4 C 14/2024

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Sandrou Zemanovou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátem jméno a příjmení sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 129 213,76 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen uhradit částku ve výši 105 605 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 7. 9. 2023 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Žaloba se co do částky 23 608,76 Kč spolu s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 126 971,34 Kč od 22. 9. 2023 do zaplacení, dále spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 9 074,27 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 098,16 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 23 608,76 Kč od 22. 9. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 24 522,24 Kč k rukám zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 129 213,76 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že na základě návrhu označeného jako „Žádost o úvěr” č. , číslo, uzavřela s žalovaným dne 27. 7. 2022 smlouvu o úvěru, jejímž předmětem byl závazek žalobkyně poskytnout neúčelový úvěr a závazek žalovaného splácet vyčerpanou jistinu úvěru spolu s úroky. Nedílnou součást smlouvy tvoří zejména sazebník, oznámení o úrokových sazbách, všeobecné obchodní podmínky a úvěrové podmínky pro fyzické osoby nepodnikatele. Ve smlouvě bylo dále sjednáno, že žalobkyně poskytne žalovanému úvěr ve výši 150 000 Kč. Žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy zkoumala schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet, a to s odbornou péčí. Žalobkyně vycházela z informací získaných z bankovních registrů klientských informací, stejně jako z nebankovních registrů klientských informací a ze systému SOLUS. Žalovaný byl prověřen v rámci insolvenčního rejstříku, evidence neplatných dokladů, evidence adres obecních/městských úřadů, interních registrů atd. Při posouzení tak byla komplexně vyhodnocena celková finanční situace žalovaného. A vzhledem k tomu, že nebyly žádné důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného poskytnutý úvěr splácet, byla žalovanému shora uvedená částka poskytnuta. Žalovaný se zavázal splatit dlužnou částku spolu s úrokem nejpozději k 15. 1. 2026. Doba trvání úvěru byla stanovena na 42 měsíců s výpůjční úrokovou sazbou ve výši 16,90 % ročně. Od 15. 9. 2022 byl žalovaný povinen splácet vyčerpanou jistinu spolu s úroky. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou měsíčních splátek a tímto omisivním právním jednáním se dopustil porušení smlouvy, neboť nesplnil svou povinnost splácet své závazky z poskytnutého úvěru řádně a včas. V souladu s ustanovením všeobecných obchodních podmínek tak došlo k zesplatnění celé úvěrové pohledávky. Žalobkyně vyzvala žalovaného dopisem ze dne 19. 7. 2023 k úhradě celé dlužné částky, žalovaný však ničeho neuhradil. Celková výše žalované pohledávky odpovídá částce 129 213,76 Kč, přičemž tato částka zahrnuje nesplacenou část jistiny ve výši 126 971,34 Kč a úvěrové poplatky ve výši 2 242,42 Kč. Dále žalobkyně požaduje kapitalizovaný výpůjční úrok ve výši 9 074,27 Kč z dlužné nesplacené jistiny, kdy poslední splátku žalovaný uhradil dne 2. 5. 2023 (žalobkyně tento kapitalizovala od následujícího dne do vydání historického výpisu, tj. do 21. 9. 2023). Žalobkyně dále požaduje kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 098,16 Kč. Žalovaný na dlužnou částku ničeho neuhradil, ač byl předžalobně upozorněn.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud ve věci nařídil na 17. 7. 2024 jednaní, ke kterému se dostavila pouze žalobkyně, respektive její právní zástupce. Žalovaný se bez omluvy, ač byl řádně předvolán nedostavil. Proto soud jednal ve smyslu § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti žalovaného.

