentech. Jeho výdaje přesahovali jeho příjmy, když činili cca 50 000 Kč. Za měsíc duben 2024 byly příjmy žalovaného ve výši 113 000 Kč, avšak z toho příjmy ve výši 52 000 Kč byly z poskytnutých úvěrů, výdaje žalovaného byly ve výši 115 000 Kč s tím, že více než polovina byla použita na splátky úvěrů. Za měsíc březen 2024 byly příjmy žalovaného ve výši 59 000 Kč, avšak z toho příjmy ve výši 33 000 Kč byly z poskytnutých úvěrů, výdaje žalovaného byly cca 59 000 Kč.

9. Z výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 5. 3. 2025 včetně poštovního podacího lístku z téhož dne má soud za prokázané, že žalovaný byl před podáním žaloby vyzván ke splnění své povinnosti.

10. Z jiných, než shora uvedených důkazů soud nevycházel, neboť nebyly ve věci rozhodné.

11. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle něhož se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

13. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o. z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle § 1968 věta prvá o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

19. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je oprávněn pouze co do částky 4 348,13 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, když žalobkyně nemá za žalovaným pohledávku, která by měla svůj právní základ v úvěrové smlouvě č. , hodnota, ze dne 28. 5. 2024 uzavřené mezi účastníky, když žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného podle § 86 o spotřebitelském zákoně.

20. Pokud jde o úvěruschopnost žalovaného, uvedla žalobkyně, že tuto ověřila lustrací v registrech SOLUS, CRIBIS a ISIR s negativním výsledkem a NRKI. Žalobkyně dále vycházelo z toho, že v domácnosti jsou 4 členové, z toho 2 členové s příjmem. Výše pravidelných měsíčních výdajů žalovaného na půjčky měla činit 0 Kč a měsíční výdaje na bydlení 6 000 Kč. Ostatní zbytné výdaje měly činit 6 000 Kč. Výše žalobkyní ověřeného čistého měsíčního příjmu měla činit 76 259 Kč. Výše čistého měsíčního příjmu uvedeného žalovaným měla činit 23 000 Kč. Vypočítané minimální výdaje měly činit 9 155 Kč a disponibilní příjem měl činit 13 800 Kč a žalobkyně uzavřela, že žalovaný je úvěruschopný. Z přiloženého výpisu z účtu žalovaného však jasně plyne, že úvěruschopný není, když jeho výdaje přesahují jeho příjmy. Navíc jeho příjmy ze zaměstnání činní v průměru pouze 26 000 Kč měsíčně, zbytek příjmů plyne z úvěrů. Jeho výdaje pak z velké částky plynou na splátky těchto úvěrů, ač žalobkyně vycházela z údaje, že žalovaný nehradí žádné splátky úvěrů. Taktéž z výpisu z účtu je patrné, že žalovaný hradí měsíčně alimenty ve výši 4 000 Kč. Jeho měsíční náklady na živobytí několikanásobně přesahují částku 9 155 Kč, ze které žalobkyně vycházela. Soud tak uzavírá, že žalobkyně před poskytnutím úvěru řádně neprověřila úvěruschopnost žalovaného, tedy že s péčí řádného hospodáře neprověřila příjmy a výdaje žalovaného tak, aby měla za osvědčené, že je žalovaný schopen úvěr uhradit, respektive z předložených výpisů z účtu žalovaného je patrné, že jeho výdaje přesahují jeho příjmy a úvěruschopný není. V důsledku této skutečnosti je v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 588 o. z. úvěrová smlouva neplatná, neboť žalobkyně porušila v průběhu uzavírání úvěrové smlouvy se spotřebitelem donucující ustanovení uvedeného zákona.

21. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlížel z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

22. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR [číslo] s. 757), dle něhož „věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

23. Za situace, kdy je smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru neplatná, může se žalobkyně po žalovaném domáhat úhrady finanční částky, kterou mu prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o.z.

24. Soud má za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému celkově částku ve výši 8 000 Kč převodem na bankovní účet žalovaného, na kterou žalovaný, dle tvrzení žalobkyně, uhradil částku 3 651,87 Kč. Na straně žalovaného tak vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 4 348,13 Kč. Pokud jde o úrok z prodlení, je bezdůvodné obohacení splatné na výzvu věřitele. První výzva k úhradě dlužné částky, která byla žalobkyní předložena, je výzva k úhradě před podáním žaloby ze dne 5. 3. 2025, která byla žalovanému odeslána dle podacího lístku dne 5. 3. 2025, v níž byla žalovanému poskytnuta lhůta k úhradě dluhu v délce 3 dnů. Za situace, kdy v řízení nebylo prokázáno, kdy žalovaný výzvu obdržel, vycházel soud z ustanovení § 573 o.z., dle něhož se má za to, že zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání. V souladu s citovaným ustanovením nastala fikce doručení výzvy žalovanému dne 10. 3. 2025, posledním dnem lhůty k plnění uvedené ve výzvě byl 13. 3. 2025, a ode dne následujícího je žalovaný v prodlení s úhradou zbývajícího bezdůvodného obohacení a od tohoto dne soud rovněž přiznal žalobkyni požadovaný zákonný úrok z prodlení ve výši stanovené v souladu s § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok pod bodem I. tohoto rozsudku).

25. Ve zbytku pak soud žalobu zamítl z důvodu neplatnosti smlouvy o úvěru a tím i všech doprovodných ujednání včetně ujednání o výši nákladů spojených s vymáháním a o smluvní pokutě a dále žalobu zamítl co do nároku ohledně zákonných úroků z prodlení nad rámec přiznaných (výrok pod bodem II. tohoto rozsudku).

26. Výrokem III. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, a to podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tj. podle úspěchu ve věci. Žalovanému, který byl ve sporu úspěšnější, však žádné náklady v tomto řízení nevznikly, proto soud náhradu nákladů nepřiznal žádnému z účastníků.