4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následné skutečnosti rozhodné pro posouzení věci:

5. Ze žádosti o úvěr ze dne 27. 7. 2022, z návrhu na poskytnutí úvěru a report průběhu schválení, prohlášení o zdravotním stavu, smlouvy o úvěru č. , číslo, , standardních informací o spotřebitelském úvěru, všeobecných obchodních podmínek, úvěrových podmínek pro fyzické osoby nepodnikatele oznámení komerční banky o úrokových sazbách, sazebníku komerční banky bylo soudem zjištěno, že žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru, jejímž předmětem bylo poskytnutí spotřebitelské úvěru ve výši 150 000 Kč bez účelu. Doba trvání úvěru byla sjednána na 42 měsíců se splatností do 15. 1. 2026 se zápůjční úrokovou sazbou 16,90 % ročně. Výše anuitní splátky činila 4 841 Kč. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že je svobodný, se středoškolským vzděláním bez maturity. Bydlí v nájemním bytě. Jeho měsíční příjem činní 35 00 Kč. Nemá žádnou vyživovací povinnost, výdaje spojené s bydlením činní 7 500 Kč měsíčně a ostatní výdaje pak činní 300 Kč měsíčně. Žalovaný má další půjčku ve výši 30 000 Kč, měsíčně na ni splácí 4 000 Kč. Žalovaný byl lustrován v databázi SOLUS, RRS, BRKI a NRKI.

6. Z historického výpisu k úvěru bylo soudem zjištěno, že žalovanému byla poskytnuta částka ve výši 150 000 Kč, na tuto částku bylo ze strany žalovaného uhrazeno celkem 44 395 Kč. Žalovaný uhradil 9 splátek. Již s druhou splátkou byl žalovaný v prodlení.

7. Z výzvy k okamžitému splacení dluhu ze dne 19. 7. 2023 včetně doručenky soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky, a to nejpozději do 6. 9. 2023.

8. Z předžalobní upomínky ze dne 6. 10. 2023 včetně podacího archu bylo soudem zjištěno, že byl žalovaný předžalobně upozorněn.

9. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř., vzal soud za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva dne 27. 7. 2022, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 150 000 Kč. Žalobkyně před uzavřením smlouvy posuzovala úvěruschopnost žalovaného, a to tak, že žalovaný vyplnil žádost o poskytnutí úvěru, ve které uvedl svůj měsíční příjem ve výši 35 000 Kč. Má středoškolské vzdělání bez maturity. Žije v nájmu s měsíčním nájemným ve výši 7 500 Kč. Dále hradí splátky jiného úvěru ve výši 4 000 Kč měsíčně. Žalovaného další měsíční náklady činní 300 Kč. Žalovaný na výše uvedený dluh uhradil celkem 44 395 Kč. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky dopisem ze dne 19. 7. 2023 se lhůtou plnění k 6. 9. 2023. Žalovaný byl vyzván i předžalboně.

10. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

13. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále také „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 1968 věta prvá o.z,, podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

17. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 105 605 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však z předložených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně řádně posuzovala bonitu žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně vycházela z údajů žalovaného, které uvedl v žádosti o poskytnutí úvěru. Zde je uvedeno, že žalovaný má měsíční příjem ve výši 35 000 Kč. Má středoškolské vzdělání. Za bydlení hradí částku ve výši 7 500 Kč měsíčně. Dále hradí splátky jiného úvěru ve výši 4 000 Kč měsíčně. Jeho další měsíční výdaje činní 300 Kč. Žalobkyně vycházela pouze z údajů žalovaného, které si nikterak neověřila například pracovní smlouvou, výplatní páskou či výpisem z bankovního účtu. Žalobkyně neověřovala ani výdajovou stránku žalovaného a nepodrobila ji kritickému posouzení, když žalovaný uvedl, že za nájem hradí pouze 7 500 Kč, ač je v dnešní době nájemné několika násobně vyšší. Taktéž je nereálné, aby další výdaje žalované činily částku jen 300 Kč, když se žalovaný musí někde stravovat, zajisté využívá i různé dopravní prostředky k přepravě do zaměstnání. V současné době je taktéž běžné vlastnit mobilní telefon a s tím mít spojené náklady. Uvedené skutečnosti si žalobkyně měla ověřit, nicméně tak neučinila. Na výzvu soudu ve smyslu § 118a o.s.ř., že dostatečně neprokázala, že by řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného uvedla, že žádné další důkazy než ty, které soudu předložila, nemá. O tom, že žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného, svědčí i fakt, že ten se dostal do prodlení s úhradou již druhé splátky a celkem uhradil pouze 9 splátek ze 42. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně řádně nezkoumala majetkové poměry žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, když je zcela očividné, že měsíční náklady žalovaného musí být daleko vyšší, než je uvedeno v žádosti o úvěr.

18. Soud má tak za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěryschopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je úvěrová smlouva neplatná dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelských úvěrech ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

19. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy přihlédl jednak z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouhé relativní neplatnosti smlouvy o úvěru za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46 „české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48/EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C-377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C-76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C679/18, v němž soud konstatoval, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat. V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soudu ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v nímž rovněž byla dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí i sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soud o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

20. S ohledem na to, že však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 150 000 Kč na základě neplatné smlouvy o úvěru, došlo na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení, které je povinen vydat podle 2991 odst. 1 o.z. Na druhou stranu žalobkyně uvedla, že žalovaný žalobkyni vrátil částku ve výši 44 395 Kč, žaloba je tak důvodná co do částky 105 605 Kč (rozdíl mezi poskytnutou částkou a uhrazenou částkou). Soud proto vyhověl požadavku žalobkyně pouze částečně. Soud přiznal žalobkyni rovněž úrok z prodlení z této částky, a to za období od 7. 9. 2023 do zaplacení podle § 1970 o.z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., když vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky dopisem ze dne 19. 7. 2023 se splatností do 6. 9. 2023, žalovaný však ničeho neuhradil a dostal se do prodlení. Proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Třídenní lhůta k plnění pak byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., neboť soud neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší nežli zákonné ani pro uložení peněžitého plnění ve splátkách.

21. Protože nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, soud ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl co do nároku plynoucích ze smlouvy, tj. úroku, poplatku za upomínky a další poplatky. Co se týká zákonného úroku, ten byl přiznán od 7. 9. 2023 (viz bod 20 rozsudku), co do zbývající části byl zamítnut tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

22. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití § 151 odst. 1 o. s. ř tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v poměrné výši 64 % (když žalobkyně byla úspěšná v 82 % a neúspěch měla v 18 % svého nároku), tj. 24 522,24 Kč. Tyto náklady v souladu s § 137 o. s. ř. sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 5 169 Kč a z odměny advokáta podle § 11 odst. 1, písm. a), d) a g) ve spojení s § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, za 4 úkony po 5 169 Kč (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní upomínka, sepis žaloby a účast na jednání soudu dne 17. 7. 2024), 4 paušální náhrady po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Soud taktéž přiznal žalobkyni náhradu cestovních výdajů vynaložených za cestu k soudnímu jednání dne 17. 7. 2024, a to za cestu osobním automobilem ze sídla advokáta ke zdejšímu soudu a zpět (tj. cesta tam i zpět 76 km), dle § 157 a 158 zákona č. 262/2006 Sb. ve výši 594 Kč (osobní automobil VW, Golf, spotřeba dle TP 5,6 l/100 km, palivo benzín, cena 38,20 Kč na 1litr, sazba zákonné náhrady 5,60 Kč/1km, počet km 76 dle vyhlášky č. 398/2023 Sb. Dále soud přiznal žalobkyni náhradu za promeškaný čas v celkové výši 400 Kč v souladu s § 14 odst. 1 a 3 advokátního tarifu, a to za cestu k výše uvedenému jednání (tam a zpět), kdy jedna cesta vždy trvala dvakrát 30 minut, tj. 2 cesty (tam a zpět) po 200 Kč, tj. celkem 400 Kč. Soud taktéž přiznal žalobkyni daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, jehož je zástupce žalobkyně plátce, a to ve výši 5 753 Kč. Zaplacení náhrady nákladů řízení soud žalovanému uložil v třídenní lhůtě podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., neboť soud neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší nežli zákonné ani pro uložení peněžitého plnění ve splátkách, k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta podle § 149 odst. 1 o. s. ř. (výrok III. tohoto rozsudku).